Duševní újmy na zdraví a jejich odčiňování v civilním právu

Článek se zabývá problematikou odčiňování duševních újem na zdraví. Metodologicky je postupováno tzv. od obecného ke konkrétnímu, nejprve proto budou zodpovězeny obecné otázky vyvstávající při odčiňování duševních újem na zdraví. Následně budou analyzována vybraná specifika při stanovení povinnosti k odčinění duševní újmy na zdraví (zejména příčinná souvislost) a při určení výše náhrady za ni.

JUDr. Ivo Smrž, Ph.D.Kabinet zdravotnického práva a bioetiky, ÚSP AV ČR, v.v.i.

Článek se nezabývá obecnými principy a východisky odčiňování nemateriálních újem na zdraví, i když v některých rysech mohou být vybrané problémy podobné.

Úvod

Hned úvodem své monografie z roku 1964 profesor Rudolf Strasser[1] uvádí, že každá oblast práva má svoji quaestio famosa, přičemž pro oblast práva upravujícího povinnost k náhradě újmy (občanskoprávní odpovědnosti za škodu) jde o problematiku náhrady nemajetkových (imateriálních) újem. Dle mého názoru lze v této myšlence pokračovat hlouběji i v rámci samotné problematiky odčiňování nemajetkových újem a říci, že v rámci této právní oblasti je questio famosa rovněž problematika odčinění škůdcem způsobených psychických (duševních) újem.

K této tezi mne vede relativně vysoká četnost zdrojů zabývajících se odčiňováním duševních újem na zdraví dostupných pro rakouský či německý právní řád nebo angloamerický právní systém jako celek, a to v kontrapozici k právní literatuře české, což dle mého názoru svědčí o nízké pozornosti věnované tomuto tématu v našem právu. Zatímco v tuzemsku je relevantních zdrojů, a to zejména po roce 2014, velmi málo, ve zmíněných zahraničních právních řádech je tomu naopak. Již na tomto místě je současně důležité zmínit, že za psychickou újmu na zdraví, na niž je tento článek zaměřen, se nepovažují duševní útrapy, jak o nich hovoří například ustanovení § 2959 o. z.[2] v souvislosti s reflexní újmou sekundárních obětí, nýbrž újma na zdraví, a to ve smyslu ustanovení § 2958 o. z. Jak bude v článku uvedeno, je nutné se jejich zaměňování pro odlišný způsob odčiňování vyhnout.

Problematika duševních újem má oproti újmám na těle (poškození tkáně) spočívajících například ve zlomené noze či vyraženém zubu obrovskou nevýhodu, a to, že duševní újmy projevující se v samotném nitru člověka mnohdy nejsou jednoduše viditelné. Vyražený zub každý pozná, depresivně úzkostné stavy či vnitřně sžíravé pocity již nikoliv. Současně je zřejmé, že déle trvající psychické onemocnění, kupř. posttraumatická stresová porucha, člověka vyřadí z běžného života daleko citelněji a na delší dobu, než zmíněná zlomená noha nebo vyražený zub. I přes úskalí spočívající v obtížnostech spojených s objektivizací subjektivních momentů duševních újem je ale nabíledni, že právo musí poškozenému poskytnout ochranu i proti negativním zásahům tohoto typu. Recentním případem budiž mediálně známý otřesný případ mobbingu ve francouzské telekomunikační společnosti, v níž systematická šikana zaměstnanců skončila vlnou jejich sebevražd.[3] Na druhou stranu je třeba bedlivě sledovat a eliminovat smyšlené nároky, jejichž účelem je pouhé bezdůvodné obohacení se.

S ohledem na výše uvedené proto budou v tomto článku nastíněny především problematické aspekty odčiňování psychických újem na zdraví, přičemž bude postupováno tzv. od obecného ke konkrétnímu, tedy nejprve budou zodpovězeny obecné otázky vyskytující se v této oblasti (např. primární, zcela logická a klíčová otázka, co vůbec psychická újma na zdraví představuje, a to v kontrapozici k „pouhým“ duševním útrapám) a následně budou konkrétněji rozebrána specifika při stanovení povinnosti k jejímu odčinění (příčinná souvislost) a určení výše náhrady za ni. Článek se nebude zabývat obecnými principy a východisky odčiňování nemateriálních újem na zdraví, i když v některých rysech mohou být vybrané problémy podobné.[4]

Primárními zdroji, se kterými bude v článku pracováno a z nichž lze současně čerpat cenné poznatky pro výklad nejen právní úpravy české, bude zejména právní literatura rakouská a angloamerická. Opomenuta samozřejmě nezůstane domácí doktrína ani judikatorní praxe vysokých soudů České republiky.

