Úvod
V kontextu stále progresivnějšího vývoje biomedicínských technologií vyvstává mnoho nových eticko-právních problémů, které jsou navzájem provázány s otázkou, zda by právo mělo vědě stanovovat určité mantinely či nepřekročitelné hranice. Její zodpovězení hraje zcela klíčovou roli zejména v těch vědních oblastech, které přímo či nepřímo zasahují do počátku, podstaty a vývoje lidského života. Tradičně byla tato problematika spojována výlučně s prováděním interrupcí, které rovněž můžeme považovat za určitou formu etického dilematu, kdy na pomyslné misce vah stojí právo ženy na rozhodnutí či ochranu soukromého života a právo nenarozeného dítěte na život. Již v průběhu druhé poloviny minulého století však vědci udělali velké pokroky v oblasti zkoumání a manipulace s genetickou výbavou člověka, čímž nejen výrazným způsobem posunuli hranici lidského poznání, ale také vytvořili prostor pro otevření systematického diskurzu ve zcela nových otázkách bioetického charakteru.
Tyto vědecké poznatky totiž velmi rychle našly své praktické uplatnění zejména v oblasti genového inženýrství a reprodukční medicíny, o čemž ostatně svědčí narození prvního dítěte ze zkumavky jménem Louisa Brown v roce 1978. Její příběh ostatně bývá prezentován jako okamžik, od kterého můžeme hovořit o zrodu zcela zásadního a efektivního způsobu využití biomedicíny na poli prevence a léčby neplodnosti.[1] Postupem času však bylo poukazováno také na rizika či negativní stránku těchto postupů, a to nejen v kontextu suplování doposud zcela přirozeného aktu početí dítěte, ale také ve vztahu k nedůstojnému nakládání s nevyužitými embryi a provádění náhradního mateřství. Stejně jako jiné intencionální zásahy do přirozenosti aktu početí a vývoje dítěte, je totiž tento nástroj reprodukční medicíny spojen s celou řadou etických a právních problémů.
Sleduje tedy umělé oplodnění opravdu legitimní cíl, respektive léčbu neplodnosti? Jak je zacházeno s nadbytečnými embryi? Můžeme opravdu degradovat nenarozené dítě na pouhý předmět smluvního ujednání a znemožnit mu kvůli anonymnímu dárcovství možnost poznat své genetické rodiče? Cílem tohoto článku je pomocí kritické analýzy dotčené právní úpravy poukázat na skutečnost, že současný vývoj reprodukční medicíny nelze vnímat pouze izolovaně, a to jako nástroj prevence a lékařské pomoci. Naopak je nutné uvědomovat si také související rizika a problémy, které jsou s její aplikací spojeny. Diskuse v těchto otázkách by ovšem neměla zůstávat pouze v rovině filozofie či bioetiky, ale měla by se stát také právním tématem, které přímo souvisí s hodnotovým směřováním naší společnosti.
Nejprve se tedy zaměříme na pojmové vymezení a podstatu asistované reprodukce, respektive její nejvíce používanou metodu umělého oplodnění. Poukážeme zejména na problematické aspekty související s vytvářením a využíváním nadbytečných embryí, a to díky současné koncepci veřejnoprávního statusu nenarozeného dítěte, který je v rozporu s biologickými poznatky degradován na pouhou osobu v potenci, která není nositelem práv. Následně se již zaměříme na specifickou oblast asistované reprodukce, známou jako náhradní mateřství, jejíž regulace je v současné době nejen nejednoznačná, ale také neslučitelná s tradičním rozlišováním věcí a osob v právním slova smyslu. Závěrem pak poukážeme na skutečnost, že právní úprava umělého oplodnění neovlivňuje negativně pouze ochranu nenarozeného dítěte, ale díky anonymnímu dárcovství je schopna nenávratně zasáhnout rovněž do identity a vývoje již dospělého jedince.
