Změny právního rámce volného pohybu služeb - I. část

Pojem volného pohybu služeb představuje v právu EU jednu z pěti základních svobod vnitřního trhu. Zahrnuje v první řadě možnost dočasného poskytování služeb podnikatelem usazeným v některém členském státě na území jiného členského státu, aniž by se v něm rovněž nezbytně musel usadit. Volný pohyb služeb tedy představuje situace, kdy se přes hranice členských států přemisťuje poskytovatel, příjemce, nebo též dotyčná služba samotná.

Právnická fakulta UK v Praze

Mezi základní znaky patří též možnost poskytování služeb bez diskriminace na základě státní příslušnosti či dalších omezení.

Vývoj právní úpravy této základní svobody, pokud jde jak o její teoretické právní vymezení, tak o její využívání ze strany poskytovatelů a příjemců, zprvu probíhal relativně pozvolna. Po dlouhou dobu to byla toliko judikatura ESD (SDEU), která rozvíjela obecný právní rámec této základní svobody a určovala jeho směr. Prvním milníkem v oblasti průřezové liberalizace sekundárního práva bylo až přijetí směrnice č. 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb ze dne 16. prosince 1996.

V roce 2002 předložila Komise tzv. Stav vnitřního trhu služeb, tedy zprávu, která pojednávala o problémech a překážkách v oblasti přeshraničního poskytování služeb.[1] (Nejen) v důsledku toho se v rámci Komise rozeběhly diskuze, které vyvrcholily v roce 2006 přijetím směrnice č. 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu, založené na zásadách vzájemného uznávání, spolupráci či harmonizaci profesních předpisů jednotlivých členských států. V mezidobí, tj. v roce 2005, byl přijat další průřezový předpis sekundárního práva, totiž směrnice č. 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací.

V souvislosti s volným pohybem služeb však stále vyvstává řada otázek, zejména v podobě nalezení rovnováhy mezi rozmanitými zájmy jak na usnadnění přeshraničního poskytování služeb, tak na ochraně spotřebitele. Cílem této eseje je tedy zaměřit se zejména na posuny v procesu liberalizace volného pohybu služeb, jenž byl dosažen klíčovými průřezovými směrnicemi, oproti předešlému stavu vymezenému příslušnými ustanoveními primárního práva tak, jak jej vymezuje též judikatura SDEU. Zároveň bych se chtěl analyticky vyjádřit k tomu, jaké výhody či nevýhody mělo a má toto řešení, zdali přináší některé nové problémy či zpřísnění, a to jednak z úhlu praktického dopadu, tak i z pohledu právní teorie.

 

I. Základní vymezení volného pohybu služeb a jeho pozice v právu eu

1. GATS – Všeobecná dohoda o obchodu službami

Platformu pro realizaci volného pohybu služeb v rámci mezinárodního společenství států představuje Světová obchodní organizace (World Trade Organization, WTO), kterou dnes tvoří 159 členských států. Základní právní rámec je poté dán Všeobecnou dohodou o obchodu službami (General Agreement on Trade in Services, GATS), uzavřenou roku 1994 a platnou od 1. ledna 1995. Šlo tak o první a jedinou mnohostrannou mezinárodní smlouvu zaměřenou na liberalizaci mezinárodního obchodu službami. Přijetím GATS sledovaly smluvní strany především vytvoření spolehlivé soustavy pravidel mezinárodního obchodu a zajištění spravedlivého a rovného zacházení pro všechny aktéry na základě zásady nediskriminace. Smluvní stranou GATS se postupem doby staly všechny členské státy EU a stejně tak i EU samotná – obdobně jsou též všechny členské státy a zároveň i EU souběžně členy WTO.

2. Vymezení pojmu služba

Pokud se vrátíme k dohodě GATS, zjistíme, že se nijak výrazně nesnaží o vymezení pojmu služba. Pouze stanoví, že tento termín pro její účely zahrnuje jakoukoliv službu v jakémkoliv odvětví s výjimkou služeb poskytovaných při výkonu vládní moci. Namísto výslovné definice staví GATS do popředí 4 způsoby, jimiž se může mezinárodní obchod službami realizovat. Jedná se o přeshraniční dodávku (poskytování služby z území jednoho smluvního státu na území státu jiného), spotřebu v zahraničí (poskytování služby na území státu příjemci z jiného státu), obchodní přítomnost (tzv. commercial presence – poskytování služby poskytovatelem z některého smluvního státu skrze obchodní zastoupení na území státu jiného) a tzv. přítomnost fyzických osob (presence of natural persons), jenž obnáší poskytování služeb poskytovatelem z některého smluvního státu skrze přítomnost fyzické osoby usazené na území jiného smluvního státu. SFEU, na druhé straně, pojem služby legálně definuje, když „za služby se podle Smluv pokládají výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob.“ Služby pak zahrnují (zejména): činnosti průmyslové a obchodní povahy, řemeslné činnosti a činnosti v oblasti svobodných povolání.