Obecné výklady

Zdraví, bolest, duševní újma na zdraví, „pouhé“ duševní útrapy

Výchozím bodem článku je zřetelně vymezení, co je třeba rozumět duševní újmou na zdraví a odlišit ji od „pouhých“ duševních útrap. Při pohledu do základního českého občanskoprávního kodexu, tedy o. z., výslovnou definici duševní újmy na zdraví nicméně nenalezneme, přesto je třeba se jejím významem a obsahem zabývat jako újmou na zdraví, jež ne vždy manifestuje do tělesné sféry člověka v užším smyslu (poranění tkáně), a to zejména s ohledem na rozlišování tělesného a duševního strádání jako bolesti plynoucí z újmy na zdraví, jež se odčiňuje bolestným.

Definici bolesti v českém právu najdeme, a to nejen v Metodice Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví,[5] ale také například v nařízení vlády č. 276/2015 Sb.[6] nebo ve vyhlášce č. 277/2015 Sb.[7] Ve všech těchto právních předpisech je její obsah obdobný – jde o tělesné a duševní strádání související se zásahy do zdraví. Povšimněme si rozlišování na jedné straně tělesného strádání a na straně druhé strádání duševního. Duševní bolesti mohou být vyvolány nejen zásahem do těla (tkáně) člověka, nýbrž i ryzím psychickým působením (např. výhrůžkou, mobbingem). Stejné platí ostatně i vice versa.

Současné chápání bolesti tedy není navázáno toliko na nepříjemné pocity či smyslové vnímání bolesti spojené s poškozením tkáně, nýbrž i na negativní duševní prožitky. Bolest je komplexní zkušenost člověka a je pro život nezbytným varovným signálem. Z její povahy je zřejmé, že se jedná o vnitřní prožitky člověka, jež jsou s ohledem na jeho individualitu vysoce subjektivní. Právo nicméně musí hledat objektivní momenty a způsoby, jak vytrpěné bolesti spravedlivě odškodnit, a to i přes to, že objektivizace bolesti je bytostný problém současné lékařské vědy, která dosud nenalezla obecně přijímanou a uspokojivou metodu jejího změření.[8] V tomto ohledu se jedná o inherentní problém odčiňování nemajetkových újem spočívající v problematice jejich spravedlivého a objektivního vyčíslení.[9]

Pro účely vymezení duševních újem na zdraví hraje roli, že právo rozeznává termín duševního strádání, respektive duševní bolesti, implikující újmu na zdraví duševního charakteru a současně odlišnou od újmy na zdraví spočívající toliko v poranění tkáně.

Abychom byli schopni definovat duševní újmu na zdraví, musíme pochopitelně vymezit, co se v právu rozumí zdravím, respektive újmou na zdraví. Český civilní kodex tak nečiní. Toliko pro ilustraci lze uvést, co zdravím chápe Světová zdravotnická organizace (WHO). Podle její Zakládací smlouvy,[10] konkrétně dle její preambule, se zdravím rozumí: „[…] stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody a ne pouze nepřítomnost nemoci nebo slabosti.“ Na první pohled je jasné, že se jedná o vymezení široké a spíše idealistické, jelikož zdravím není toliko absence nemoci či jiné slabosti, nýbrž i sociální pohoda. S trochou nadsázky můžeme říci, že zdravým by dle této definice byl málokdo. Právo regulující oblast odpovědnosti za škodu musí zdraví pro své účely pochopitelně vymezovat odlišně.

Co se týče termínu ublížení na zdraví či újma na zdraví, lze právní definici naleznout v trestním zákoníku,[11] konkrétně v jeho ustanovení § 122 odst. 1: „Ublížením na zdraví se rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.“ Obdobně jako o. z. ale tr. z. nedefinuje, co je třeba chápat zdravím, i když lze vysledovat, že půjde o absenci poruchy normálních tělesných nebo duševních funkcí.

Shodně (ne)činí například ani německý právní řád. Německá doktrína považuje újmu na zdraví za závažnou poruchu tělesných nebo duševních procesů člověka, jež vyžaduje lékařskou péči. Tato porucha může být přivozena zejména fyzickým působením, medikamentózně, infekcí, psychickým působením či geneticky.[12] Sprau[13] k tomuto vymezení dodává, že se jedná o způsobení takového stavu, jenž se odchyluje od normálních tělesných funkcí člověka.