1. Asistovaná produkce: embrya jako spotřební materiál?
Asistovanou reprodukci je třeba vnímat v její podstatě nikoliv jako jeden konkrétní postup, ale soubor postupů, jejichž cílem je početí dítěte. V rámci odborného diskurzu se zajisté můžeme setkat s mnoha obecnými definicemi daného pojmu. Za přinejmenším autoritativně závaznou ovšem můžeme považovat definici učiněnou Světovou zdravotnickou organizací, dle které se pod označením asistovaná reprodukce rozumí „všechny procesy nebo léčebné postupy, které in vitro pracují s lidskými oocyty a spermiemi nebo embryi s cílem dosáhnout těhotenství“.[2]
Zaměříme-li se dále na deskripci nejčastěji používané metody umělého oplodnění, je prvním krokem tzv. hormonální stimulace vaječníků.[3] Ta je pomocí specifických látek záměrně vyvolána lékařským personálem. Jejím smyslem je získat dostatek biologického materiálu v případě, že by bylo následné oplodnění vajíčka problematické. Následuje umělé spojení mužských a ženských pohlavních buněk v laboratorních podmínkách, čímž dochází ke vzniku zygoty neboli oplozeného vajíčka. To je dále již ve vývojovém stádiu embrya kultivováno, respektive pozorováno, zda se vyvíjí bezproblémovým způsobem. Za pomyslnou poslední fázi můžeme označit tzv. embryotransfer neboli přenesení embrya do dělohy matky, kde by se mělo pod dohledem lékařů samostatně vyvíjet až do okamžiku porodu.[4]
Jaký je tedy etický problém daného postupu? V prvé řadě je třeba zdůraznit, že hormonální stimulace vede k získání většího počtu vajíček, a v tomto důsledku také více embryí. V případě provádění transferu většího množství embryí, což je však v současné době spíše minulostí, docházelo poté ke zvýšení rizika vzniku vícečetného těhotenství, které je nežádoucí nejen z hlediska fyzického zdraví ženy, ale také vyvíjejícího se dítěte.[5] Zásadně bylo totiž v těchto situacích přistupováno k selekci embryí, a to způsobem, který můžeme v přeneseném slova smyslu označit za určitou formu interrupce ze zdravotních důvodů. Jejím cílem je totiž intencionální usmrcení některého z vyvíjejících se embryí, a to za účelem ochrany života jeho biologické matky.[6] Paradoxně tak v těchto případech bylo usmrceno více embryí, než v důsledku počato, přestože princip asistované reprodukce by měl být zcela odlišný.
Nelze však opominout, že v současné době je zásadní problém umělého oplodnění odlišný. Embrya, která nebyla pro účely reprodukce použita, se totiž stávají nadbytečnými. Dle našeho názoru již v tomto okamžiku vyvstává logická otázka, proč jsou vůbec vytvářena embrya, která nejsou zapotřebí? Jádro problému spočívá v současné právní (ne)regulaci postupů asistované reprodukce. V současné době nejsou tyto lékařské postupy jednotně regulovány napříč mezinárodním společenstvím, ani v rámci Evropské unie.[7] To poskytuje smluvním státům poměrně široký prostor volného uvážení. V České republice je daná oblast upravena speciálním zákonem č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SZS“). V jednotlivých ustanoveních nicméně nenalezneme žádnou zmínku o tom, kolik vajíček ženy může být odňato, kolik embryí z nich může být vytvořeno a kolik nakonec využito.[8] Určitou formu regulace představuje v tomto ohledu § 15 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, který reguluje počet hrazených zákroků ve smyslu umělého oplodnění, přičemž favorizuje provádění transferu pouze jednoho embrya. Nejedná se však o normu, která by spočívala v příkazu či zákazu odlišného jednání. Je tedy ponecháno na rozhodnutí jednotlivých reprodukčních klinik, zda budou tento aspekt reflektovat či nikoliv. Jedná se dle našeho názoru o nesprávný přístup zákonodárce, neboť je to on, kdo by měl autoritativně regulovat společenské vztahy, a to zejména v tak zásadní oblasti, jako je zdraví člověka a zasahování do jeho tělesné integrity. Nelze totiž opomíjet skutečnost, že drtivá většina reprodukčních klinik je v rukou soukromých vlastníků, kteří přirozeně nejsou motivováni pouze léčbou neplodnosti, ale také dosahováním finančního prospěchu.
