Definice právního jednání podle (nového) občanského zákoníku II.

Pokračování článku o definici právního jednání, tentokrát věnované zásadní otázce: co se rozumí předmětem právního jednání?

Katedra občanského práva Právnické fakulty UK v Praze
Foto: Shutterstock

Předmět právního jednání

Předmětem právního jednání se rozumí to, čeho se právní jednání týká, popř. to, čeho se týkají práva a povinnosti právním jednáním dotčená. Občanský zákoník o předmětu nehovoří, hovoří jen o věcech (srov. § 489 a násl.). Nicméně i z obsahu zákoníku samotného je zřejmé, že existují i jiné entity než věci, které mají právní povahu, věcmi v právním slova smyslu nejsou, ale jsou předmětem práv a povinností (kupř. hodnoty lidské osobnosti tělo člověka, spoluvlastnický podíl, ovladatelné přírodní síly atd.).

Tradičně se v teorii praví, že náležitostí předmětu právního jednání je jeho možnost a dovolenost.

Možným je to, co je objektivně za daného stavu rozvoje vědy a technologie fyzicky možné, resp. reálně uskutečnitelné nebo vytvořitelné. Rozlišuje se nemožnost počáteční, tj. již při uzavření smlouvy, a následná, tj. v čase, kdy má být podle smlouvy plněno (následná nemožnost může výjimečně vést k zániku závazku), (srov. blíže § 580, § 588).

Nedovoleným je takový předmět právního jednání, kdy plnění není možné z právního (nikoli faktického) důvodu, zejména vylučuje-li to zákon (typicky lidské tělo atd.). Od nedovolenosti předmětu odlišujeme nedovolenost čili protiprávnost právního jednání (srov. blíže § 551 a násl., § 580 a násl.).

Právní jednání zpravidla uspořádáváme do skupin podle různých dělicích kriterií. Rozlišujeme pak druhy právních jednání. Rozlišení ale zpravidla není takové, aby výsledek byl „buď, anebo“, ale něco zbývá.

Třídíme-li právní jednání podle subjektu resp. subjektů, jsou jednostranná právní jednání na straně jedné a dvou- nebo vícestranná na straně druhé. Takže jednak je tu oferta, závěť, splnění atd., jednak smlouva. Je zřejmé, že označení „jednostranný“ má význam právě jen v kontrapozici s dvou, resp. vícestranným, jinak nemá smysl. Prostě protože sepisuje-li zůstavitel závěť, nepochybně není žádnou stranou!

Významné je třídění právních jednání podle hospodářského důvodu právního jednání (na rozdíl od důvodu právního), tedy podle tzv. kauzy. Pak se rozlišují právní jednání kauzální a abstraktní. To ale nestačí: kauza je v právním jednání významná ve třech aspektech, z hlediska existence, z hlediska vyjádření v právním jednání a z hlediska dokazování.

Hodnotí-li se existence kauzy, je třeba rozhodnout, zda právní jednání má kauzu, anebo nemá. Nemá-li právní jednání kauzu, dovozuje se, že mu schází nezbytná míra vážnosti, jde o jednání simulované. Naopak kauza zpravidla vůbec v právním jednání vyjádřena není, a pokud není, je třeba právní jednání vyložit, kauzu nalézt, a nepodaří-li se to, opět platí předešlé.

Pokud jde o hledisko dokazování kauzy, teorie praví, že jde o to, zda v případě sporu (totiž v první řadě sporu o splnění závazku) musí být kauza právního jednání dokázána či nikoli. Ustanovení § 1791 (obdobně jako dříve § 495 OZ 1964) říká, že zatímco vzniku a trvání závazku nebrání, není-li v něm kauza plnění vyjádřena, věřitel musí být schopen důvod závazku prokázat. Jedná-li se o závazek z cenného papíru, věřitel není povinen kauzu prokázat, ledaže to požaduje zákon. Důvodem je, že cenný papír (tzv. skriptura) sám právo ztělesňuje, takže sám je důkazem pro jemu odpovídající závazek (který je v důsledku toho vždy abstraktní).

Rozlišuje se právní jednání adresované (resp. „adresné“) a neadresované („neadresné“). Adresovaná jsou taková právní jednání, která jsou určena (adresována) určité osobě, adresátovi (několika osobám, adresátům), a předpokladem perfekce takového jednání (jeho dohotovení, dovršení) je dojití, totiž doručení onomu adresátovi (několika adresátům). Dojitím se rozumí (a to je evropský standard), že projev vůle jednající osoby dosáhne do dispoziční sféry adresáta. Nepožaduje se, aby dosáhl jeho ruky, zraku apod. Plně postačuje, že adresát má možnost se s adresovaným jednáním seznámit (ale popř. se ani neseznámí, protože si nevybere dopisní schránku, neotevře e-schránku, datovou schránku atp.) Potom neadresovaná právní jednání jsou taková, která adresáta nemají, a pokud mají, není to důležité, protože jsou perfektní (hotová, dovršená) již svým učiněním, tedy zásadně – pokud jde o jednání písemné, resp. slovy vyjádřené – v okamžiku ukončení projevu vůle jednajícího (neboť připojení, či nepřipojení jeho podpisu, je již otázkou platnosti, či neplatnosti onoho jednání). U právních jednání neverbálních (tzv. faktických), je právní jednání perfektní např. když nastoupím do vlaku, když zvednu jablko přepadlé od souseda atd.

Rozlišuje se právní jednání mezi živými, popř. vůči živému (smlouva, či návrh na uzavření smlouvy), a pro případ smrti (tj. inter vivos a contr. mortis causa).

Dále bývají rozlišována právní jednání zakládající závazky synallagmatické a asynallagmatické. Za synallagmatická označujeme taková právní jednání, která zakládají povinnost stran plnit si navzájem, a to podmíněně (§ 1911 až § 1913): jestliže si strany mají plnit navzájem zároveň, může splnění žádat jen ta strana, která již svůj dluh splatila, nebo je ochotna a schopna splnit současně s druhou stranou (jedno plnění proti druhému, z ruky do ruky…). Má-li jedna strana plnit před druhou, může první odepřít plnit, dokud druhá strana nesplní nebo dokud aspoň své plnění nezajistí; odepřít plnit ale může jen, když je plnění druhé strany ohroženo nějakou okolností na její straně, kterážto okolnost první straně nebyla a ani neměla být známa při uzavření smlouvy. Strana, která odpírá plnit, může ale poskytnout druhé straně dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění nebo k zajištění plnění, a jestliže tato lhůta uplyne marně, má právo odstoupit od smlouvy. Odepřít plnění ani odstoupit od smlouvy není však možné proto, že druhá strana nesplnila řádně a včas svůj dluh z jiného právního důvodu.

Velmi starého data je také třídění právních jednání na úplatná a bezplatná (a protože při tomto třídění vždy nutně nějaká jednání zůstanou nezařazena, užívá se pro ně označení „smíšená“, „ostatní“, „varia“ apod.). Úplatná jsou taková právní jednání, kdy si jednající strana nechá od druhé strany slíbit nějaké vzájemné plnění (bez významu, zda v penězích, nebo v jiné majetkové hodnotě). Přitom jde o plnění zásadně rovnocenné.

V opačném případě, tj. není-li žádné plnění žádáno, jde o právní jednání bezplatné (darování, zápůjčka).

Pokud sice druhá strana vzájemné plnění poskytne, nikoli však rovnocenné, mluvíme o právním jednání smíšeném (negotium mixtum cum donatione, popř. viz výše). Dvě nerovné smlouvy, tj. právní jednání, jsou v občanském zákoníku výslovně upravena: neúměrné zkrácení a lichva (§ 1793 a násl., § 1796). Neúměrné zkrácení (laesio enermis), označované také „zkrácení přes polovici“, chrání (slabší stranu) před právním jednáním, které by bezdůvodně zkracovalo její práva, protože protiplnění ani zdaleka není ekvivalentní, a je tudíž zásahem do spravedlivého uspořádání mezi smluvníky. Naproti tomu „lichevní“ je takové jednání, kdy jedna strana zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, a dá sobě nebo jiné osobě slíbit nebo poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je v hrubém nepoměru k vlastnímu plnění. (upozornění: pro podnikatele platí odchylná pravidla: podnikatel nemůže lichevní jednání namítat – § 1797).

Také je známo rozlišení jednání formálních a neformálních (bezformálních). Neformální je takové, pro které ani zákon, ani ujednání stran žádnou formu nestanoví, resp. neurčuje, u formálního ta či ona forma tak či onak stanovena je.

