První pokusy o něco, co bychom mohli nazývat vesmírným právem, se objevily už v roce 1919, kdy se v Pařížské úmluvě poprvé objevila úprava vesmírného prostoru. Vtipné je, že to bylo vlastně dlouhých 38 let před posláním prvního oběžného objektu do vesmíru, kterým byl sovětský Sputnik 1 v roce 1957, což napovídá, jak vizionářská a pokroková byla. Pro laika zde není velký rozdíl v oblasti vzdušného prostoru a vesmírného prostoru, ale liší se znatelně. Zatímco vzdušným prostorem je oblast nad teritoriem určitého státu, vesmírný prostor je dle právní klasifikace spíše věc společná (res communis) a nikoliv věc ničí (res nullius).
Je tomu tak proto, aby se předešlo fenoménu tragédie obecní pastviny.[2] Tento jev nastává, když máme jisté veřejné území s bohatými zdroji (moře, louka, vesmír), kde neexistují omezení pro jeho využívání. To logicky vede k „nájezdům“ uskutečňovaných bohatšími státy s více prostředky, které posléze využívají možností, které dané území skýtá, pro svůj osobní prospěch a pouhá všeobecná dostupnost území chudším státům příliš nepomáhá. Ačkoliv původní Hardinova teorie počítá s omezeným územím (což vesmír při Einsteinově a Hawkingově pojetí není), tak se shodneme, že zrovna cesta do vesmíru i ve 21. století představuje poměrně těžko překročitelný Rubikon pro valnou většinu i rozvinutých zemí. To si státy uvědomily v roce 1982 při vyjednávání deklarace UNCLOS[3], kterou tedy nepodepsal žádný z velkých vesmírných hráčů, neboť ačkoliv se týkala moří a oceánů, tak hrozilo, že by ohrozila jejich dominanci i na zdánlivě nesouvisejícím vesmírném poli. Byla zde totiž snaha o definici neteritoriálního území moří (high seas) jako res communis humanitatis, tedy jako něco, na co by měli mít nárok všichni bez ohledu na horší výchozí podmínky.
Ale zpátky k významu vesmírného práva. V minulosti bylo nutné vyřešit mnoho oblastí, jako je právní status vesmírných stanic (MIR, ISS), alokaci přesně určených slotů pro geostacionární družice pro rozhlas, televizi a další dálkové přenosy, režim základen na měsíci a spousty dalších. Vědecký pokrok dopředu skáče mílovými kroky, realitou je od roku 2014 i přistání na kometě (Rosetta - 67P/Churyumov-Gerasimenko)[4], což časem logicky vyústí v průmyslové využití v oblasti těžby. Financování vesmírných misí již není tak snadné jako v období studené války, kdy bylo dobývání vesmíru vnímáno jako prestižní záležitost a výdaje nebyly tak limitovány. Asteroidy jsou bohaté na kovy platinové skupiny (palladium, platina, rhodium, iridium apod.) a pouhý 500 metrový asteroid může obsahovat tolik platiny, jako bylo na Zemi vytěženo za celou lidskou historii. Zatím se tak neděje kvůli technické náročnosti, ale až tahle bariéra padne (což bude díky PPP[5] projektům brzy), tak bude ve vesmíru těžební aktivita větší než tady dole. A v tu chvíli vyvstanou další problémy, například co se starými/rozbitými těžebními zařízeními?
Už nyní se oběžná dráha (geostacionární orbit)[6] kolem Země podobá ucpané dálnici v době páteční předprázdninové špičky. Tzv. rovníkový orbit je cenný pro komunikace, TV apod., tedy vznikla ITU, která reguluje na základě deklarace z Bogoty (1976)[7] užití frekvencí na jednoduchém principu – spektra na geostacionárním orbitu nad územím určité země si smí zakoupit jako první ta daná země, logicky ne každá má prostředky ten satelit skutečně vyslat, proto se s frekvencemi čile obchoduje. A to nemluvíme o tzv. graveyard orbitu, který je cca 300 km nad povrchem Země, a je plný právě vesmírného smetí ve formě nefunkčních satelitů, jejichž životnost je kolem 15 let.
I lidský dosah se stále zvyšuje, příkladem je sonda Voyager 1, vypuštěná v roce 1977[8] (mimochodem stále v pořádku vysílá), která již minula Uran i Neptun a momentálně je od nás vzdálená cca 19 miliard km. Problémem bude možná už za rok[9] i vesmírný hotel, jak to bude s náhradou škody v případě zranění zde? Kdo platí náhradu škody v případě sondy, jejíž trosky dopadly až na zem? Zatím je více otázek než odpovědí. I kdyby se A. Einstein spletl ve svém citátu:
Jen dvě věci jsou nekonečné - vesmír a lidská hloupost. Tím prvním si ovšem nejsem tak jist.,
tak jistým zůstává, že i v konečném vesmíru se stále vyskytuje nekonečné množství právních problémů, se kterými se bude muset vesmírné právo v budoucnu vypořádat.
[1] Professor Steven Freeland. Uws.au [online]. 2015 [cit. 2015-03-15] Dostupné z: http://www.uws.edu.au/staff_profiles/uws_profiles/professor_steven_freeland
[2] Pojem vycházející z eseje Garretta Hardina Tragedy of the Commons z roku 1968
[3] UNCLOS. Un.org [online] 2015 [cit. 2015-03-24]. Dostupné z: http://www.un.org/Depts/los/convention_agreements/convention_overview_convention.htm
[4] Přistání sondy Rosetta. Cdr.cz [online] 2015 [cit. 2015-03-18]. Dostupné z: http://cdr.cz/clanek/pristani-sondy-rosetta-na-komete-67pchuryumov-gerasimenko-zivy-prenos
[5] Public Private Partnership – spolupráce soukromého sektoru a vlád států (např. zde http://www.businessinfo.cz/cs/dotace-a-financovani/public-private-partnership-ppp.html)
[6] Cca 36 000 km nad povrchem Země
[7] The Bogota Declaration. Djilp.org [online] 2015 [cit. 2015-04-01]. Dostupné z: http://djilp.org/3494/the-bogota-declaration-and-the-curious-case-of-geostationary-orbit/
[8] Voyager. Voyager.gov [online] 2015 [cit. 2015-04-01]. Dostupné z: http://voyager.jpl.nasa.gov/
[9] Vesmírný hotel bude otevřený v roce 2016. Scribbler.cz [online] 2015 [cit. 2015-04-01]. Dostupné z: http://scribbler.cz/technika/rusky-vesmirny-hotel-bude-otevren-v-roce-2016/
Diskuze k článku ()