3. Pojem volného pohybu služeb v právu EU

Úprava volného pohybu služeb je v oblasti primárního práva obsažena v hlavě IV, kapitole 3 SFEU, zahrnující články 56 – 62. Dle odkazu v čl. 62 SFEU se dále na volný pohyb služeb použijí vybraná ustanovení z kapitoly upravující svobodu usazování, konkrétně články 51–54 SFEU. Ústředními ustanoveními jsou články 56 a 57 SFEU. Jejich základním obsahem je, že státní příslušník členského státu usazený v některém členském státě může poskytovat služby v jiném členském státě, aniž by tam byl usazen, a to za stejných podmínek, jaké tento stát ukládá vlastním státním příslušníkům. Dle čl. 54 ve spojení s čl. 62 pak stejná oprávnění přísluší obchodním společnostem založeným podle práva některého členského státu, jež mají své sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní provozovnu v některém členském státu EU.

Dalším zdrojem poznání je judikatura SDEU. Ten již od poloviny 70. let svou činností vytváří jeden ze základních proudů liberalizace volného pohybu služeb, když tento koncept tvůrčím způsobem rozvinul nad rámec výslovného znění ustanovení zakládacích smluv. Základním posunem je pak zejména přisouzení přímého účinku základním ustanovením upravujícím předmětnou svobodu v zakládacích smlouvách či rozvinutí těchto přímo dovolatelných ustanovení širokým výkladem zakázaných omezení volného pohybu služeb daleko nad rámec zákazu diskriminace zahraničních subjektů. V prvém případě bych rád odkázal na judikaturu SDEU ve věci Van Bisnbergen (33/74)[2], Walrave (36/74)[3] či Laval (C-341/05).[4] V druhém bodu je pak důležité zmínit, že na základě výkladu SDEU vyžadují příslušná ustanovení SFEU nejen odstranění jakékoliv diskriminace přeshraničních (tzv. hostujících) poskytovatelů služeb z důvodu státní příslušnosti, ale rovněž jakýchkoliv omezení (i když aplikovaných bez rozdílu na domácí i zahraniční poskytovatele), pokud mohou znemožnit nebo ztížit činnost poskytovatele usazeného v jiném členském státě.  


[1] EUR-Lex. Stav vnitřního trhu služeb [online]. Report from the Commission to the Council and the European Parliament on the state of the internal market for services presented under the first stage of the Internal Market Strategy for Services. Červen 2002. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/ALL/?uri=CELEX:52002DC0441

[2] ESD (SDEU) 33/74 Van Binsbergen, 1974, odst. 25–27. SDEU zde dovodil, že po uplynutí přechodného období se (dnešní) čl. 56 odst. 1 SFEU, ve spojení s (dnešním) článkem 57 odst. 3 SFEU stává přímo použitelným v právních řádech členských států a jednotlivci mohou tato svá práva uplatnit před vnitrostátním soudem.

[3] ESD (SDEU) 36/74 Walrave, 1974, odst. 17–25. Zde SDEU dovodil, že čl.  56 SFEU se mohou soukromé osoby dovolávat též ve vztahu k subjektům, které mohou přijímat pravidla jakékoliv povahy, která mají hromadně upravit zaměstnávání a poskytování služeb.

[4] ESD (SDEU) C-341/05 Laval, 2007, zejména odst. 98, 99, 111.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část II.
Mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část II.

Započítávají se mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu do průměrného výdělku, a tedy zvyšují průměrný výdělek na výpočet dovolené, příplatků za práci přesčas, v noci, v sobotu, v neděli a ve svátek, jakož i placených překážek v práci, či nikoliv?

Kolektiv autorů
Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním
Dluh pohledávka vykonatelnost rozsudek vymožení

Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním

V tomto článku se budu zabývat tím, jak se v praxi řeší situace úspěšného žalobce, který vymohl pohledávku za žalovaným (povinným) na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně dovolacím soudem zrušen, a to především ve světle ustanovení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád (dále jen „OSŘ“) a přezkumu ústavnosti tohoto ustanovení Ústavním soudem.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu