Mohou koronavirová opatření zapříčinit změnu obvyklého bydliště nezletilých dětí?

V důsledku koronavirové pandemie byla vládou ČR vydána i opatření týkající se cestování a hranic, což také ovlivnilo život rodin, kde je jeden z rodičů v zahraničí nebo jsou cizinci.[1] Najednou se z návštěvy na prodloužený víkend nebo týdenní návštěvy jednou za čtvrt roku stal pobyt na tři měsíce a druhý rodič toho hned využívá ve svůj prospěch – dítě je v ČR od března, tak má v červnu automaticky obvyklý pobyt v ČR. Nebo rodič, který zde byl na návštěvě, ale obvyklý pobyt má dítě v zahraničí začíná tvrdit, že je v ČR ne kvůli pandemii a opatřením vlády, ale z důvodu obvyklého pobytu, což dokládá, že je zde již tři měsíce vkuse a dítě je zde sociálně integrované.  

Koronavirová pandemie a související státní opatření nejen České republiky, ale i zahraničních států jsou opatřeními mimořádnými, učiněněnými v době nouzového stavu. Nelze tento stav zneužívat pro potřebu ohýbání kritérií, která jsou judikaturou ke stanovení obvyklého bydliště konstantně aplikována. 

Pojem „obvyklé bydliště“ není v Úmluvě o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ani v nařízení Brusel II bis definován, ale existuje česká i zahraniční judikatura[2], která kritéria tohoto faktického, nikoliv právního hraničního určovatele definuje. Pojem „obvyklého bydliště“ by měl být vykládán vždy ve vztahu k reálné situaci dítěte a okolnostem života konkrétního dítěte, nikoliv tedy v závislosti na formalismu, daném např. trvalým bydlištěm, místem narození, pouhou délkou pobytu.  Kromě fyzické - reálné přítomnosti dítěte v daném státě je třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu, a že pobyt dítěte vykazuje také integraci do sociálního a rodinného prostředí, že dítě má aktuální zájem v tomto státě. 

K relevantním faktorům patří:

• délka pobytu
• pravidelnost pobytu
• záměry (úmysl) a důvody pro stěhování a následný pobyt dítěte v daném státě
• národnost dítěte, státní příslušnost dítěte
• rodinné, společenské a kulturní vztahy
• aktivity (kroužky, zájmy) dítěte
• jazykové znalosti dítěte
• místo a podmínky návštěvy školy, předškolského zařízení
• kde se nachází ošetřující lékař dítěte 
• pracovní vazby rodičů na daný stát 
• finanční zázemí v daném státě (např. nemovitosti v daném státě)

Na druhé straně je třeba vzít zřetel, že jde (zpravidla) o místo, v němž dítě pobývalo bezprostředně před přemístěním. Za účelem rozlišení mezi obvyklým bydlištěm a pouhou dočasnou přítomností je třeba zdůraznit, že pobyt musí určitou dobu trvat, aby vyznačoval dostatečnou míru stálosti. Vždy je kladen důraz na dosažení dostatečného stupně kontinuity bydlení/pobytu dítěte v určité zemi. Dítě musí mít k určitému místu vytvořen vztah „domova“, mít zde např. svého lékaře, chodit tam do školky či školy, mít zázemí kamarádů, popř. příbuzných a ztráta takového místa pro něho musí být určitým traumatem.[3] Prostředí dítěte nízkého věku je pak především rodinné prostředí tvořené osobou či osobami, s nimiž dítě žije, které jej skutečně opatrují a pečují o něj. 

Rodiče, kteří se do situace v článku popsané dostali, by měli mít důkazy, že jejich pobyt s nezl. dítětem byl v daném státě způsoben státními opatřeními, nebyl plánovaný, a jakmile překážky odpadnou, měli by se navrátit do země obvyklého pobytu nezl. dětí. Byť budou jistá omezení nadále pokračovat[4], zůstává-li rodič s dítětem pod pohrůžkou druhého rodiče v daném státě jen proto, že je mu vyhrožováno, že nemůže vycestovat, protože už je v ČR dlouho a dítě unese, tak započítávání této mimořádné doby není namístě. Stejně tak, pokud je rodič v jiném státě s dítětem a nechce se vrátit, lze podat návrh na navrácení dítěte co nejdříve po skončení všech restrikcí pohybu. 

 [1] Od 14. března 2020 byl vyhlášen pro občany České republiky a cizince s trvalým nebo přechodným pobytem nad 90 dnů na území ČR zákaz vstupu do rizikových oblastí s výjimkou osob, kterým byla udělena výjimka.