Sjednocení judikatury Nejvyššího soudu ČR - konflikt práva na ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání a práva na užívání ochranné známky Zdroj: Fotolia

Sjednocení judikatury Nejvyššího soudu ČR - konflikt práva na ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání a práva na užívání ochranné známky

Tento článek se bude zabývat otázkou, zda a za jakých podmínek lze na jednání vlastníka ochranné známky při jejím užívání nahlížet jako na jednání v rozporu s právem nekalé soutěže a zda lze vlastníku ochranné známky zakázat její užívání, aniž by byla ochranná známka zrušena Úřadem průmyslového vlastnictví, to vše s ohledem na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 31 Cdo 3375/2015 ze dne 8. 3. 2017, jímž došlo ke sjednocení judikatury v této oblasti.

Michal Jakoubek

Michal Jakoubek

právní asistent, Šafra & partneři s.r.o., advokátní kancelář

Michal Jakoubek

právní asistent, Šafra & partneři s.r.o., advokátní kancelář

Na úvod tohoto článku je třeba alespoň obecně naznačit, jak zákon definuje ochrannou známku, jaký charakter mají práva plynoucí z ochranné známky, co zákon považuje za nekalousoutěžní jednání a jaké nároky osobě dotčené nekalosoutěžním jednáním z tohoto vznikají.

Ochranné známky patří k nejrozšířenějším způsobům označování výrobků a služeb. Dle zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen „zákon o ochranných známkách“) může být ochrannou známkou jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby. Práva plynoucí z ochranné známky vznikají zápisem ochranné známky do příslušného rejstříku a jejich obsahem je právo užívat ochrannou známku ve spojení s výrobky anebo službami, pro které je zapsána, a bránit (až na jistá zákonná omezení) v užívání ochranné známky třetím osobám. Jedním ze zmíněných omezení, které stanovuje zákon o ochranných známkách, jež je podstatné pro téma tohoto článku, je to, že vlastník ochranné známky není oprávněn zakázat třetí osobě užívat v obchodním styku její jméno a příjmení, obchodní firmu nebo název anebo adresu, nehledě na jeho práva vyplývající ze zapsané ochranné známky.

Co se týče nekalé soutěže, tak té se dle občanského zákoníku dopustí ten, kdo se dostane v hospodářském styku do rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům. Občanský zákoník rovněž stanovuje speciální skutkové podstaty nekalé soutěže, přičemž však tyto nejsou taxativním výčtem a jako nekalosoutěžní jednání lze kvalifikovat i jiná jednání, než která občanský zákoník výslovně vymezuje, přičemž v každém případě platí, že pro učinění závěru, že osoba se dopustila nekalé soutěže, musí dojít k naplnění podmínek citované generální klauzule, ať už jednání osoby bude naplňovat některou z vypočtených speciálních skutkových podstat nekalé soutěže, či nikoliv. Jako nekalou soutěž lze tedy posoudit pouze to jednání, jež kumulativně naplňuje všechny tři podmínky generální klazule, tedy je jednáním v hospodářském styku, toto jednání je v rozporu s dobrými mravy soutěže a zároveň je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům.

Obecně lze říci, že za jednání v hospodářském styku lze považovat jakékoliv jednání soutěžitele, jímž uskutečňuje svoji činnost v nejrůznějších právních i neprávních vztazích, přičemž toto chování přímo či nepřímo ovlivňuje úspěšnost či neúspěšnost tohoto soutěžitele, jakož i ostatních soutěžitelů, a to buď způsobem, který není protiprávní nebo je v rozporu s právem. Jednání v hospodářském styku tedy není vymezeno vztahem soutěžitele ke konkrétní osobě.

Co se týče pojmu dobrých mravů soutěže, tak ty nelze ztotožňovat s dobrými mravy, jaké má na mysli ust. § 2 odst. 3 občanského zákoníku, neboť dobré mravy soutěže nelze chápat pouze ve smyslu obecněji uplatňované etiky, nýbrž jako jakési hodnotící měřítko vztažené na prostředí hospodářské soutěže. Rozpor jednání s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a jejich tehdejšímu postavení; nemravné je jednání, které se nachází za hranicí přípustné agresivity při soutěžení na trhu a které je ve vztahu k ostatním soutěžitelům zákeřné, podvodné, parazitující, nebo ve vztahu k zákazníkům klamavé[1]. Jako interpretační vodítko mohou v tomto případě posloužit speciální skutkové podstaty nekalé soutěže vyjmenované v občanském zákoníku.

Ohledně třetí podmínky generální klauzule nekalé soutěže, tedy způsobilosti přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům, je třeba zejména uvést, že pro splnění této podmínky zákon nevyžaduje samotný vznik újmy, nýbrž postačí pouze to, že jednání soutěžitele může újmu způsobit, přičemž však tato možnost musí být reálná, nikoliv vyspekulovaná.

Osobě dotčené nekalou soutěží pak občanský zákoník umožňuje proti rušiteli požadovat, aby se nekalé soutěže zdržel nebo aby odstranil závadný stav. Dále může takováto osoba požadovat poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení.

V souvislosti s výše uvedeným stručným úvodem však vyvstává otázka, zda se může vlastník zapsané ochranné známky jejím užíváním dopustit nekalé soutěže, když mu ze zápisu ochranné známky, resp. ze zákona o ochranných známkách, vyplývá právo tuto ochrannou známku užívat a zda lze takovému vlastníku ochranné známky uložit povinnost zdržet se užívání takovéto ochranné známky, když zákon o ochranných známkách mimo práva ochrannou známku užívat stanovuje vlastníku zapsané ochranné známky rovněž povinnost ochrannou známku užívat, přičemž v opačném případě může Úřad průmyslového vlastnictví ochrannou známku zrušit.

S ohledem na skutkové okolnosti sporů řešených soudy, jejichž předmětem je vztah práva na užívání ochranné známky a právo na ochranu proti nekalé soutěži, je nutno rovněž přihlédnout k právu k obchodní firmě, jež patří mezi tzv. práva na označení, a i když firemní povinnost, tedy povinnost užívat při jednání obchodní firmu již není výslovně uvedena v zákoně, z výkladu relevantních ustanovení občanského zákoníku lze vyvodit, že platí, že podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku má i nadále povinnost právně jednat pod svou obchodní firmou, přičemž právo k obchodní firmě podléhá zákonné ochraně.

Nastíněným konfliktem práva na ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání a práva na užívání ochranné známky se zabýval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3375/2015 ze dne 8. 3. 2017, v rámci kterého posuzoval situaci, kdy žalovaná byla vlastníkem ochranné známky jež se v podstatných znacích shodovala s obchodní firmou žalobkyně, přičemž z předmětné ochranné známky vycházela obchodní firma žalované, která se tedy rovněž do značné míry shodovala s obchodní firmou žalobkyně. Oba účastníci řízení působili v totožné podnikatelské oblasti a nabízeli do značné míry podobné výrobky a služby. Dále je potřeba uvést, že žalobkyně byla pod předmětnou obchodní firmou zapsána do obchodního rejstříku v roce 2000 a žalovaná vznikla v roce 2002 a obchodní firma, jež se podobala obchodní firmě žalobkyně, byla žalované do obchodního rejstříku zapsána až v roce 2013, přičemž v té době se jednatelem žalované stal bývalý zaměstnanec žalobkyně. S ohledem na změnu obchodní firmy žalované, jež byla do značné míry podobná obchodní firmě žalobkyně, se žalobkyně žalobou mimo jiné domáhala, aby soud určil žalované povinnost upravit obchodní firmu a zdržet se užívání té části stávající obchodní firmy (jež vycházela ze zapsané ochranné známky), která se shodovala s obchodní firmou žalobkyně, a to jednak z titulu ochrany práv k obchodní firmě, ale také z titulu ochrany před nekalou soutěží, když žalobkyně byla toho názoru, že podobnost obchodních firem může v zákaznících budit dojem, že jde o „pokračovatelku“ žalobkyně a že téměř totožný název může ve veřejnosti vyvolat možnost záměny, a to i s ohledem na členy statutárního orgánu žalované.

Soud prvního i soud druhého stupně žalobě v té části, ve které se žalobkyně domáhala uložení změny obchodní firmy žalované a určení povinnosti žalované zdržet se užívání stávající obchodní firmy, resp. její vymezené části, vyhověl. Žalovaná podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud shledal jako přípustné, a to pro řešení výše nastíněných otázek, tedy zda je možné z titulu existujících práv k obchodní firmě uložit třetí osobě, aby se zdržela užívání své registrované ochranné známky, a zda je možné jí takovou povinnost uložit soudním rozhodnutím, aniž by došlo ke zrušení ochranné známky Úřadem průmyslového vlastnictví.

