Výjimky z Listiny základních práv EU pro ČR?

Úvodem tohoto článku je třeba definovat Chartu základních práv EU jako předchůdce Listiny základních práv EU,[1] její vznik, záměr orgánů, které ji prosadily, stručný obsah, význam, a dopad na členské země. Následně si osvětlíme princip výjimek z této Listiny v rámci EU.

advokátka, vedoucí Katedry ústavního a evropského práva, FPr ZČU v Plzni
Foto: Fotolia

Snahu supranacionálních orgánů, tj. Evropského parlamentu a Komise o jednotný katalog základních práv pro celou Unii lze vystopovat zpětně do historie. Evropská společenství započala svoji mezivládní spolupráci s naprostou absencí ochrany základních práv. Až snahy ESD o začlenění lidských práv spojených se specifickou funkcí Společenství a později Unie způsobily prolomení pouhé ekonomické dimenze evropského projektu. V případě Stauder (C-29/69) v roce 1969 ESD poprvé, jaksi na okraj, bez bližšího upřesnění a odůvodnění, deklaroval, že základní lidská práva jsou obsažena v obecných zásadách komunitárního práva a Soudem chráněna. Brzy poté ve věci Internationale Handelsgesellschaft (C-11/70) konstatoval, že respektování základních práv tvoří nedílnou součást obecných právních zásad jím chráněných a že ochrana takových práv, jakkoli je inspirována ústavními tradicemi společnými členským států, musí být zajištěna v rámci struktury a cílů Společenství. Později upřesnil, že při nalézání těchto obecných zásad hodlá vycházet i z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv, na jejichž tvorbě členské státy spolupracovaly nebo k nimž přistoupily. Zvláštní význam přísluší v této souvislosti Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.“[2] Následně se internacionální sdružení států prvotně zaměřené na ekonomickou a obchodní spolupráci propracovalo až ke katalogu základních práv, obsahující nejen osobnostní, ale i například hospodářská a sociální práva. Rozhodnutí o vypracování katalogu lidských práv padlo v rámci jednání Evropské rady 4. června 1999 v Kolíně nad Rýnem. Následující rok se návrh dostal před Evropský parlament a byl začleněn zatímně coby nezávazná politická deklarace ke Smlouvě z Nice, tedy jako Charta základních práv. Až Lisabonskou smlouvou, přestože není formálně její součástí, se stala tzv. Listina základních práv EU součástí primárního práva EU, tedy přímo závaznou vůči všem členským státům EU. Její struktura je podobná struktuře národních katalogů, avšak její jednotlivé hlavy nesou názvy, jako „Důstojnost“, „Svobody“, „Rovnost“, „Solidarita“, „Občanská práva“, „Soudnictví“, které se pokoušejí co nejvýstižněji popsat její roli v evropském právu. Listina se významně prosazuje od roku 2009 a stále více připomíná federalizační tendence Unie. Přesto se uvnitř EU odehrává jisté poměřování sil mezi zastánci spojené Evropy a zastánci klasické národní suverenity. Toto vyjednávání, které mělo prozatím vždy charakter kompromisu, byť mnohdy vynuceného, spočívá na jedné straně ve snaze posílit pravomoci Unie skrze nové kompetence svých orgánů a naproti tomu stojí s jistým nádechem pudu sebezáchovy snaha členských zemí o co nejširší prostor pro možnost politického manévrování a jistou míru autonomie v rámci práva EU.[3] Právě výjimky z Listiny základních práv či z jiných částí práva EU, které si vyjednaly některé státy, jsou důkazem této společným kompromisem řešené tenze.  

