Přestože jako rozený snílek doufám, že aktuální dění ve světě bude lidi především vzájemně sbližovat, je třeba, aby i v časech bezpečnostních omezení měli manželé v případě zájmu a potřeby možnost realizovat rozvod svého manželství, případně již zahájené rozvodové řízení dovést do konce. Jak to ale učinit, pokud oba nebo některý z manželů v souvislosti s rizikem nákazy odmítá či není schopen osobní účasti na nařízeném soudním jednání?
Hmotněprávní hlediska rozvodu manželství
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “ObčZ”), považuje za základní předpoklad rozvodu manželství, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení, a to za podmínky, že rozvod nebude v rozporu se zájmem nezletilého, plně nesvéprávného dítěte manželů daným zvláštními důvody (např. věkem, psychickým či fyzickým zdravím dítěte), nebo se zájmem manžela, který se na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma, pokud mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství, ledaže manželé spolu již nežijí alespoň po dobu tří let (§ 755 odst. 1 a 2 ObčZ). Při prokázání těchto zákonných premis a za předpokladu existence pravomocné úpravy poměrů ke společným nezletilým dětem manželů, může být manželství z hmotněprávního hlediska rozvedeno (§ 755 odst. 3 ObčZ).
Zákon pak dále rozeznává dva typy rozvodu manželství, a to tzv. sporný rozvod, při němž příslušný soud zjišťuje existenci a příčiny rozvratu manželství (§ 756 ObčZ), neboť manželé nejsou ohledně zájmu na zániku manželství ve shodě; či tzv. nesporný rozvod, tj. rozvod za shodného tvrzení manželů, při němž soud zjišťuje pouze existenci rozvratu manželství, jeho příčiny již zjišťovat nemusí (§ 757 ObčZ). Občanský zákoník stanoví pět základních podmínek realizace tohoto nesporného rozvodu:
1) manželé podají návrh na rozvod manželství společně, nebo se jeden připojí k návrhu druhého;
2) je prokázáno, že společné tvrzení manželů o rozvratu manželství a záměru dosáhnout rozvodu je pravdivé;
3) ke dni zahájení řízení o rozvod trvalo manželství nejméně rok a manželé spolu déle než šest měsíců nežijí;
4) manželé, kteří jsou rodiči nezletilého, plně nesvéprávného dítěte, se dohodli na úpravě jeho poměrů pro dobu po rozvodu a soud jejich dohodu pravomocně schválil ve smyslu § 906 a násl. ObčZ;
5) manželé se dohodli na úpravě svých majetkových poměrů, bydlení, příp. výživného pro dobu po rozvodu a tato dohoda byla uzavřena v písemné formě s úředně ověřenými podpisy.
Prokazování skutečnosti, že manželé spolu po stanovenou dobu nežijí, se zdá být v praxi obtížné. Zejména v současné době provázené karanténními opatřeními by se prokázání této skutečnosti mohlo zdát nereálným, či naopak snadno zneužitelným, pokud jsou manželé nuceni pobývat fyzicky odděleně. Je nicméně třeba vykládat tuto zákonnou podmínku ve smyslu § 758 ObčZ, tedy že se v žádném případě nejedná o prokazování faktické separace manželů. Manželé spolu nežijí, byť bydlí v jednom bytě či vedou rodinnou domácnost, tj. společně uhrazují náklady na bydlení, stravování apod. Pojem společného soužití znamená výhradně otázku intimního partnerského soužití, společného sdílení svých zájmů, potřeb, radostí a problémů, tedy zánik manželského společenství s tím, že alespoň jeden z manželů jej zjevně obnovit nechce.
Průběh rozvodového řízení
Má-li alespoň jeden z manželů k dispozici podklady k prokázání výše popsaných skutečností, jejichž existenci zákon předpokládá, může být podán návrh na zahájení řízení o rozvod manželství. Návrh může podat jeden z manželů i oba manželé společně, případně se může jeden manžel připojit v průběhu řízení k návrhu druhého. Věcně příslušné k vedení rozvodového řízení jsou okresní soudy, místní příslušnost je pak dána § 383 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “z.ř.s.”).