Proč tedy zákonodárce postupuje tímto způsobem? Má nějaký zájem na tom, aby docházelo k nadprodukci embryí? Jeho úmysl můžeme spatřovat v tom, že asistovaná reprodukce (umělé oplodnění) není jen samostatnou vědní disciplínou, ale je úzce provázána také s jinými biomedicínskými oblastmi. Důkaz nalezneme v § 9 odst. 1 zákona o SZS, který zakotvuje způsoby, jak může být s nadbytečným embryem zacházeno. Primárně dochází k jeho kryokonzervaci či zamražení, a to na zákonem stanovenou dobu.[9] V jejím průběhu je přednostně umožněno využití embrya pro účely reprodukce. Sekundárně ovšem právní úprava počítá také s jeho destrukcí či využitím pro účely výzkumu. Právě poslední z uvedených možností je dle našeho názoru zcela klíčová. Poukazuje totiž na skutečnost, že nadbytečná embrya jsou pravidelně používána jako biologický či výzkumný materiál v režimu zákona č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách a souvisejících činnostech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o výzkumu“).[10] Jejich atraktivita je pro tyto účely dána zejména tím, že jsou v počátečním stádiu vývoje nositeli embryonálních kmenových buněk, které jsou z nich získávány a používány k buněčné terapii. V tomto kontextu je v rámci odborné diskuse poukazováno na existenci etického dilematu. Na jednu stranu dochází tímto způsobem k cílené destrukci použitých embryí, ale na druhou stranu je cílem ochrana společnosti v podobě vývoje nových lékařských postupů.[11] Tento utilitaristický přístup není z našeho pohledu nadále zdůvodnitelný. V současné době se totiž prosazují také jiné možnosti, jako jsou manipulace s kmenovými buňkami, které byly získány z pupečníkové krve nebo z kůže potenciálního pacienta.[12] Nerozporujeme tedy skutečnost, že dané výzkumy mohou výrazným způsobem posouvat hranice lidského poznání a umožnit tak společnosti čelit doposud neléčitelným chorobám. Na druhou stranu nepovažujeme za nezbytné, aby byla pro tento účelem cíleně vytvářena lidská embrya. Řešení je dle našeho názoru hned na počátku celého procesu umělého oplodnění, který by měl být striktně regulován. Pokud by mohlo být vytvořeno a přeneseno pouze jedno embryo, odpadl by současně celý problém existence nadbytečných embryí. Tím by došlo k naplnění původního účelu, kterým je léčba neplodnosti, nikoliv vytváření spotřebního materiálu pro účely výzkumu.[13]
Tento závěr může přirozeně vyvolat otázku, proč by mělo být usmrcování lidských embryí považováno za problematické, když je důvodem „dobro“ společnosti. Předně je vhodné uvést, že odpověď na tuto otázku je ze své povahy interdisciplinární a nelze ji hledat primárně v rovině práva. Abychom totiž mohli určit, zda jsou dané lékařské postupy právně konformní, respektive zda nevybočují z ústavněprávního rámce a související ochrany lidských práv a základních svobod, musíme nejprve stanovit, kdo nebo co je vlastně lidské embryo. Tím se dostáváme do oblasti empirických věd genetiky a embryologie. S ohledem na zaměření článku nebudeme vyčerpávajícím způsobem popisovat biologický proces početí a vývoje života v prenatálním období. Omezíme se pouze na zdůraznění aspektu, že v okamžiku promísení pohlavních buněk dochází ke vzniku nové buňky, která je nositelem úplné a jedinečné kombinace genetických informací, která se nebude nikdy opakovat. Je poté nezpochybnitelné, že již v tomto okamžiku můžeme hovořit o příslušníku lidského druhu, jehož veškerý další vývoj je determinován.[14] Problém však nastává, když budeme chtít formulovat morální status embrya, tedy určit, zda jej můžeme považovat za osobu. Jedná se o filozofické hodnocení, v rámci kterého nepanuje konsenzus. Někteří autoři vycházejí z teze, že každý život začal již v okamžiku početí a je třeba mu poskytnout adekvátní právní ochranu.[15] Jako opozice vystupují zastánci různých přístupů, které u embrya zpochybňují přítomnost individuality či autonomie.[16] Stejná názorová nejednota panuje rovněž v rovině práva, kdy jednotlivé státy mezinárodního společenství poskytují nenarozenému dítěti různý standard právní ochrany.[17] Je to poněkud paradoxní situace, protože právo na život bylo kodifikováno v mnoha lidskoprávních dokumentech na mezinárodní i regionální úrovni. Zmínit můžeme například Všeobecnou deklaraci lidských práv,[18] Mezinárodní pakt o občanských a politických právech,[19] Listinu základních práv Evropské unie[20] či Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).[21] Zejména poslední z uvedených dokumentů je velmi zásadní, a to s ohledem na jeho interpretaci Evropským soudem pro lidská práva (dále také „ESLP“). Ten se opakovaně vyjadřoval k otázce ochrany života před narozením, přičemž na jednu stranu uvedl, že ve svém rozhodování neposuzuje současný stav vědeckého poznání, ale na druhou stranu konstatoval, že nenarozené dítě není nositelem práva na život a nelze jej tak podřadit pod pojem „každý“, který je v čl. 2 Úmluvy použit.[22] Je tedy otázkou, jak může někdo objektivně rozhodovat o tom, zda je nenarozené dítě nositelem základních práv, pokud odmítá zodpovědět základní otázku, týkající se jeho podstaty a biologického vývoje.[23]
Česká republika zaujímá v tomto ohledu podobné stanovisko. Obecně ji můžeme zařadit mezi státy, které jsou ve vztahu k zásahům do vývoje nenarozeného dítěte spíše liberální. Důkazem toho je skutečnost, že umožňuje nejen již uvedené likvidování či výzkumné využití nadbytečných embryí, ale také provádění interrupcí z jiných než zdravotních důvodů.[24] Předně však musíme vycházet z ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. (dále jen „Listina“). Již samotná preambule, která sice není přímo aplikovatelná, ale může sloužit k interpretaci celého předpisu, se hlásí k přirozenoprávnímu charakteru lidských práv, která nejsou vytvářena státem. Jejich pozitivněprávní ukotvení tak má pouze deklaratorní charakter, zdůrazňující potřebu jejich mocenské ochrany.[25] Tento aspekt je dále konkretizován v čl. 1 Listiny, který stanovuje, že: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ Objektem ochrany ze strany státu tedy nemají být v duchu německé tradice pouze základní práva jednotlivce, ale také zachování jeho důstojnosti, respektive kvality života. To vylučuje, aby s ním bylo zacházeno jako s pouhým předmětem či prostředkem k naplnění jiných práv či společenských zájmů.[26] Ve vztahu k našemu tématu je tedy klíčové, zda nelze na základě těchto skutečností dospět k závěru, že nedůstojné nakládání s lidskými embryi, která jsou prokazatelně příslušníky lidského druhu již od početí, je projevem diskriminace z důvodu počátečního stádia vývoje.[27] Stejným způsobem poté můžeme uvažovat ve vztahu k zakotvení práva na život, jehož ochrana je faktickým předpokladem realizace ostatních lidských práv a základních svobod. V listině jej nalezneme v čl. 6 odst. 1, který stanovuje, že: „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.“ Na rozdíl od citovaných lidskoprávních dokumentů tedy český ústavodárce výslovně vyčleňuje ochranu lidského života v průběhu prenatálního vývoje. Použitý slovní obrat „je hoden ochrany“ pak vyvolává otázku, jak lze daný článek interpretovat. Může se jednat o utvrzení první věty ve smyslu, že právo na život má rovněž nenarozené dítě, nebo o stanovení, že nenarozené dítě není nositelem práva na život, byť požívá určité úrovně právní ochrany.[28] Ústavní soud České republiky se doposud meritorně nevyjadřoval k otázce, zda je provádění interrupcí na žádost, výzkumů na embryích a dalších obdobných destruktivních zásahů do začínajícího života v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv.[29] Pokud bychom chtěli vycházet z úmyslu ústavodárce, pak lze za tímto účelem použít historického výkladu a poukázat na skutečnost, že podoba čl. 6 odst. 1 Listiny byla výsledkem politického konsenzu, který provázela vyhrocená diskuse.[30] Od přijetí daného právního předpisu však uběhlo více než 20 let a v současné době jsou spíše tendence ke stále větší liberalizaci v oblasti biomedicínských zásahů, které prokazatelně nerespektují nenarozené dítě jako osobu, která by byla nositelem základních práv. Z toho dovozujeme, že není v současné době politická a nejspíše ani celospolečenská vůle prosadit legislativní změny, které by reflektovaly a transformovaly do právního řádu empiricky ověřitelné poznatky z oborů, dle kterých je již zygota či lidské embryo člověkem, a tedy i nositelem lidských práv.[31]
Dále čtěte zde: http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/152/132
No 2 (2017): Časopis zdravotnického práva a bioetiky
[1] HÖÖG, Ch. Human in vitro fertilization. The Nobel Assembly at Karolinska Institutet. Dostupné z: ˂https://www.nobelprize.org/nobel_prizes/medicine/laureates/2010/advanced-medicineprize2010.pdf˃ [cit. 8. 10. 2017].
[2] ŘEŽÁBEK, K. Asistovaná reprodukce v České republice 2013. Praha: ÚZIS ČR, 2013, s. 7 Dostupné z: ˂http://www.uzis.cz/system/files/asistreprodukce2013.pdf˃ [cit. 8. 10. 2017].
[3] Je nicméně nutné upozornit, že můžeme rozlišovat více metod asistované reprodukce. Nejvíce diskutovaná je v současné době metoda umělého oplodnění neboli in vitro fertilizace, kterou se budeme dále zabývat. Blíže k jednotlivým metodám asistované reprodukce srov. FRAZEN, I. et al. Report of the Independent Review of Assisted Reproductive Technologies. Assisted Reproductive Technologies Review Committee. Dostupné z: <https://www.health.gov.au/internet/main/publishing.nsf/Content/79D96DD80F01073ECA257BF0001C1ABB/$File/artrc_report.pdf> [cit. 9. 10. 2017].
[4] Průběh asistované reprodukce. UNICA in association with McGill University. Dostupné z: ˂http://www.unica.cz/cs/assisted-reproduction/˃ [cit. 9. 10. 2017].
[5] KOTEROVÁ, K. Vícečetná gravidita. Moderní babictví. 2008, č. 16, s. 1. Dostupné z: ˂https://www.levret.cz/publikace/casopisy/mb/2008-16/?pdf=2˃ [cit. 9. 10. 2017].
[6] HAASOVÁ, I. Etika asistované reprodukce. In: Společnost pro psychosomatickou podporu léčby neplodnosti. Dostupné z: ˂http://www.podporareprodukce.cz/article/novinky/etika-asistovane-reprodukce˃ [cit. 9. 10. 2017].
[7] Otázkou však zůstává, zda není cílené nadprodukování embryí možno nepřímo považovat za porušení čl. 18 odst. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně: „Vytváření lidských embryí pro výzkumné účely je zakázáno.“
[8] Dříve bylo v § 27e odst. 6 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění ke dni 30. 3. 2012, stanoveno, že: „Při asistované reprodukci smí být u jedné příjemkyně oplozeno jen tolik vajíček a přeneseno do pohlavních orgánů příjemkyně jen tolik embryí, kolik je podle současného stavu lékařské vědy zapotřebí k pravděpodobně úspěšnému navození těhotenství.“ I tato formulace nebyla zcela jednoznačná, neboť byl počet vytvořených embryí závislý na subjektivním posouzení efektivnosti daného lékařského postupu. Přinejmenším však představovala alespoň snahu zákonodárce tuto oblast regulovat a neponechat ji zcela na rozhodnutí lékařského personálu. Tento právní předpis však byl v roce 2012 zrušen a dané ustanovení nebylo do zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, převzato.
[9] V případě nevyužití je stanovena doba 10 let, po kterou musí být skladována. ¨
[10] Jedná se pouze o embrya, která nejsou v souladu s ustanovením § 8 odst. 3 zákona o výzkumu starší sedm dní, a to bez ohledu na dobu jejich kryokonzervace. Toto omezení ovšem nelze dle našeho názoru vnímat jako projev zvýšené ochrany embryí v pokročilejším stádiu vývoje, ale pouze jako reflexi toho, že již nejsou pro účely výzkumu atraktivní.
[11] Připomeňme v tomto kontextu rozsudek Velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 10. 2011, C-34/10, věc Oliver Brüstle proti Greenpeace, ve kterém je uvedeno, že patentovány mohou být k obchodnímu využití pouze biomedicínské techniky nebo postupy, které respektují důstojnost embrya a slouží k terapeutickým či diagnostickým účelům. Příslušný soud ovšem výslovně upřesnil, že se nezabýval otázkou využití embryí pro výzkumné účely, ale toliko patentovatelností biomedicínských vynálezů v souladu s příslušnou unijní legislativou.
[12] Srov. DOLEŽAL, A. a kol. Kmenové buňky: etické a právní aspekty výzkumu. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2013, s. 14–20.
[13] K tomu dodejme, že v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně je stanoveno, že: „Pokud zákon umožňuje provádět výzkum na embryích in vitro, musí být zákonem zajištěna odpovídající ochrana embrya.“ Je tedy logické, že za odpovídající ochranu nelze považovat takovou, která umožňuje, aby bylo embryo zničeno.
