Smluvní pokuta nově
Fungování smluvní pokuty je vzdání se práva na náhradu škody do budoucna. Protože tím říkám, že vznikne-li mi škoda vyšší, než jsme si sjednali ve smluvní pokutě, tak na ni nemám právo. A to je nepochybně vzdání se práva na náhradu škody. V těchto případech smluvní pokuta nemůže mít tento efekt, a zejména, co je důležité ve vztahu ke slabší straně, zejména ke spotřebiteli. I obec se může vyskytnout v pozici spíše silnější než slabší strany a je důležité, když si do smlouvy dáváte smluvní pokutu, abyste na to mysleli.
Jaký to bude mít efekt, co s tím uděláme? Znamená to, že to ujednání bude neplatné, když ještě v tuhle chvíli nevíme, jaká škoda nám vznikne nebo nevznikne? Problém není v tom, že náhrada škody bude nějak paušalizována, problematické je, že pokud bude prokázáno, že vznikla škoda vyšší, tak slabší strana se tohoto už nemůže domáhat. Já myslím, že lze hledat cesty, než abychom řekli, že je celé ujednání neplatné, těžko těmto stranám pomůžeme nebo těžko budeme respektovat jejich vůli, spíš si myslím, že by to mělo tendovat ke konverzi právě do takové smluvní pokuty, která neomezuje právo na náhradu škody. Bude to plnit funkci paušalizace bez následného prokazování a bude zřejmé, že to, co jsme dohodli, můžeme požadovat, ale nebude to současně bránit při prokázání vyšších nároků a požadování toho, co přesahuje sjednanou smluvní pokutu.
Právo na náhradu vyšší škody než je smluvní pokuta
Vzniká další otázka: co když si typická silnější strana do smlouvy prosadí ujednání, že toto nemá platit. A tady si opět myslím, že můžeme velmi dobře navázat na to, co známe z částečné neplatnosti. Máme to nejen v našem komentáři (pozn.: F. Melzer, P. Tégl a kol. : Velký komentář k občanskému zákoníku, Leges, 2014), ale přebírá to rovněž německá judikatura, ale i judikatura Soudního dvora Evropské unie, a totiž že u spotřebitele musíme zkoumat, jestli náhodou tím, že budeme pouze moderovat, snížíme nárok na náhradu škody na určitou minimální úroveň, nebo jestliže řekneme, že to celé je neplatné, jestli tím náhodou nebudeme toho dodavatele, tu silnější stranu, motivovat k nějaké nekalé činnosti. Vezměte si případ, že silnější strana si do smlouvy dá nějaké nepřiměřené ujednání. Jaká bude její spekulace? Bude říkat, buďto si najdu toho chudáka na druhé straně, který se nebude bránit, potom z toho budu čerpat, budu z toho mít výhody, nebo se bude bránit, pak řekneme, že to je celé neplatné, a tím pádem je všechno ze stolu, já nemusím platit za férových podmínek. Když se bude dovolávat ochrany, tak nebude nic a hledám si další oběť, tu si najdu a uvidíme, bude se bránit, nebude se bránit….
Proto se dovozuje, a to i třeba proti projevené vůli silnější strany, že se to má moderovat na přiměřenou úroveň, jinými slovy silnější strana je donucena plnit za férových podmínek. A to je určitá úvaha, která by se dala aplikovat s tím, že by vzniklo i proti opačné vůli silnější strany právo na smluvní pokutu, které by neomezilo právo na náhradu vyšší škody.
Nájem versus ubytovací služby a náhrada škody
Nedávno jsme měli seminář pro Jihomoravský krajský úřad, kde přišel dotaz ohledně bytů, které jsou pronajímány studentům jako koleje, zkolaudovány jsou jako byty, ale všichni vědí, že to je pro studenty po dobu studia. A vznikla otázka – co když studentům někdo něco ukradne, jestli odpovídají, jako kraj nebo obec, za škodu na vnesených věcech? To je zajímavá otázka, je třeba říci, že je úplně jedno, jestli pronajímáme byt pouze ke krátkodobým účelům a nikoli za účelem uspokojování základní potřeby bydlení, to už dnes nehraje žádnou roli. Nepůsobí to neplatnost smlouvy, jestliže v bytě někdo bydlí za krátkodobým účelem. Takže co s tím? Mohla by to být smlouva o ubytování, anebo by to mohl být obecný nájem. Nový občanský zákoník přebírá úpravu smlouvy o ubytování a řadí ji jako podtyp nájmu, ust. § 2946 OZ je v zásadě převzato ze staré právní úpravy. A tady je jedno sousloví – ubytovací služby. Vypadá to, jako kdyby to bylo něco ekonomického, ale to je ještě pozůstatek, dokonce i v tomto znění nového občanského zákoníku, socialistického občanského zákoníku z roku 1964. Tam nebyly žádné závazky, tam nebylo obligační právo, tam byly primárně upraveny služby. To byl totálně rozbitý systém obligací, ale byly tam ubytovací služby. Na to se reagovalo v rámci náhrady škody, a byla tam úzká provázanost. Kdo uzavírá tuto smlouvu, odpovídá za škodu na věcech vnesených.