Je-li návrh na zahájení řízení podán řádně a k příslušnému soudu, je zahájeno civilní řízení a je povinností příslušného soudu nařídit i bez návrhu účastníků k projednání věci ústní jednání. Tato povinnost plyne z § 389 odst. 1 z.ř.s., který je pro účely dokazování v rozvodovém řízení lex specialis vůči § 390 z.ř.s., ve spojení s § 22 z.ř.s. Dle tohoto ustanovení nařídí soud k projednání věci jednání, na kterém vyslechne účastníky (§ 389 odst. 1 věta první z.ř.s.) a při němž vede manžele k odstranění příčin rozvratu a usiluje o jejich smíření (§ 389 odst. 2 z.ř.s.), není-li z jejich postojů nepochybné, že přinejmenším jeden z nich je odhodlán v manželství nepokračovat. Dle dřívější praxe soudy v případech, kdy se manželé na rozvodu dohodli a byly splněny i ostatní podmínky nesporného rozvodu, využívaly § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “o.s.ř.”), který umožňuje soudu ve sporném řízení rozhodnout se souhlasem účastníků bez nařízení jednání, jen na základě listinných důkazů. Soudy pak ústní jednání nenařizovaly a manžele jednající ve shodě rozváděly tzv. od stolu. Z dikce ustanovení § 389 z.ř.s. však jasně plyne, že bez jednání lze rozhodnout jen v případech taxativně stanovených zákonem, a protože v ustanoveních, v nichž z.ř.s. upravuje rozvodové řízení, žádný takový případ upraven není, je povinností soudu jednání nařídit vždy, včetně řízení zahájených na základě souhlasného prohlášení rozvádějících se manželů (srov. § 379 až § 394 z.ř.s.). Ustanovení § 115a o.s.ř. se pro rozvodové řízení nepoužije; stejně tak se na dokazování v tomto řízení nepoužije ustanovení § 131 o.s.ř. o důkazu výslechem účastníka, který je v rozvodovém řízení zásadně povinný, neváže se na souhlas manžela a obecně neplatí, že jej lze provést jen tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost zjistit jinak. Avšak z uvedené zásady jsou výjimky. Právní úprava včetně výkladové literatury v tomto bodě počítá s tím, že v některých případech se některý z manželů k jednání nedostaví. Idea nicméně směřuje především k situacím, kdy se k jednání (i opakovaně) nedostavuje manžel, který návrh na rozvod manželství nepodal či s ním nesouhlasí, tj. k případům obstrukcí ze strany některého z manželů. V takovém případě může soud zvážit předvedení manžela k jednání či ukládání pořádkových pokut dle § 52 a 53 o.s.ř., výjimečně pak rozhodnout bez účastnického výslechu nepřítomného manžela či mu pro účely jednání ustanovit opatrovníka dle § 29 odst. 3 o.s.ř., postačují-li k rozhodnutí ostatní předložené důkazy.
Jak tomu ale bude v případě, kdy v účasti na jednání v rozvodovém řízení zabrání jednomu, resp. oběma manželům jednajícím ve vzájemné shodě objektivní překážka nezávislá na vůli manželů?
Zákon k výjimce z povinnosti výslechu manželů přímo stanoví, že “od výslechu účastníků lze upustit, pokud by jeho provedení bylo spojeno s velkými obtížemi.” Nelze tedy uzavřít, že by se výjimka vztahovala pouze k situacím, kdy se úmyslně nedostavuje či je nekontaktní některý z manželů. V současné době, kdy je průběh všech soudních řízení zasažen zavedenými bezpečnostními opatřeními v souvislosti s rizikem šíření onemocnění COVID-19, může snadno nastat situace, kdy některý či ani jeden z manželů není schopen zúčastnit se na předvolání nařízeného jednání v rozvodovém řízení. Zejména se bude jednat o případy, kdy k nařízení jednání ze strany soudu došlo před zavedením příslušných bezpečnostních opatření, a účast manželů na tomto jednání je nyní komplikována buď přímo uvalením povinné karantény na některého z nich, či např. tím, že manželé žijí již delší dobu odděleně a mají zcela odlišné sociální zázemí, a jejich setkání u ústního jednání či cesta na něj by tudíž vyvolaly zbytečné riziko přenosu virového onemocnění v rozporu se zdravotnickými doporučeními.
Zamezení zbytečným průtahům a nejistotě v řízení o rozvod manželství je vždy na místě, a to nejen s ohledem na zájmy manželů, resp. jejich společných nezletilých dětí, ale rovněž s ohledem na majetkovou sféru manželů, na niž má pravomocný rozvod manželství zásadní dopad. Je proto namístě, aby při splnění podmínek nesporného rozvodu manželství soudy nařízená jednání pro nemožnost vyslechnout manžele neodročovaly, je-li jejich průběh možný s ohledem na chod soudu, a lze-li rozhodné skutečnosti v řízení zjistit z obsahu soudního spisu, ledaže by existoval důvod se domnívat, že by rozvod mohl být v rozporu se zájmem nezletilého dítěte účastníků a jejich výslech by mohl přispět k objasnění této skutečnosti. Mimo tuto výjimku nelze v době vyhlášení nouzového stavu spojeného s příslušnými bezpečnostními omezeními pokládat nevyslechnutí některého z manželů za podstatnou vadu rozvodového řízení ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Velkými obtížemi, pro něž lze od výslechu účastníků upustit, jsou totiž dle odborného výkladu právě zejména takové okolnosti, na jejichž základě není možné v dohledné době očekávat, že výslech bude proveditelný. Pokud soud výslech některého z manželů při splnění podmínek dle § 389 odst. 1 z.ř.s. neprovede, rozhodne na základě ostatních provedených důkazů. Za tímto účelem může od obou účastníků vyžádat v souladu s § 390 z.ř.s. doplňující důkazy k úplnému zjištění skutkového stavu, a to např. v podobě vlastnoručně podepsaných souhlasných prohlášení účastníků s rozvodem manželství z doby bezprostředně předcházející nařízenému jednání, jejichž prostřednictvím bude alternativně dosaženo účelu účastnického výslechu při nesporném rozvodu, tj. ověření existence a míry zájmu manželů na zániku manželství. Tímto postupem budou zcela jistě respektována i odborná doporučení vydaná v souvislosti s vyhlášením a následným prodloužením nouzového stavu v ČR, zejména např. Doporučení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 3. 3. 2020, č. j. MSP-15/2020-SDJ-SP/1, ve vztahu k fungování soudů s ohledem na vyhlášený nouzový stav i na něj navazující doporučení České advokátní komory.
Diskuze k článku ()