Je konečně zjevné, co znamená výraz „zjevně“?

Občanský zákoník z roku 2012 má v oblibě výrazy „zjevně“ či „zjevné“. Tyto výrazy jsou používány v různých souvislostech a bohužel i v různém významu. Skeptik by namítl, že důsledný racionální zákonodárce nikdy nepoužívá jeden výraz k vyjádření různých skutečností. Racionální zákonodárce je ovšem fiktivní entitou.

advokát ve spol. ZVOLSKÝ ADVOKÁTI s.r.o.; spolupracující redaktor
Foto: Shutterstock

Chceme-li předejít nežádoucím závěrům, musíme vykládat výraz „zjevně“ v závislosti na kontextu.[1] Tento příspěvek se zabývá výkladem předmětného výrazu, je-li použit v kontextu, v němž má patrně nejširší praktický význam (a v němž rovněž představuje největší výkladový oříšek). Co znamená slovo „zjevně“ či „zjevné“ v § 8 o. z. (zneužití práva), § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání) či § 2072 o. z. (odvolání daru pro nevděk)? 

Judikatorní vývoj včetně rozřešení

Jak se k věci staví judikatura? V rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, vyložil Nejvyšší soud zjevnost jako „očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat"V dalším usnesení ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2980/2018 přistupuje jiný senát k předmětnému výrazu odlišně, a sice v souvislosti s intenzitou. „Požadavek na zjevnost narušení veřejného pořádku vyjadřuje určitý stupeň intenzity, které musí dosáhnout narušení hodnot, které chrání veřejný pořádek, aby byl odůvodněn závěr o absolutní neplatnosti pracovněprávního jednání.“[2]

Obě zmíněná rozhodnutí – především druhé z nich – ovšem byla překonána rozsudkem velkého senátu ze dne 10. 6. 2020, č. j. 31 Cdo 36/2020-103 (rozsudek není v době publikace tohoto článku veřejně dostupný, citované pasáže pocházejí ze znění, které bylo zveřejněno na úřední desce). Dané rozhodnutí se týkalo výkladu slova „zjevně“ v ustanovení § 588 o. z., který mj. hovoří o zjevném narušení veřejného pořádku coby jednoho z důvodů absolutní neplatnosti. Podle předkládajícího senátu nevyjadřuje adverbium „zjevně“ požadavek „na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním (s tím, že méně intenzivní narušení veřejného pořádku vede jen k neplatnosti relativní), nýbrž pouze zdůrazňuje, že následek v podobě absolutní neplatnosti nastupuje toliko tehdy, byl-li veřejný pořádek narušen nepochybně. Je-li tomu tak, je posuzované právní jednání neplatné a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat.“ 

Velký senát tomuto výkladu přisvědčil. Svou argumentaci začíná u pojmu veřejný pořádek. Veřejný pořádek zahrnuje základní pravidla, jež jsou pro společnost a její fungování esenciální a na jejichž dodržování je nutné bezvýhradně trvat. „Jde o pořádek ‚veřejný‘, jehož zachování není ponecháno v rukách jednotlivce.“

Výklad, podle něhož slovo „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku zkoumaným jednáním, pak „vede k závěru, podle kterého v řadě případů sice soud konstatuje narušení veřejného pořádku, nicméně bez aktivity jednotlivce (námitky relativní neplatnosti) z tohoto narušení nevyvodí žádné následky. V tomto pojetí veřejný pořádek přestává být ‚veřejným‘ (jeho zachování je ponecháno na vůli a aktivitě jednotlivce), a současně nastává stav, kdy na jeho dodržení není nutné trvat bezvýhradně, ale toliko s výhradou řádně a včas jednotlivcem uplatněné námitky relativní neplatnosti. Jinými slovy, uvedený výklad vede ve svém důsledku k samotnému popření pojmu veřejný pořádek.“

Současně dle dovolacího soudu nelze přehlížet, že výklad zaujatý v rozhodnutí 21 Cdo 2980/2018 „vede k nárůstu právní nejistoty, neboť v jeho důsledku veřejný pořádek tvoří pravidla, na jejichž zachování je někdy nutné bezvýhradně trvat a jindy ne. Hranice mezi relativní a absolutní neplatností by pak byla vymezena velmi neurčitě, pomocí blíže nespecifikovaného a subjektivního pojmu intenzity‘, s jakou je veřejný pořádek určitým jednáním narušován.“

„Výraz zjevně‘, užitý v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Jinak řečeno, veřejný pořádek buď narušen je, nebo není. V pochybnostech, zda byl posuzovaným jednáním narušen veřejný pořádek, je třeba se přiklonit k závěru, že tomu tak není.

Vybrané přesahy rozhodnutí – 1. zjevné zneužití práva

Velký senát dále v bodu 49 poukazuje na ustanovení § 8 o. z., dle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. „Adjektivum zjevné zde taktéž nelze chápat ve smyslu požadavku na určitou intenzitu zneužití práva, s tím, že v případě málo intenzivního zneužití práva bude ochrana zneužívajícímu jednání poskytnuta. Takový výklad je nepřijatelný; zneužití práva je protiprávním jednáním a nelze mu přiznat ochranu." 

To zdůrazňuje i důvodová zpráva, jež uvádí: „Vzhledem k tomu, že i zákaz zneužití může být zneužit, klade se důraz na zákaz činů, kterým je právo zjevně zneužito, protože o naplnění skutkové podstaty nesmí být při právním posouzení pochybnost. Jde tedy o takové zneužití, které lze prokázat. Jsou-li pochybnosti, musí být chráněn ten, kdo subjektivní právo má a dovolává se jej. Sankcí za zneužití práva je odmítnutí právní ochrany zdánlivého výkonu práva.“[3]

Vybrané přesahy rozhodnutí – 2. odvolání daru pro nevděk

Závěry rozhodnutí velkého senátu se promítají i do výkladu § 2072 odst. 2 o. z., jenž hovoří o zjevném porušení dobrých mravů jako důvodu pro revokaci daru. Vzhledem ke shora uvedenému nelze slovo „zjevně“ označit za synonymum k dřívějšímu pojmu „hrubé“ porušení dobrých mravů, o němž hovořil o. z. z roku 1964. To má význam z hlediska použitelnosti staré judikatury.[4] Ačkoli lze mít za to, že každé hrubé porušení dobrých mravů by naplnilo zákonné kritérium zjevnosti, ne všechna zjevná porušení musí být nutně i tím, co dříve bylo chápáno pod pojmem hrubé porušení dobrých mravů. Z toho vyplývá, že došlo k jistému rozšíření právní úpravy revokace daru. V otázce intenzity nemravnosti lze proto novou úpravu označit za shovívavější vůči dárci. Na druhé straně ovšem přibylo nové kritérium, a sice „ublížení dárci“ (tj. subjektivní hledisko).

Zjevnost se týká rozporu s dobrými mravy, přičemž se jí má na mysli nepochybnost posouzení (nemyslí se jí snadná prokazatelnost jednání – jednání totiž může být dobře skryto, či snad lstivě zastřeno, což ovšem neznamená, že by nemohlo být posouzeno jako nemravné; mnohdy spíše naopak). Jakmile soud v souladu s procesními předpisy zjistí skutkový stav věci, následuje právní posouzení tohoto skutkového stavu, přičemž toto posouzení musí jednoznačně vyznít ve prospěch závěru o nemravnosti daného jednání. Dané jednání by za nemravné označilo 99 ze 100 soudců (senátní hlasování ohledně rozporu / souladu daného jednání s dobrými mravy by nemělo skončit 2:1).[5]

Shora uvedené přiléhavě shrnul Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3370/2017, podle něhož „[...] k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé (podle současné právní úpravy zjevné) kolizi s dobrými mravy.“

Závěr

K Nejvyššímu soudu se již dostává řada zajímavých rozhodnutí k rekodifikované právní úpravě, což je zajisté pozitivní pro praxi. Tento příspěvek může se špetkou nadsázky představovat jakousi reklamu na úřední desku Nejvyššího soudu,[6] díky níž se k vám dostanou přelomová rozhodnutí dříve než k ostatním, čímž můžete nabýt významnou konkurenční výhodu. Nemáte-li na studium úřední desky čas, doporučuji sledovat web Právního prostoru, který skýtá podobně zajímavý a konkurenčně významný obsah. 

Toto pojednání zprostředkovává stěžejní závěry rozhodnutí velkého senátu, které snad sjednotí doposud rozpolcenou rozhodovací praxi malých senátů. Nevyplývá-li ze smyslu a účelu vykládaného ustanovení o. z. něco jiného, znamená výraz „zjevně“ či „zjevné“ jasnost, zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost určitého závěru. V těchto případech je úmyslem zákonodárce, aby se právní následek aplikoval spíše rezervovaně a střízlivě. V pochybnostech by se tudíž měl soud přiklonit k tomu, že ustanovení obsahující některý z uvedených výrazů nebude aplikovat.


[1] O jednotlivých významech předmětného výrazu přiléhavě pojednává Pulkrábek, Z. „Zjevný“ v občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2015, č. 1, s. 3.  Srov. např. užití slova „zjevný“ v  § 2605 odst. 2 o. z. (zjevné vady), či v § 981 o. z.: „Je-li do veřejného seznamu zapsáno věcné právo k cizí věci, má přednost před věcným právem, které není z veřejného seznamu zjevné.“

[2] K tomu srov. Pulkrábek, Z. op. cit., sub 1 – Zjevnost je totiž kvalita poznání, nikoliv kvalita předmětu poznání. Proto je nesprávné i zaměňování zjevnosti rozporu s intenzitou (mírou) rozporu, tedy kvality poznání s kvalitou předmětu, byť rozpor může být zjevný právě proto, že je intenzivní.“

[3] Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, s. 68.

[4] Ad illustrandum lze uvést usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 29 Cdo 105/2017, kde dovolací soud posvětil následující závěry soudů nižších instancí: „Konečně ani samotné (v řízení prokázané) chování dlužníka, který žalobce dlouhodobě nenavštěvuje, nezajímá se o jejich zhoršený zdravotní stav a nenabídl jim pomoc s obstaráváním běžných životních potřeb, podle přesvědčení odvolacího soudu nedosahuje jakkoli jde o chování, jež není souladné s uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi rodiči a dětmi takové intenzity, aby je bylo možné kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák.“ Soudy uznaly, že k porušení dobrých mravů (zjevně) došlo, nicméně toto porušení podle jejich názoru nenaplňovalo požadavek „hrubosti“. To však dle současné právní úpravy nebrání prohlášení daného jednání za nevděk.

[5] Shodně Pulkrábek, Z., op. cit., sub 1.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články