Předmětný názor o preferenci střídavé péče je založen především „přelomovým“ (jak je často odbornou i laickou veřejností označován) nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13, ve kterém Ústavní soud judikoval, že: „nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou“. Samotný nález byl založen na obsáhlém rozboru judikatury ESLP, na které Ústavní soud staví svou argumentaci. Tento nález byl následně hojně citován a doplňován či zpřesňován v dalších obdobných rozhodnutích i nálezech, např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014: „Jsou-li u všech osob, jež o svěření dítěte do péče jeví upřímný zájem, naplněna stejnou měrou relevantní kritéria, je žádoucí dítě svěřit do společné či střídavé výchovy těchto osob či přijmout opatření, která takový postup v budoucnu umožní. Jen takto jsou zajištěny podmínky pro všestranný rozvoj dítěte a jen takovým postupem lze minimalizovat zásah do rodinného života dítěte i o jeho svěření do péče usilujících osob.“
Na tento „přelomový“ nález následně navázal Ústavní soud dalším rozhodnutím, ve kterém presumpci střídavé péče opět podpořil, a to nálezem sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014: „pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte.“
Takto jasně stanovenou preferenci střídavé péče, jež by se mohla zdát rozpornou se zákonnou úpravou a která by pak ve svém důsledku mohla fakticky vyloučit aplikaci dalších možných forem péče, se však vzápětí pokusil Ústavní soud korigovat ve svém rozhodnutí ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1234/15, kterým i přesto, že se skutkově jednalo o téměř totožný případ jako v předchozím „přelomovém“ rozhodnutí, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Zajímavostí je, že tak učinil stejný senát, který vydal ono „přelomové“ rozhodnutí. Svůj veřejností kritizovaný striktní postoj s preferencí střídavé péče se zde pokusil zmírnit vyjádřením: „Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tzn. že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, a je proto v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána“.
Ústavní soud tak sice opět poukazuje na preferované „pravidlo střídavé péče“, zdůrazňuje však, že tomu tak může být pouze v případě, kdy jsou splněny veškeré zákonné podmínky. Právě tyto zákonné podmínky a také především kritéria, která Ústavní soud demonstrativně vymezuje jako základní vodítka při posuzování nejlepšího zájmu dítěte v každém jednotlivém případě, jsou tím pomyslným prostorem, který Ústavní soud dává obecným soudům pro zohlednění individuality každého jednotlivého případu. Tato kritéria jsou zejména
- existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou;
- míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby;
- schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby;
- přání dítěte.
Ke druhému kritériu pak Ústavní soud zdůrazňuje důležitost blízkých osob v životě dítěte a vazeb na tyto osoby, zejména sourozence a další členy domácnosti, kdy zdůrazňuje zejména preferenci svěření dítěte do péče té osoby, která kontaktu dítěte s takovými osobami nebude bránit. V rámci třetího kritéria je pak nezbytné posuzovat zejména věk, zdravotní stav, materiální zabezpečení, výchovné a intelektuální schopnosti a morální integritu dané osoby a její chování k dítěti. Tyto „schopnosti“ jsou pak pravidelně v soudních řízeních hodnoceny znalci v rámci znaleckých posudků. V těchto posudcích pak často znalci doporučují některou z forem péče, přičemž soudy obvykle přejímají tato doporučení jako závazná, a to i přesto, že jde o otázku právní, ke které se může vyjadřovat výlučně soud. K tomuto viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1894/17 ze dne 18. 7. 2017: ,,K rozhodnutí v rozporu se závěry znaleckého posudku Ústavní soud uvádí, že znalec je oprávněn se vyjadřovat pouze k odborným skutkovým otázkám - právní hodnocení skutkového stavu přísluší výlučně soudu. Přitom naplnění podmínek pro nařízení střídavé péče je otázka právní, proto doporučení znalkyně o vhodnosti střídavé péče není pro soud závazné.“ Toto kritérium pak nesplňují např. rodiče závislí na drogách či alkoholu či rodiče, kteří se k dítěti v minulosti prokazatelně chovali násilně, zejména byli-li pro takovýto čin pravomocně odsouzeni v rámci trestního řízení.
Čtvrtým kritériem je přání dítěte, kdy Ústavní soud k tomuto požadavku opakovaně judikuje, že je-li „dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů“.
Tato kritéria však nejsou a ani nemohou být taxativní a soud je vždy v každém jednotlivém případě oprávněn a zároveň i povinen posoudit veškeré individuality daného případu tak, aby konkrétní rozhodnutí co nejvíce odpovídalo zájmu dítěte. K tomuto Ústavní soud obecné soudy opakovaně nabádá, např. ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2224/14 ze dne 9. 12. 2014: „v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani výše předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu“.
Ani splnění veškerých výše uvedených kritérii však automaticky neznamená a ani nemůže znamenat, že střídavá péče bude nařízena, jak uvedl Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 773/18, ze dne 31. 8. 2018: „Splnění kritérií pro nařízení střídavé péče je jen vodítkem pro rozhodování obecných soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně konformním postupem zváží všechny relevantní okolnosti a dospějí k jinému řešení. K těmto okolnostem třeba řadit i funkční vztahy mezi rodiči, v rodině, a to i po rozvodu manželství nebo rozpadu partnerských vztahů. Skutečnost, že nařízení střídavé péče může v praxi vést k stabilizaci těchto vztahů a obnovení konstruktivní komunikace rozvedených rodičů, však neznamená, že z tohoto důvodu musí být střídavá péče nařízena. Jestliže obecné soudy takovému požadavku nevyhoví a svůj závěr náležitým způsobem odůvodní, nejde o porušení požadavků plynoucích z čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a tím spíše z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.“
Často se setkávám s argumentem protistrany, že střídavá péče je vyloučena s ohledem na velkou vzdálenost mezi bydlišti rodičů. Soudy k tomuto argumentu často přistupují automaticky jako k dostatečnému důvodu pro zamítnutí návrhu na střídavou péči, a to i přesto, že je opakovaně judikováno, že velká vzdálenost mezi rodiči nemůže být sama o sobě překážkou střídavé péče. K tomu lze citovat např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014: „Z ústavněprávního hlediska pak neobstojí ani poukaz stěžovatelky na velkou vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, neboť toto hledisko samo o sobě není dle názoru Ústavního soudu důvodem, který by a priori vylučoval vhodnost střídavé výchovy nezletilého dítěte. Při posuzování tohoto hlediska je naopak třeba přihlédnout k dalším okolnostem daného případu, zejména pak k tomu, zda dítě není převozem a pobytem ve zcela odlišném prostředí příliš fyzicky či psychicky zatěžováno a zda je v možnostech rodičů ve stanoveném intervalu tuto vzdálenost překonávat.“ Ne všechny soudy ale postupují stejně a ve své praxi jsem se tak setkala i s případem, kdy střídavá péče byla právě s odkazem na výše uvedený judikát bez problémů stanovená v případě matky bydlící v Brně a otce v Praze, a to dokonce i přesto, že nezletilý byl školou povinný a každý týden navštěvoval z důvodu střídavé péče školu v jiném městě. Tento případ však považuji již za příliš excesivní výklad předmětné judikatury, kdy takovéto střídání škol není jednoznačně v nejlepším zájmu dítěte ani jeho psychické pohody a zájmu na zachování stabilního výchovného prostředí.
Důvodů, pro které v každém jednotlivém případě nemusí být střídavá péče vhodná, může být velké množství a vždy záleží pouze na úvaze soudu, zda a které z nich bude považovat za dostatečné pro vyloučení onoho judikaturou nastaveného pravidla střídavé péče. Jedno je však jisté, a to, že tímto kritériem není a nemůže být přání konkrétního rodiče. V řízení ve věcech péče soudu o nezletilé totiž není důležitý zájem rodičů, ale nejlepší zájem dítěte. Na toto často rodiče v soudních řízeních zapomínají a argumentují svými vlastními zájmy a představami, až to někdy vypadá, že v řízení vůbec nejde o nezletilé, ale pouze o rodiče a o to, kterému z nich jaká péče nejvíce vyhovuje či nejlépe naplňuje jeho představy. V některých případech by stačilo, aby se rodiče skutečně zamysleli nad tím, zda jejich představa o ideální péči vychází skutečně z nejlepšího zájmu dítěte, nebo jde pouze o snahu vyhrát nad druhým rodičem a tím se mu mstít za to, že ho opustil. Vždyť jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 773/18, ze dne 31. 8. 2018: „Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž jsou jím především tzv. nejlepší zájmy dítěte (podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem…“
Diskuze k článku ()