Zda v důsledku těchto změn dochází i k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je třeba posoudit na základě ustanovení § 338 a násl. zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“).
V prvé řadě je třeba zmínit, že dle ustanovení § 338 odst. 1 ZP může k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dojít pouze v případech stanovených přímo ZP či zvláštním právním předpisem. Sám ZP pak připouští přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů v situaci, kdy dochází k převodu činnosti zaměstnavatele či jeho částí nebo k převodu úkolů zaměstnavatele či jejich části (viz § 338 odst. 2 věta prvá ZP). Jedním ze zvláštních právních předpisů, na které výše uvedené ustanovení ZP odkazuje, je zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který např. ve svém § 2175 odst. 2 stanoví, že „koupě závodu se považuje za převod činnosti zaměstnavatele.“ Obdobně pak může k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dojít na základě zák. č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů.[2] Tyto právní skutečnosti předpokládají participaci dvou subjektů; v případě koupě závodu tak k převodu činnosti zaměstnavatele dochází na základě vůle převodce a nabyvatele.
S poněkud odlišnou konstrukcí se nicméně v nedávné době musel vypořádat Nejvyšší soud. V řízení vedeném pod sp. zn. 21 Cdo 3712/2015 se zabýval otázkou, zda může dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v situaci, kdy mezi dosavadním a „potenciálně budoucím“ zaměstnavatelem neexistuje žádný smluvní vztah.
Skutkové okolnosti případu nebyly nijak komplikované. Žalovaný – společnost COFFEE DAY CZ a.s. (dále jen „dosavadní zaměstnavatel“) byl provozovatelem kavárny v nákupním středisku AFI PALACE v Pardubicích, při čemž jedním z jeho zaměstnanců byl i žalobce. Nájemní vztah k nebytovému prostoru, v němž se kavárna nacházela, byl z popudu pronajímatele vypovězen. V důsledku tohoto byl žalobci ze dne 28. 3. 2014 doručen dopis, kterým byl žalobce dosavadním zaměstnavatelem informován, že jeho práva a povinnosti z pracovního poměru k dosavadnímu zaměstnavateli přechází na společnost LINPITRI, a.s. (dále jen „nový nájemce“), jež se stala novým nájemcem týchž prostor. Pro úplnost dlužno dodat, že dosavadní zaměstnavatel vyklizené prostory kavárny odevzdal pronajímateli 31. 3. 2014; ty samé prostory si pak nový nájemce převzal dne 4. 4. 2014.
Neboť s právním názorem žalovaného žalobce opakovaně vyjádřil nesouhlas, domáhal se podanou žalobou určení, že jeho pracovní poměr k dosavadnímu zaměstnavateli i nadále trvá, tedy že na základě výše uvedeného skutkového stavu v souladu s ustanovením § 338 ZP k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu nedošlo.
Obvodní soud pro Prahu 5 podané žalobě vyhověl,[3] jeho rozhodnutí následně posvětil i Městský soud v Praze.[4] Nejvyšší soud nicméně rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Ve svém rozhodnutí dovodil, že právní skutečností, s níž je v souladu s ustanovením § 338 ZP automaticky spojen přechod práv a povinností, nemusí být pouze smluvní vztah mezi dosavadním a přejímajícím zaměstnavatelem. Dle Nejvyššího soudu jím může být „jakékoli právní jednání, v jehož důsledku zaměstnavatel přestane zcela nebo zčásti provozovat dosavadní činnost (plnit dosavadní úkoly) a místo něj v této činnosti (plnění úkolů) nebo v činnosti obdobného druhu pokračuje jiná k tomu způsobilá právnická nebo fyzická osoba … Takovým právním jednáním může být též výpověď z nájmu nebytových prostor, v nichž dosavadní zaměstnavatel provozuje svou činnost (plní své úkoly), daná pronajímatelem dosavadnímu zaměstnavateli (popřípadě dohoda o skončení nájmu uzavřená mezi pronajímatelem a dosavadním zaměstnavatelem) a na ni navazující smlouva o nájmu těchto prostor uzavřená mezi pronajímatelem a novým nájemcem, pokračuje-li na základě ní nový nájemce v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu.“
Domníváme se, že tento závěr by si zasloužil podrobnější odůvodnění, a to zejména s přihlédnutím k relevantní evropské úpravě. Ustanovení § 338 ZP má svůj původ ve směrnici 2001/23/ES (dále jen „Směrnice“),[5] což dalo Nejvyššímu soudu možnost Směrnici z důvodu ne zcela ideálně provedené implementace[6] náležitým způsobem zohlednit. Kromě textu samotné Směrnice se pak Nejvyššímu soudu otevřela možnost zohlednit i judikaturu Soudního dvora.
Dle jejího čl. I se Směrnice vztahuje na veškeré převody podniku, závodu nebo části podniku nebo závodu na jiného zaměstnavatele, které vyplývají ze smluvního převodu nebo sloučení. Byť by tato formulace mohla budit dojem, že smluvním převodem je myšlen převod mezi dvěma hospodářskými subjekty, opak je pravdou. Soudní dvůr již na konci osmdesátých let minulého století[7] v rozhodnutích Bork[8] či Daddy’s Dance Hall[9] dovodil, že za smluvní převod je třeba považovat i takovou situaci, kdy mezi dosavadním a přejímajícím zaměstnavatelem neexistuje přímý smluvní vztah. Na tomto závěru Soudní dvůr setrval i v navazujících rozhodnutích – Bartol[10], Oy Liikenne[11] či Abler[12].
V tomto kontextu je možné pro lepší ilustraci uvést, že rozhodnutí Daddy’s Dance Hall vykazuje vysokou míru podobnosti s případem, kterým se zabýval Nejvyšší soud. V tomto rozhodnutí byly společnosti Irma Catering A/S ze strany společnosti A/S Palads Teatret pronajaty prostory sloužící k provozu restaurace a baru. Nájem těchto prostor byl později vypovězen, na což společnost Irma Catering A/S dne 28. 1. 1983 zareagovala výpovědí všem svým zaměstnancům včetně pana Telleringa – vedoucího restaurace. Pracovní poměr pana Telleringa měl v důsledku tohoto skončit 30. 4. 1983. Dne 25. 2 1983 byly však společností A/S Palads Teatret tytéž prostory pronajaty společnosti Daddy’s Dance Hall A/S. Ta následně zaměstnala všechny zaměstnance společnosti a odkoupila od původního nájemce veškeré vybavení restaurace.
Z důvodu posouzení, zda byl pan Tellering následně oprávněn vzdát se práv garantovaných tehdejší směrnicí, byla věc předložena Soudnímu dvoru. Ten dovodil, že smluvní převod zahrnuje i situace, kdy mezi oběma zaměstnavateli neexistuje přímý smluvní vztah, nicméně dojde k návaznosti na činnost dosavadního zaměstnavatele.
Existence smluvního převodu či fúze s sebou nicméně automaticky nepřináší přechod práv a povinností. K tomu dochází až v případě, pro který Směrnice používá pojem „převod hospodářské jednotky, která si zachovává svou identitu, považované za organizované seskupení prostředků, jehož cílem je vykonávat hospodářskou činnost jako činnost hlavní nebo doplňkovou“. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů tedy, zjednodušeně řečeno, dojde pouze v situaci, kdy je podnik či jeho část převáděn „jako celek“.
Co přesně se rozumí pod pojmem „převod hospodářské jednotky“, je pak ponecháno na výkladu Soudního dvora. V jednom ze svých rozhodnutí Soudní dvůr vymezil kritéria, na základě kterých je třeba posuzovat, zda skutečně došlo k převodu hospodářské jednotky (tzv. kritéria Spijkers).[13] Těmito kritérii jsou:
- Typ podniku či závodu;
- Zda došlo k převodu hmotných věcí, např. nemovitostí či movitého majetku;
- Hodnota nehmotných věcí k okamžiku převodu;
- Zda byla novým zaměstnavatelem převzata většina zaměstnanců;
- Zda došlo k převzetí zákazníků;
- Míra podobnosti mezi činnostmi dosavadního a nového zaměstnavatele;
- Zda, a případně na jak dlouho, byla činnost mezi dosavadním a novým zaměstnavatelem přerušena.
Dle názoru Soudního dvora je třeba všechna tato kritéria zkoumat nikoli izolovaně, nýbrž v jejich vzájemné souvislosti.[14]
Budeme-li na výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu pohlížet pod prizmatem judikatury Soudního dvora, nelze se ubránit dojmu, že se v něm Nejvyšší soud plně nevypořádal se všemi aspekty, které měly v jeho rozhodování hrát roli. V prvé řadě zaráží fakt, že Nejvyšší soud judikaturu Soudního dvora opomenul úplně, byť ji měl ve světle doktríny acte éclairé[15] zohlednit minimálně v kontextu možné povinnosti položit Soudnímu dvoru v souladu s čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie předběžnou otázku. Druhým problematickým bodem je pak skutečnost, že ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud skončil „na půli cesty“. Pakliže by totiž Nejvyšší soud postupoval plně v duchu Směrnice, k čemuž ho v důsledku ne zcela ideálně provedené implementace[16] do jisté míry zavazuje její nepřímý účinek[17], musel by ve své argumentaci jít o krok dále. Takto pouze dovodil, že skutkový stav umožňuje uzavřít, že by v režimu Směrnice došlo ke „smluvnímu převodu“ (viz např. výše citované rozhodnutí Daddy’s Dance Hall). Kromě toho je však nutno zkoumat, zda došlo k „převodu hospodářské jednotky“ v režimu Směrnice, tedy „převodu činnosti zaměstnavatele“ či „převodu úkolů zaměstnavatele“ v režimu ZP, neboť ne každý smluvní převod s sebou automaticky přináší „převod hospodářské jednotky“.
