Manželství a rodičovství se všemi jeho záludnými právními zákoutími získalo řadu nových pravidel. O přiblížení jejich významu a výklad jejich smyslu jsme tentokrát požádali paní doc. JUDr. Michaelu Hendrychovou-Zuklínovou, CSc. z katedry občanského práva Právnické fakulty UK v Praze.
Představení rodinného práva
Rodinné právo je svou podstatou právem statusovým, tedy upravuje postavení osob, a to jak osob fyzických, tak například v případě ústavní výchovy dětí i osob právnických. Největší důraz klade nová právní úprava na ochranu dítěte, ať už se to týká jeho postavení vůči biologickým i náhradním rodičům, nebo jeho ochrany v případě, kdy rodinu ztratí. Vychází pak především z mezinárodní konvence zaměřující se na tuto problematiku, kterou je Úmluva o právech dítěte z roku 1989. Obecně lze celou oblast rodinného práva rozdělit na tři základní obsahové oblasti: problematika manželství, úprava poměrů mezi rodiči a dětmi a téma náhradní péče o dítě. Patrně nejvýznamnější změnou v samotném formálním uspořádání této oblasti je fakt, že došlo k podřazení manželského majetkového práva zcela pod úpravu práva rodinného.
Víc novinek než se zdá
V úvodní přednáškové části kavárenského semináře se paní docentka rozhodla představit posluchačům nejzásadnější novinky, které přinesla rekodifikace do třech výše uvedených základních oblastí rodinného práva. Jako prvním jsme se věnovali změnám v okruhu manželství. Paní docentka odkázala na významný institut rodinného závodu, který byl už ale podrobně rozebírán v rámci přednášek a seminářů na fakultě a také v rámci jednoho z minulých kavárenských seminářů, a zaměřila se v první řadě na úpravu výživného mezi manželi. Jedná se o prvek, kterému se díky NOZ dostalo mnohem větší pozornosti, než tomu bylo dříve. V rámci semináře jsme si připomněli celkem jedenáct podmínek, ke kterým musí být přihlédnuto, aby rozvedený manžel dosáhl nároku na výživné, s důrazem na zásadní omezení v podobě tzv. doby potřebnosti, po kterou se v případě přiznání nároku výživné vyplácí.
Nové podmínky popření otcovství
Také možnost údajného otce dítěte popřít své otcovství dosáhla nové úrovně. Autoři novelizovaného občanského práva vycházeli při dovozování ideální délky popěrné lhůty především z nálezu Ústavního soudu ČR, v němž soud dochází k názoru, že dosud platná lhůta šesti měsíců je příliš krátká. Zároveň se, dle slov docentky Hendrychové-Zuklínové, zákonodárci snažili přizpůsobit právní úpravu faktu, že moderní technologie dnes umožňuje zcela jiné a přesnější metody určení otcovství než dříve. V neposlední řadě pak text ustanovení vychází z názorů a výzkumů psychologů a pedagogů. Popěrná lhůta otcovství je tedy nyní v § 785 odst. 1 větě první NOZ upravena takto: „Manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce, popřít své otcovství u soudu, nejpozději však do šesti let od narození dítěte.“
Osvojení po zásahu rekodifikace, osvojení zletilého
Osvojení, neboli přijetí cizího dítěte za vlastní, také podlehlo rekodifikační snaze v nemalé míře. V úvodu této části přednášky upozornila paní docentka na dvě základní podoby osvojení, tedy osvojení „pravé“, při němž dochází k vytvoření zcela nových rodinných poměrů, a „nepravé“, v praxi častější, kdy osvojuje pouze jeden rodič, zpravidla manžel(ka) matky nebo otce dítěte.
Důležitou novinkou tohoto odvětví je zrození nového institutu osvojení zletilého člověka jako smluvního závazku, jehož kořeny nalezneme (stejně jako u většiny ostatních institutů NOZ) již v římském právu, ale i později, v československém občanském právu do roku 1950. Dnešní doba nabízí obnovení této možnosti, avšak omezené velkým množstvím podmínek, mimo jiné povolením pro její uplatnění pouze tehdy, pokud to není v rozporu s dobrými mravy (viz § 846 NOZ), případně v konkrétních situacích vymezených § 847 občanského zákoníku, tedy v těch, které jsou obdobou osvojení nezletilého, a v neposlední řadě, slovy paní docentky: „Tehdy, kdy je osvojitelem člověk, který nemá potomka ve svém já.“ Jedná se o případy, kdy vlastní děti osvojitele nemají k němu vztah hodný k tomu, aby se stali jeho následovníky, dědici jeho vzácného majetku nebo významných zkušeností, případně kdy takové děti nemá, ale nalezne ideálního nástupce v blízké zletilé osobě. Osvojení zletilého je tzv. neúplným osvojením, založeným smlouvou mezi osvojitelem a osvojencem, v rámci nějž zletilý osvojenec navazuje právní vztahy pouze s osobou osvojitele a vazby s jeho původní rodinou zůstávají zcela neporušeny.
Střídavá a náhradní péče o dítě aneb když rodina nefunguje
Ke konci svého monologu se paní docentka zaměřila na zásady i nedostatky úpravy péče o dítě ve chvíli, kdy se jeho rodiče rozhodnou žít odděleně, případně kdy je třeba nalézt pro dítě péči náhradní. Z judikatury Ústavního soudu ČR i z textu zákona lze dovodit, že pokud má dítě odděleně žijící rodiče, je při rozhodování soudu o svěření dítěte do péče vždy na prvním místě snaha o dosažení střídavé péče jako údajně nejlepšího řešení odpovídajícího zájmu dítěte. Paní docentka však s tímto názorem zásadně nesouhlasí a argumentuje mylným výkladem slovního spojení „v zájmu dítěte“, jehož cílem není pouze to, aby dítě mělo za každou cenu oba rodiče, ale aby vyrůstalo v klidném a pohodovém prostředí, což především u malých dětí střídavá péče rozhodně nepřináší.
Pro případy, kdy o dítě nejsou schopni dočasně či trvale, právně či fyzicky pečovat rodiče, poskytuje zákon několik způsobů náhradní péče. Jedná se za prvé o poručenství (§ 928 a násl. NOZ), v rámci nějž vykonává poručník rodičovskou odpovědnost, jejímž nositelem zůstávají rodiče dítěte, ale jsou v jejím výkonu omezeni. Za druhé je tu pak možnost opatrovnictví (§ 943 a násl. NOZ), působící jako doplňkový institut právního zastoupení dítěte v konkrétních situacích, vynikající především svou dočasností a účelností. Svěření do péče jiné osoby (§ 953 a násl. NOZ) jako další zákonný způsob náhradní péče o dítě pro případ dočasné neschopnosti rodičů o dítě fyzicky i právně pečovat, vykonávané osobně s perspektivou, že schopnost rodiče se obnoví. Pokud taková perspektiva obnovy neexistuje, pak se uplatní varianta pěstounství (§ 958 a násl. NOZ). Poslední možností, kterou zákon pro tyto případy nabízí, je kolektivní péče o dítě ve stálých nebo dočasných ústavech a zařízeních jako jsou diagnostické ústavy nebo tzv. Klokánky.
Zvídavé dotazy na konec
V závěru kavárenského semináře byl jako tradičně poskytnut posluchačům prostor pro dotazy na témata probraná i jiná. Tentokrát se pozornost účastníků obrátila zejména zpět k oblasti výživného mezi manžely a k problematice osvojení. V rámci posledně zmíněného odkázala přednášející na psychologa profesora Zdeňka Matějčka, který se ve svém dílu podrobně věnoval studiu podmínek vývoje dětí v ústavech. Celá diskusní část semináře a především pak její poslední téma uzavřely celou akci ideálně zdůrazněním nejvýznamnějšího pojítka celé občanskoprávní úpravy péče o dítě a rodinného života – ochrany dítěte.
Diskuze k článku ()