[14] VENTURA-JUNCÁ, P. – SATOS, M. J. The beginning of life of a new human being from the scientific biological perspective and its bioethical implications. Biological Research. 2011, Vol. 44, no. 2. Dostupné z: ˂http://www.scielo.cl/scielo.php?script=sci_arttext&pid=S0716-97602011000200013˃ [cit. 10. 10. 2017].
[15] Hlavním zastáncem tohoto přístupu byla v minulosti zejména katolická církev, jejíž argumentace byla a v podstatě stále je vystavena na metafyzickém zdůvodnění začátku lidského života, a to k okamžiku početí. Setkat se však můžeme také s tzv. animalismem, který sice rovněž považuje za rozhodný okamžik početí dítěte, ale vychází právě z empiricky ověřitelných poznatků z oblasti biologie. Ontologické pojetí odmítá dualismus, který souvisí s Lockovým vnímáním osoby pouze jako inteligentní bytosti, která má rozum a sebereflexi. Srov. PARFIT, D. We Are Not Human Beings. Philosophy. 2012, no. 87; ČERNÝ, D. – JURIGOVÁ, M. Animalismus. In: ČERNÝ, D. (ed.). Lidské embryo v perspektivě bioetiky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s 87–92.
[16] Přehled nejpravidelnějších argumentů, které u embrya zpochybňují status osoby, nám poskytuje francouzský lékař, teolog a filozof Ide Pascal. Zaměřuje se na celou řadu aspektů vývoje lidského života v prenatálním období. Příkladem můžeme uvést argument, který poukazuje na možnost vzniku jednovaječných dvojčat až do okamžiku vzniku tzv. primitivního proužku. Zpochybňována je tedy individualita embrya, pokud se muže z biologického hlediska dále dělit. Jiný argument naopak poukazuje na skutečnost, že embryo prochází v průběhu vývoje procesem buněčného dělení, který nelze vnímat jako jeden kompaktní celek či proces. Další argumenty rovněž odkazují na nepřítomnost mozku či nervové soustavy, závislost na těle matky, potřebu uznání ze strany rodičů apod. Příslušných argumentů je opravdu velké množství a jejich výčet a kritické hodnocení by vydalo na samostatnou publikaci. Z toho důvodu se jim nebudeme nadále podrobně věnovat, neboť vycházíme zejména z genetického statusu nenarozeného dítěte, který je empiricky nezpochybnitelný. K tomu srov. PASCAL, I. Je zygota lidskou osobou? Praha: Triton, 2012, s. 22–37.
[17] Se zvýšenou ochranou nenarozeného dítěte se můžeme setkat typicky v zemích se silnou katolickou tradicí, jako je často zmiňované Irsko, Polsko či Malta.
[18] Čl. 3: „Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.“
[19] Čl. 6 odst. 1: „Každá lidská bytost má právo na život. Toto právo je chráněno zákonem. Nikdo nebude svévolně zbaven života.“
[20] Čl. 2: „Každý má právo na život.“
[21] Čl. 2 odst. 1 věta první: „Právo každého na život je chráněno zákonem.“
[22] Při svém rozhodování vycházel z neexistence konsenzu v otázce statusu nenarozeného dítěte a využití doktríny margin of appreciation. K tomu srov. např. rozsudky ESLP ze dne 8. 6. 2004, věc Vo proti Francii, stížnost č. 53924/00; ze dne 10. 4. 2007, věc Evansová proti Spojenému království, stížnost č. 6339/05; ze dne 20. 3. 2007, věc Tysiac proti Polsku, stížnost č. 5410/03; ze dne 16. 12. 2010, věc A, B a C proti Irsku, stížnost č. 25579/05 (neexistence „práva na potrat“ z jiných než zdravotních důvodů).
[23] K tomu připomeňme, že ESLP je soudní orgán Rady Evropy, která přijala také Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, přičemž v čl. 18 zakotvuje povinnost smluvních států zajistit při výzkumech odpovídající ochranu embrya. Je tedy otázkou, zda je tato Úmluva dodržována, když při výzkumech na embryích dochází k jejich cílené destrukci. To by nemělo být zdůvodněno ani zájmem společnosti na vývoji nových lékařských postupů, neboť v čl. 2 je výslovně stanoveno, že: „Zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy.“
[24] Srov. § 4 zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství: „Ženě se uměle přeruší těhotenství, jestliže o to písemně požádá, nepřesahuje-li těhotenství dvanáct týdnů a nebrání-li tomu její zdravotní důvody.“
[25] WAGNEROVÁ, E. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 50.
