Hromadné žaloby – spravedlnost pro všechny snadno a rychle. Opravdu?

Úvod

Hromadná žaloba, anglicky class action, je institut, který se etabloval především v zemích common law, nicméně aktuální vývoj jasně ukazuje, že bude plnit důležitou roli i v právních řádech států kontinentálního práva. V českém prostředí jsou hromadné žaloby stále známy spíše z amerických seriálů právního zaměření než z tuzemských soudních síní, avšak příprava evropské směrnice o hromadných žalobách a v Poslanecké sněmovně projednávaný návrh zákona o hromadných žalobách předznamenávají, že i český právní řád bude o tento institut brzy obohacen.

S ohledem na tuto skutečnost považuje autor tohoto článku za přínosné zabývat se samotným institutem hromadných žalob, důvody jejich zavádění, konstrukčními prvky, jednotlivými typy, ale také kritickým pohledem analyzovat, zda se skutečně jedná o přínosný institut přinášející větší spravedlnost, nebo naopak spíše o silnou zbraň k získávání tučných odškodnění od velkých korporací.

Hromadná žaloba je procesní nástroj, v němž jeden či několik žalobců podává žalobu jménem větší skupiny osob. Rozsudek nebo uzavřený soudní smír, se pak vztahuje na všechny členy skupiny a peněžitá náhrada újmy hrazená žalovaným je poměrně rozdělena mezi členy skupiny. Z této definice tedy vyplývá, že dochází k prolomení tradičního principu, kdy práva a povinnosti vznikají pouze účastníkům soudního řízení.

Důvody zavádění

Hromadné žaloby přináší z pohledu ochrany zájmů jednotlivců mnoho výhod, díky kterým se v řadě států těší velké oblibě a další státy se je snaží do svých právních řádů postupně zavádět.[1] Jak uvedl Nejvyšší soud USA, „hlavním účelem hromadných žalob je podpořit efektivitu a hospodárnost soudních sporů“ (Gen. Tel. Co. of Sw. v. Falcon). Tedy umožnit skupině osob vymoci obdobný nárok nízké hodnoty vůči stejnému subjektu. Pokud jednotlivé subjekty disponují relativně bagatelním nárokem vůči podnikateli, často se jim individuální uplatňování tohoto nároku (s ohledem na časovou a finanční náročnost) nemusí vyplatit a dotčení tak raději strpí protiprávní jednání podnikatele. V situaci, kdy se však všechny nároky spojí do jednoho, který dosahuje řádově vyšší částky, je vymáhání pro žalobce mnohem atraktivnější“ (Hokr, Munzar, 2020), a tak může pomoci skupině osob dosáhnout spravedlnosti.

Dalším z důvodů zavádění hromadných žalob je idea vyrovnání sil mezi stranami sporu, kdy na jedné straně zpravidla stojí velká společnost s velkým finančním rozpočtem a na straně druhé jednotlivec s nepoměrně nižšími finančními zdroji. K vyrovnání nerovnosti alespoň částečně napomáhá spojení se desítek či stovek jednotlivců do jedné skupiny.

Třetí nespornou výhodou je preventivní funkce hromadných žalob, neboť už jen skutečnost, že proti společnosti byla podána hromadná žaloba, může společnost poškodit v očích jejích zákazníků, obchodních partnerů či zaměstnanců, a proto zvýší její motivaci nedopouštět se protiprávního jednání, které by mohlo zavdat iniciování hromadné žaloby (souhlasí též Hokr, Munzar, 2020).

Na základě tohoto výčtu výhod lze snadno podlehnout dojmu, že jsou hromadné žaloby skvělým výdobytkem moderních právních řádů, nicméně jak bude demonstrováno dále, skýtají mnoho hrozeb jejich zneužití. Takto formulované výhody v této části článku mají za cíl uvést prvotní náhled do problematiky a pomoci pochopit, proč jsou hromadné žaloby zákonodárci zaváděny.

Opt-in, či opt-out?

