Co vás po vystudování práv svedlo na cestu kariérního diplomata? Věděl jste už během studií, že se chcete věnovat mezinárodnímu právu?
Popravdě řečeno jsem vůbec neplánoval, že bych se stal diplomatem. Během studia na fakultě jsem uvažoval spíše o advokacii či justici, ale když jsem právnickou fakultu dokončil a nastal čas se rozhodnout, kam dál, zrovna jsem narazil na výběrové řízení do Diplomatické akademie Ministerstva zahraničních věcí. Přišlo mi to zajímavé, a tak jsem to prostě zkusil a ono to vyšlo. Vzali mě a já toho teď, viděno zpětně, nelituju. Ale z toho popisu plyne, že to byla upřímně řečeno vlastně docela náhoda.
Když jsem nastupoval do diplomatické akademie, netušil jsem, že se po jejím absolvování budu věnovat mezinárodnímu právu. Mohl jsem totiž zamířit v rámci MZV na teritoriální odbory, na diplomatický protokol, na útvary spojené s ekonomickou diplomacií… Ale vybral si mě na mezinárodněprávní odbor jeho tehdejší ředitel Petr Válek (nyní velvyslanec ČR při Radě Evropy ve Štrasburku), za což jsem mu dodnes vděčný. Předtím jsem nikdy nejevil o mezinárodní právo nějaký větší zájem. Na fakultě to pro mě byl jeden z těch předmětů, které jsem musel splnit, než se dostanu k těm „zajímavým“ právním odvětvím. Až na ministerstvu, když jsem měl možnost věnovat se mu v praxi, mě mezinárodní právo zaujalo a jsem rád, že se mu můžu věnovat dodnes. A svůj velký podíl na tom má právě i zmíněný Petr Válek a další kolegové z mezinárodněprávního odboru, díky kterým jsem se toho dost naučil.
Jak se vám daří balancovat mezi kariérou v New Yorku a doktorským studiem v Praze?
Na Právnické fakultě UK jsem doktorandem externím, takže rozhodně nemusím na fakultu docházet každý týden nebo každý měsíc. Povinné předměty jsem splnil ještě před svým odjezdem od New Yorku a teď bych se měl věnovat především psaní disertační práce, což můžu dělat odkudkoli. Horší je to s časem na psaní disertace – na jednu stranu je práce v OSN skvělou příležitostí pro čerpání poznatků využitelných i při psaní disertace, na straně druhé ale člověka dost vytěžuje. Ale to se dá nepochybně říct o většině zaměstnání.
Na 6. výboru je zajímavé, že jako jediný ze všech výborů Valného shromáždění rozhoduje výhradně konsenzem. To musí vést k řadě kompromisů. Jak tuto praxi vnímáte?
Ano, 6. výbor nehlasuje. Když se o tom bavím se svými kolegy, kteří ČR zastupují v dalších výborech, často mi dávají najevo, že mi to závidí. Hlasování totiž vyžaduje shánění většiny, tvorbu hlasovací strategie, vyžádání příslušné instrukce z ústředí… A oni často mají pocit, že když přijímáme návrhy konsenzem, je to jednodušší. Já si to nemyslím. Při rozhodování konsenzem musíte o návrhu jednat tak dlouho, až s ním všechny státy souhlasí (nebo aspoň žádný aktivně neříká, že nesouhlasí). A to je činnost náročná jednak časově a jednak také z hlediska vyjednávací taktiky. I tady musíte tvořit názorové koalice, shánět podporu, vyvíjet při jednání tlak, uzavírat kompromisy. Jediný rozdíl je pak v tom, že na konci nemačkáte tlačítko a nepočítáte hlasy. To je jedna stránka věci.
Druhou otázkou je, jak rozhodování konsenzem ovlivňuje výsledek jednání. To lpění na konsenzu je v 6. výboru dlouho zakořeněné a často se argumentuje tím, že tvoříme-li normy mezinárodního práva, které mají být v ideálním případě univerzální, musejí s nimi souhlasit všechny státy. Ono totiž když přijmete třeba návrh multilaterální mezinárodní smlouvy jinak než souhlasem všech, tedy konsenzem, těžko můžete čekat, že ji pak nesouhlasící státy podepíšou či ratifikují. Z tohoto pohledu má konsenzus určitou hodnotu (ačkoli existují i příklady neúspěšných kodifikačních projektů přijatých konsenzem, a naopak velmi úspěšných úmluv, které byly přijaty hlasováním). Na druhou stranu se ale konsenzus nesmí stát nástrojem pro blokaci a vydírání. A to se právě poslední dobou děje. A v takovém případě, kdy je zneužíván, ztrácí konsenzus smysl a nelze na něm trvat za každou cenu. Ostatně 6. výboru kromě tradice a jeho vlastní zdrženlivosti nic nebrání v tom, aby se uchýlil k hlasování, Jednací řád VS OSN pro něj platí stejně jako pro ostatní hlavní výbory.
Kdy třeba ke zneužití konsenzu v 6. výboru došlo?
Typickým příkladem je blokace jednání Ruskem a Čínou na podzim 2021. V 6. výboru se už několikátým rokem projednával výstup Komise pro mezinárodní právo – návrh článků o prevenci a trestání zločinů proti lidskosti. Komise připravila návrh moderní úmluvy z oblasti trestního práva a doporučila státům, aby ji přijaly, podepsaly a ratifikovaly. Řada států včetně ČR chtěla to doporučení Komise následovat, ale Rusko, Čína a malá skupina dalších států to nechtěla připustit. Navrhovali jsme různé ústupky, postupný proces. Ale blokační menšina odmítla i návrhy na to, abychom se vůbec bavili o obsahu toho návrhu článků. Prostě nepanoval konsenzus. I jediný stát může takto cokoli zablokovat a pokud ostatní nemají odvahu a vůli rozhodování konsenzem prolomit, bude v té blokaci úspěšný. A to není správně. Konsenzus nemá být veto. Letos se nám naštěstí podařilo určitý pokrok v jednání o tomto tématu udělat, a to především díky Mexiku, které jednání koordinovalo a dalo jasně najevo, že je připraveno přijmout výsledek hlasováním, pokud nebudou odpůrci k jednání přistupovat konstruktivně.
Práce 6. výboru úzce souvisí s prací Komise OSN pro mezinárodní právo, pomocného orgánu Valného shromáždění, který má zajišťovat kodifikaci a progresivní rozvoj mezinárodního práva. V průběhu letošního zasedání jsme však zaznamenali určité napětí mezi těmito dvěma orgány a vyvstala otázka, jak má 6. výbor přistupovat k produktům Komise. Můžete stručně popsat v čem je problém a zda z něj vidíte cestu ven?
Já bych to nenazýval napětím. Je přirozené, že dva různě složené orgány můžou mít na stejnou věc různé pohledy. Komise je složená z odborníků na mezinárodní právo, kteří jsou v ní sami za sebe, zatímco ve výboru nesedíme za sebe, ale zastupujeme státy, které nás tam vyslaly. Občasný kritický přístup k výsledkům práce Komise neznamená jejich znevažování. Ale je třeba připomenout, že tvůrci norem mezinárodního práva jsou státy, nikoli Komise. A státy mohou mít na kodifikaci a rozvoj mezinárodního práva jiný pohled než odborníci sedící v Komisi. Pořád ale má smysl, aby Komise své výstupy výboru předkládala a ten je projednával, byť nemusí všechny přijmout nekriticky. Šestý výbor by se neměl stát „hřbitovem pro výstupy Komise“, jak jej někteří kolegové občas s nadsázkou označují.
Pokud jde ale o výběr témat, kterým se Komise v poslední době věnuje, já sám si kladu otázku, zda svou aktuální činností skutečně naplňuje svůj mandát, který spočívá v kodifikaci a progresivním rozvoji mezinárodního práva. Letos na svůj program zařadila téma podpůrných prostředků pro určování norem mezinárodního práva, věnuje se také obecným zásadám právním, vypracovala návrh závěrů ke kogentním normám či vodítka k identifikaci obyčejových norem. To podle mého soudu není ani kodifikace ani progresivní rozvoj platného mezinárodního práva. Jsou to témata relevantní pro vědu mezinárodního práva, jimž se mají věnovat primárně akademici, ale ne pro kodifikační orgán OSN. Myslím, že podobně to začínají vnímat i někteří další mí kolegové z jiných států. Takže toto může být jedna z příčin toho, proč se výbor na výstupy Komise někdy dívá kriticky. A pak to mohou být různé další důvody u konkrétních témat. Například letos při projednávání návrhu závěrů o kogentních normách si řada států stěžovala, že zvláštní zpravodaj Komise Dire Tladi se nevypořádal s připomínkami a komentáři států. Prostě ten vztah 6. výboru s Komisí je komplexní a vyvíjí se, nemám ale pocit, že by nějak zásadně nefungoval.