Nejvyšší soud na úvod odůvodnění předmětného rozsudku odkázal na svou předchozí judikaturu, která byla do jisté míry rozporná, když Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, dovodil, že přesto, že užívání ochranné známky je nekalým soutěžním jednáním, soud její užívání nemůže zakázat, dokud Úřad průmyslového vlastnictví ochrannou známku v řízení podle § 31 odst. 2 zákona o ochranných známkách nezruší. Tutéž otázku však Nejvyšší soud řešil v pozdějších rozhodnutích jinak. Například v usnesení ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4321/2009, připustil, že uložit zákaz užívat ochrannou známku obecně možné je, dopustil-li se její vlastník jejím užíváním nekalé soutěže. Stejně tak v rozsudku ze dne 30. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 4948/2010, akceptoval Nejvyšší soud názor odvolacího soudu, že výkon formálního práva známkového se nesmí příčit dobrým mravům soutěže a je-li tomu tak, je soud povinen právo druhé strany bránit.

Dále je v této souvislosti vhodné poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4933/2009 (tzv. případ „BOHEMKA“), ve kterém se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem soudu odvolacího, dle kterého obrana žalovaných založená na právu užívat obchodní firmu, jejíž zápis předcházel datu podání přihlášky ochranné známky žalobkyně, neobstojí, rozhodné je totiž posouzení jednání žalovaných z pohledu ochrany proti nekalé soutěži. V daném případě však byla řešena otázka opačná, a to otázka, zda právo k ochranné známce, které náleží žalované straně, může žalobkyni zabránit v uplatnění jejích práv k obchodní firmě.

Nejvyšší soud se tedy musel zabývat povahou a vzájemným vztahem práva k obchodní firmě a práv plynoucích z ochranné známky, přičemž v tomto ohledu poukázal na již výše zmíněnou zákonnou úpravu kolize těchto práv, kterou zákon o ochranných známkách řeší tak, že vlastník ochranné zámky není oprávněn zakázat třetím osobám užívat v obchodním styku jejich obchodní firmu, pokud je užívání v souladu s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy a pravidly hospodářské soutěže. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obě práva jsou rovnocenná, obstojí vedle sebe, a úprava obsažená v § 10 odst. 1 písm. a) ZOZ je toho projevem. Z důvodu rovnocennosti těchto práv je nutné jejich konflikt řešit z pohledu vlastníků obou práv v principu stejně, tedy v zásadě není možné upřednostnit ani jedno z těchto práv, resp. žádného z vlastníků předmětných práv.

Nejvyšší soud tak ke vzájemnému vztahu obou vyjmenovaných práv vyslovil, že právo k obchodní firmě samo o sobě nemůže být důvodem pro odepření práv vyplývajících z ochranné známky. To však platí pouze za předpokladu, že užívání takového práva je v souladu s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy a pravidly hospodářské soutěže, že tedy není nekalým soutěžním jednáním.

Při zhodnocení relevantní zákonné úpravy nekalé soutěže, ochranných známek a obchodní firmy, dospěl Nejvyšší soud k obecnému závěru, dle kterého užívá-li vlastník svoji ochrannou známku tak, že naplní definiční znaky nekalé soutěže, pak je třeba proti takovému užívání ochránit toho, kdo je takovým jednáním zasažen, a to způsoby uvedenými v § 2988, větě první, o. z., tedy i uložením povinnosti zdržet se užívání zapsané ochranné známky.

Názor Nejvyššího soudu České republiky vyslovený v rozsudku ve věci sp. zn. 31 Cdo 3375/2015 ze dne 8. 3. 2017 lze tedy shrnout tak, že v zásadě nelze s poukazem na práva vyplývající z ochranné známky zakázat osobě užívání její obchodní firmy a stejně tak nelze s poukazem na práva osoby k obchodní firmě zakázat vlastníku ochranné známky její užívání, ledaže by užívání ochranné známky jejím vlastníkem bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže a bylo způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům. V takovém případě je pak nutno poskytnout ochranu osobě dotčené takovým jednáním, a to v podobě uložení povinnosti zdržet se užívání ochranné známky. Takovýto závěr pak má nepochybně oporu v zákazu zneužití práva.

Skutečnost, že osoba využívá svého práva (a rovněž i povinnosti) užívat ochrannou známku tedy sama o sobě neznamená, že se tato osoba užíváním ochranné známky nemůže dopustit nekalé soutěže, neboť je rozhodující, zda jejím jednáním dojde k naplnění podmínek generální klauzule nekalé soutěže.

Na závěr je nutno dodat, že byť Nejvyšší soud s ohledem na přechodná ustanovení občanského zákoníku posuzoval tento případ za použití obchodního zákoníku, tak jeho závěry jsou bezesporu použitelné i na současnou právní úpravu, neboť definice nekalé soutěže a prostředky ochrany proti ní jsou v principu totožné podle předchozí i nynější právní úpravy.


[1] rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.2015, sp.zn. 3 Cmo 340/2014

ochranná známka nekalá soutěž

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články