Advokát v mediaci

Posouzení, jestli je to v dané věci účelný postup soudu nebo nikoliv závisí na konkrétních okolnostech případu, který v tomto případě neznám. Co mě však jako mediátorku na zmíněné online diskusi zaujalo více, je nepochopení povahy mediace jako jednoho z možných nástrojů řešení sporů nejen kolegou tazatelem, ale i dalšími kolegy, kteří pod příspěvkem reagovali. To mě inspirovalo k napsání dnešního článku, kterým doufám přispěji k většímu pochopení smyslu mediace a možným rolím, které v rámci ní mohou advokáti sehrát.

Advokát je podle § 16 zákona č. 85/1996 Sb., zákona o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, mimo jiné povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta. Práva klienta lze podle typu případu a oblasti práva, ve které se nacházíme, nalézt v příslušných právních předpisech. Oprávněné zájmy klienta se naopak v závislosti na situaci mohou i ve skutkově podobných případech lišit. Vezměme si například spor o získání práva nezbytné cesty k nemovitosti, kterou klient vlastní. Situace může být třeba taková, že majitel sousedního pozemku vůbec nekomunikuje ani na výzvu advokáta, nebo díky déle trvajícímu dědickému řízení není zřejmé, kdo je vlastníkem sousedního pozemku atd. Protože klient přístupovou cestu přes sousední pozemek potřebuje, nezbude než podat žalobu a právo nezbytné cesty získat soudní cestou. Situace může být taky taková, že sousedé se dlouhá léta znají, došlo však k nějaké události, kvůli které jeden nechce umožnit právo nezbytné cesty druhému a na jeho žádosti reaguje negativně, nebo přístup na pozemek klienta byl dříve dohodnut pouze ústně tzv. na dobré slovo, ale nyní kvůli prodeji nemovitosti klienta, je třeba jej zlegalizovat atd. Za takových okolností už by mohlo být pro klienta časově i finančně výhodnější dosáhnout s druhou stranou dohody a mediace se pro to nabízí jako vhodný prostředek, a to nejen z důvodu, že druhá strana bude přístupnější vyjednávat prostřednictvím třetí nestranné a nezávislé osoby nežli přímo s advokátem, který má ze zákona hájit zájmy pouze svého klienta.  

Byť jsou uvedené příklady situací velmi schematické a reálné případy, které se nám advokátům ocitají na stole, jsou mnohem barvitější, dá se na nich krásně ukázat, jakým způsobem by měl uvažovat nad případem advokát, který chce účelně chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy svého klienta. Advokát se totiž ve své praxi ocitá velmi často v pozici jakéhosi gatekeepera, jak zaznělo i na mezinárodní odborné konferenci ve slovenském Popradě na téma Mediace – podpora vzdělávání v mediaci a řešení konfliktů, pořádané Asociací mediačních center Slovenska. Advokát je totiž ten, kdo po prostudování podkladů k případu, doporučí a nasměruje klienta na jeho další cestu. Nicméně, aby mohl advokát vůbec takovou úvahu provést a následně ji nabídnout svému klientovi, musí mít velmi dobré povědomí o tom, co jednotlivé nástroje práva nabízejí a jaký z nich může mít jeho klient užitek. Mediace je jedním z takových nástrojů a jako takový je zakotven v zákoně č. 202/2012 Sb., zákon o mediaci, ve znění pozdějších předpisů. Pro pochopení procesu mediace a co z něj mohou obě strany sporu získat však nestačí přečíst si uvedený zákon, který je spíše schematický a zaměřený na technické náležitosti výkonu profese zapsaného mediátora.

Pro ucelené pochopení procesu mediace existují z mého pohledu pro advokáta dvě cesty. Tou první, která se přirozeně nabízí, je se nějaké mediace se svým klientem zúčastnit, ideálně takové, kde dojde k dosažení funkční dohody. Za funkční dohodu považuji takovou, která bude pro strany pracovat i za dva, pět, deset let nejen tím, že je založena na skutečných potřebách stran, ale třeba také tím, že obsahuje ustanovení pro změnu poměrů. Advokát tak bude moci na vlastní kůži zažít, jak může kvalitně provedená mediace změnit oběma stranám život pozitivním směrem, a hlavně jim vyřešit problém, který by jinak řešily dlouho soudní cestou, nebo nevyřešily vůbec. Druhou z cest advokáta k pochopení možností mediace je edukace. Rozhodně není třeba absolvovat ucelený výcvik v mediaci, který je finančně nákladný a pokud se advokát nechce stát rovněž zapsaným mediátorem z mého pohledu i nadbytečný. Pro pochopení principů mediace postačí kratší kurz či webinář, který bude zahrnovat také praktickou část, aby si advokát mohl sám některé techniky mediace otestovat a pokud ho zaujmou, třeba je i nadále používat ve své praxi při jednání s klienty či protistranou.

Vzdělání advokáta začíná už na vysoké škole, ne-li dříve, pokud bychom se bavili o všeobecnějším přehledu a celospolečenských hodnotách. Za pozitivní v tomto směru považuji, že nabídka předmětů zaměřených na mediaci se na vysokých školách v České republice rozšiřuje, byť prozatím v rámci tzv. B a C předmětů, které nejsou povinné. Například Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze nabízí v současné době osm předmětů tematicky věnujících se mediaci, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci nabízí vedle předmětů zaměřených na mediaci tzv. mediační kliniku, kde v rámci bezplatné služby pro občany studenti participují jako mediátoři na skutečných kauzách a rozvíjejí tak své dovednosti mediátora pod dohledem zkušeného mediátora. Vzdělání budoucích advokátů na právnických fakultách se tak za posledních dvacet let posunulo od zmínky o mediaci v rámci předmětu věnujícího se civilnímu právu procesnímu směrem k větší informovanosti vycházejících studentů o možnostech mimosoudních řešení sporů včetně mediace.

To, že advokát má o mediaci a jejím procesu dostatek informací ještě neznamená, že ji musí všem svým klientům doporučovat. Jak už zaznělo výše, advokát je tím, kdo nabízí klientovi cesty k řešení jeho situace a také tím, kdo mu může doporučit nejvhodnější z nich. Nicméně, když už advokát klientovi mediaci doporučí, nebo je první setkání s mediátorem nařízeno soudem, bude pro klienta velmi cenné, pokud jej jeho advokát na takový proces připraví. Pro 99 % klientů to bude poprvé, kdy se mediace či jiné formy mimosoudního řešení sporu budou účastnit, je tedy namístě minimálně celý proces klientovi objasnit, včetně toho, jakou v něm jako advokát mohu hrát roli. Dále se nabízí, že s klientem projdu stěžejní body případu a společně určíme ty, ze kterých není dobré v rámci mediačního jednání ustupovat. Pokud se jako advokát nebudu samotné mediace z různých důvodů účastnit a klient bude na mediaci jen sám za sebe, doporučuji s klientem probrat také to, kdy je vhodné požádat o přerušení mediačního jednání a konzultovat probírané body s advokátem. Motivačním faktorem pro klienty může být také informace, že podle § 10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., zákona o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vrátí soud 80 % již uhrazeného soudního poplatku v případě schválení smíru mezi účastníky řízení před tím, než je ve věci samé rozhodnuto. Konečně advokát může také pomoci vybrat vhodnou osobu mediátora pro daný spor.  

Jakou roli může hrát advokát v případě, že se mediace účastní společně s klientem? Zde se z pozice zapsané mediátorky setkávám s různým přístupem kolegů advokátů, nicméně ze své zkušenosti mohu doporučit, aby byl advokát klientovi v mediaci zejména oporou ať už právní nebo psychickou. Naopak tím, kdo by se měl ke sporu v mediaci vyjadřovat především, je klient. Na komunikaci mezi klienty, jako osobami, jichž se spor osobně týká, je mediační jednání ostatně založeno. Současně je třeba ze strany advokátů respektovat to, že proces mediace, jako specifický postup pro řešení sporu, je plně v kompetenci osoby mediátora. To však neznamená, že role advokáta v mediaci není důležitá.

Advokát v mediaci především pomáhá klientovi při vyjednávání nejlepšího možného řešení v rámci mediace, spolupodílí se na tvorbě návrhů řešení a hlídá, aby navrhované varianty odpovídaly právním či jiným (dle oboru) platným normám. Současně může přispět k tomu, aby navrhované varianty řešení byly formulovány tak, aby je druhá strana vůbec zvažovala a byly pro ni dostatečně důvěryhodné. Kontrolní role advokáta se uplatní také v situaci, kdy se advokát samotné mediace nezúčastnil a je požádán o přezkoumání návrhu mediační dohody svým klientem. V takovém případě bude praktické, pokud si advokát nechá klientem objasnit body dohody, které třeba nebudou úplně standardní, ale v rámci diskuse na mediaci pro ně vznikl vzájemný konsensus stran. Stává se, že někdy je advokát tím, kdo svého klienta na mediaci usměrňuje a mírní jeho emocionální výpady či nepřiměřené požadavky na dohodu. Je to totiž zejména advokát, který je schopen z odstupu posoudit případné šance na výhru u soudu nebo to, zda dohoda, ke které mediace směřuje, je lepším výsledkem (z vícero úhlů pohledu), než potenciálně vyhraný spor.  

Role advokáta je, jak vidět, důležitá před, v rámci i po samotné mediaci a pro klienta nezastupitelná. Mediační jednání, kde každý ze zúčastněných zná svoji roli a v rámci ní poskytuje dobrou službu svému klientovi (v případě mediátora klientům), nemusí být konkurenčním bojem dvou profesí zastupujících různé způsoby řešení sporů, ale procesem, který přinese užitek všem.

Na závěr je třeba dodat, že ani z pozice zapsané mediátorky si nemyslím, že mediace a její proces je lék na všechny spory. Soudní systém a jeho proces má svou nezastupitelnou úlohu a v mnoha případech je nezbytným nástrojem pro hájení práv klienta. Konečně i soudce se snaží pro strany nalézt nejlepší řešení podle konkrétní situace, jak ji vyhodnotí ze spisu. I z tohoto důvodu může někdy nařídit první setkání se zapsaným mediátorem po přečtení prvního podání stran, aniž by se sám o smírné řešení postupem podle § 99 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, pokusil a přenechá tento „pokus“ mediátorovi. V pozici advokáta je však vždy dobré vědět, kdy oprávněné zájmy klienta zachovám lépe, když mu pomohu dosáhnout s druhou stranou dohody, a kdy je nejúčelnější řešit věc soudní cestou.