Nejvyšší soud vs. (ne)vykonatelné notářské zápisy – část III.

V posledních měsících vydal Nejvyšší soud řadu rozhodnutí, která se dotýkala (tu více, tu méně) notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti.

spolupracující redaktor, právník ve spol. ZVOLSKÝ ADVOKÁTI s.r.o.
Rozhodnutí soudu o nekalé soutěži
Foto: Fotolia

Přístup soudů k těmto zápisům je dlouhodobě spíše přísný, ba dogmatický, čehož důvodem je patrně zejména ochrana práva povinné osoby (dlužníka) na řádný proces. V některých případech se nicméně zdá, že tato ochrana je nepřípustnou měrou hypertrofována, což se může jevit jako problematické mj. proto, že povinné osoby se (alespoň do určité míry) této ochrany podpisem vykonatelného notářského zápisu dobrovolně vzdávají.

Tento příspěvek postupně komentuje tři rozhodnutí různých senátů nejvyšší soudní instance, jejichž společným jmenovatelem je vztah k vykonatelným notářským zápisům dle § 71b not. řádu. Hlavním cílem tohoto příspěvku je podrobně analyzovat první z těchto rozhodnutí, jež se zabývá notářským zápisem, v němž povinná osoba svolila k vykonatelnosti své povinnosti spočívají ve vyklizení určitých nemovitých věcí. Závěry tohoto rozhodnutí pokládám za diskutabilní, jejich obecné prosazení dokonce za velmi nebezpečné. Zbylým dvěma rozhodnutím poskytuji podstatně méně prostoru, spíše na ně pouze poukazuji, neb míním, že by ani ona neměla zůstat bez povšimnutí.  

Zastoupení při sepisu vykonatelného notářského zápisu – 2:0 pro Nejvyšší soud

Pojednání o zbývajících dvou rozhodnutích bude o poznání stručnější. V prvním z nich potvrdil dovolací soud svůj striktní přístup k otázkám zastoupení účastníků vykonatelných notářských zápisu. Konkrétně připomněl, že takové zastoupení se kvůli procesní povaze dohod dle § 71b not. řádu[1] řídí úpravou občanského soudního řádu.[2] Na toto rozhodnutí a tyto jeho závěry nepoukazuji proto, že bych jej hodlal kritizovat, leč proto, že jsou tyto závěry někdy opomíjeny ze strany praxe. Ani někteří zástupci notářského stavu si totiž nejsou vědomi této ustálené judikatury, a občas se proto dopouštějí zbytečných chyb. Abych byl konkrétnější, setkal jsem se např. s „vykonatelným“ notářským zápisem, jehož účastníkem byla právnická osoba (městská část), která byla zastoupena další právnickou osobou, a to bez toho, aniž by pro zastoupení právnickou osobou byly splněny podmínky §§ 26 či 26a o. s. ř.[3]

Dovolací soud se konkrétně zabýval otázkou, k jakým důsledkům vede, když právnickou osobu coby účastníka vykonatelného notářského zápisu zastupuje osoba, která se nachází ve střetu zájmů. Soud s poukazem na § 21 odst. 4 o. s. ř. uzavřel, že v takovém případě „jsou procesní úkony (jímž je též svolení účastníka, aby byla podle notářského zápisu vedena exekuce a aby byl notářský zápis exekučním titulem, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní), které jednající osoba za právnickou osobu činila, od počátku neúčinné a soud k nim nesmí přihlížet.[4] […] Jestliže při podpisu notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti byly zájmy povinné a jejího jednatele rozporné s ohledem na blízký vztah jednatele a oprávněné, jednání jednatele za povinnou (svolení k vykonatelnosti notářského zápisu) bylo neúčinné a exekuci je třeba zastavit.“

Odpovědnost státu za nesprávný úřední postup notáře při sepisování vykonatelného notářského zápisu – notáři symbolicky snižují na 2:1

Ačkoli jsou soudy při posuzování notářských zápisu dle § 71b not. řádu přísné, neznamená to, že se „oprávnění“ z „nevykonatelných vykonatelných“ zápisů mohou bez dalšího domoci náhrady své újmy (vůči České republice, která může dle zák. 82/1998 Sb. odpovídat i za nesprávný úřední postup notáře). V konkrétním posuzovaném případě se oprávněný z vykonatelného notářského zápisu domáhal náhrady skutečné škody po státu.[5] Ačkoli soudy shledaly nesprávný úřední postup v tom, že notář plně nedostál své poučovací povinnosti,[6] nebyl žalobce úspěšný, a to především ze dvou důvodů. První důvod jeho neúspěchu spočíval v přetržení kauzálního řetězce, k němuž došlo sérií jednání ze strany účastníků při uzavírání dohody o narovnání (která měla být hmotněprávním titulem utvrzeným vykonatelností), která však byla shledána absolutně neplatnou. 

Druhý důvod shledával Nejvyšší soud v nedostatku příčinné souvislosti vůbec, konkrétně uzavřel, že nebyla naplněna ani teorie podmínky, jež je považována za základní východisko při zkoumání kauzality.[7] In concreto bylo klíčové zodpovědět otázku, zdali by pohledávka, za jejíž ztrátu (či neexistenci) měl stát odpovídat, směrovala vůči solventnímu dlužníkovi. Osoby dle notářského zápisu povinné se však nacházely v konkurzu, který byl dokonce ve vztahu ke dvěma z nich zrušen pro nedostatek majetku. V dané věci proto jediná právně významná příčina (která vylučovala kauzální vztah s tvrzeným nesprávným úředním postupem) vzniku tvrzené škody spočívala v nedobytnosti pohledávek pro nemajetnost osob povinných (dlužníků). Dovolací soud proto uzavřel, že ani tehdy, nedošlo-li by k nesprávnému úřednímu postupu notáře, nemohla by oprávněná osoba úspěšně vymoci svou pohledávku, neboť hospodářská situace osob povinných by se ani řádným úředním postupem nikterak nezlepšila. Nejvyšší soud použil přiléhavý obecnější argument, že „[n]áhrada škody obecně neslouží k tomu, aby se poškozený dostal z hlediska hospodářského do výhodnější pozice, než ve které by se nacházel nebýt škodní události.“

Závěrečná rekapitulace

Hlavní poselství tohoto pojednání by se dalo shrnout za pomoci parafráze Hoetzelovy teze o tom, že právní theorie občas musí býti praktičtější, a především že praxe by občas měla býti theoretičtější.[8] Právní teorie by měla hledat inspiraci v soudních rozhodnutích a měla by poukazovat na jejich slabá místa, jakož i na úskalí, která se s nimi mohou pojit. Na druhé straně by právní praxe (zejména soudní) měla poznatky právní teorie reflektovat a pokud hodlá učinit nějaký kontroverzní závěr či odklon od převládajícího literárního postoje, měla by se s takovým postojem argumentačně vypořádat.

Soudy ve svých rozhodnutích čas od času postupují „tak, že složitými argumentacemi vyvádějí se ze zákonných textů rozhodnutí, jejichž tendencí jest dáti rozhodnutí spravedlivé, ač sluší doznati, že leckteré z takových rozhodnutí stěží se dá srovnati s textem zákonným."[9] Nejvyšší soud v prvním ze zkoumaných rozhodnutí sofistickým způsobem vyložil, či spíše rozložil, ustanovení § 71b not. řádu. Jeho argumentace není přesvědčivá a zdá se, že opomíjí základní právně-teoretické poznatky. Za jejich pomoci jsem se pokusil o kritickou analýzu zmíněného rozhodnutí, přičemž dospívám ke dvěma závěrům, které potvrzují mé hypotézy. Zaprvé, usnesení vydané dne 26. 5. 2020 pod sp. zn. 26 Cdo 2085/2019 nebylo správné ani v poměrech konkrétní věci, natož pak v rovině obecné – tedy neplatí, že notářský zápis dle § 71b not. řádu nemůže utvrzovat povinnost dlužníka znějící na vyklizení. 

Zadruhé, i kdyby má první teze neplatila, tedy zmíněné rozhodnutí by bylo shledáno jako in concreto správné, neplyne z něj obecný právní závěr, že notářský zápis dle § 71b not. řádu, v němž osoba povinná svoluje k vykonatelnosti své povinnosti vyklidit nemovitou věc, nemůže za žádných okolností sloužit jako exekuční titul. I přes nešikovnou formulaci dovolací otázky i části odůvodnění, lze z předmětného rozhodnutí vyčíst, že jeho hlavní argument plyne z toho, že v posuzovaném případě (alespoň dle názoru dovolacího soudu) mezi účastníky nikdy neexistoval závazkový právní poměr. Pakliže zde ovšem takový poměr existoval, avšak došlo k jeho zániku z důvodu uplynutí doby, jako tomu bývá v případě nájmu, neopírá se nárok věřitele požadovat vyklizení předmětné nemovité věc (pouze) o jeho vlastnické právo, nýbrž (též) o jeho obligační postavení. Soudím tak, že vykonatelné notářské zápisy utvrzující postavení pronajímatelů a znějící na vyklizení jsou nadále exekučními tituly se vším všudy. Použijeme-li k sumarizaci sportovní terminologii, lze konstatovat, že Nejvyšší soud se sice prvním ze zkoumaných rozhodnutí dostal do vedení 1:0, učinil tak ovšem za cenu nečisté hry (faulu). Zda mu tento faul prošel, ukáže pouze čas. Úkolem tohoto příspěvku bylo na tento faul poukázat a přispět do diskuse se svými argumenty, které mohou případnému budoucímu arbitrovi usnadnit (či zkomplikovat?) rozhodování. Tímto arbitrem nerozumím toliko Nejvyšší či Ústavní soud, může jím být i notář, jenž stojí před rozhodnutím, zda sepsat daný notářský zápis, či soudce exekučního soudu, který stojí před rozhodnutím, zda zastaví konkrétní exekuci.

Tento článek se vedle toho – spíše jaksi obiter dictum – dotýká i dvou dalších rozhodnutí nejvyšší soudní stolice, která pocházejí z nedávné doby a která souvisejí s problematikou vykonatelných notářských zápisů. Se závěry těchto rozhodnutí se naopak ztotožňuji a poukazuji na ně proto, že by dle mého mínění ani ona neměla zůstat v jakémsi polostínu rozhodnutí zmíněného na prvém místě, a tedy bez povšimnutí odborné veřejnosti. 

Článek byl publikován v Komorních listech č. 2/2022.


[1] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3836/2013; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4188/2014.

[2] Srov. Šebánková, L. Některé aspekty zastupování. Ad Notam, 2019, č. 1, s. 17; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 90/2017: „Zastupuje-li při sepsání exekutorského (notářského) zápisu se svolením k vykonatelnosti oprávněného a povinného týž zástupce, jsou jeho zájmy v rozporu se zájmy povinného (§ 32 odst. 2 OSŘ); exekuci nařízenou podle takového zápisu soud podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ jako nepřípustnou zastaví.“

[3] Srov. § 24 odst. 2 věta druhá o. s. ř.

[4] Obecně viz Doležílek, L. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád: komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 121.

[5] Jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1976/2020.

[6] Přestože při sepisu dohody se svolením k vykonatelnosti vychází notář zejména z požadavků a shodných prohlášení účastníků a není autorem hmotněprávního titulu, jedná se stále o notářský zápis o právním jednání, o němž platí notářovy povinnost plynoucí především z §§ 2 a 62 a násl. not. řádu. „Notář jako osoba právně vzdělaná a erudovaná je povinen s očekávatelnou a běžnou obezřetností a profesní zkušeností zhodnotit právní jednání, jehož písemné zachycení je po něm žádáno s ohledem na dostupné informace.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2734/2016).

[7] Kauzální vztah mezi příčinou a následkem je dán tehdy, pakliže by následek bez takové příčiny nenastal (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).

[8] Srov. Hoetzel, J. Za prof. Pražákem. K úkolům vědy správního práva. Právník, sešit 3, 1909, s. 93.

[9] Krčmář, J. In: Krčmář, J., Andres, B. Právo občanské, I: Výklady úvodní a část všeobecná. Praha: Spolek československých právníků Všehrd, 1936. s. 76–77.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články