(Ne)platnost smluv jakožto právních jednání podle občanského zákoníku
Problematika neplatnosti právního jednání je upravena v ustanoveních § 574 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“). Neplatné je takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Neplatné je rovněž takové právní jednání, podle něhož má být plněno něco nemožného, které není učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem nebo které je učiněno nesvéprávnou osobou či v omylu. V občanském zákoníku se uplatní základní pravidlo, podle kterého je na právní jednání třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Podstatou uvedeného pravidla, vycházejícího ze zásady „in favorem negotii (contractus)“, je snaha o zachování právního jednání (resp. smlouvy), je-li to jen trochu možné, a to navzdory případným nedostatkům, které mohou v průběhu jejího sjednávání vzniknout – jako např. nedostatku formy, určitosti nebo srozumitelnosti.
Za účelem co největšího zachování platnosti právního jednání občanský zákoník zavádí řadu pravidel, která se uplatní v případech, kdy smlouva vykazuje určité nedostatky. Má-li například neplatná smlouva náležitosti jiného právního jednání, které je platné, aplikuje se zákonné pravidlo, že bude platné toto jiné právní jednání, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby (např. pokud smlouva o dílo splňuje náležitosti kupní smlouvy, přičemž zjevným záměrem smluvních stran bylo mj. převedení vlastnického práva k věci, bude se jednat o platnou kupní smlouvu). Dále pokud se důvod neplatnosti týká jen určité části právního jednání, kterou lze od ostatního obsahu oddělit, bude podle zákona neplatná jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez takovéto neplatné části. Chyby v psaní nebo v počtech rovněž nejsou právnímu jednání (tedy např. smlouvě) na škodu, je-li význam takovéhoto právního jednání nepochybný. Zákon se snaží těmito způsoby zajistit, aby právní jednání vždy zůstalo, pokud možno zachováno, jelikož to zpravidla bývá v zájmu obou smluvních stran. Ne vždy je to ovšem v praxi možné.
Absolutní vs. relativní neplatnost
Pokud nelze neplatnost smluvního ujednání překlenout výkladem či jinými zákonnými pomůckami, je v takovém případě třeba rozlišit, zda se bude jednat o neplatnost absolutní nebo relativní. Relativní neplatnost nastupuje v případech, kde vada smlouvy porušuje zájmy určité osoby (zpravidla jedné ze smluvních stran) a neplatnost je stanovena na ochranu takového zájmu. Jako relativně neplatná budou posouzena zejména ujednání učiněná v omylu, ujednání učiněná v důsledku donucení hrozbou, v určitých případech ujednání provedená jedním manželem bez souhlasu toho druhého, nebo třeba smluvní ujednání vykazující známky lichvy. Následky relativní neplatnosti jsou pak takové, že relativně neplatné právní jednání vyvolává veškeré zamýšlené právní následky, pokud oprávněná osoba neplatnost nenamítne. Je-li neplatnost určitého smluvního ujednání oprávněnou osobu namítnuta řádně a včas, zanikají právní následky relativně neplatného ujednání od počátku (ex tunc).
Forma námitky relativní neplatnosti není předepsána, lze ji tedy učinit i zcela neformálně – námitku neplatnosti ovšem může vznést pouze osoba, na ochranu jejíhož zájmu je neplatnost právního jednání stanovena (např. manžel, který neposkytl svůj souhlas s uzavřením smlouvy o zápůjčce). Lhůtu pro uplatnění námitky relativní neplatnosti zákon nestanoví – lze však dovodit, že se v tomto směru aplikuje stejný přístup, který přijala soudní praxe před rekodifikací civilního práva v roce 2014, tedy že právo namítnout relativní neplatnost se promlčuje v obecných promlčecích lhůtách.
Pokud nebude možné v dané situaci dovodit relativní neplatnost smluvního ujednání (popř. smlouvy jako takové), která je bezesporu „mírnější“ formou neplatnosti, bude třeba právní jednání vyhodnotit jako absolutně neplatné. Jako absolutně neplatné bude třeba vždy kvalifikovat takové ujednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje zákonu, zjevně narušuje veřejný pořádek nebo zavazuje k fakticky nemožnému plnění. Absolutně neplatné smluvní ujednání na rozdíl od relativně neplatného nevyvolává žádné zamýšlené právní následky, jelikož absolutní neplatnost nastává objektivně a není zde nikterak rozhodné, zda smluvní strany o důvodu neplatnosti věděly či nikoliv. Absolutně neplatné právní jednání rovněž nelze dodatečně zhojit, na rozdíl od relativně neplatného právního jednání, jehož výhodou je, že jej smluvní strany mohou dodatečně napravit. Jak příklad lze uvést třeba tzv. konvalidaci nedostatku požadované formy právního jednání. Absolutní neplatnost nepodléhá jakýmkoliv lhůtám, tedy ani těm promlčecím a možnost dovolat se jí není omezena ani na určité oprávněné osoby – může se ji tedy dovolat úplně každý, a to i ten, kdo ji sám způsobil.
Závěr
Soudy mají povinnost k absolutně neplatnému právnímu jednání (na rozdíl od relativně neplatného právního jednání) přihlédnout i bez návrhu – tedy automaticky z úřední povinnosti. Z hlediska této povinnosti je však soudní judikatura ustálena v závěru, že soudy nemají obecnou povinnost zkoumat veškeré náležitosti, které by mohly mít za následek absolutní neplatnost právního jednání. K důvodům absolutní neplatnosti soudy z úřední povinnosti přihlíží jen když jsou takovéto důvody z právního jednání zcela zřejmé, jinak jsou zkoumány výhradně na základě konkrétních podnětů účastníků nebo vyjdou-li jinak v řízení najevo.
Diskuze k článku ()