Není ambicí tohoto článku (a vzhledem k jeho omezenému rozsahu ani nemůže být) posoudit, k jakému závěru by Nejvyšší soud dospěl, pokud by zohledňoval jednotlivá kritéria, která byla vymezena rozhodnutím Spijkers.[18] Rozhodně si však Nejvyšší soud ponechal prostor, aby svou judikaturu v tomto ohledu více rozvedl. Na druhé straně dané rozhodnutí klade na praxi (nejen tu právní) nárok, aby se v budoucnu více zamýšlela nad důsledky obdobných situací. Některým podnikatelským subjektům by se totiž mohlo stát, že kromě nových podnikatelských prostor dostanou jako malý bonus i několik nových zaměstnanců, o které vůbec nestojí.
[1] Blíže viz ustanovení § 328 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.
[2] ŠTEFKO, Martin in BĚLINA, Miroslav a kol. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015. str. 1230.
[3] Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 11. 2014, č. j. 13 C 220/2014-48
[4] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, č. j. 23 Co 554/2014-116
[5] Směrnice Rady 2001/23/ES ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů
[6] Blíže viz texty k poznámkám pod čarou č. 16 a 17.
[7] Učinil tak za účinnosti předchůdkyně Směrnice - směrnice 77/187/EHS o zachování nároků zaměstnanců při převodu podnikání, podniků nebo částí podniku.
[8] Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 6. 1988. Věc C-101/87 - P. Bork International A/S, in liquidation v Foreningen af Arbejdsledere I Danmark. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A61987CJ0101
[9] Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 2. 1988. Věc C-324/86 - Foreningen af Arbejdsledere i Danmark v Daddy's Dance Hall A/S. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A61986CJ0324
[10] Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 5. 1992. Věc C-29/91 - Dr. Sophie Redmond Stichting v Hendrikus Bartol and others. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A61991CJ0029
[11] Rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 1. 1999. Věc C-172/99 - Oy Liikenne Ab v Pekka Liskojärvi and Pentti Juntunen. Dostupné z: http://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?language=en&num=C-172/99
[12] Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. 11. 2003. Věc C-340/01 - Carlito Abler and Others v Sodexho MM Catering Gesellschaft mbH. Dostupné z: http://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?language=en&num=C-340/01
[13] Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 3. 1985. Věc C-24/85 – Josef Maria Antonius Spijkers vs. Gebroeders Benedik Abattoir CV and Alfred Benedik en Zonen BV, bod 13 rozhodnutí. Dostupný z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A61985CJ0024
[14] Ibid.
[15] Viz např. TOMÁŠEK, Michal; TÝČ, Vladimír a kol. Právo Evropské unie. Praha: Leges, 2013. str. 391.
[16] Skutečnost, že Směrnice nebyla do českého právního řádu implementována správně, potvrzuje i důvodová zpráva k zamýšlené novelizaci ZP, která by se měla dotknout i jednotlivých ustanovení § 338. V době psaní tohoto článku novela míří do Poslanecké sněmovny, konkrétně do 1. čtení, jako sněmovní tisk č. 903/0. Blíže viz: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=903&CT1=0
[17] Viz např. SEHNÁLEK, David. Povinnost a limity (euro)konformního výkladu vnitrostátního práva. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, č. 1, str. 10.
[18] Byť si zde v poznámce pod čarou dovolím vyslovit osobní názor, že po věcné stránce je rozsudek Nejvyššího soudu správný. Je třeba zmínit, že činnost dosavadního a nového zaměstnavatele byla takřka identická, a sice provoz kavárny (byť je třeba připustit, že každá z nich nejspíše měla odlišný podnikatelský koncept). Stejně tak lze předpokládat, že nový nájemce na činnost dosavadního nájemce takřka okamžitě navázal a vzhledem ke stejné lokalitě lze stejně tak předpokládat, že nový nájemce převzal dosavadní klientelu. Jediným aspektem, který hovoří proti přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je skutečnost, že nedošlo k převodu mobiliáře, byť ve výše uvedeném rozhodnutí Abler (konkrétně jeho bodu 41) Soudní dvůr dovodil, že tato skutečnost sama o sobě nemusí být významná.
Diskuze k článku ()