Rozhovor: Rostislav Pekař – Rozhodčí řízení je tak dobré, jako rozhodci, kteří je vedou Zdroj: European Centre For Career Education

Rozhovor: Rostislav Pekař – Rozhodčí řízení je tak dobré, jako rozhodci, kteří je vedou

„Často se stává, že arbitrážní specialista se k věci dostane poměrně pozdě, až ve chvíli, kdy jsou už všechny jiné možnosti řešení sporu vyčerpané,“ upozorňuje Rostislav Pekař, partner pražské pobočky advokátní kanceláře Squire Patton Boggs a odborník na investiční arbitráže, který byl jedním z přednášejících na mezinárodní letní akademii pořádané European Centre For Career Education. Jakým výzvám v současnosti čelí investiční arbitráže nebo jak postupovat při sjednávání rozhodčí doložky se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Jan Hoferek

Jan Hoferek

redaktor

Jan Hoferek

redaktor

Arbitráže a ostatní techniky ADR nabírají v posledních letech na popularitě. Čemu tento trend připisujete?

Domnívám se, že popularita arbitráže souvisí v první řadě s jejími výhodami oproti soudnímu řízení. Z nich je asi nejvýznamnější relativní rychlost. V arbitráži jsou většinou jasně nastavena procesní pravidla týkající se například počtu podání a jejich načasování. Rozhodci také nejsou tolik zahlceni jako obecné soudy. Do arbitráže navíc často jdou obchodní spory, kde si obě strany přejí rychlé řešení, a proto ani jedna z nich spor nezdržuje.

Podle Vás je tedy popularita dána jen tím, že jsou lepší než soudní řízení?

V právu se velmi zdráhám používat hodnocení lepší či horší. Jak jsem řekl, arbitráž je rychlejší než soudní řízení. To je naprosto zásadní výhoda zejména ve chvíli, kdy spolu strany sporu chtějí nebo musejí pracovat, ale je zde spor, který jejich další spolupráci brání, nebo ji ztěžuje. To je typická situace, která vyžaduje rychlé řešení, a tedy arbitráž, mediaci nebo jiné alternativní řešení. Další významnou výhodou arbitráže je vykonatelnost rozhodčích nálezů v zahraničí, která je v zemích mimo Evropskou unii většinou dramaticky lepší než vykonatelnost soudních rozhodnutí.

Myslíte, že s ohledem na tuto rostoucí popularitu je arbitrážím věnována dostatečná pozornost na právnických fakultách?

Myslím si, že by na arbitráž studenti měli být připravováni více, ale to se podle mého názoru týká i přípravy na soudní řízení. Formou volitelných předmětů či moot courtů se s touto problematikou lze velmi dobře seznámit i nyní, ale domnívám se, že v povinném minimu pro každého je procesu věnována menší pozornost, než by měla být.

Mají z Vaší zkušenosti lidé některé chybné představy o arbitrážním řízení, které byste rád vyvrátil?

Je těžké zobecňovat. Obvykle mají lidé velmi mylné představy o investiční arbitráži. Chodí to v takových vlnách. Když například Česká republika prohrála arbitráž s CME, každý byl najednou zahraničním investorem a bylo třeba trpělivě vysvětlovat, že dávno po tom, co vznikl nějaký problém v České republice, se nelze úspěšně domáhat mezinárodněprávní ochrany tím, že investici převedu na zahraniční SPV.

Další chybný názor, který se stále objevuje dost často, je nepochopení role stranou jmenovaného rozhodce. Všichni rozhodci musejí být nestranní. Stranou jmenovaný rozhodce tedy není jakýmsi dodatečným advokátem strany, která jej jmenovala. Strana s ním také v průběhu sporu nesmí o věci komunikovat atd.

Jakých chyb se podle Vás klienti a potažmo jejich právní zástupci při arbitrážích nejčastěji dopouštějí?

Důležité je to, že arbitráž jako každý proces vyžaduje zastoupení advokátem, který danou problematiku ovládá. Určitá nedorozumění vznikají zejména na mezinárodní úrovni, pokud strana má právní zastoupení, které kauzu sice věcně ovládá velmi dobře, ale není tak zběhlé v arbitrážních pravidlech a zvyklostech. Poté může docházet ke značným nedorozuměním, a i k tomu, co je pro klienta nejhorší, a to že klient nebo jeho právní zástupce svým procesním jednáním iritují rozhodčí tribunál, třebas i nevědomě.

Spatřujete výrazné rozdíly mezi arbitrážními řízeními na evropské a mezinárodní úrovni?

Určitě. Každá strana si do rozhodčího řízení přináší velké množství očekávání, která odpovídají jejímu domácímu soudnímu procesu, případně tomu, jak se arbitráž dělá v jejím regionu. Typickým příkladem je důkazní řízení. Anglosaské strany očekávají, že tribunál nařídí velice široce pojaté vydávání dokumentů protistrany, aby se ukázala pravda a obě strany měly ve sporu stejnou šanci uspět bez ohledu na to, zda mají nebo nemají přístup k relevantním písemným důkazům. Naopak východoevropské strany předpokládají, že když některá ze stran potřebné dokumenty nemá, tak zkrátka neunese důkazní břemeno a prohraje. Arbitráž se snaží o zlatou střední cestu, ale i jednotliví rozhodci jsou do jisté míry ovlivněni prostředím, ze kterého vzešli, a proto pro ně ona zlatá střední cesta může vést trochu jinudy.