V neposlední řadě se rozlišují právní jednání – smlouvy pojmenované a nepojmenované (nominátní a innominátní, typické, resp. typové a atypické), a to podle toho zda právní jednání – smlouva má v zákoně nějaké pojmenování, název, anebo nemá, resp. zda smlouvu občanský zákoník jako typ upravuje a pojmenovává či nikoli. (OZ 2012 sice jména smluv uvádí, ale pododdíly zákonného textu, v nichž je tak která smlouva uvedena, pojmenovává podle závazku, jehož je smlouva právním důvodem; naproti tomu OZ 1964 pojmenovával smlouvy v rubrikách jednotlivých oddílů části věnované závazkovému právu).

Nejvýznamnějším právním jednáním je bezesporu smlouva. Ze všech právních jednání se vyskytuje jednoznačně nejčastěji.

Smlouva je – vedle vlastnictví a manželství – jedním ze tří základních institutů soukromého práva (podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku).

V teorii se ale se prosazuje tato definice: smlouva je dvou, popř. vícestranné právní jednání, které vzniká konsenzem, čili úplným a bezpodmínečným přijetím návrhu na uzavření smlouvy. Tato definice, jak je zřejmé, spojuje podstatu smlouvy s procesem vzniku smlouvy, takže je pochybné, zda je správná. Konsenz totiž znamená shodu alespoň dvou stran o něčem, co bude mít nějaké následky, popř. shodu o následcích.

Významnějším prvkem je totiž závaznost smluvních projevů vůle na straně jedné, a vnitřní přesvědčení kontrahentů o vlastní vázanosti smluvními projevy, na straně druhé. Takto je konsenz objektivně seznatelná společná vůle stran směřující k uzavření smlouvy, čili vůle stran k souladu vůle (chtění) a ke vzájemné závaznosti. Ostatně, smluvní projevy, totiž nabídka a její přijetí, tedy oferta a její akceptace, se zpravidla neshodují, obsah smlouvy je uveden v ofertě, akceptace není nezbytně víc než pouhé ano!

Občanské zákoníky obvykle smlouvu nedefinují. Občanský zákoník 2012 mluví ale (v § 1724 odst. 1) o smyslu (účelu) smlouvy: smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy. Že tu je jevový rozpor s § 545, není třeba ani připomínat. Lze dovozovat, že i smlouva může mít kromě následků v ní samé uvedených, také následky vyplývající ze zákona (např. pokud jde o převod nemovitosti, nebo i z dobrých mravů, zvyklostí, popř. zavedené praxe stran.

Setkáváme se běžně s třemi výrazy: smlouva, dohoda a ujednání. Znamenají nepochybně totéž. Nicméně je obvyklé, že zákonodárci se snaží každý z uvedených výrazů užívat na určitých místech, resp. pro označení obdobné záležitost, jevu, jednání. (je známo, že zákon kodexového typu nelze „vycizelovat“ tak, aby k pochybení nedošlo. Takový drobný nedostatek lze vytýkat také občanskému zákoníku 2012).

Nicméně úmyslem zřejmě bylo, aby se uvedené výrazy užívaly takto: smlouvou se práva a/nebo povinnosti zakládají (vznikají, dohodou se mění nebo ruší – zrušují). Ujednání označuje shodu o některé jednotlivosti v rámci smlouvy nebo dohody. O slovesech odvozených od zmíněných podstatných jmen jistě platí obdobně totéž.

Zásada pacta sunt servanda bývá označována za jednu ze základních zásad soukromého práva a právního řádu vůbec. Někteří tvrdí, že tato zásada je vůbec principiální zásadou existence lidského společenství, neboť bez ní by lidské společenství jako takové nemohlo existovat: lidé by spolu navzájem bojovali tak dlouho, že by se doslova vytloukli. Tento názor vyslovuje především přirozeně právní teorie.

Občanský zákoník (§ 3 odst. 2 písm. d) uvádí mezi zásadami soukromého práva, že „daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny“.

Princip závaznosti smluvního ujednání a slibu odpovídá na straně druhé principu autonomie vůle, resp. principu smluvní autonomie (srov. zásadu soukromého práva, že je dovoleno vše, co není zakázáno, jak praví např. č. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Princip autonomie vůle ale neznamená jen tuto „zásadní svobodu“, ale také to, že povinnost mi může uložit jen zákon nebo smlouva, ale ani právo mi nelze vnutit (srov. právní úpravu smlouvy ve prospěch třetího, § 1767 a násl.

A konečně princip autonomie vůle znamená – samozřejmě – také, že neexistuje ani smluvní přímus čili povinnost smlouvu uzavřít. Ze zákazu přímusu existují výjimky: povinnost kontrahovat může založit zákon (srov. pojištění odpovědnosti), ale také smlouva, kterou se subjekt práva sám zaváže vůči jinému subjektu práva (prakticky obvykle vůči státu nebo obci), že bude uzavírat určité smlouvy (např. pokud o to třetí osoba požádá, uzavře s ní smlouvu o dodávce vody).

Budiž uvedeno, že rovněž smlouvy uzavřené podle pracovněprávních předpisů jsou svou povahou smlouvami soukromoprávními (srov. také § 2401). Obdobně ve veřejnoprávní oblasti se uzavírají smlouvy (srov. např. § 159 a násl. správního řádu). Pro tyto smlouvy platí podpůrně ustanovení občanského zákoníku (s určitými výjimkami), s tím, že použití má být přiměřené.

Výrazem závaznost smlouvy se zpravidla rozumí to, že povinnost, kterou jsme smlouvou na sebe vzali, máme splnit (§ 1759: „Smlouva strany zavazuje.“). Se závazností smlouvy, resp. slibu, jsou ovšem nutně spojeny ještě jiné závazky: jednak závazek státu chránit celou právní sféru, tj. právní jednání, vznik, změnu, zánik práv a/nebo povinností, plnění povinností atd., jednak její důsledek, že totiž smlouvu, kterou jsme uzavřeli dobrovolně, poctivě a v dobré víře, nemůžeme kdykoli a z jakéhokoli důvodu ani změnit, ani zrušit (odstoupit od ní, vypovědět ji).

Občanský zákoník stanoví jednak obecně, jednak i v jednotlivých ustanoveních, kdy lze smluvní ujednání změnit a kdy lze závaznost zrušit, a také následky takového jednání. Může tak určit i sama smlouva, stejně jako smluvní strany dohodou nebo ujednáním po uzavření smlouvy (§ 1759). Pokud ale ani zákon, ani smlouva či dohoda takový postup nepřipouští, je strana až do zániku závazku ze smlouvy zavázána svou smluvní povinnost plnit či splnit [srov. § 1908 a násl. (zánik závazků), § 1998 a násl. (výpověď) a § 2001 a násl. (odstoupení od smlouvy)].

Výpověď závazku jako právní institut lze využít, pokud tak stanoví zákon, anebo pokud si strany ujednají, že výpověď je možná. Setkáváme se s ní u závazků s trvajícím nebo opakujícím se plněním.

Naproti tomu s odstoupením od smlouvy se setkáváme u závazků s jednorázovým plněním (pro spotřebitelské smlouvy srov. § 1829 a násl., pro kupní smlouvu srov. např. § 2109 a násl.). Obecně lze říct, že odstoupení od smlouvy, na rozdíl od výpovědi, zásadně znamená sankci za porušení smluvní povinnosti (ale sankci výjimečně může být i výpověď).

Smlouva vzniká a je uzavírána v tzv. smluvním procesu: začíná návrhem na uzavření smlouvy, nabídkou, pokračuje jejím přijetím, a končí dojitím přijetí tomu, kdo nabídku učinil (§ 1731 a násl.).

(Zákonná pravidla o smluvním procesu ale, nutno říct, lze využít jen v určitém počtu případů (i když zároveň s rozšiřováním internetového obchodování počet takto uzavíraných smluv stoupá).)

Právní teorie vykládající občanský zákoník 2012 ale určí, že smluvní proces začíná již dříve, totiž tzv. negociacemi, tj. právem reflektovanými i nereflektovanými přípravnými kroky vedoucími k budoucí smlouvě (§ 1726, § 1728 až § 1730).

Obecná pravidla upravující smluvní proces obsahují ust. § 1725 a násl. Zejména v § 1731 a v § 1770 a násl. jsou pak upraveny jiné, zvláštní způsoby uzavření smlouvy (srov. dále).

