Výkladové problémy patrně nebude vyvolávat smluvní ustanovení: „Nesplní-li smluvní strana A svou povinnost zaplatit kupní cenu včas, je smluvní strana B oprávněna požadovat od ní smluvní pokutu ve výši XY Kč.“ Zde je na první pohled zřejmé (a lze to dovodit pouhým gramatickým výkladem), že se se smluvní strany dohodly na smluvní pokutě. Jak však posuzovat situaci, kdy je smluvní straně B dopředu dána sleva z kupní ceny, která je v případě nezaplacení kupní ceny včas „dofakturována“? Převedeno do řeči čísel:
- situace A: kupní cena činí 10.000 Kč, smluvní strany výslovně sjednávají pro případ nezaplacení kupní ceny včas smluvní pokutu ve výši 1.000 Kč.
Zaplatí-li tedy kupující kupní cenu včas, zaplatí 10.000 Kč; nestane-li se tak, zaplatí 11.000 Kč.
- situace B: kupní smlouva obsahuje následující ustanovení: „Kupní cena činí 10.000 Kč, a to po zohlednění slevy 1.000 Kč. Nesplní-li kupující svou povinnost zaplatit kupní cenu včas, bude kupujícímu dofakturována částka ve výši poskytnuté slevy.“
I zde tak platí výše uvedené – zaplatí-li tedy kupující kupní cenu včas, zaplatí 10.000 Kč; nestane-li se tak, zaplatí 11.000 Kč. Je však zřejmé, že se situace B od situace A liší (minimálně svým textem) a právní status oné tisícikoruny není na první pohled zřejmý. Sluší se pro úplnost uvést, že důvod k užívání těchto formulací je spíše psychologický – vidina poskytnuté slevy je jistě více motivační než vidina smluvní pokuty.
Liší se tedy kromě tohoto v něčem situace A od situace B? Ač by se mohlo zdát, že rozlišování mezi nimi nemá praktický význam, opak je pravdou. Důvodem k tomuto závěru jsou některé účinky, jež právní řád se smluvní pokutou spojuje. Jmenovitě lze poukázat na paušalizaci náhrady škody [§ 2050 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „OZ“], moderační právo soudu [§ 2051 OZ] či (ne)možnost požadovat smluvní pokutu v případě, že právo na její uplatnění vzniklo až po rozhodnutí o úpadku [§ 170 písm. e) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů]. V případě, že by ve výše uvedené situaci B ona tisícikoruna nebyla považována za smluvní pokutu, nemohlo by pochopitelně dojít k aplikaci žádného z těchto ustanovení.
Dlužno podotknout, že ani judikatura vážící se k situaci B nebyla jednoznačná. V rozhodnutí ze dne 17. září 2013, sp. zn. 32 Cdo 3092/2011, připustil Nejvyšší soud názor, že by takové ujednání bylo možno považovat za ujednání o ceně. Předchozí rozhodnutí Vrchního soudu v Praze proto zrušil a uložil tomuto soudu, aby zkoumal, zda nebylo úmyslem kontrahentů v souladu s ustanovením § 36 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dnes § 548 odst. 2 OZ) sjednat slevu s rozvazovací podmínkou, že sjednaná cena bude zaplacena včas.
V jiné věci oproti tomu Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 5. března 2013, č. j. 6 Cmo 287/2012-172 dospěl k závěru, že takové ujednání je ujednáním o smluvní pokutě. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1118/2013. V tomto rozhodnutí zaujal Nejvyšší soud názor, že se o ujednání o smluvní pokutě jednat nemůže. K platnému sjednání smluvní pokuty totiž musí z textu jednoznačně vyplývat, jaká povinnost je tímto institutem zajišťována, čemuž výše uvedená formulace neodpovídala. Dlužno podotknout, že tomu bylo zejména z důvodu, že splatnost pohledávky byla mezi účastníky sjednána pouze ústně. Z písemného ujednání tak nebylo zřejmé, kdy nastává splatnost pohledávky a kdy by tedy bývalo vzniklo právo na smluvní pokutu.[1]
Vázán právním názorem Nejvyššího soudu, rozhodl Vrchní soud v Praze ve svém navazujícím rozhodnutí ze dne 26. února 2016, č. j. 6 Cmo 287/2012-232 tak, že se o smluvní pokutu nejedná. I toto rozhodnutí bylo napadeno dovoláním. Neboť se senát č. 23, jemuž věc dle rozvrhu práce připadla, mínil odchýlit od svého dřívějšího názoru vyjádřeného ve výše uvedeném rozhodnutí 23 Cdo 1118/2013, předložil tuto záležitost v souladu s ustanovením § 20 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
Ten ve svém rozhodnutí ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 31 Cdo 2674/2014, judikoval, že formulace užitá výše v situaci B představuje ujednání o smluvní pokutě. Oproti dřívějšímu právnímu názoru senátu č. 23 tak velký senát dospěl k přesně opačnému závěru. Bohužel si nelze nepovzdechnout, že tento odklon od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu by zasluhoval podobnější odůvodnění. Ani Nejvyšším soudem užitá formulace „Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu oproti tomu v této konkrétní věci dospěl pro tentokráte k závěru, že takové ujednání [2] je dostatečně určitým ujednáním o smluvní pokutě…“ nevyvolává jistotu, že se tento závěr prosadí i v dalších případech. Na druhou stranu lze uvést, že jeho zařazení do kategorie „A“ a publikace v „zelené sbírce“ by mu mělo dodat nezbytnou argumentační sílu.
[1] Je tak v teoretické rovině možné (na což však bohužel Nejvyšší soud výslovně neodpověděl), že v případě uvedení splatnosti pohledávky přímo v textu listiny by takové ujednání bylo možno považovat za ujednání o smluvní pokutě.
[2] „V případě, že nebude dodržena splatnost faktury vycházející ze smluvních podmínek, bude dofakturována částka poskytnuté slevy k plné úhradě inzerce.“
Diskuze k článku ()