Jak se podle Vás mohou mladí právníci nejlépe připravit na působení v arbitrážních řízeních?

Řekl bych, že v prvé řadě je důležité si arbitráž vyzkoušet v moot courtu. Moot courty velmi dobře simulují asi 60 % toho, co obnáší práce na skutečné arbitráži. To je podle mě nejlepší způsob, jak se s touto problematikou seznámit a jak si student ověří, že arbitráž skutečně chce dělat.

Zadruhé by si nikdo neměl myslet, že může být pouze procesním specialistou na arbitráž. Bez dobré znalosti hmotného práva, respektive jeho hlavních principů, nelze v arbitráži uspět. Kdo by chtěl dělat arbitráž na mezinárodní úrovni, měl by se zaměřit zejména na teorii práva, protože to je předmět, který mu poté umožní pochopit jiné právní řády.

Lze podle Vás v oblasti arbitráží a investičních arbitráží v současné době sledovat nějaké trendy?

V případě investiční arbitráže je to dost závažná krize legitimity a zároveň vážně míněné, byť ne úplně dobře koordinované pokusy, jak investiční arbitráž zásadním způsobem změnit, například zavedením větší transparentnosti nebo zřízením stálých investičních soudů, jak se o to snaží Evropská komise.

Podle mého názoru je jedním z hlavních důvodů této krize legitimity absence jasného oddělení funkce rozhodce a funkce advokáta. Toto oddělení je pochopitelně jasně dáno na úrovni jedné kauzy, ale nikoli obecně. V klasické obchodní arbitráži to stačí, protože hmotné i procesní právo je do značné míry dané. V investiční arbitráži se naopak hmotné i procesní právo stále vyvíjí.

To vede k obavám, že advokát ve sporu A, který je zároveň rozhodcem ve sporu B, shodou okolností ve sporu B bude řešit právní otázku, která by se mu mohla hodit ve sporu A, tak se ji ve sporu B bude snažit rozhodnout tak, aby si založil příznivý precedent. Toto je tzv. „issue conflict“, který rozhodci brání v přijetí jmenování. To však veřejnost neví, a proto rozumím pokusům, aby byl tento systém reformován a role advokáta a rozhodce se lépe institucionálně oddělily.

Na druhou stranu musím říci, že naprosto nesouhlasím s paušálním odsuzováním investiční arbitráže jako prostředku, kterým nadnárodní korporace omezují suverenitu států či omezují jejich regulatorní pravomoci. Stejně tak není pravda, že investiční arbitráž je netransparentní. Naopak, podle moderních pravidel mohou být veškerá podání průběžně zveřejňována a jednání před rozhodci může být streamováno na internetu. Sám jsem se loni dvou takových jednání zúčastnil.

Jakou budoucnost vidíte pro arbitráže a investiční arbitráže vidíte?

Myslím si, že dokud budou konkurenceschopné, to znamená, dokud budou přinášet výsledky, které budou dobře a jasně odůvodněny, takže v ideálním případě budou akceptovatelné pro obě strany, a které budou vyneseny v rozumném časovém období za rozumné náklady, tak se udrží jako alternativa k soudním sporům. Na základě své zkušenosti si nemyslím, že by arbitráž mohly nahradit ostatní alternativní způsoby řešení sporů. Názory stran jsou často příliš rozdílné na to, aby je bylo možno právně nezávazným způsobem přinutit k dohodě.

Existují nějaká specifika mezi arbitrážními řízeními, co se týče hmotného práva? Musí být právník jinak vybaven, zabývá-li se arbitrážemi v oblasti energetického práva, a jinak, pokud se zabývá telekomunikacemi?

Právník by se vždycky měl snažit pochopit podstatu sporu, a to nejen podstatu právní, ale také podstatu obchodní, resp. technickou. Jmenoval jste zrovna dvě odvětví, jimž právníci běžně nerozumí. Nicméně pokud takový spor vedou, je jejich povinností se dané odvětví naučit. A samozřejmě se nelze divit klientům, kteří si pro takové spory vyberou advokáty, kteří již danými technickými i právními znalostmi disponují.

Je vlastně možné, aby nabídku služeb u těchto specifických druhů arbitráží zajišťovaly advokátní kanceláře, nebo je to spíše úkol pro vnitropodnikové právníky?

Při řešení tohoto druhu sporů se nám nejvíce osvědčila co nejužší spolupráce mezi týmem naší advokátní kanceláře a vnitropodnikovými právníky, ale i technickými či obchodními specialisty klienta. Vytvoříme společný projektový tým, který disponuje všemi potřebnými znalostmi a dovednostmi. V tomto druhu sporů je také důležité, že jsme schopni do týmu začlenit specialisty ze zahraničních poboček naší kanceláře, kteří působí na větších trzích, a mohou se tedy úžeji specializovat například jen na určitou oblast energetiky.