ČR si vyjednala svoji výjimku z Listiny základních práv jako tzv. opt-out, tedy spíše jako politickou dohodu, a to formou přistoupení k již vypracovanému Protokolu č. 30 o uplatňování Listiny základních práv (jeho znění ve vztahu k ČR bylo připojeno jako Příloha I. k Závěrům předsednictví Evropské Rady roku 2009[4]). Protokol č. 30 si společně sjednaly Polsko a Velká Británie, byl schvalován v rámci ratifikace Lisabonské smlouvy. ČR se prvotně spokojila s Deklarací č. 53, tedy Prohlášení České republiky k Listině základních práv EU, která de facto opakovalo obecná ustanovení Listiny pro její výklad a použití. Pozice české vlády byla zpočátku nakloněna přistoupení ČR k Listině bez výhrad, tuto pozici však neuhájila. Významnou roli při vyjednávání výjimky pro ČR k Listině základních práv EU sehrál tehdejší prezident ČR Václav Klaus, který to formuloval ve zkratce asi takto: umožníte nám opožděný přístup k Protokolu č. 30 a já umožním podpis Lisabonské smlouvy. V té době byla Lisabonská smlouva již schválena ústavní většinou obou komor Parlamentu ČR. I z této skutečnosti pramení jistá zvláštnost tzv. české výjimky naproti té polské a britské, která byla vyjednána řádnou formou protokolu k Lisabonské smlouvě. Ze strany ČR se tak nejednalo o vyjednávání, nýbrž šlo o uplatnění požadavku ex post. K tomu se ostatně vyjádřil i Evropský parlament ve svém usnesení ze dne 22. května 2013 o návrhu protokolu o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v České republice (čl. 48 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii).[5] Protokol č. 30 platil od stejné chvíle jako Lisabonská smlouva, zatímco česká výjimka se měla připojit ke Smlouvě o fungování Evropské Unie a ke Smlouvě o Evropské Unii až uzavřením další přístupové smlouvy (konkrétně s Chorvatskem). Z tohoto vyplývá, že se nejedná o klasický op-out, nýbrž opět jen o politickou dohodu a v tomto mezidobí Listina platí pro ČR bez omezení. Pokud evropská reprezentace v hektické době kolem podpisu Lisabonské smlouvy počítala s tím, že příští politická reprezentace ČR nebude na výjimce trvat, nemýlila se. Obecně se o významu výjimky, a to i té polsko-britské vede polemika, převážně s tím závěrem, že i protokol je pouze interpretační, tedy zpřesňuje interpretaci Listiny ve vztahu k vnitrostátním soudům a právním řádům členských zemí.[6]

Co bylo tedy hlavní hybnou silou snah vymanit se ze závaznosti Listiny? Již při sjednávání Lisabonské smlouvy byly přítomny mnohé hlasy, kritizující jak podobu právě této smlouvy, tak nově nabytou právní závaznost Listiny. Vynořily se pochybnosti o účelnosti Listiny, která by znamenala duplicitu ochrany lidských práv. Obecnou obavou byla možnost zneužití Listiny EU k rozšíření pravomocí EU, obcházení pravomoci národních soudů, výrazné oslabení vlivů jednotlivých národních lidskoprávních kodexů ústavněprávní úrovně, možnost zásahů evropských institucí do práv a svobod občanů jednotlivých států. V ČR přibyly ještě obavy ze snížení standardu ochrany lidských práv, kolorované na příkladu, kdy: „česká Listina základních práv a svobod zakládá široká práva na svobodu podnikání, Listina EU akcentuje ve zvýšené míře práva na ochranu spotřebitele, rodiny, a další sociální práva a práva obchodních společností „odbíjí" jedním článkem, který nadto odkazuje na normy sekundárního práva.[7]

Českým kamenem úrazu však byl vztah Listiny EU a tzv. Benešových dekretů, kdy panovala obava o možnosti retroaktivního přezkumu a následného nového majetkového poválečného uspořádání. Tento argument byl lichý, jak zdůraznila sama vláda ČR: „Listina nijak nerozšiřuje oblast působnosti práva EU, nevytváří nové pravomoci či úkoly Unie ani nemění pravomoci a úkoly stanovené ve Smlouvách.“ K tomu lze uvést znění čl. 345 Smlouvy o fungování Evropského společenství, v němž je zakotvena zásada, že „Smlouvy se nijak nedotýkají úpravy vlastnictví, uplatňované v členských státech." Navíc právní předpisy EU nemají zpětnou účinnost a úprava státního občanství leží mimo působnost Unie. Ke všemu Protokol č. 30 o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království není nikterak zacílen na majetková práva. Strach ohledně Benešových dekretů nevycházel z právního posouzení věci, ale možného zneužití práva coby nástroje politiky. Do jisté míry však zůstává otázka možné retroaktivity prostřednictvím výkladu čl. 51 odst. 1 Listiny EU ze strany SDEU.[8]

Česká výjimka je, jak se zdá, již uzavřenou záležitostí. První pomyslnou vlaštovkou k jejímu zrušení  byl návrh  tehdejšího  ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera, který vyzval, aby vláda požádala o zrušení české výjimky z Listiny základních práv EU v Lisabonské smlouvě: „Práva jsou chráněna i jinými ústavními dokumenty a mezinárodními smlouvami, ale myslím si, že naši občané si zaslouží, aby měli stejný rozsah ochrany lidských práv jako občané jiných zemí EU."[9] Vláda na jeho výzvu reagovala  s kladnou odpovědí: "Není žádný praktický důvod pro to, aby se Česká republika pokoušela nadále sjednávat tuto výjimku,"[10] konstatoval k tomuto premiér Sobotka. Naplní se tedy nejspíše prognóza o tom, že ČR od úsilí na vzniku výjimky upustí dříve, než pro ni výjimka samotná vůbec striktně formálně vznikne. O jejím osudu každopádně rozhodnou další kroky vlády ČR a postoj EU.

 


[1] Úřední věstník Evropské unie; LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV EVROPSKÉ UNIE (2010/C 83/02) [online], EUR-LEX Přístup k právu Evropské unie; © Evropská unie, 1998-2014, dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/content/legal-notice/legal-notice.html

[2] BŘICHÁČEK, Tomáš. Jaký je skutečný obsah a význam české výjimky z “Lisabonu“ [online], revue politika [13. 11. 2009], © Centrum pro studium demokracie a kultury 2009-2014; ISSN: 1803-8468, dostupné z: http://www.revuepolitika.cz/clanky/1208/jaky-je-skutecny-obsah-a-vyznam-ceske-vyjimky-z-lisabonu

[3] EUROSKOP. Listina základních práv EU [online], © 2005-14 Vláda České republiky, dostupné z: https://www.euroskop.cz/204/sekce/listina-zakladnich-prav-eu/

[4] Rada Evropské Unie. Závěry předsednictví – Brusel 29.–30. října 2009 [online], © Evropská unie, 2004-2014, dostupné z: http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/CS/ec/110893.pdf

[5] Evropský parlament. Usnesení Evropského parlamentu ze dne 22. května 2013 o návrhu protokolu o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v České republice (čl. 48 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii) (00091/2011 – C7-0385/2011 – 2011/0817(NLE)) [online], © Evropská unie, 2004-2014, [aktualizace: 23. 5. 2013], dostupné z: http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+TA+P7-TA-2013-0209+0+DOC+XML+V0//CS

[6] BONČKOVÁ, Helena; SMEKAL, Hubert. Fragmentace společných hodnot? Výjimky z Listiny základních práv Evropské unie [online], Současná Evropa 02/2010, © 2014 Vysoká škola ekonomická v Praze, ISSN tištěné verze: 1804-1280, dostupné z: http://ces.vse.cz/wp-content/smekal1.pdf

[7], [8] LISSE, Luděk. Listina základních práv Evropské unie [online], © 2014 Ústav práva a právní vědy®, dostupné z: http://www.ustavprava.cz/cz/sekce/casopis-pravo-2010-1-listina-zakladnich-prav-evropske-unie-123/

[9]  EUROSKOP. Dienstbier chce zrušení výjimky z Listiny základních [online], © 2005-14 Vláda České republiky, [30. 01. 2014], dostupné z: https://www.euroskop.cz/8952/23519/clanek/dienstbier-chce-zruseni-vyjimky-z-listiny-zakladnich-prav-eu/

[10] ČT 24. Vláda točí kormidlem, chce zrušit českou výjimku v Lisabonské smlouvě [online], © Česká televize 1996 – 2014, [19. 2. 2014], dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/263449-vlada-toci-kormidlem-chce-zrusit-ceskou-vyjimku-v-lisabonske-smlouve/

Texty právních předpisů čerpány na EUR-Lex, Přístup k právu Evropské unie [aktualizace 13/02/2014], © Evropská unie, 1998-2014, dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/

Judikatura a legislativa EU dostupná v CODEXIS ADVOKACIE

 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu