Kompilace aktuálních rozhodnutí týkajících se věcných práv

Tentokrát se zaměříme na několik rozhodnutí z oblasti věcných práv, která přijal senát oddělení č. 22. Jde o výběr důležitých závěrů, jež se podávají z rozsudků uveřejněných na úřední desce soudu, a které tak v tuto chvíli nemusí být k dispozici ve svých úplných zněních. V tomto příspěvku naleznete především několik zásadních právních vět, které z důvodu zachování autenticity zprostředkovávám v podobě přímých citací.

Promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni a výmaz takového práva z veřejného seznamu

„Výmaz promlčené služebnosti jako práva váznoucího na zatížené věci (§ 1257 odst. 1 o. z.) má […] za následek její faktický zánik. Je-li totiž služebnost skutečně promlčena, má dotčená osoba podle § 618 o. z. právní nárok na její výmaz z veřejného seznamu. Následkům negativní domněnky výmazu se již v takovém případě nelze bránit námitkou, že stav zapsaný ve veřejném seznamu není v souladu se skutečným právním stavem a domáhat se odstranění takového nesouladu postupem podle § 985 o. z.

[…] S ohledem na tyto závěry nelze […] nadále bez dalšího vycházet z judikatury přijaté za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle které promlčení služebnosti spolu se vznesenou námitkou promlčení představuje takovou trvalou změnu, na základě které lze žádat soud, aby služebnost zrušil nebo omezil (§ 1299 odst. 2 o. z., § 151p odst. 2 obč. zák.). Jestliže již samo promlčení zapisované služebnosti představuje takové její oslabení, že ho lze přirovnat k faktickému zániku, nebude na místě, aby nadále soud ještě rozhodoval o zrušení služebnosti. Nedohodnou-li se oprávněný a povinný na návrhu na výmaz promlčené služebnosti z veřejného seznamu – katastru nemovitostí (§ 618 o. z.), lze se u soudu domáhat určení, že služebnost je promlčena, a na základě takového soudního rozhodnutí poté dosáhnout jejího výmazu. 

[…] Není tedy již správný postup předpokládající, že žalobce se domůže určení práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti) bez ohledu na to, že toto právo je promlčeno, a žalovaný pak může z důvodu žádat o zrušení věcného břemene pro trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci (§ 1299 odst. 2 o. z.).“[1]

Představuje služebnost překážku pro uplatnění superficiální zásady dle přechodných ustanovení? 

Dovolací soud při odpovědi na tuto otázku nejprve citoval z nového vydání komentáře k věcným právům, jež uvádí: „U služebností lze vycházet z obecněji formulovaného pravidla, že jejich existence na stavbě či pozemku nebrání, aby se stavba stala součástí pozemku. Postavení oprávněného ze služebnosti u věcných či pozemkových služebností není nijak dotčeno. Jestliže např. ve prospěch oprávněné osoby A bylo zřízeno věcné břemeno doživotního užívání domu, jenž je ve vlastnictví osoby B, která je také vlastníkem pozemku, na kterém se dům nachází, pak samotnou skutečností, že se stane stavba součástí pozemku, nedochází k žádným změnám v právním postavení oprávněného ani povinného, které by byly natolik zásadní povahy, že by superficiální zásadu měly vyloučit… Rozsahu ani obsahu práva oprávněného se takový závěr nedotkne.“[2] 

Nejvyšší soud se s tímto názorem ztotožnil, což vyjádřil v této právní větě: „Zatěžovala-li k 1. 1. 2014 služebnost užívání či požívání bytu stavbu, povaha této služebnosti nevyloučila (§ 3060 o. z. in fine), aby se stavba stala součástí pozemku (§ 1054 o. z.). […] V těchto případech se tak plně uplatnila superficiální zásada, budova se stala součástí pozemku, který je nadále zatížen služebností (věcným břemenem) v dosavadním rozsahu.“[3]

Další rozhodnutí o nezbytné cestě

a) Je zapotřebí, aby se řízení účastnili vlastníci všech pozemků, přes které by měla cesta vést? 

„Soud proto nemůže zásadně povolit nezbytnou cestu přes jeden nebo více pozemků označených v žalobě, jestliže nemá najisto postaveno, že přes další pozemky (například pozemky jiných vlastníků), které rovněž představují překážku pro spojení s veřejnou cestou, má žadatel zajištěn přístup.

[…] Žadatel o nezbytnou cestu musí buď požadovat její zřízení přes všechny dotčené pozemky tak, aby bylo zajištěno dostatečné spojení jeho nemovitosti s veřejnou cestou, a označit jako žalované všechny jejich vlastníky, nebo musí tvrdit a prokázat, že přes další pozemky, které leží mezi jeho nemovitostí a veřejnou cestou, má k okamžiku rozhodování soudu přístup zajištěn. Nelze totiž vyloučit, že nachází-li se mezi nemovitostí žadatele o nezbytnou cestou a veřejnou cestu více pozemků různých vlastníků, zajistí si žadatel o nezbytnou cestu přístup z veřejné cesty přes některý z těchto pozemků na základě příslušného právního titulu (např. nájemní smlouvy, smlouvy o zřízení služebnosti či jiného právního titulu), přičemž s ostatními vlastníky pozemků nacházejících se mezi nemovitostí žadatele o nezbytnou cestu a veřejnou cestou se žadatel na povolení nezbytné cesty nedohodne. V takovém případě není důvod, aby vlastníci pozemků, přes které má žadatel o nezbytnou cestu zajištěn přístup na svůj pozemek z veřejné cesty na základě příslušného právního titulu, byli žalováni a žadatel rovněž požadoval zřídit nezbytnou cestu přes jejich pozemky. 