Dosluhujícím členem Komise OSN pro mezinárodní právo je i český odborník Pavel Šturma. Působil také jako zvláštní zpravodaj pro téma sukcese států ve vztahu k mezinárodní odpovědnosti. Jakého posunu se podařilo dosáhnout v této oblasti?
Ano, profesor Šturma v Komisi působil dvě volební období, dokonce jí předsedal. Kvůli COVIDu byl vlastně nejdéle působícím předsedou Komise, protože předseda se volí každý rok, ale s ohledem na pandemií zrušené zasedání zůstal prof. Šturma formálně předsedou po dva roky. A jako zvláštní zpravodaj téměř dokončil téma sukcese států ve vztahu k odpovědnosti. On ho vlastně dokončil, jen kvůli nedostatku času při zasedání Komise formálně neprošlo prvním čtením. Bohužel pro příští zasedání už bude prof. Šturma nahrazen někým z nového složení Komise, to ale nijak neumenšuje jeho zásluhu na zpracování tohoto tématu. Je to projekt téměř dokončený v prvním čtení a to je velký úspěch. Teď bude pro ten projekt klíčové, kdo ho jako zvláštní zpravodaj převezme.
Jedním z hlavních témat letošního zasedání 6. výboru byla odpovědnost států za mezinárodně protiprávní jednání. Část států se v tomto bodě agendy snaží o dosažení pokroku směrem ke sjednání úmluvy na základě Článků o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní jednání. Česká republika spolu s dalšími tomuto tlaku poměrně úspěšně bránila. Proč?
Tady je potřeba říct, že zdrženlivý postoj ČR k možnosti sjednávat úmluvu na podkladě zmíněných Článků nijak nesnižuje jejich význam či snad dokonce význam režimu odpovědnosti států samotný. Naopak. My jsme několikrát jasně dali najevo, že výsledek práce Komise pro mezinárodní právo považujeme za dobrý a vyvážený. Důkazem té kvality je, že Články se pomalu stávají obyčejovým mezinárodním právem – tedy ty části, které nebyly kodifikací obyčeje už v době, kdy je Komise přijímala.
Otázkou ale je, zda má smysl sjednávat úmluvu o odpovědnosti států nyní, v současném stavu mezinárodního společenství. Tím myslím mimo jiné v situaci, kdy stálý člen Rady bezpečnosti páchá agresi a porušuje jednu normu mezinárodního práva za druhou, včetně těch kogentních. Těžko si dovedu představit, že teď dosáhneme konsenzu v otázkách tak citlivých, jako je odpovědnost států za mezinárodně protiprávní jednání. No a je tedy třeba se ptát, zda „otevřením“ těch Článků a neshodou nad nimi je vlastně nezpochybníme. Nejhorším možným výsledkem by bylo je zpochybnit a nemít za ně náhradu, což bohužel hrozí. Proto ČR a další státy jako např. Spojené království, USA, Austrálie, Kanada, Slovensko, Rumunsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Dánsko, Island či Japonsko oponovaly tlaku na svolání mezinárodní konference ke sjednání řečené úmluvy. My prostě říkáme, že není vhodná doba a že ty Články jsou dobré a v tuto chvíli dostačující.
Důležitým tématem je v OSN nyní válka na Ukrajině. Ukrajinští diplomaté mimo jiné shání podporu pro ustavení zvláštního tribunálu pro zločin agrese proti Ukrajině. Myslíte, že se to podaří?
Ruská agrese se prolíná téměř všemi tématy projednávanými na půdě OSN. Vyvozování odpovědnosti za spáchané zločiny podle mezinárodního práva je pro řadu států včetně ČR rozhodně prioritou. A je to zcela pochopitelně priorita hlavně pro Ukrajinu. Ta napíná mnoho sil právě k tomu, aby přesvědčila mezinárodní společenství o potřebě ustavit zvláštní tribunál pro stíhání ruské agrese. Česká republika ji v tom podporuje. Myslím, že tribunál dříve nebo později v nějaké podobě vznikne. Otázkou je, v jaké podobě – nemusí jít o čistě mezinárodní soud, může to být také soud hybridního typu, který by vykonával ukrajinskou trestní jurisdikci za přítomnosti mezinárodních soudců. Variant je mnoho a jen těžko lze předvídat, jak to dopadne. Teď je důležité, aby ustavení tribunálu mělo v mezinárodním společenství co nejširší podporu.
Otázka zvláštního tribunálu by vůbec nebyla na stole, kdyby Mezinárodní trestní soud netrpěl příliš úzkým jurisdikčním rámcem s ohledem na zločin agrese. Myslíte si, že existuje šance na změnu Římského statutu Mezinárodního trestního soudu?
Je to přesně, jak říkáte. Mezinárodní trestní soud má jurisdikci nad genocidou, zločiny proti lidskosti i válečnými zločiny. Nad zločinem agrese, což je „zločin zločinů“, však v tomto případě bohužel jurisdikci nemá, což je dáno prostě zněním kampalských dodatků Římského statutu. Přitom kdyby nebylo zločinu agrese, nemohly by být páchány ani válečné zločiny, o nichž se dozvídáme prakticky každodenně. Právě absencí jurisdikce nad zločinem agrese vzniká ta „odpovědnostní mezera“ (angličtina tomu říká „accountability gap“), kterou je třeba vyplnit, aby nezůstal zločin agrese bez trestu. Změny Římského statutu jsou ale velmi složité, jde o rigidní dokument a změnu musí mimo jiné ratifikovat 7/8 smluvních stran, jinak nemůže vstoupit v platnost. I s ohledem na tuto rigiditu a náročnost změny se uvažuje o zaplnění té odpovědnostní mezery zřízením zvláštního tribunálu.
Vliv jednotlivých států při projednávání rezolucí ve výborech Valného shromáždění závisí především na aktivitě daných diplomatů, proto i malý stát jako je Česká republika může své zájmy prosazovat velmi aktivně. Vnímáte svou roli diplomata i z tohoto pohledu?
Ano, před chvílí jsem řekl, že tvůrci norem mezinárodního práva jsou státy. To se samozřejmě dočteme v úvodu každé učebnice mezinárodního práva. Ale jak je známo, státy nemají ruce, nohy nebo ústa, a tak jim je musí propůjčit lidé tím, že státy zastupují. V oblasti zahraniční služby je zastupují diplomaté a bylo by iluzorní si myslet, že do výkonu toho zastupování se nepromítnou jejich osobnostní rysy či znalosti. Proto by bylo někdy přesnější říct, že tvůrci norem mezinárodního práva jsou fyzické osoby – lidé – jednající jako zástupci států.
Jak jsem uvedl, naší prací jako diplomatů – nejen v 6. výboru – je jednat spolu, dělat kompromisy a tak podobně. No a čím jste aktivnější a schopnější vyjednavač, tím více toho můžete ovlivnit, než když pouze pasivně sedíte za cedulkou se jménem svého státu. A do jisté míry pak přestává být tolik významné, jak velký stát v tu chvíli zastupujete. Já se snažím zastupovat ČR aktivně a do jednání se zapojovat a nikdo mi nikdy neřekl, že jsme malý stát a že nemáme v jednání žádnou váhu. Ostatně i kdyby si to snad někdo chtěl dovolit, tak bych to důrazně odmítnul s odkazem na zásadu svrchované rovnosti států. Ale mířím tím k tomu, že máte pravdu. Do velké míry závisí to, čeho stát na mezinárodním poli dosahuje, právě na aktivitě a schopnostech lidí, které vysílá do zahraničí, aby ho zastupovali.
Co byste doporučil mladým právničkám a právníkům, kteří zvažují vstup do diplomatické služby?
Aby to určitě zkusili. Zejména pokud se chtějí věnovat mezinárodnímu právu. Protože nikde jinde než v diplomacii nebudou mít možnost věnovat se mezinárodnímu právu v praxi a v takové šíři.
Diskuze k článku ()