Výživné pro děti a dobré mravy

Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem se řídí řadou zásad, kterými jsou soudy při rozhodování o těchto otázkách vázány. Svou roli hrají i dobré mravy, kdy aplikace této zásady může mít vliv jak na přiznání či nepřiznání nároku na výživné, tak na rozhodování o výši výživného.

advokátka, Advokáti Písek
Foto: Fotolia

Morální korektiv dobrých mravů může do rozhodování vstupovat z více důvodů, tento článek se zaměřuje na situace, kdy dochází k závadnému jednání dítěte vůči povinnému rodiči. V zásadě se tento článek snaží odpovědět na otázku, zda dítě, které se chová ke svému rodiči odmítavě, zavrhuje ho, či jeho chování k rodiči vykazuje jiné zásadní nedostatky, má vůči tomuto rodiči nárok na výživné, případně v jaké výši. 

Srovnání staré a nové právní úpravy 

Výživné bylo do 31. 12. 2013 upraveno tehdy platným zákonem č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZR“). Dle zásady vyjádřené v ustanovení § 96 odst. 2 ZR platilo, že výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Tato zásada se uplatnila při rozhodování o výživném v případě, kdy povinná osoba namítala, že tato podmínka pro přiznání výživného není splněna. Podrobněji byla tato zásada definována v judikatuře jak obecných soudů, tak i Nejvyššího a Ústavního soudu, kdy některá významná rozhodnutí budou podrobněji popsána a rozebrána níže. 

Nový občanský zákoník, tj. zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), s účinností od 1. 1. 2014, tuto zásadu výslovně nepřevzal. Při aplikaci hlediska dobrých mravů je tak nutno vyjít z obecné zásady soukromého práva, definované v ustanovení § 2 odst. 3 o.z., dle které výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Rovněž je možné se opřít i o ustanovení § 8 o.z., dle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Skutečnost, že obecná zásada vyjádřená v § 2 odst. 3 o.z. je použitelná při rozhodování o výživném a je nutno ji výkladově postavit na roveň dříve platnému ustanovení § 96 odst. 2 ZR, potvrdil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 20. 6. 2017, č. j. III. ÚS 96/16-1, ve kterém se zabýval otázkou výživného na zletilé dítě. Výslovně k tomu Ústavní soud uvedl, že: „Úvaha soudu založená na aplikaci § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. § 96 odst. 2 zákona o rodině, popř. § 2 odst. 3 občanského zákoníku musí být také v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy“.

V návaznosti na výše uvedené je tak nutné mít za to, že hledisko dobrých mravů zůstává i přes změnu právní úpravy nadále významným kritériem při rozhodování o výživném, a je tak možné rovněž v plné míře vycházet i z dřívější soudní judikatury k tomuto tématu. 

Význam věku dítěte při posuzování souladu výživného s dobrými mravy 

Při posuzování vlivu chování dítěte k rodiči v rámci rozhodování o výživném je zcela zásadní skutečností věk dítěte. Z judikatury přitom vyplývají v zásadě dvě stěžejní věkové hranice, které mají při tomto posuzování zásadní význam. 

Předně je nutno uvést, že je obecně problematické se domáhat závadného chování nezletilého dítěte vůči rodiči jako důvodu pro nepřiznání výživného či jako důvodu pro přiznání nižšího výživného. Je nutné vycházet z toho, že součástí rodičovské odpovědnosti v souladu s ustanovením § 858 o.z. je i péče o rozumový a mravní vývoj dítěte. Za účelem výkonu tohoto práva a zároveň i povinnosti má rodič dle ustanovení § 857 odst. 2 o.z. právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními. Pokud se tedy dítě chová ke svému rodiči závadně, lze mít za to, že rodič nesplnil řádně svou výchovnou povinnost a nelze tak přičítat tuto skutečnost k tíži dítěte. Judikatura tak vychází ze závěru, že je téměř vyloučeno nepřiznání výživného dítěti z důvodu jeho nemravného jednání, pokud se jedná o dítě mladší patnácti let, a to především s ohledem na jeho věk a jeho rozumovou a volní vyspělost.[1]

Za zlomový okamžik je tak obvykle považována hranice patnácti let. Tato věková hranice má své opodstatnění, neboť s dosažením patnáctého roku je pro dítě spojena řada právních následků. Za zmínění stojí zejména počátek trestní odpovědnosti[2] či možnost se zavázat k výkonu závislé práce.[3] Je tedy třeba vycházet z toho, že dítě je již v tomto věku schopno vnímat normy společnosti a předvídat následky jejich porušení.