Jaký postup byste doporučil investorům k tomu, aby zvýšili své šance v případném arbitrážním řízení?

Často se stává, že arbitrážní specialista se k věci dostane poměrně pozdě, až ve chvíli, kdy jsou už všechny jiné možnosti řešení sporu vyčerpané. To většinou znamená, že klient po několik měsíců vedl vyjednávání, které nebylo nutně vždy vedeno s vizí toho, že věc může skončit v arbitráži. Takovýto přístup může být dost problematický, protože v rámci vyjednávání klient někdy uvádí argumenty, které jej pak zbytečně omezují v argumentaci v arbitráži. V krajním případě může příliš vstřícný či „neprávní“ přístup k jednání způsobit až zánik práv klienta.

Klient si totiž ne vždy uvědomuje, že nedohodnou-li se strany jinak, jejich tvrzení během jednání o obchodním řešení sporu mohou být v arbitráži předkládána jako důkaz. My Středoevropané jsme k takovýmto důkazům spíše neteční, ale v anglosaských zemích je tomu jinak. Tam se klade velký důraz na to, jak se strany chovaly, zda rychle uplatňovaly veškerá svá práva, zda se náhodou implicitně svých práv nevzdaly tím, že je ihned nevznesly, a podobně. Setkal jsem se s hraničními situacemi, kdy jsme naprosto zbytečně museli rozhodčímu tribunálu leccos vysvětlovat pouze proto, že si klient půl roku před tím, než věc dospěla do arbitráže, korespondenci ohledně smlouvy řídící se anglickým právem vedl sám, bez kvalifikovaného právního poradenství.

V jakém okamžiku by tedy měl být investiční specialista přizván?

V investičních arbitrážích je to možná jednodušší, protože klient si snáze uvědomí, že se posouvá na pole investiční arbitráže a potřebuje tak odborníka. V komerční arbitráži je předěl mezi ostřejším jednáním a vznikem sporu méně zřetelný. Hranicí je asi chvíle, kdy si klient uvědomí existenci reálného rizika, že se s protistranou nejspíše nedohodne. Právě tehdy nastává okamžik, kdy by do týmu měl být přizván specialista na arbitráž, pokud tedy příslušná smlouva obsahuje arbitrážní doložku.

Co by podle Vás měl klient zvážit, pokud mu je během vyjednávání smlouvy nabídnuta rozhodčí doložka?

Je důležité uvažovat od konce. Tedy, pokud nastane problém, budu ho mít já nebo protistrana? Ve chvíli, kdy jej bude mít spíše protistrana, tak se tím nemusím zas až tolik zabývat… Ale ve chvíli, kdy budu mít problém já, tak co bude podstatou toho problému? Jaké řešení budu potřebovat? Budu potřebovat zaplatit náhradu škody, nebo to, aby protistrana pokračovala v plnění smlouvy? Ve chvíli, kdy jde o peníze, je třeba se podívat na to, kde je budu vymáhat. Pokud vymáhám na území Evropské unie, je z pohledu výkonu rozhodnutí v zásadě jedno, jestli bylo vydáno v arbitráži nebo soudem. Pokud však lze předpokládat výkon rozhodnutí mimo Evropskou unii, tak v zásadě nemusím přemýšlet a musím jít do arbitráže, protože výkon soudního rozhodnutí by mohl být velice problematický.

Dále je třeba zvážit, co se stane, pokud ve smlouvě rozhodčí doložka nebude, tedy jaký soud by řešil případný spor. Pro české strany je relativně jednoduché se soudit na Slovensku nebo v Rakousku, Německu… Ve chvíli, kdy bych se musel soudit ve Velké Británii, tak už je to více ke zvážení – není sice třeba mít obavy z podjatosti soudu, ale soud bude stát hodně peněz a bude probíhat v právním prostředí, které je českým stranám naprosto neznámé. A takto mohu jít dál a čím dále jdu, tím více stoupá atraktivita arbitráže jakožto neutrálního a známějšího prostředí.

Pokud už se strany rozhodnou pro rozhodčí doložku, je třeba si dát velký pozor na to, co v ní vlastně je. Například je důležité si vybrat renomovanou rozhodčí instituci, která zajistí férový proces a jejíž rozhodnutí mohou být snáze vykonatelná i v exotičtějších jurisdikcích jako je například kontinentální Čína, Indie nebo Indonésie. Velkou pozornost je třeba věnovat volbě jazyka. Tím, jak definuji jazyk, totiž zároveň definuji množinu možných rozhodců a pak mi nemusí pomoci ani seberenomovanější rozhodčí instituce. Vždy totiž platí, že rozhodčí řízení je tak dobré, jako rozhodci, kteří je vedou.

rozhovor rozhodčí doložka arbitráž mezinárodní arbitráž European Centre For Career Education

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články