Protože předsevzetí se mají plnit, zejména proto, že je začátek roku a na ta, která zazněla koncem roku, se ještě nezapomnělo, pokusím se okomentovat jedno zajímavé rozhodnutí čtvrtého senátu Ústavního soudu, v němž jsem (shodou okolností) „přisedal“.
Šlo o rozhodnutí „z dílny“ soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka ve věci výživného. Přesněji, ve věci vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi, a ještě přesněji se týkalo jeho výše – ovšem tentokrát z poněkud opačného pohledu.
Dne 16. 12. 2015 vydal Ústavní soud nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 650/15, v němž se (mj.) říká, že: „Rodiče s nadstandardními příjmy mohou platit i nadstandardně vysoké výživné na své děti, nicméně jeho výše musí mít určité hranice. Zákonem zaručená stejná životní úroveň rodičů a dětí neznamená, že děti musí mít k dispozici stejné množství finančních prostředků jako jejich rodiče, kteří mohou v rámci realizace svého práva na výchovu rozhodnout, s kolika penězi má jejich dítě v tom kterém věku samo hospodařit.“
V uvedené kauze bylo obecnými soudy otci s (velmi) vysokými příjmy určeno výživné pro dobu po rozvodu manželství ve výši „horentních“ 100 000 Kč měsíčně s tím, že 30 000 Kč bude splatných k rukám matky a zbývajících 70 000 Kč na účet dítěte, a to přesto, že dítě bylo svěřeno do střídavé péče rodičů.
Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zrušil, neboť dospěl k závěru, že výživné v takto vysoké výši dítě „kazí“, neboť to by, jen s ohledem na skutečnost, že jeho rodiče žijí odděleně, inkasovalo mnohonásobně vyšší „kapesné“, než by tomu bylo, kdyby rodiče žili společně.
Pojďme se nad rozhodnutím zamyslet podrobněji i obecněji.
Možnosti a potřeby
České právo nezná tabulky na určení výživného, nezná ani jeho minimální a maximální výši, pouze stanoví obecná kritéria – zejména kritérium možností a schopností povinného, odůvodněných potřeb oprávněného (nejčastěji dítěte) a pravidlo, že děti mají právo na zásadně shodnou životní úroveň jako jejich rodiče.
Pro někoho bohudík, pro jiného bohužel. Zastánci a odpůrci tabulek se zřejmě nikdy neshodnou, které řešení je lepší, takže je ponechme na zákonodárci. Praxe si poté, jako vždy, nějak poradí.
Je vcelku jedno, zda budou určující pro výši výživného tabulky nebo možnosti, schopnosti a potřeby, vždy se najdou případy, kdy bude určovat výživné autoritativně soud. Na tom, že se rodiče nemohou shodnout na výši výživného, není nic zajímavého; děje se tak (a bude dít) ve stovkách případů a některé z nich skončí dokonce u Ústavního soudu.
Však to opatrovničtí soudci z celé republiky znají:
(Většinou) otcové nechtějí platit tolik, kolik chtějí (většinou) matky – s odůvodněním, že „nebudou přispívat svým bývalým na solárium, kadeřníka či jiné zábavy nebo dokonce sponzorovat jejího současného přítele.“ Anebo nechtějí platit vůbec, protože se s dětmi nemohou stýkat – v důsledku „diverzní“ činnosti rezidentního rodiče. Případně trvají na střídavé péči, aby výživné nebylo tak vysoké, nebo dokonce žádné.
V opačném gardu se setkáme často s variantou: „Když chceš styk, zaplať víc.“ Nebo: „Střídavá péče ani náhodou, protože bych dostal(a) méně na alimentech.“
Všechno jsou to v podstatě variace na jediné ustanovení hmotného práva, které říká (nyní v § 913 obč. zák.), že pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného, jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.
Fiktivní příjem „mlžícího podnikatele“
Problematika určení výše výživného se ovšem v dnešní době „neomezených možností“ nezužuje jen na částku, kterou soudní rozhodnutí musí obsahovat, aby mohlo být titulem k exekuci. Možnosti i schopnosti podnikat, obchodovat, pracovat či vlastnit majetek jsou v naší republice (naštěstí) značně variabilní, různorodé i zajímavé.
Z toho plyne, že i příjmy a širší majetkové poměry oprávněných mohou být v některých případech ne zcela zřetelné. Ostatně i proto zákonodárce již v roce 1998 zavedl fikci příjmu oprávněného ve výši násobku životního minima, kterou převzal i do občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014.
Neprokáže-li v řízení o vyživovací povinnosti rodiče k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti, osoba výživou povinná soudu řádně své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní-li soudu zjistit ani další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu (zejména účetních), platí, že průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce.
Vzhledem k tomu, že v současné době představuje životní minimum jednotlivce 3 410 Kč, má soud v případě rodiče, který „mlží“ o svých příjmech, z čeho výživné vyměřovat, vyměřuje-li z částky 85 250 Kč (25 x 3 410).
Jenže, zamysleme se v souvislosti s kauzou, v níž rozhodl v prosinci Ústavní soud, nad fikcí násobku i z druhé strany. Jak již bylo v předchozí kapitole uvedeno, žádné minimální ani maximální výživné zákon neurčuje, což ovšem v praxi znamená, že soudy mohou pomocí fikce mlžícího rodiče nejen potrestat, ale i mu pomoci.
Představme si totiž například podnikatele ovládajícího řadu obchodních korporací, některé se sídlem v ČR, jiné na Kypru, další na Britských panenských či Kajmanských ostrovech, jehož měsíční příjmy (jdou-li vůbec určit) budou nepochybně vyšší než 85 250 Kč, který soudu prostě a jednoduše oznámí: „Vážený soude, já nevím, kolik vydělávám, a nedám vám ani jeden účetní doklad. Pošlete na mě klidně znalce, ať pátrají v daňových rájích, dejte mi pokutu, ale já trvám na tom, že na mě dopadá fikce podle § 916 obč. zák. a vyměřte mi pěkně výživné z jakéhosi životního minima jednotlivce, tedy z částky 85 250. Na to já nepochybně mít budu.“
Na uvedeném příkladu se zřetelně ukazuje, jak jsou různé tabulkové a zákonem pevně stanovené částky pro určení výživného ošidné.
Maximum výživného
Ústavní soud v citovaném nálezu výstižně připomněl, že také maximální výše výživného musí mít určité hranice a nelze se přitom „schovávat za tabulky“, které fungují dobře jinde v Evropě.
Vzpomínám si v této souvislosti na případ podnikatele, který se rozváděl a který po třech letech intenzivního dohadování dal dohromady se svojí manželkou smlouvu zahrnující široké majetkové vypořádání, výživné manželky i dětí, aby se mohl rozumně a „nesporně“ rozvést. Protože to byl rodič majetný, činilo výživné „k rukám matky“ (vedle řady nehotovostních a naturálních dávek) pro tři děti 25 000, 30 000 a 35 000 Kč. Jaké bylo jeho překvapení, když opatrovnická soudkyně poslala podnikatele z jednání nekompromisně domů (do práce) se slovy: „Vážený pane, takovou dohodu já vám neschválím ani náhodou, protože podle německých tabulek byste měl platit na děti celkem o 10 000 víc.“
Naštěstí příběh „dobře“ skončil, ale opět se něm ukazuje, jak ošidné jsou tabulky.
Soud musí namísto vyplňování tabulek i při určování výživného především dokazovat, důkazy volně hodnotit a vynést rozumný rozsudek, v němž zohlední nejen výši příjmů a celkového majetku povinného.
To, že děti mají právo na zásadně shodnou životní úroveň, jako jejich rodiče, totiž neznamená, že by měly mít stejné životní (nebo dokonce vyšší) náklady. Životní úroveň rodičů totiž není zdaleka ovlivňována jen jejich příjmy, které si navíc jako podnikatelé nemusejí vyplácet pro svoji potřebu, ale používat na další rozvoj podnikání, ale je ovlivňována i s tím související odpovědností, stresem a náročností (například) podnikatelské činnosti.
Pokud rodiče „drží děti zkrátka“ a neučí je rozmařilému životu, učí je naopak hospodařit, patří to k dobré výchově, se kterou naopak nejde dohromady, jestliže dítě inkasuje měsíčně a bezpracně demotivující částku na výživném.
Závěr
Co říci závěrem?
Snad jen to, že problematiku vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi jsme nepochybně (a bohužel) nevyčerpali tímto článkem, protože „spory o výživné“ neskončí nikdy.
Tak alespoň přeji čtenářům Právního prostoru, aby se netýkaly jich.
Diskuze k článku ()