Aktuální otázky biologického vs. matrikového otcovství určeného dle první domněnky otcovství Zdroj: Fotolia

Aktuální otázky biologického vs. matrikového otcovství určeného dle první domněnky otcovství

Ústavní soud se vyjádřil ke kontroverzní problematice matrikového a biologického otcovství. Konkrétně k případům určení otcovství na základě první právní domněnky dle § 776 občanského zákoníku, kdy za otce dítěte je považován manžel matky v okamžiku narození dítěte. Okruh subjektů nadaných k popření této právní domněnky je ovšem v porovnání s jinými evropskými státy tristní.

Mgr. Monika Horáková

advokátní koncipientka, Šafra & partneři s.r.o., advokátní kancelář

Mgr. Monika Horáková

advokátní koncipientka, Šafra & partneři s.r.o., advokátní kancelář

K tomuto platnému právnímu stavu se aktuálně vyslovil Ústavní soud, který ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3122/16 ze dne 16. 5. 2017 nastiňuje, jakým způsobem lze v této situaci postupovat, aby byla zajištěna alespoň některá práva biologického otce.

Právní úprava určování otcovství na základě domněnek nachází svůj základ již v římském právu, dle zásady pater vero is est, quem nuptiae demonstrant (otcem je ten, na koho ukazují domněnky), kdy hlavní funkcí těchto domněnek bylo a je zabezpečit právně jednotné podmínky pro určení otcovství. První právní domněnka, tzn. že otcem dítěte je manžel matky v době narození dítěte, zůstala identická až do dnešní doby, avšak co se v čase a místě mění, jsou právě způsoby a podmínky popírání otcovství a zároveň okruh subjektů nadaných tímto právem. Česká právní úprava dostála v tomto směru posledních změn při rekodifikaci soukromého práva, kdy občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 se již svou úpravou v tomto směru přiblížil evropským standardům, judikatuře ESLP a zároveň zohlednil aktuální nálezy Ústavního soudu.

Oproti předchozí právní úpravě zakotvené v Zákoně o rodině, zúžil zákonodárce okruh subjektů disponujících aktivní legitimací k podání žaloby na popření otcovství v případě, kdy otcovství bylo určeno na základě první právní domněnky. Aktivně legitimovaní jsou dnes pouze „matrikoví rodiče“, na rozdíl od minulosti, kdy v případě zájmu dítěte mohl žalobu na popření otcovství podat rovněž nejvyšší státní zástupce. Cílem tohoto článku není hodnotit, zda odebrání možnosti podat žalobu na popření otcovství rovněž ze strany nejvyššího státního zástupce je krokem správným směrem či naopak. Pokud ovšem srovnáme tuto českou právní úpravu s úpravou ostatních států Evropské unie, tak zjistíme, že česká právní úprava je v tomto směru jednou z nejpřísnějších. V žádné jiné zemi Evropské unie není aktivní legitimace k popěrnému právu vymezena tak úzce jako v České republice. Minimální standard v ostatních zemích zahrnuje alespoň aktivní legitimaci samotného dítěte a v některých dalších evropských státech je přiznána zároveň biologickému otci dítěte, opatrovníkovi, státnímu zástupci nebo orgánu sociální péče.

Skutkové okolnosti nálezu sp. zn. II. ÚS 3122/16 ze dne 16. 5. 2017 lze shrnout tak, že matrikoví rodiče si byli plně vědomi skutečnosti, že otec zapsaný v rodném listu dítěte není zároveň biologickým otcem dítěte, přičemž tito rodiče byli s tímto stavem smířeni a neměli zájem podnikat žádné právní kroky k nápravě nesouladu mezi stavem biologickým a stavem právním. Osoba, která však s tímto stavem nesouhlasila, byl biologický otec dítěte. Základní otázkou tedy je, jakou právní ochranu poskytuje český právní řád biologickému otci v takové situaci? Jak již bylo zmíněno výše, okruh subjektů, kteří jsou dle současné právní úpravy oprávněni podat žalobu na popření otcovství, je vymezen velmi úzce. Těmito subjekty jsou právě pouze matrikoví rodiče a nikdo další.

Ústavní soud úvodem v nálezu sp. zn. II. ÚS 3122/16 ze dne 16. 5. 2017 upozorňuje na fakt, že je pouze negativním zákonodárcem, a že mu tedy nesvědčí právo vydávat zákony. Vyzývá tedy zákonodárce, aby nepřiměřeně úzký okruh aktivně legitimovaných osob k podání žaloby na popření otcovství rozšířil minimálně o dotčené dítě a zajistil tím vyšší standard ochrany rodinného a soukromého života podle čl. 8 Evropské úmluvy. Ústavní soud zároveň navrhl řešení pro futuro pro případ pokračující pasivity českého zákonodárce. Za podmínky, že biologický otec má skutečný zájem o dítě a nejedná se pouze o záminku ke ztrpčování života matky dítěte, existuje možnost, jak dosáhnout pravidelného styku s dítětem. Ústavní soud v této souvislosti nabídl řešení za pomoci § 771 ve spojení s § 927 občanského zákoníku. Právě § 771 občanského zákoníku říká, že příbuzenství je vztah osob založený na pokrevním poutu, nebo vzniklý osvojením. V tomto případě biologický otec je příbuzným dítěte, avšak nenese právní status otce. Ustanovení § 927 naopak poskytuje osobám s dítětem příbuzným právo se s dítětem stýkat. Dle této právní konstrukce může být biologickému otci soudně přiznáno právo na styk s dítětem, i když tento zároveň není jeho právním otcem ve smyslu § 776 občanského zákoníku. Jedná se pouze o možnost, jak zajistit biologickému otci styk s dítětem, která však neposkytuje otci oprávnění být právně spojen se svým dítětem a nedává mu ani možnost popřít otcovství matrikového otce.

Nedostatek právních nástrojů poskytnutých biologickému otci ve výše naznačené situaci ze strany českého právního řádu se však může dostat do konfliktu s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, zároveň s čl. 8 Evropské úmluvy, podle které má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života“. Zároveň dle čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, má dítě právo znát své rodiče a právo na jejich péči. Otázkou tedy zůstává, zda by toto popěrné právo nemělo být v českém právním prostředí přiznáno širšímu okruhu subjektů a následovat tak vzoru ostatních evropských států.

Při podrobném zkoumání judikatury jednotlivých evropských států zjistíme, že neexistuje jednotný přístup k posuzování této problematiky. Dokonce ani Evropský soud pro lidská práva dosud v tomto směru neposkytl jednotné a konstantní závěry. Můžeme však dojít k závěru, že i tento soud akcentuje zásadně individuální posouzení každého případu oproti slepé a formální aplikaci práva. Zároveň Evropský soud pro lidská práva usměrňuje výklad čl. 8 Evropské úmluvy v judikátu Ahrens proti Německu tak, že ukládá členským státům závazek zkoumat, zda je v zájmu dítěte umožnit jeho biologickému otci založit mezi nimi vztah, např. přiznáním práva na styk. Přitom však uvádí, že to neznamená automaticky povinnost založit právo biologickému otci napadnout status otce právního.

Závěrem nezbývá než dodat, že je jen na českém zákonodárci, jak se s touto citlivou situací vypořádá a zda rozšíří okruh subjektů nadaných právem k popření otcovství pro případy první právní domněnky určení otcovství a přiblíží se tak právní úpravě ostatních evropských států, anebo zda zůstane u stávající právní úpravy, která však biologickému otci nabízí pouze možnost zajistit si v případě zájmu o své dítě alespoň nějaký vztah.

 

ústavní soud otcovství

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotilo 6 čtenářů

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články