[…] Bude však nutné, aby žadatel o nezbytnou cestu v řízení tvrdil a prokázal skutečnosti opodstatňující uzavřít, že není třeba žalovat všechny vlastníky pozemků nacházející se mezi pozemkem žadatele a veřejnou cestou, protože někteří z vlastníků těchto pozemků již umožnili (na základě příslušného právního titulu) užívat žalobci jejich pozemek nebo jeho část jako nezbytnou cestu. Tím bude zajištěno, že vyhoví-li soud žalobě a nezbytnou cestu povolí, bude mít žadatel o její zřízení zajištěn přístup ke své nemovitosti z veřejné cesty, a bude tak naplněn účel institutu nezbytné cesty ve smyslu § 1029 odst. 1 o. z.“[4]

[…] Vyplývá-li z provedeného dokazování, že spojení s veřejnou cestou má vést přes více sousedních pozemků a žadatel se povolení nezbytné cesty domáhá pouze přes některé z nich, je nutné postavit najisto, zda přes pozemky neoznačené v žalobě má žadatel sjednán přístup na základě jiného právního titulu.“[5]

b) Z jakých předpokladů vychází soud při rozhodování o způsobu úhrady (jednorázově / v opakujících se dávkách) za zřízení nezbytné cesty? 

„Půjde-li o rozsáhlejší omezení vlastnického práva, při kterém bude náhrada určena vyšší částkou, bude – obecně – náhrada v opakujících se dávkách spravedlivější, protože v případě změny poměrů (např. i při vyšší inflaci) bude možné dávky upravit (§ 163 odst. 1 o. s. ř.). Nicméně tam, kde jde o poměrně malé omezení vlastníka zatíženého pozemku, a jednorázová náhrada by se pohybovala okolo 10 000 Kč, jako v dané věci, nebo i o něco výše, není – nejsou-li tu mimořádné okolnosti, důvod pro stanovení opakujících se dávek.“[6] 

c) Jak se stanoví výše náhrady za povolení nezbytné cesty, jsou-li formou úhrady opakující se dávky? 

„Při stanovení náhrady za povolení nezbytné cesty v opakujících se dávkách je třeba vyjít z obvyklé výše dávky, za kterou se v obdobných místech (lokalitách) sjednává cena za smluvně zřizované srovnatelné právo cesty. Při nedostatku srovnatelných údajů lze přihlédnout k obvyklé výši nájemného zatíženého pozemku jako jednomu z faktorů pro stanovení úplaty za povolení nezbytné cesty. Bude nutné také zohlednit újmu vlastníka pozemku, ke kterému soud povoluje právo nezbytné cesty, jež může spočívat i ve snížení ceny tohoto pozemku v důsledku jeho zatížení právem cesty. Lze také vzít v potaz, zda pozemek, resp. jeho část zatíženou právem nezbytné cesty bude výlučně užívat žadatel o její povolení, či spolu s ním i další osoby nebo vlastník zatíženého pozemku.“[7]

d) Je soud oprávněn povolit nezbytnou cestu jako služebnost, přestože to žalobce v žalobě výslovně nepožadoval? 

„[S]oud byl oprávněn povolit nezbytnou cestu jako služebnost, a to i když žalobce povolení cesty v této formě v žalobě výslovně nepožadoval. V posuzované věci shledává Nejvyšší soud rovněž přiměřenou úvahu soudů nižších stupňů, že je vhodné povolit nezbytnou cestu jako služebnost, a to s ohledem na právní jistotu žadatele o nezbytnou cestu (na tomto závěru ničeho nemění ani úvahy soudu prvního stupně o možném povolení nezbytné cesty ve formě obligace).“

Za jakých podmínek je možné, aby na náš pozemek stékala voda z pozemku souseda?

„[J]de o přímou imisi, jestliže je přirozený odtok vody změněn přičiněním lidským, měnícím přirozenou povahu pozemku.“[8] […] „Přímé přivádění imisí na sousední pozemek je zakázáno. Je přitom nerozhodné, zda takové imise lze považovat za přiměřené místním poměrům či nikoliv a zda podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. To proto, že vlastník pozemku, ze kterého jsou imise přiváděny, tím v podstatě užívá sousední pozemek jako svůj vlastní. Jestliže vlastník pozemku upravil svůj pozemek tak, že z něj voda stéká na sousední pozemek, jde o přímou imisi. […] Přivádění vody na sousední pozemek může být založeno např. služebností práva na svod dešťové vody.“[9]

„Způsobení přímého přivádění imise na pozemek jiného vlastníka může spočívat v činnost trvající, ale i jen jednou proběhlé (např. postavení domu, z jehož střechy stéká voda). Tedy jestliže ze sousedního domu (jeho střechy) odtéká voda přímo na sousední pozemek, bez toho, aby ji majitel domu jímal do kanalizace či jinak zabezpečoval (např. trativodem na svůj pozemek) její odtok tak, aby nezasahoval na sousední pozemek, jde o přímou imisi, která je nedovolená.“[10]

Závěrečný doslov

Mám-li vybrat jediný ze senátů Nejvyššího soudu, jehož rozhodnutí bych doporučil každému zájemci o soukromé právo, byl by to senát č. 22. Jeho rozhodnutí jsou mimořádně čtivá, a navíc se často týkají mimořádně zajímavých právních otázek. Tento příspěvek má za cíl zprostředkovat vám výběr relevantních názorů, jež zmíněný senát formuloval v nedávné době. Ve snaze vyhnout se mystifikaci a zachovat maximální autenticitu jsem pro tento příspěvek zvolil formu přímých citací se zvýrazněním nejdůležitějších závěrů a argumentů.

---