A moje otázka zní: Jak budeme § 2946 chápat dnes? Když se podíváme na úpravu ubytování, která je definována v § 2326 OZ a říká, že „smlouvou o ubytování (o přechodném nájmu) se ubytovatel zavazuje poskytnout ubytovanému přechodně ubytování na sjednanou dobu“, a teď je to důležité, „v zařízení k tomu určeném“. Čemu se obecně v soukromém právu velmi bráníme je, jestli povahu smlouvy mám rozhodovat podle stavebně technického nebo kolaudačního určení určitých prostor, nebo jestli to má primárně vycházet z vůle stran. Moje řešení je trochu zvláštní, samozřejmě primárně, pokud bude zřejmá nějaká vůle stran, v tomto případě, i když máme § 1, odst. 1, věta druhá, tak si myslím, že jediné smysluplné rozlišení úpravy obecného nájmu, úpravy nájmu bytu a úpravy smlouvy o ubytování je ten, jaké je skutečné určení příslušných prostor. To, čemu se u bytů mimořádně bráníme a připadá nám to absurdní, tak tady se bez toho neobejdeme. Závěr pro byty, které se pronajímají za účelem studentského bydlení - nebude to nájem bytu, protože to nesměřuje k uspokojování bytových potřeb ve smyslu základních potřeb bydlení, nebyla by to tím pádem ani smlouva o ubytování, protože to není zařízení k tomu určené, spadlo by nám to na obecný nájem.
Dávám to spíš jako názor k diskusi, nemyslím si, že to, co si myslím, je správné, spíš ukazuji jakési problémy tohoto řešení, základní problém je, že jsme převzali smlouvu o ubytování. Problém nového občanského zákoníku je často v tom, že je málo diskontinuitní. Jinak se říká, že je moc diskontinuitní, bohužel často je málo diskontinuitní, a to je právě ten případ.
Odpovědnost za vnesené věci není nová
Jen tak pro zajímavost, odpovědnost za vnesené věci není v našem právu nová. To si nevymyslelo socialistické právo, je to převzato z obecného zákoníku občanského, z § 1316, kde se říká, že hostinští, kteří poskytují cizím osobám byt, atd., odpovídají za škodu na vnesených věcech. Když se podíváme do aktuální rakouské judikatury, tak ta to chápe pro velmi krátkodobé přenocování, vůbec se to neaplikuje na studentské internáty a odpovědnost za jejich věci. Proto bych tendoval spíše k restriktivnímu pojetí, jestli to bylo za krátkodobým účelem v zařízení k tomu určeném, jinak je to obecný nájem.
Je velmi obtížné říci, co se může týkat územních samospráv, protože územní samosprávy mohou být jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného. A na straně poškozeného může to být jakákoliv situace. Tam se vás týká z náhrady škody úplně všechno, snad nebude obec ve vztahu rodiče a dítě, ale může už být ve vztahu nějakého veřejného opatrovníka, takže i odpovědnost za osoby, které samy neodpovídají, může hrát určitou roli. Na vás tak dopadá úplně všechno, proto vytáhnu pouze nějaké drobné věci.
Škoda způsobená zvířetem
Smysl ustanovení, který se při přípravě NOZ velmi diskutoval, byla škoda způsobená zvířetem. Vždy, když se někde ukáže zvíře, tak to vzbudí obrovské emoce. Stará právní úprava ohledně zvířete neříkala nic. Jinými slovy, mělo se postupovat podle obecných pravidel. A obecná pravidla byla subjektivní odpovědnost, odpovědnost za protiprávní jednání a zavinění. To byl základ. Jak k tomu přistupoval Nejvyšší soud? Existuje jeden případ, který se vás (samosprávy) může velmi týkat, pokud máte ve správě nějaký útulek. Jeden vlastník choval psa, měl jej v nějakém kotci a z nějakého důvodu, a to se mělo prokazovat, pes z toho kotce utekl. Škoda, kterou způsobí psi, nemusí spočívat pouze v tom, že někoho pokouše, daleko nebezpečnější jsou situace, kdy pes vběhne na vozovku a způsobí nějakou dopravní nehodu, a tam již jde o život. A přesně to se stalo. Pes vběhl na silnici, stala se havárie a vyvstala otázka, co s náhradou škody. Vlastník psa argumentoval tak, jak bychom očekávali od toho, kdo vychází ze subjektivní odpovědnosti. Říkal, jak kotec vybudoval, že nezanedbal prevenční povinnost a jednal nezaviněně. Nejvyšší soud to však úplně utnul a říkal, že v zásadě nerozhodne, jak byl kotec vybudován atd., důležitá je pouze ta skutečnost, že ten pes z kotce utekl, vběhl na silnici a v důsledku toho způsobil nehodu.