Projev vůle navrhující, čili nabízející osoby, tzv. oferenta, je návrhem, čili nabídkou (na uzavření smlouvy), tzv. ofertou, jen tehdy, je-li z něj zřejmý oferentův úmysl uzavřít určitou smlouvu s adresátem (tzv. oblátem, tj. tím komu je nabízeno) tohoto projevu vůle (§ 1731); můžeme také říct, že z projevu vůle oferenta, má-li být návrhem na uzavření smlouvy, musí plynout vůle oferenta být smlouvou vázán, pokud adresát návrh přijme (§ 1732 odst. 1). Jak je zřejmé, zákon vychází ze zásady, že dané slovo, daný slib zavazuje [§ 3 odst. 2 písm. d)].

Druhou podmínkou toho, aby projev vůle byl návrhem, čili nabídkou, je – jak plyne již z řečeného – aby projev vůle směřoval vůči určité osobě, tj. aby byl adresován určitému adresátovi, oblátovi (srov. ale dále uvedenou výjimku).

Za třetí pak projev vůle oferenta musí obsahovat podstatné náležitosti smlouvy, čili musí být dostatečně určitý, a to do té míry, aby smlouva mohla být uzavřena jednoduchým a nepodmíněným přijetím návrhu, čili nabídky (§ 1732 odst. 1).

Jedná-li se ale o podnikatelskou činnost navrhovatele, má se za to, že návrh dodat zboží nebo poskytnou službu za určenou cenu je nabídkou i tehdy, má-li podobu reklamy, byl uveden v katalogu, anebo tak, že zboží bylo vystaveno, čili i tehdy, když projev vůle je adresován veřejnosti, nikoli určité osobě či osobám, ovšem vždycky s výhradou vyčerpání zásob nebo ztráty schopností podnikatele plnit (§ 1732 odst. 2).

Naproti tomu v případě, že projev vůle obsahuje slib nějakého plnění za určitý výkon nebo za určitý výsledek, jde o veřejný příslib (§ 2884 a násl.).

Neobsahuje-li však projev vůle podstatné náležitosti navrhované smlouvy, ani z něj zároveň neplyne vůle oferenta být smlouvou vázán v případě, že oblát nabídku přijme, nejde o nabídku, čili návrh ve smyslu zákona, ale o pouhou výzvu k podání nebo podávání nabídky či nabídek. Není-li nabízející podnikatelem, představuje projev vůle vůči veřejnosti nebo projev vůle, který má jen povahu reklamy, pouhou výzvu k podání nabídky či nabídek, ledaže z něj nepochybně plyne něco jiného.

Návrh, čili nabídka, anebo oferta je adresované právní jednání: je hotové, čili perfektní až ve chvíli, kdy dojde do dispoziční sféry svého adresáta. Proto pouhé projevení smluvní vůle, přesto, že má všechny uvedené náležitosti, není až do zmíněného dojití ofertou, takže nemá právní následky (účinky), které by jako oferta měl. Ve smluvním procesu tudíž platí tzv. teorie dojití, na rozdíl od některých jiných právních řádů, kde smluvní proces je vybudován na teorii odeslání, podle které je projev vůle ofertou již od okamžiku kdy byl oferentem učiněn a odeslán (např. byla podepsána listina, která obsahuje návrh na uzavření smlouvy, a odeslána).

Přesto, že daný slib zavazuje [§ 3 odst. 2 písm. e)], (srov. ale dále), je oferta, čili nabídka zásadně odvolatelná, jen výjimečně – podle § 1736 – neodvolatelná: nabídka je neodvolatelná, a to je-li v ní neodvolatelnost výslovně vyjádřena, nebo pokud se strany na neodvolatelnosti dohodnou (o čemž není ze zákonného textu zřejmé, kdy a které že strany se měly či mají takto dohodnout), a konečně pokud neodvolatelnost plyne z jednání stran o uzavření smlouvy (z tzv. negociací), nebo z předchozího obchodního styku stran, anebo ze zvyklostí.

Je-li v ní neodvolatelnost výslovně vyjádřena, nebo pokud se strany na neodvolatelnosti dohodnou (o čemž není ze zákonného textu zřejmé, kdy a které že strany se měly či mají takto dohodnout), a konečně pokud neodvolatelnost plyne z tzv. negociací, čili z jednání stran o uzavření smlouvy, nebo z předchozího obchodního styku stran, anebo ze zvyklostí.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články