Toto právo však má územní působnost pouze na území EU a platí pro její občany. Internet je ovšem celosvětový fenomén, stejně tak touha uživatelů internetu po ochraně svých osobních údajů. Pro uživatele mimo EU, kteří nemohou uplatnit evropské právo být zapomenut, však existují alternativy v podobě placených služeb. Článek na svém počátku identifikuje placené alternativy k právu být zapomenut, zabývá se oblastí největšího výskytu těchto služeb, což jsou USA, a důvody největšího výskytu právě zde a zkoumá, na jakém principu tyto placené služby fungují a jak jsou úspěšné v porovnání s právem být zapomenut. Zároveň se zabývá otázkou, zda se právo být zapomenut může u placených alternativ něčím inspirovat a jednou z možností, která se logicky nabízí, je zkoumání snížení potenciálu výskytu efektu Streisandové. Efekt Streisandové je nežádoucí jev, při kterém fyzická osoba svou aktivní snahou o odstranění osobních informací tyto informace paradoxně uvede v ještě větší známost, což se stalo v rozsudku ESD Mario Costeja Gonzáles v. Google. Druhá kapitola článku tak zkoumá potenciál výskytu efektu Streisandové u placených alternativ a komparuje jej s právem být zapomenut.
Úvod
Původní zakládající smlouvy dnešní EU, tedy Pařížská smlouva[1] a Římské smlouvy,[2] byly založeny primárně na ekonomicko-politické spolupráci. Spolu s historickým vývojem se v rámci EU začala řešit i další témata. Jedním z nich jsou také lidská práva, respektive jejich definice a ochrana. Ty se do primárního práva EU dostaly již v roce 1992 a v platnost vstoupily v roce 1993 jako součást Maastrichtské smlouvy,[3] známé také jako Smlouva o Evropské unii, jakožto nová oblast spolupráce členských států. Oblast lidských práv se ovšem vyvíjí a s tím je třeba, aby na tento vývoj reagovaly jednotlivé státy a také mezinárodní organizace. Velký rozvoj zažívají moderní technologie, počítače a internet jsou v dnešní době brány jako prostředky denní potřeby. Do každodenního života jednotlivců proniklo mnoho "chytrých" elektronických vybavení, od mobilů a hodinek přes chytré domácí spotřebiče a kamerové systémy až po dopravní prostředky. S tím souvisí i vývoj v oblasti internetu, kde vznikl tzv. internet věcí, jakožto síť všech těchto zařízení, který slouží ke komunikaci s těmito přístroji a vyměňování dat. Tak, jak se překotně vyvíjí moderní technologie, vznikají dosud neznámé, a tudíž nezodpovězené otázky týkající se práv a povinností, což přináší nové výzvy i do oblasti ochrany lidských práv. Na to se snaží EU reagovat odpovídajícím způsobem, například v podobě aktuálně navrhované deklarace digitálních práv,[4] kterou chce v době, kdy je většina populace téměř stále online, oddělit pracovní dobu od doby na odpočinek a soukromý život, aby platila stejná práva online i offline. Byť verze v podobě konkrétního právního pramene bude dostupná až v blízké budoucnosti, v samotné Deklaraci se zmiňuje například právo na odpojení se po pracovní době nebo rychlé a dostupné připojení na internet.[5] Toto budou z hlediska lidských práv skutečně nová práva, ovšem v legislativě Evropské unie se nebude jednat o ojedinělý případ. Po rozsudku Google Spain v. AEPD and Mario Costeja González[6] se v Evropské unii, respektive v jejím sekundárním právu,[7] objevuje právo být zapomenut. Byť zde již před samotným nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES či zmíněným rozsudkem byla obdobná práva zaručující ochranu osobnosti (dále jako nařízení GDPR), právo být zapomenut jde v ochraně osobnosti ještě dále, a to právě i jako reakce na vývoj moderních technologií, které umožňují větší zásahy do soukromí jednotlivce.[8] Občané Evropské unie tak dostali možnost bránit svou osobnost způsobem, který jiní občané, mimo EU, nemají. Jenže internet nezná hranic ani států, ani EU, a tak by totožné právo uvítali i někteří uživatelé internetu mimo EU, zde to ovšem již nelze právně vymáhat, kvůli chybějící legislativě a kvůli územnímu omezení práva být zapomenut pouze na území EU.[9] Byť zde existují snahy o vytvoření stejného práva i ve státech mimo EU,[10] nikde jinde v současnosti právo být zapomenut, jak jej známe z EU, neexistuje. Předkládaný příspěvek se tak zaměří na placené alternativy k právu být zapomenut užívané hlavně ve Spojených státech amerických, kde přijetí podobného práva není možné z důvodu jiného přístupu k proporčnímu testu práva na ochranu soukromí vs. práva veřejnosti být informován, a to hlavně s dovoláním na první dodatek Ústavy Spojených států amerických, kde jsou mimo jiné explicitně jmenovány svobody vyznání, tisku a projevu.[11] Právě neexistence legislativy a její případné problematické zavedení tak dává prostor komerčnímu sektoru hledat možné alternativy, protože zájem obyvatel o tyto služby je, což lze doložit i širokou konkurencí mezi takovými společnostmi.[12] V USA existují služby, které nabízí odstranění osobních údajů z internetu, včetně výsledků vyhledávání, což je funkce, kterou známe v EU právě díky právu být zapomenut. Nejčastěji poptávanými službami jsou "odstranění" informací o jednotlivci z internetu, či alespoň negativních informací o něm, a odstranění osobních údajů (typicky jméno, bydliště, email, telefonní číslo, věk a jiné). Jsou ale komerčně nabízené služby srovnatelné s právem být zapomenut, jež platí v Evropě? Příspěvek se právě těmito alternativami k právu být zapomenut bude zabývat a bude zkoumat, zda placené alternativy mohou nahradit právo být zapomenut či zda si lze něco z praxe alternativ vzít i pro možnou budoucí novelizaci nařízení GDPR. Pro samotnou možnost komparace placených služeb jakožto alternativ k právu být zapomenut s právem být zapomenut je třeba na začátku příspěvku představit a popsat čtenáři existující služby, jejich nabídku a hlavně způsob provádění požadavků klientů. Příspěvek je dílčím výstupem výzkumu zaměřeného na efekt Streisandové v právu být zapomenut a v případě placených služeb v USA jakožto alternativ k evropskému právu být zapomenut, proto se v závěru zaměří na komparaci potenciálu projevu efektu Streisandové u práva být zapomenut a placených služeb. Výchozí hypotézou je, že placené alternativy poskytují menší potenciál projevu efektu Streisandové z důvodu odlišného procesního řízení.
Placené služby jako alternativy k právu být zapomenut
I když ochranu osobnosti, či právo na výmaz, lze nalézt v právních řádech různých zemí napříč světadíly, ne vždy tyto legislativní předpisy dokáží plně reagovat na technologický rozvoj a efektivně regulovat obsah na internetu. Alternativám k právu být zapomenut se v akademické sféře věnovali například Martha Garcia-Murillo a Ian MacInnes ze Syrakuské univerzity,[13] legislativní návrhy ovšem prochází dlouhým procesem přijímání a výsledná verze je díky možnosti pozměňovacích návrhů nejistá. Potvrzením budiž skutečnost, že jejich návrhy z roku 2014 nejsou ani na konci roku 2022 uvedeny v platnost a autorovi tohoto příspěvku ani není známo, že by byly obsaženy v aktuálních legislativních návrzích. To přináší příležitost pro komerční sféru, která se snaží nabídnout to, o co je mezi fyzickými osobami zájem, ale stát jim to nabídnout nemůže, nebo je změna možná v časovém horizontu vyšších měsíců či let. Soukromý sektor tak má výhodu v rychlosti adaptace na nové právní předpisy, případně vyplnění prostoru tam, kde legislativní rámec chybí. Mezi takovéto nejznámější soukromé služby patří webové stránky Delete Me,[14] Metal Rabbit[15] a Reputation defender.[16] Příčinou zájmu o tyto služby dle autora není jen neopatrné chování uživatelů na internetu, byť i to přispívá k zanechávání digitální stopy s osobními údaji, ale i fakt, že soukromí je skvělý obchodní artikl, na který často cílí obchodní společnosti a zkouší řadu triků, jak od jednotlivců vylákat jejich osobní informace,[17] které by dokázaly dále zpeněžit. Velkou roli v tomto hrají i tzv. systémy strojového učení, které dokáží zpracovávat velké množství dat, třídit je, pamatovat si je a tvořit virtuální vizitku jednotlivých uživatelů, ke kterým všechny známé osobní informace přiřazují. Delete Me, Metal Rabbit, Reputation defender a další tak nabízí možnost odstranění osobních údajů jako jména, data narození, nejvyššího dosaženého vzdělání, rodinného stavu, adresy trvalého bydliště, e-mailu, telefonu či konkrétních informací na webových stránkách, ovšem za finanční částku určenou individuálně pro každého jednotlivce zvlášť dle množství osobních informací a jejich citlivosti. Navíc nabízí různé "balíčky", které umožňují například pravidelné monitorování v předplaceném období a automatické zahájení procesu vymazání osobních informací, které se nově objeví.
Zde je důležité zmínit i jejich teritoriální zaměření, jedná se totiž o webové stránky a společnosti z USA nabízející své služby primárně občanům USA. Toto není dle autora nahodilé, ale má to své logické opodstatnění. Přibližně každý třetí Američan je online téměř pořád,[18] díky dostupnosti internetu dokonce na vícero zařízeních současně. Taktéž má online svět v USA vysoký ekonomický potenciál, za rok 2021 utratili obyvatelé Spojených států na internetu přes 870 miliard amerických dolarů.[19] Lze tedy vyvodit, že pohyb v online světě jim není cizí. Ovšem tak jako v reálném světě po sobě člověk při chůzi zanechává stopy, totéž se děje i v online světě. Společně s výše jmenovanými systémy strojového učení tak vznikají databáze osobních údajů uživatelů, včetně trestní minulosti. A protože, jak zde již bylo napsáno, je soukromí skvělým obchodním artiklem, vznikly speciální stránky a služby tyto informace sdružující a prodávající zájemcům. Mezi ty největší v USA patří Spokeo,[20] Intelius,[21] Been Verified,[22] White pages,[23] My Life[24] a Radarius.[25] V protipólu tak na území USA existují služby, které poskytují soubor informací o jednotlivci, i služby, které nabízí nemožnost nalezení osobních údajů ve spojitosti s jednotlivcem. Některé služby nabízejí dokonce obojí, jako tomu je u stránky Been Verified, která dokáže informace o jednotlivci nalézt, ale nabízejí i tzv. možnost odstranění.
Chránit své soukromí se může jevit jako samozřejmé, ostatně první zákonodárný dokument, Úmluva o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat, reflektující ochranu osobních údajů je starý více než čtyři desetiletí.[26] Společně s rozvojem informačních technologií a existencí služeb, které poskytují informace o jednotlivci, je logické hledat proti tomuto nějakou formu ochrany svého soukromí. V USA se jako vhodný nástroj nabízí možnost využití placených služeb typu Delete Me, Metal Rabbit a Reputation defender, umožňujících jednotlivci znepřístupnit komukoliv na internetu informace, které si daný jedinec nepřeje sdílet. Nabídka odstranění osobních informací z internetu, včetně výsledků vyhledávání, je paralelou k právu být zapomenut, jak jej známe v Evropské unii. Pro porovnání placených služeb a evropského práva být zapomenut je prvotně potřeba se zaměřit na způsob odstranění informací v obou případech.
Článek byl publikován v časopisu Právník č. 7/2023. Jeho pokračování je dostupné zde.
[1] Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO).
[2] Smlouva zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a Smlouva zakládající Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom).
[3] Smlouva o Evropské unii, ve znění Maastrichtské smlouvy z roku 1992.
[4] Deklarace digitálních práv. In: ec.europa.eu [online]. 26. 1. 2022. [cit. 2022-11-01].
[5] Kapitola II; Evropské prohlášení o digitálních právech a zásadách pro digitální dekádu. In: ec.europa.eu [online]. 26. 1. 2022. [cit. 2022-11-01].
[6] Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. května 2014, Google Spain v. AEPD and Mario Costeja González, C-131/12.
[7] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, čl. 17, odst. 1. Úřední věstník. L 119, 4. května 2016, s. 1-88.
[8] MACH, Martin. Právo být zapomenut jako reakce na vývoj informačních technologií. Právník. 2021, roč. 160, č. 7, s. 597-609.
[9] Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. září 2019, Google Inc. v. Commission nationale, C-507/17.
[10] MACH, Martin. Právo být zapomenut jako reakce na vývoj informačních technologií, s. 597-609.
[11] První dodatek, Ústava Spojených států amerických.
[12] Např. Delete Me, Metal Rabbit, Reputation Defender.
[13] GARCIA-MURILLO, Martha - MACINNES, Ian. The Right to Be Forgotten: Its Weaknesses and Alternatives. In: ssrn.com [online]. 22. 11. 2014 [cit. 2022-11-01].
[14] Delete Me [online].
[15] Metal Rabbit [online].
[16] Reputation Defender [online].
[17] TUSHKANOV, Vladislav. The Future of Privacy: what to expect in 2022. In: Youtube.com [online]. 26. 1. 2022 [cit. 2022- 11-01].
[18] PERWIN, Andrew - ATSKE, Sara. About three-in-ten U.S. adults say they are 'almost constantly' online. In: pewresearch. org [online]. 26. 3. 2021 [cit. 2022-11-01].
[19] YOUNG, Jessica. US ecommerce grows 14,2 % in 2021. In: digitalcommerce360.com [online]. 18. 2. 2022 [cit. 2022-11-01].
[20] Spokeo.
[21] Intelius.
[22] Been Verified.
[23] White Pages.
[24] My Life.
[25] Radarius.
[26] ÚŘAD PRO OCHRANU OSOBNÍCH ÚDAJŮ. Úmluva o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat ve znění jejího protokolu CETS č. 223, pracovní překlad. In: uoou.cz [online]. [cit. 2022-11-01].
Diskuze k článku ()