Při analýze organizace a fungování hromadných žalob je naprosto zásadní nejprve definovat dva principy určující, které osoby tvoří tzv. skupinu. Jedná se o principy opt-in a opt- out. Vymezení skupiny pomocí jednoho či druhého principu je v řízení o hromadné žalobě nesmírně důležité ve dvou aspektech (Hurter, 2017). Za prvé, rozhodnutí o žalobě je totiž závazné pro všechny členy skupiny, a proto musí být již na počátku jasně stanoveno, kdo rozhodnutím tedy bude ve finále vázán a např. nebude moci iniciovat nový individuální soudní spor v téže věci. Za druhé, určuje, jak by mělo být formulováno požadované oznámení potenciálním členům, které je bude informovat o hromadné žalobě, aby se mohli rozhodnout, zda ve skupině setrvat, nebo se z ní odhlásit (opt-out), případně aby provedli úkon přihlášení se k hromadné žalobě (opt-in).

Jak vyplývá z předchozího odstavce, v rámci opt-in principu se členy skupiny stávají pouze osoby, které se dobrovolně přihlásily k hromadné žalobě. Jádrem tohoto principu je zachování autonomie vůle a zásady vigilantibus iura scripta sunt, tedy práva patří bdělým (Poche, 2021). Řada zastánců principu opt-in tvrdí, že se jedná o jedinou přípustnou variantu, při které nedochází k pokřivení vůle jednotlivých osob (Basset, 2003). Přihlášením se k hromadné žalobě členové explicitně vyjadřují svou vůli být součástí hromadné žaloby a vést soudní spor. Na rozdíl od principu opt-out nedochází k pouhému presumování jejich vůle být součástí skupiny.

Princip opt-in také přináší snazší identifikaci jednotlivých členů skupiny, což může značně ulehčit proces certifikace hromadné žaloby (Hurter, 2017). S tímto je spojena i skutečnost, že v průběhu řízení je znám počet členů skupiny, což umožňuje rychleji a přesněji zjistit celkový rozsah odpovědnosti žalovaného v rámci sporu. Jestliže žalovaný zná celkový rozsah, je schopen určit přibližnou pravděpodobnost rizika, že bude povinen hradit náhradu újmy, a v některých případech uzavřít mimosoudní vyrovnání, které bude pro obě strany výhodnější než několikaleté soudní jednání.

Ač má princip opt-in mnoho nesporných výhod, existuje i řada nevýhod, které s sebou nutnost aktivního kroku přihlášení se k hromadné žalobě přináší. Kritika tohoto principu se často zaměřuje na skutečnost, že se jednotlivci při vstupu mohou potýkat s psychologickými a sociálními bariérami, na základě kterých se nakonec rozhodnou zůstat nečinní, čímž se nestanou členy skupiny (Hurter, 2017). Přihlášením se k hromadné žalobě totiž členové ztrácí svou anonymitu, a proto se mohou obávat negativního ovlivnění dlouhodobých vztahů, které s žalovaným mají. Nejmarkantnějším příkladem jsou zaměstnanecké hromadné žaloby. Pokud by osoba s potenciálním nárokem vůči zaměstnavateli ve výši 5 000 korun přistoupila k hromadné žalobě, její jméno bude zaměstnavateli známo, a tudíž existuje riziko, že kvůli bagatelnímu nároku najde zaměstnavatel v budoucnu legální způsob, jak zaměstnanci znepříjemnit výkon práce, nebo ho časem propustí. Dle názoru autora je tento argument velmi závažný a měl by na něj být při zavádění institutu hromadných žalob do právních řádů brán ohled. Další psychosociální bariéru představuje racionální ignorance (Hokr, Munzar, 2020) spočívající v neochotě vstupovat do soudních sporů, v tomto ohledu se však naskýtá otázka, zda je vůbec spravedlivé poskytovat náhradu újmy osobám, které se nechtějí nijak angažovat, a to ani pouhou přihláškou ve vymáhání svého nároku.

Problematickou je v rámci principu opt-in také reprezentativnost třídy, kterou se rozumí okruh všech poškozených. Dle Ontario Law Reform Commission Report on class actions je u principu opt-in dosahováno nižšího počtu členů skupiny než u principu opt-out, a tak skupina reprezentuje jen malé procento z celkového okruhu poškozených. V důsledku toho zbývá mnoho osob vně skupinu, které mohou iniciovat individuální soudní spor, a žalovaný nemá jistotu, že urovnáním hromadné žaloby budou vyrovnány nároky téměř všech příslušníků třídy (souhlasně Hurter, 2017). Toto autor považuje za přímý rozpor s jedním z cílů hromadných žalob a to, aby hromadná žaloba agregovala v ideálním případě majoritní většinu nároků, a předcházelo se tak vedení několika stovek či tisíců individuálních sporů.

Méně prezentovaným, přesto stále relevantním je problém dosahu a formulace výzvy k přihlášení se k hromadné žalobě. Existuje nezanedbatelné riziko, že se uveřejněná výzva nedostane do dispoziční sféry všech poškozených osob, a ty tak nebudou mít reálnou možnost se přihlásit. Obdobně může nastat situace, kdy se výzva skutečně dostane k majoritní většině všech poškozených, nicméně její právní formulace bude i pro osobu průměrně vzdělanou nesrozumitelná, a proto se daný adresát k hromadné žalobě nepřihlásí (Hurter, 2017). Dle názoru autora pak dochází k negování cíle poskytovat kolektivní ochranu široké skupině osob, k čemuž mají hromadné žaloby ostatně přispívat.

V rámci principu opt-out se osoby stávají členy skupiny, aniž by učinily jakýkoliv úkon, a hromadná žaloba může být zahájena bez jejich výslovného souhlasu (Lewis, Freeman, 2018). Mechanismus tohoto principu má za následek, že skupina standardně čítá více členů než v případě principu opt-in. Z hlediska účelnosti institutu hromadných žalob bývá vyšší počet členů zajišťující větší míru reprezentativnosti třídy považován za stěžejní argument pro zavádění principu opt-out.

Cílem hromadných žalob je mimo jiné agregovat individuální spory do jednoho, a tím ušetřit náklady právního zastoupení, činnosti soudů, provádění důkazů apod. (Lewis, Freeman, 2018). Data ze států, v jejichž právních řádech již institut hromadných žalob byl zaveden, prokazují, že v tomto ohledu je daného cíle lépe dosahováno principem opt-out.

Při obhajobě principu opt-out autor tohoto článku považuje za nutné vypořádat se s marginalizováním principu autonomie vůle, ke kterému tento princip, jak bylo zmíněno výše, vede. Obecně lze konstatovat, že princip opt-in jej odráží ve větší míře. Princip opt-out opravňuje jednotlivce, aby svým projevem dali najevo, že být součástí skupiny nechtějí a budou svůj nárok vymáhat samostatně nebo vůbec. Autor tak zastává názor, že tímto je významným způsobem kompenzováno prolomení principu autonomie vůle. Nadto autonomie vůle není jediným principem, který ovlivňuje fungování hromadných žalob, dalšími jsou například kolektivní ochrana práv či spravedlnost ve smyslu vyrovnaných sil stran, a proto není na škodu, pokud v rámci proporcionality všech principů autonomie vůle částečně ustoupí do pozadí.

Ač se tato skutečnost na první pohled nemusí jevit jako evidentní, princip opt-out má zásadní výhodu i pro žalovanou stranu. Lze díky němu s velkou mírou pravděpodobnosti stanovit celkový počet možných sporů (Hurter, 2017). Do skupiny jsou totiž zahrnuty všechny osoby s druhově stejným nárokem vůči žalovanému a individuální spor může zahájit pouze ten, kdo se řádně odhlásil. Na základě počtu odhlášených pak žalovaný dokáže predikovat, zda a případně kolik jiných sporů lze očekávat (ne všichni odhlášení samozřejmě budou vymáhat nárok samostatně) a připravit se na ně. Obecně nízký počet odhlášených pak pro žalovaného znamená větší šanci, že po urovnání hromadné žaloby bude celá záležitost definitivně skončena. Tento názor potvrzuje i americká judikatura, když např. v rozhodnutí Gunnells v. Healthplan Servs., Inc. poukazuje, že sloučením všech potenciálních nároků žalobců do jediného řízení může žalovaný dosáhnout konečnosti všech potencionálních žalob.

Oba principy mají své nesporné výhody i nevýhody, a je tak na zákonodárci, aby všechny s náležitou péčí vyhodnotil a při implementaci institutu hromadných žalob se s nimi řádně vypořádal.

Věcná působnost

Hromadné žaloby nelze využít ve všech oblastech práva, nicméně existuje mnoho oblastí, ve kterých fungují již desítky let, a lze je označit za nepostradatelné.