[26] K tomu srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11: „S člověkem nelze manipulovat jako s věcí, nesmí být instrumentalizován k dosažení určitých cílů, lidská důstojnost musí být respektována i při poměřování s veřejným zájmem. Jinými slovy, při veškerém výkonu veřejné moci, lhostejno v jaké formě, je třeba respektovat základní práva vyložená v hranicích lidské důstojnosti.“
[27] Připomeňme, že výčet diskriminačních důvodů v čl. 3 Listiny je pouze demonstrativní.
[28] Stejným způsobem se ostatně vyjádřil Ústavní soud Slovenské republiky ve svém nálezu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS. 12/01, když ve vztahu k identické ústavněprávní ochraně lidského života uvedl, že ochrana nenarozeného dítěte je pouze ústavní či objektivní hodnotou, která nedosahuje intenzity základního práva a nemůže tak převážit základní právo matky na soukromí, respektive provedení interrupce v souladu se zákonem. Český Ústavní soud se sice vyčerpávajícím způsobem této problematice nevěnoval, ale ve svém nálezu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, konstatoval, že právní ochrana nenarozeného dítěte je ústavním pořádkem chráněným statkem. Pokud tedy nastanou při vedení porodu komplikace a není dán svobodný a informovaný souhlas matky, lze (při splnění požadavku proporcionality) postupovat i proti vůli matky, a to za účelem ochrany života nenarozeného dítěte, pokud je ohrožen. Tento právní závěr však nelze analogicky vztahovat také na status či právní ochranu lidského embrya v počátečním stádiu vývoje. Naopak jej můžeme vnímat jako rozšíření ochrany plodu vůči matce, která je z trestněprávního hlediska postižitelná za ukončení života dítěte až během porodu nebo bezprostředně po něm. Dle doktrinálního výkladu se jedná o okamžik, kdy se objevuje hlavička či vedoucí část těla dítěte, popřípadě při začátku operativního zákroku ve smyslu císařského řezu. Srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1330–1333.
[29] Zmínit můžeme pouze dvě řízení před Ústavním soudem České republiky, v rámci kterých bylo usilováno o zrušení interrupční legislativy. Obě ústavní stížnosti však byly odmítnuty, neboť byly podány zjevně neoprávněnou osobou. K tomu srov. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. III. ÚS 169/94, a ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1972/08.
[30] K přijetí Listiny došlo na jednání společné schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů z 8. a 9. 1. 1991. V tomto kontextu bylo dokonce navrhováno, aby bylo přijato znění jako „Každý má právo na život od početí“, „Každý má právo se narodit“ apod. Přítomné osoby zásadně nezpochybňovaly, že nenarozené dítě je člověkem. Bylo ovšem argumentováno, že zakotvení ochrany lidského života od početí by vedlo k zákazu interrupcí, popřípadě k souvisejícímu zatížení sociálního systému atd. Blíže viz KRATOCHVÍL, M. Text návrhu na zrušení zákona o umělém přerušení těhotenství. In: Nejmenší z nás 2015. Sborník příspěvků interdisciplinární konference o právní ochraně osob před narozením. Moravská Ostrava: Bios, 2016, s. 15–36. Dostupné z: ˂http://nejmensiznas.cz/wp-content/uploads/2016/06/sbornik2015.pdf˃ [cit. 11. 10. 2017].; FILIP, J. K některým legislativním otázkám přijetí Listiny základních práv a svobod (20. výročí). Časopis pro právní vědu a praxi. 2010, roč. 18, č. 4, s. 318. Dostupné z: ˂https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/6406/5775˃ [cit. 11. 10. 2017].
[31] Dle našeho názoru je nutné vycházet z genetického statusu, který je nezpochybnitelný. Uplatňování funkcionálních argumentů není řešením, neboť ani u novorozence či dospělé osoby v kómatu nelze hovořit o přítomnosti racionálního uvažování, morálního úsudku či schopnosti vystupovat v interpersonálních vztazích apod. Všechny tyto aspekty či charakteristické rysy člověka se postupně a přirozeně vyvíjejí po celou dobu jeho existence, tedy od početí až do klinické smrti. Srov. VALC, J. Hodnotové pojetí a právní ochrana nenarozeného života v podmínkách biomedicínského vývoje. Jurisprudence. 2017, roč. XXVI, č. 4, s. 17.
Diskuze k článku ()