K tomuto závěru lze uvést i konkrétní případ, kdy došlo k posuzování jednání nezletilé ve věku sedmnácti let. Soud konstatoval, že je třeba přihlédnout i k tomu, zda-li je nezletilé dítě již s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost způsobilé odpovídat za své chování a dovodil, že nedostatky v chování nezletilé ve vztahu k otci je proto nutno přičítat nejen její matce, ale i nezletilé samotné.[4]

Dalším významným okamžikem je pak jednoznačně dosažení zletilosti dítětem, tedy dovršení osmnáctého roku jeho věku v souladu s ustanovením § 30 odst. 2 o.z. Od tohoto okamžiku se dítě stává plně svéprávným a rovněž plně odpovědným za své jednání, což zahrnuje i jeho chování vůči rodiči. V tomto okamžiku se má již za to, že dítě dosáhlo plné rozumové a volní vyspělosti, která mu umožňuje dostatečně posoudit význam i možné následky svého jednání. 

Z tohoto důvodu je nutné mít za to, že domáhá-li se stanovení výživného (či zvýšení výživného) zletilé dítě vůči svému rodiči, je nutné v plné míře brát v potaz jeho chování vůči rodiči a možnost, že pro jeho chování může být výživné nepřiznáno pro rozpor s dobrými mravy. 

Přiznání výživného v souladu s dobrými mravy

Před rozebráním skutečností, které mohou vést k závěru o nepřiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy, je nutno vymezit naopak skutečnosti, které k tomuto závěru vést nemohou. 

V řadě případů se rozporu s dobrými mravy domáhá povinný rodič, který je z nějakého důvodu vyloučen z péče o dítě a je tak přesvědčen, že z tohoto důvodu je na místě výživné nepřiznat. Pokud se však jedná o nezletilé dítě, zejména o dítě mladší patnácti let, tak vyloučení rodiče z péče o dítě i ze styku s dítětem nemá vliv na jeho povinnost platit výživné. K tomuto tématu se soudy opakovaně vyjádřily zcela jednoznačně. 

Z nejvýznamnějších rozhodnutí tohoto druhu lze uvést například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 6 Tdo 326/2004, kde soud konstatoval, že „konfliktní vztahy mezi rodiči, které jeden z rodičů pociťuje jako újmu na svých rodičovských právech, nelze přičítat k tíži nezletilých dětí a zpochybňovat tak jejich nárok na výživné s odkazem na rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 96 odst. 2 zákona o rodině“. K obdobnému závěru dospěl i Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 5 Co 2661/1999, který se vyjádřil následně: „Pokud dojde k dlouhodobému vyloučení jednoho z rodičů ze styku s nezletilými dětmi, který to následně pociťuje jako újmu na svých rodičovských právech, nelze tento důsledek přičítat nezletilým dětem, a přiznání výživného ze strany vyloučeného rodiče pak není v rozporu s dobrými mravy.“ Tento názor sdílel i Ústavní soud, který na výše uvedená rozhodnutí v plné míře odkázal ve svém nálezu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 606/04

Pokud se tedy nezletilé dítě s rodičem nestýká, ať už z jakéhokoliv důvodu, nemůže tato skutečnost být důvodem pro nepřiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy. 

Nelze samozřejmě vyloučit, že u nezletilých dětí starších patnácti let by tato otázka mohla být posouzena jinak. Bylo by však nutno pečlivě zkoumat důvody, pro které ke styku mezi povinným rodičem a dítětem nedochází. 

Nepřiznání či snížení výživného pro rozpor s dobrými mravy 

Otázka, jaké chování či jednání dítěte již představuje rozpor s dobrými mravy, je velmi obtížná a vždy bude velmi záviset na konkrétních okolnostech každého případu. Obecně lze mít za to, že půjde zejména o takové situace, kdy například dítě projevuje zjevnou neúctu k výživou povinnému rodiči, je k němu vulgární, resp. chová se k němu takovým způsobem, který je naprosto neslučitelný s dobrými mravy ve společnosti.[5]

Z konkrétních případů je možné uvést situaci, kdy se nezletilá ve věku sedmnácti let odmítala stýkat se svým otcem a i při svém výslechu u soudu m. j. vyjádřila neúctu k otci tak, že dárky od otce je ochotna přijímat pouze tehdy, bude-li jí je posílat poštou. Soud v tomto případě dovodil, že takovéto jednání je nutno přičítat nejen její matce, ale i nezletilé samotné, a v návaznosti na to uzavřel, že „nezletilá má ve vztahu k otci nárok pouze na takové výživné, které bude sloužit k uspokojování jejích základních potřeb ryze spotřebního charakteru - ošacení, obutí, stravování, nutné náklady na pomůcky ve státní střední škole. Pro své chování však nemá nárok na uspokojování svých nadstandardních nároků a nemá též právo podílet se na zjištěné vyšší životní úrovni svého otce.[6]

Dalším příkladem byl závěr o chování v rozporu s dobrými mravy v situaci, kdy zletilý syn o svou matku řadu let nejevil žádný zájem, dával jí najevo své pohrdání a pokud s ní komunikoval, tak pouze povýšeně, hrubě i vulgárně. V návaznosti na tyto skutkové závěry pak obecné soudy vyživovací povinnost matky zrušily a Ústavní soud jejich postup schválil, kdy k tomu výslovně uvedl, že závěrům krajského soudu „nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout“ a že „argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními“.[7]

Při posuzování závadnosti jednání dítěte vůči rodiči je nutné zvažovat způsob i intenzitu jeho chování a v neposlední řadě i jeho důvody. Nelze tak vyloučit situaci, kdy dítě se sice nechová ke svému rodiči zcela vhodným způsobem, avšak pouze z důvodu předcházejícího závadného chování povinného rodiče k dítěti. V takovém případě lze důvodně očekávat, že by chování dítěte bylo shledáno oprávněným a výživné zcela v souladu s dobrými mravy. 

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že důkazní břemeno o problematickém chování dítěte vždy nese povinný rodič, jenž se domáhá závěru o nepřiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy. Tento rodič tak musí prokazovat, že se k němu dítě chová nevhodným způsobem, a musí být případně připraven se ubránit námitkám ohledně souvislosti mezi jednáním dítěte a jeho předchozího jednání vůči dítěti.

Pro úplnost je třeba uvést, že v návaznost na okolnosti případu je možné rozhodnout jak o nepřiznání výživného, tak i o jeho přiznání pouze z části, či o jeho snížení. Tento závěr lze opřít i o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2002, č. j. 18 Co 242/2002-512, který vyjádřil následující názor, že „umožňuje-li ustanovení § 96 odstavec 2 ZR, aby soud pro rozpor s dobrými mravy výživné nepřiznal zcela, je možné dle téhož ustanovení rozhodnout i tak, že výživné, resp. nárok na zvýšení výživného, bude přiznán pouze zčásti.“ Tento způsob může připadat v úvahu zejména v případech, kdy chování dítěte vůči rodiči vykazuje zásadní nedostatky, avšak nikoli nedostatky takového charakteru, které by měly vést k úplnému zrušení vyživovací povinnosti.


[1]  Viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 10 Co 976/2005.

[2] Viz ustanovení § 25 zákona č. 40/2009, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 

[3]  Viz ustanovení § 35 o.z.

[4]  Viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2002, č. j. 18 Co 242/2002-512.

[5]  Viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 10 Co 976/2005.

[6] Viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2002, č. j. 18 Co 242/2002-512.

[7] Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, č. j. II. ÚS 2730/15-1.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články