První z nich je ochrana spotřebitelů, v níž jsou hromadné žaloby využívány naprosto běžně a představují standardní nástroj pro uplatnění skupinových nároků na náhradu újmy způsobené porušením zákonů na ochranu spotřebitele, zejména v případě systematických podvodů, nezákonného jednání vůči spotřebiteli nebo uvedení vadných nebo nebezpečných výrobků na trh včetně újmy na zdraví takovým výrobkem způsobené. Vzhledem k efektivitě hromadných žalob v této oblasti není velkým překvapením, že připravovaná evropská směrnice zavádějící legislativní rámec pro hromadné žaloby upravuje právě spotřebitelské spory. Asi nejznámějším sporem v této oblasti je kompenzace ve výši 14,7 mld. dolarů hrazená společností Volkswagen za machinace s emisními normami u jejich aut (Gjel.com).

Neméně důležitou oblast představují pracovněprávní spory. Zde může docházet k uplatnění skupinového nároku vyplývajícího například z nezákonně nízkého odměňování, systematického neproplácení přesčasů, porušování práv zaměstnanců nebo jiným nezákonným jednáním zaměstnavatele. Hromadné žaloby v této oblasti lze považovat za nástroj vyrovnávající síly, kdy na jedné straně figuruje finančně silnější zaměstnavatel a na straně druhé zaměstnanec s podstatně omezenějším rozpočtem. Dále hromadné žaloby mají potenciál preventivně působit ve prospěch dodržování právních povinností (Hokr, Munzar, 2020), neboť zaměstnavatel, proti kterému byla podána hromadná žaloba, bude do jisté míry stigmatizován a exponován riziku, že se bude potýkat s problémy při získávání nových perspektivních zaměstnanců. Za zmínku stojí i aktuálně probíhající spor ve věci genderového znevýhodnění žen proti společnosti Alphabet Inc. v hodnotě 600 mil. dolarů (Bloomberg.com).

Třetí oblastí, ve které je hromadných žalob rozsáhle využíváno, je ochrana životního prostředí (Forthepeople.com), resp. náhrada újmy způsobené skupině osob poškozením jedné nebo více složek životního prostředí. Představme si například způsobení onemocnění v důsledku vypouštění jedovaté látky do okolního prostředí či kontaminace vodního zdroje v důsledku úniku nebezpečných látek ze špatného skladování odpadů. V tomto typu sporů benefitují poškození z možnosti prokázat kauzální nexus mezi poškozením životního prostředí žalovaným a způsobenou újmou pouze v rámci jednoho, a není tak nutné činit v mnoha individuálně vedených sporech.

Dále se hromadné žaloby etablovaly zejména v oblasti finančních produktů, ochrany lidských práv, újmy způsobené nevhodnými léky nebo medicínskými postupy či újmy na právech akcionářů a investorů (Hokr, Munzar, 2020).

Certifikace

Ne všechny žaloby, u kterých je na straně žalobců více osob s obdobným nárokem, lze definovat jako hromadné. Aby mohla být žaloba deklaratorně určena jako hromadná, a osoby tak mohly profitovat z výhod z ní plynoucích, musí být primárně rozhodnuto o certifikaci, kterou se rozumí prohlášení žaloby soudem za hromadnou (Krejčíková, 2021). Podmínky pro certifikaci jsou diferencované v závislosti na jednotlivých jurisdikcích. Modelově je lze demonstrovat pomocí pravidla 23. amerického federálního občanského soudního řádu, který stanovuje 4 kritéria certifikace:

Početnost – skupinu musí tvořit dostatečný počet členů, aby existovala potřeba spojit jednotlivé nároky do jedné žaloby, nebo není realizovatelné připojit všechny osoby ke společné žalobě (Krejčíková, 2021). Některé soudy zavádí právní domněnku, že tato „podmínka je splněna, pokud je skupina tvořena alespoň 40 členy“ (Bonalaw.com), nicméně ani to není obecným pravidlem.
Společnost – „Právní nebo skutkové otázky vystávající ze sporu, jež bude soud posuzovat, jsou členům skupiny společné“ (Bonalaw.com a Wal-Mart Stores, Inc. v. Dukes).
Typičnost – Soud zkoumá, do jaké míry jsou tvrzené nároky žalobců totožné. Cílem je zajistit, aby nároky žalobce a nároky skupiny byly natolik vzájemně propojené, že zájmy členů skupiny budou spravedlivě a přiměřeně chráněny v jejich nepřítomnosti (Mazzei v. Money Store).
Přiměřenost zastoupení – Žalobce, který zároveň vystupuje jako zástupce ostatních členů skupiny musí prokázat, že jeho zájmy včetně jím uplatňovaného nároku jsou koherentní se zájmy ostatních členů skupiny (Lewis, Freeman, 2018).