Tvrdá objektivní odpovědnost za výsledek
To znamená, zatímco v zákonu jsme měli napsáno subjektivní odpovědnost za zavinění, soudy to judikovaly jako tvrdou objektivní odpovědnost za výsledek. Jenom toto napětí mezi reálnou aplikací a mezi slovy zákona nám říká, že právní úprava nebyla úplně v pořádku. Reagovalo se na to způsobem, doslovného převzetí úpravy ust. § 833 německého občanského zákoníku (německého BGB). Úprava vychází z této koncepce zvýšení rizika. V zákoně se říká: „pokud někdo má nějaké zvíře, potom má odpovídat za škodu, kterou způsobí, a to i za předpokladu, že to nemohl sám nějak ovládnout.“ Jinými slovy § 2933 nám říká, že vlastník zvířete zásadně odpovídá za zvíře objektivně, podobně jako třeba vlastník motorového vozidla. Ust. § 2934 to ale koriguje a říká, že slouží-li domácí zvíře vlastníku k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, nebo slouží-li jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením, zprostí se vlastník povinnosti k náhradě, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost. To znamená, jestli v zásadě jednal s tím, co lze od něj v konkrétní situaci požadovat. To se velmi blíží prevenční povinnosti.
Toto je v českém prostředí mimořádně zajímavá reakce a dokládají to rovněž určité názory, které v naší společnosti panují, že je to přesně obráceně, než by to mělo být. Zatímco ten, kdo má zvíře pro své potěšení, odpovídá objektivně, zatímco podnikatel pro výkon činnosti odpovídá subjektivně podle § 2934. Ve skutečnosti je ta úvaha jiná, protože pokud někdo zvyšuje riziko pro ostatní jen pro své vlastní potěšení, má odpovídat přísně, pokud to riziko pro ostatní zvyšuje ale v důsledku obecně prospěšné činnosti, tak má odpovídat podle subjektivní odpovědnosti.
Škoda způsobená osobou s nebezpečnými vlastnostmi
Ke škodě způsobené osobou s nebezpečnými vlastnostmi podle § 2923 OZ, se říká: „kdo se vědomě ujme osoby nebezpečných vlastností tak, že jí bez její nutné potřeby poskytne útulek nebo jí svěří určitou činnost, ať již v domácnosti, provozovně či na jiném podobném místě, nahradí společně a nerozdílně s ní škodu způsobenou v takovém místě nebo při této činnosti někomu jinému nebezpečnou povahou této osoby způsobené.“ Jedná se pouze o případy, kdy se někdo ujme nebezpečné osoby vědomě. Co to je nebezpečná osoba, vysvětluje § 1314 obecného zákoníku občanského, a říká, že to je „osoba nebezpečná vlastnostmi těla nebo mysli.“ Vlastnosti mysli znamená duševní porucha, vlastnosti těla nějaká nakažlivá choroba, atd. Takže jinými slovy osoba, která svými vlastnostmi může být nebezpečná pro ostatní, může být nad míru normální nebezpečná pro ostatní. Pokud jste jí bez její nutné potřeby, a to je důležité, poskytli útulek, tak za ni odpovídáte.
Dále je třeba vysvětlit, co znamená v domácnosti, provozovně, či na jiném podobném místě, což je u tohoto paragrafu klíčové. Jde o nějaký jinak chráněný prostor. Celé to ustanovení je postaveno na této úvaze - mám určitý chráněný prostor, kam se normálně lidé nedostanou. Pokud já do tohoto chráněného prostoru „dotáhnu“ nějakou osobu, která má tyto nebezpečné vlastnosti a ona způsobí škodu, která odpovídá těmto vlastnostem, tak s ní budu odpovídat já. Třeba ředitel školy, který přivede nového učitele, o němž ví, že je pedofil, a že to místy nezvládá. Zaměstná ho a potom se stane nějaké neštěstí. Ředitel školy bude říkat, že on je za svůj čin odpovědný, tam je tzv. přerušení příčinné souvislosti, jestliže do kauzálního nexu vstoupí svobodné lidské jednání, přerušuje se příčinná souvislost a tou příčinou je pouze to nové svobodné jednání. Zákon však říká, že to není pravda, protože když nebezpečné osobě někdo umožnil vstup do chráněného prostoru, tak přestože to bylo svobodné jednání dotyčné nebezpečné osoby, bude spolu s ní odpovědný.
Konference Právo ve veřejné správě 2014
Ve dnech 5. a 6. listopadu 2014 se v Hradci Králové konal již 3. ročník odborné konference Právo ve veřejné správě. Záštitu nad letošním ročníkem převzalo Ministerstvo vnitra ČR prostřednictvím náměstkyně pro veřejnou správu a legislativu, Sdružení místních samospráv ČR, Svaz měst a obcí ČR, Sdružení tajemníků městských a obecních úřadů ČR a Institut pro veřejnou správu Praha. Na konferenci s podtitulem Nové právo 2014 vystoupilo během dvou dnů 13 přednášejících odborníků z oblasti advokacie, státní správy a samosprávy, akademické půdy a dalších. Pořadatelem byl právní informační systém CODEXIS pod mediální patronací právního portálu Právní prostor.cz. Více na http://www.pvvs.cz/.
Diskuze k článku ()