V článku 7 Listiny se stanoví, že „Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života a komunikace“ a ihned v článku 8 odst. 1 Listiny se stanoví, že „Každý má právo na ochranu osobních údajů, které se ho týkají“. Základní otázka byla nasměrována na to, zda může běžný občan namířit kamerové systémy, s úmyslem chránit svůj majetek, i na veřejné prostory. Sofistikovanější forma téhož problému byla formulována v tzv. předběžné otázce, kterou Soudnímu dvoru do Lucemburku položil v dubnu 2013 Nejvyšší správní soud v Brně v následující podobě „Lze provozování kamerového systému umístěného na rodinném domě za účelem ochrany majetku, zdraví a života majitelů domu podřadit pod zpracování osobních údajů „prováděné fyzickou osobou pro výkon výlučně osobních či domácích činností“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 95/46/ES, i přesto, že takovýto systém zabírá též veřejné prostranství?"
Základní problém celého poměřování práva na ochranu majetku a práva na ochranu soukromí tkvěl ve sporu pana Františka Ryneše s českým Úřadem pro ochranu osobních údajů, který mu za umístění kamery na jeho rodinném domě vyměřil pokutu, byt´ symbolickou (celkem 2.500,-Kč). Strasti pana Ryneše započaly ve městě Třebíč, kde žije a kde si jej vandalové opakovaně vybrali jako cíl jejich ničivé aktivity v letech 2005-2007 a poškozovali jeho dům kupř. vhazováním cihel do oken jeho domu. Dle tvrzení pana Ryneše mu Policie ČR poradila, aby instaloval na svůj dům kamerové zařízení, které natáčelo prostor před jeho domem a díky kterému se dokonce podařilo identifikovat dvě podezřelé osoby, aniž by došlo k jejich odsouzení. Jeden z podezřelých následně podal podnět k prověření toho, zda provoz kamerového systému F. Ryneše není náhodou v rozporu s právem na ochranu soukromí.
Úřad pro ochranu osobních údajů posuzoval jednání pana Ryneše podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen „ zákon“) a dospěl k závěru, že pan Ryneš porušil zákon v řadě jeho ustanovení. Například tím, že jako správce osobních údajů nesplnil oznamovací povinnost o zpracování informací vůči Úřadu, dále že porušil ustanovení § 5 odst. 1 a odst. 2 a §11 zákona tím, že subjekty údajů neinformoval o tomto zpracování jejich osobních údajů, o rozsahu a účelu tohoto zpracování. Úřad jej mimo jiné dále obvinil i z toho, že porušil i další ustanovení, a to § 5 odst. 2 zákona, kdy „jako správce osobních údajů shromažďoval prostřednictvím kamerového systému instalovaného na svém domě osobní údaje osob pohybujících se po ulici před domem a vstupujících do domu na druhé straně ulice, a to bez jejich souhlasu“. Zejména tato povinnost byla a de facto i nyní je v podstatě nesplnitelná, neboť lze jen těžko dosáhnout souhlasu jakéhokoliv kolemjdoucího, který může být potenciálně zasažen kamerovým záznamem.
Pan Ryneš využil opravného prostředku (odvolání) k předsedovi Úřadu pro ochranu osobních údajů, který rozhodnutí Úřadu zmírnil. Přesto principiální boj pana Ryneše za spravedlnost neskončil a pokračoval prostřednictvím žaloby na Úřad k Městskému soudu, který panu Rynešovi sice nevyhověl, ale přisvědčil mu v tom, že jeho chování bylo logické a odůvodněné. Prostřednictvím kasační stížnosti, kterou podal pan Ryneš k Nejvyššímu správnímu soudu, se dostal k Soudnímu dvoru EU s již zmiňovanou předběžnou otázkou. Věc vzbudila nejen v ČR ale i v ostatních zemích velkou pozornost a řada z nich poskytla Soudnímu dvoru své stanovisko. Mnohdy se vyjadřovali k sousloví „osobní a domácí činnost“, které je obsažené ve směrnici Evropského parlamentu č. 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů. Cílem této směrnice je zajistit v Unii vysokou úroveň ochrany základních práv a svobod v souvislosti se zpracováním osobních údajů.
V souhrnu pan Ryneš, česká, polská, italská vláda a vláda Spojeného království byli toho názoru, že takovéto kamerové záznamy a sledování je prováděno v rámci výlučně osobních či domácích činností ve smyslu výjimky ze směrnice 95/46. Český Úřad pro ochranu osobních údajů, portugalská, španělská, rakouská vláda a Komise se naopak domnívali, že v tomto případě, kdy kamera zabírá i veřejné prostranství, se výše uvedená výjimka nepoužije. Mnohdy rozhodující stanovisko generálního advokáta znělo, že na tento konkrétní případ nelze výjimku z aplikace směrnice použít. Dle názoru generálního advokáta Jääskinena je „kamerové sledování jiné osoby, tzn. systematické sledování určitých míst za pomoci přístroje, který produkuje obrazový signál zaznamenávaný pro účely identifikace osob, ačkoli se tak děje uvnitř domu, nelze považovat za výlučně osobní, to však nevylučuje, že by takové sledování mohlo představovat domácí činnost. Podle mého názoru ale nelze kamerové sledování, které zabírá i veřejné prostranství, chápat jako činnost výlučně domácí, protože se týká i osob, které nemají k dané rodině žádný vztah a mají zájem na zachování své anonymity.“
Soudní dvůr EU se přiklonil k názoru generálního advokáta a dne 11.12.2014 rozhodl šibalsky s tím, že přednost má ochrana osobních údajů, aniž by však tím bylo poníženo právo na ochranu majetku, které je individuálním právem každého člověka i občana EU. Soudní dvůr dále formuloval po vzoru generálního advokáta, že výjimky ze směrnice je vždy nutno posuzovat individuálně s ohledem na konkrétní případ a za dodržení principu proporcionality. Nyní bude věc zpět u Nejvyššího správního soudu v České republice, který bude vázán právním názorem a interpretací směrnice č. 95/46 ze strany SDEU a bude jeho úkolem meritorně rozhodnout, zda pan Ryneš instalací kamery, která pomohla odhalit vandaly a tedy chránit jeho základní práva, sledoval oprávněný zájem, či zda převáží právo na soukromí zaznamenané osoby, tedy i pachatele.
Diskuze k článku ()