S ohledem na výše uvedené se nyní lze vrátit k zodpovězení na úvod položené otázky, co je třeba rozumět duševní újmou na zdraví pro účely práva. Primárně je zřejmé, že se jedná o právní pojem (Rechtsbegriff),[14] proto nelze pro účely práva vycházet např. z medicínských či jiných definic. Obsah tohoto pojmu, respektive výklad toho, co je za něj třeba považovat, náleží soudům. Jedná se o otázku právní, která bude pravidelně zodpovězena s pomocí odborného vyjádření (znaleckého posudku) experta z oblasti medicíny, jelikož jak bude uvedeno dále, právní řády, včetně českého, pravidelně pro stanovení povinnosti k náhradě újmy vyžadují, aby duševní újma na zdraví byla medicínsky zjistitelná, jinak řečeno, aby se jednalo o onemocnění. Zdali je konkrétní zásah takové intenzity, aby bylo možné hovořit o duševní újmě na zdraví projevující se jako porucha normálních duševních funkcí člověka, posoudí v konkrétním případě soud. Bez znalosti markantů jednotlivého případu nebude moci být takové posouzení provedeno.

Deskriptivně lze psychické újmy na zdraví vymezit jako emoční stavy související se stresem vyplývající buď z reálné či předpokládané hrozby nebo zranění, které mohou dát vzniknout povinnosti k odčinění peněžitou náhradou.[15] Pod tyto stavy je možné zařadit například onemocnění posttraumatickou stresovou poruchou, akutní stresovou reakci, poruchu přizpůsobení, těžkou depresivní fázi s psychotickými příznaky apod.[16] Podle § 45 Restatement of Torts značí duševní újma poškození nebo zranění duševní pohody člověka.[17]

Důležité je rovněž formulovat obsah duševních újem na zdraví negativně, a to v kontrapozici k újmě na zdraví ryze tělesného charakteru (poranění tkáně) jako např. zlomená noha či zhmožděný loket.

Ne každý zásah do duševní sféry člověka nicméně automaticky představuje i duševní újmu na zdraví. Jak již bylo zdůrazněno výše, je třeba rozlišovat mezi duševní újmou na zdraví a „pouhými“ duševními útrapami. O důvodech této distinkce a určení hranice mezi oběma následky pojednává následující text. 

Dále čtěte zde: http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/184/154.

 


[1] STRASSER, R. Der immaterielle Schaden im österreichischen Recht. Manz, 1964, s. 11.

[2] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen jako „o. z.“.

[3] Podrobnosti lze naleznout kupř. zde: <https://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/sebevrazdy-na-pracovisti-co-si-manazeri-vyslouzi-za-sikanu_526878.html>.

[4] Obecně lze ke zmiňované problematice odkázat na článek: DOLEŽAL, T. Jak odškodňovat nemateriální újmy na zdraví? Principy a východiska. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2016, Vol. 6, No. 1, s. 74–83.

[5] Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku), Rc 63/2014, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek. 2015, č. 1 (dále jen jako „Metodika NS“).

[6] Nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.

[7] Vyhláška č. 277/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění příslušníků bezpečnostních sborů.

[8] DANZL, K. H. – GUTIÉRREZ-LOBOS, K. – MÜLLER, O. F. Das Schmerzengeld in medizinischer und juristischer Sicht. Wien: Manz, 2008, s. 1.

[9] Podrobněji viz např. DOLEŽAL, T. Jak odškodňovat nemateriální újmy na zdraví? Principy a východiska, s. 74–83.

[10] Dostupné z: <http://apps.who.int/gb/bd/PDF/bd47/EN/constitution-en.pdf?ua=1>.

[11] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen jako „tr. z.“.

[12] MERTENS, H. In: ULMER, P. (eds). Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch: besonderer Teil III. Bd. 5, Schuldrecht. 3. Auflage. München: Beck, 1997, s. 1459.

[13] SPRAU, H. In: PALANDT, O. Bürgerliches Gesetzbuch. 69. neubearbeitete Auflage. München: C. H. Beck, 2010, s. 1294–1295.

[14] Viz např. KARNER, E. Der Ersatz ideeller Schäden bei Körperverletzung. Wien: Springer Verlag, 1999, s. 97. Či KERSCHNER, F. Schmerzengeld. Wien: Verlag Österreich, 2013, s. 37 an.

[15] KOCH, W. J. et al. Psychological injuries: forensic assessment, treatment, and law. New York: Oxford University Press, 2006, s. 3.

[16] Viz Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (dále jen jako „MKN-10“), zejména kapitoly F30–F48.

[17] „Emotional harm means impairment or injury to a person’s emotional tranquillity.” THE AMERICAN LAW INSTITUTE. Restatement of the Law. Third, Torts. Liability for Physical and Emotional Harm. Vol. 2. St. Paul, MN: American Law Institute Publishers, 2012, s. 135.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři