Institut bytových náhrad přitom byl z nové úpravy občanského práva vypuštěn skutečně důkladně. Zákon možnost přiznat bytovou náhradu při skončení nájemního vztahu bytu vůbec neobsahuje na žádném místě nové právní úpravy. Vypuštěna byla také část, v níž byly bytové náhrady zákonem definovány, to znamená, kde bylo zákonem stanoveno, co je náhradním bytem a náhradním ubytováním. Rovněž pak bylo vypuštěno i přístřeší, chybí jeho definice a v části procesního práva, kterým je upraven výkon rozhodnutí o vyklizení bytu (§ 340-342 z. č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, v platném znění), se nyní provádí vyklizení nikoli do přístřeší, ale osoby se prostě vykazují a věci odstraňují.
Tím tedy pozbývá smyslu rozkošatělá judikatura soudní týkající se bytových náhrad a přístřeší. Nebude se tedy již řešit, jaký typ případně ještě podoba bytové náhrady přísluší v kterém případě, ani zda později není důvod ke změně přiznané bytové náhrady. Při vyklizení pak odpadá bolestivé přetahování o to, zda je zajištěný prostor pro vyklizovaného nájemníka dostatečným přístřeším či nikoli. Pronajimatelé již nebudou povinni shánět jakoukoli bytovou náhradu ani zajišťovat přístřeší při vyklízení pronajatého prostoru. Pozice pronajimatelů se tak zcela jistě značně posiluje a realizace jejich práv při skončení nájemního vztahu se zjednodušuje o mnohé a zcela zásadní procenta.
Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 pak zmiňuje bytové náhrady na jediném svém místě, a to v ustanovení § 768 odst. 1, 2 v podobě jakéhosi náhradního bydlení, na něž by mohl být nárok po rozvodu manželství v podobě náhrady za ztrátu práva společného nájmu bytu, v němž manželé bydleli za trvání manželství. Žádnou definici však občanský zákoník ani zde neobsahuje, navíc důvodová zpráva naznačuje i možnost vypořádat manžele finanční náhradou, také ovšem bez jakéhokoli dalšího popisu. V tomto směru je pro následnou soudní praxi dán prostor daleký a obrovský.
Myslím, že je nutné na tomto místě zmínit i otázku, která je pokládána v souvislosti s bytovými náhradami po 1. 1. 2014 v právní teorii i praxi. A to, bude tedy po 1. 1. 2014 možné přiznat právo na bytovou náhradu? Jistě to tedy bude možné při rozhodování soudu o zrušení práva společného nájmu bytu jednoho z manželů po rozvodu manželství, i když podoba takového rozhodnutí bude podstatně složitější než bylo v obdobných rozhodnutích zvykem před 31. 12. 2013. Pokud by totiž byla skutečně přiznána náhrada v podobě náhradního bydlení, nelze opomenout také nutnost řádně specifikovat, co má být tím náhradním bydlením, neboť veškeré zákonné definice náhradního bytu i ubytování ze znění zákona zmizely.
Další otázkou je, zda po 1. 1. 2014 bude možné přiznat obdobu bytové náhrady ve zvláštních případech, jako tomu bylo dříve. Jedná se o případy dobrých mravů, pokud má být vystěhován například člověk starý, nemocný apod. Nemluvíme tedy o případech běžných, ale zcela výjimečných, kde nelze poměry upravit například použitím delší lhůty k vyklizení bytu. Dosavadní praxe se po mnoha letech sporů a dohadů totiž ustálila na výkladu obsaženém ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009 sp. zn. Cpjn 6/2009. Dle tohoto názoru bylo možné přiznat i bytovou náhradu, na niž nebyl zákonný nárok s tím, že nejde o konstituování nového práva, ale ve prospěch dobrých mravů o omezení stávajícího práva vlastnického pronajimatele bytu.
Mám pak za to, že takové rozhodnutí může být vydáno i po 1. 1. 2014, tedy že lze i po účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. přiznat právo na bytovou náhradu s odůvodněním odpovídajícím výše uvedenému stanovisku Nejvyššího soudu s tím, že půjde o aplikaci obecného ustanovení § 2 odst. 3 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, v platném znění. Opět ovšem bude třeba v takovém rozhodnutí dbát na to, že musí obsahovat přesnou definici toho, co je přiznáváno, neboť náš občanský zákoník již nedisponuje instituty náhradního bytu, náhradního ubytování ani přístřeší.
* Autorka je soudkyně Městského soudu v Praze a spoluautorka komentáře k zákonu o zvláštních řízeních soudních (dosud nevydaného)
Diskuze k článku ()