Salvátorská klauzule – nevýznamný ornament nebo spasitel smlouvy?

Mezera ve smluvních konstrukcích může být důsledkem neúčinnosti nebo neplatnosti její části. Bdělé smluvní strany proto do smlouvy zahrnou i ustanovení, která výslovně počítají s počáteční nebo následnou mezerovitostí smlouvy.

doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph. D. Masarykova univerzita

Za příklad takového ujednání lze dát např. toto znění[1]: „Pokud jakýkoliv závazek vyplývající z této Smlouvy avšak netvořící její podstatnou náležitost je nebo se stane neplatným nebo nevymahatelným jako celek nebo jeho část, je plně oddělitelným od ostatních ustanovení této Smlouvy a taková neplatnost nebo nevymahatelnost nebude mít žádný vliv na platnost a vymahatelnost jakýchkoliv ostatních závazků z této Smlouvy. Strany se zavazují v rámci této Smlouvy nahradit formou dodatku k této Smlouvě tento neplatný nebo nevymahatelný oddělený závazek takovým novým platným a vymahatelným závazkem, jehož předmět bude v nejvyšší možné míře odpovídat předmětu původního odděleného závazku. Pokud však jakýkoliv závazek vyplývající z této Smlouvy a tvořící její podstatnou náležitost je nebo kdykoliv se stane neplatným nebo nevymahatelným jako celek nebo jeho část, Strany nahradí neplatný nebo nevymahatelný závazek v rámci nové smlouvy takovým novým platným a vymahatelným závazkem, jehož předmět bude v nejvyšší možné míře odpovídat předmětu původního závazku obsaženému v této Smlouvě“[2].

V praxi tyto klauzule obvykle označujeme jako salvátorské (či salvatorní), což má původ v latinském salvare (= zachránit). Motivace k nim[3] a jejich podoba bývá různá, vžité je ale jejich umístění: v drtivé většině případů jsou obsaženy v závěrečných proklamativních ustanoveních, kterým strany nepřikládají větší pozornost. Zčásti je tento despekt odůvodněný.

Podoby salvátorských klauzulí

Salvátorské klauzule mohou být totiž pouze reprodukcí zákonného řešení, které ponechává v platnosti oddělitelná ujednání (tj. důvody neplatnosti nedotčená ustanovení smlouvy) právního jednání[4], viz § 576 OZ[5]. Klauzule smlouvy, která stanovuje, že je-li některé ustanovení smlouvy neplatné, ostatní ustanovení platí, mohou-li samostatně obstát[6], není tedy relevantní. V zásadě jen memoruje zákonné řešení o oddělitelnosti (severability clause) – pro případ, že soud provede určitou formu blue pencil test[7].

Větší materiální význam může doložka získat tím, že ujednání, která mají být bez důsledků pro osudu celého kontraktu „oddělitelná“, pojme do nějaké (taxativního či demonstrativního) výčtu ustanovení. To sice zcela nezabrání soudu případné jiné právní kvalifikaci, může mu však být informací o subjektivním vymezení předpokladů, za kterých strany smlouvu uzavřely – výčtem dávají strany obvykle najevo, že právní jednání obstojí právě i bez vyjmenovaných konkrétních částí (srov. § 576 OZ), což soud v zásadě musí respektovat.

Zákon89/2012 Sb. Zákon občanský zákoník
§ 576

Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.


Zobrazit celý dokumentvčetně souvisejících dokumentů a komentářů

Sofistikovanější klauzule mají větší ambice: snaží se o záchranu hospodářského účelu kontraktu. Podle ambicí tak můžeme rozlišovat klauzule udržovací (Erhaltungsklausel) a nahrazovací (Ersetzungsklausel). Nejde ovšem o dva protipóly, naopak: plné účinky získají udržovací a nahrazovací klauzule až ve své souhře. Efekty udržovací klauzule jsou nezávislé na nahrazovací klauzuli. Pokud najdeme ve smlouvě pouze udržovací klauzuli, je na místě aplikace dispozitivního práva, doplňující výklad či jiné řešení (např. konverze dle § 575 OZ).

Nahrazovací klauzule

Podle způsobu, jakým nalezneme náhradu za neplatné či zdánlivé ujednání, rozlišuji pasivní a aktivní nahrazovací klauzule: buď se počítá s jednáním stran o řešení vzniklé mezery, nebo je připravena záloha, která nevyžaduje součinnost stran(y) a aktivuje se sama. Dle okolností lze všechny způsoby kombinovat a zvolit tak víceúrovňové řešení, které se spustí v návaznosti na selhání jedné z variant (pokud se např. strany nedohodnou v určité lhůtě a nebude podán jednou ze stran návrh k soudu, bude platit ujednání X).

Zatímco udržovací klauzule pouze zachovává (resp. formálně má zachovat) platnost torza smlouvy, počítá nahrazovací klauzule i s náhradou. K této protéze se dostaneme buď i) povinnou renegociací neplatných ujednání tak, aby byl zachován hospodářský účel smlouvy, ii) doplněním třetí osobou (soudem) anebo dokonce iii) kaskádovitě, formulací vlastního záložního řešení („když to nepůjde tak, tak aspoň takto“)[8], které má odložený konstitutivní účinek.  

V prvním případě jde tedy o pactum de contrahendo podmíněné nástupem neplatnosti (či nevymahatelnosti) určité části smlouvy. Stranám z doložky vznikají dvě povinnosti: povinnost jednat o nové smlouvě a povinnost uzavřít příslušný dodatek. Pokud ujednání obstojí z pohledu § 1785 OZ[9], lze se domáhat toho, aby obsah určil soud (v souladu s § 1787 OZ[10]). O doplňující výklad v pojetí této studie tedy jít nutně nemusí; možnosti soudu jsou u smlouvy o smlouvě budoucí nominálně širší a nejsou limitovány jen hypotetickou vůlí stran (i toto řešení však mohou strany ujednat). Praktický rozdíl ale nebude nijak zásadní.

Ve druhé variantě strany sjednají určení dané části smlouvy soudem či jinou třetí osobou[11], čímž jen (za podmínky vzniku mezery) naplňují požadavky § 1749 OZ - s tou výhradou, že nejde o podmínku účinnosti smlouvy jako celku (neplatí tedy § 1749 odst. 1 věta první in fine).

U třetí varianty je ujednáno řešení, které se aktivuje samo (v SRN se taková ujednání označují jako „Fiktionsklausel“[12]). Může být sporné, zda jde o ujednání konverze (§ 575 OZ)[13] či o dohodu o změně smlouvy s podmínkou. Proti druhé variantě hovoří skutečnost, že o klasickou podmínku (§ 548 OZ nejde), neboť právní jednání je buď zdánlivé či neplatné již při uzavírání smlouvy a salvátorská klauzule tak není navázáno na „pravou“ podmínku. Německá nauka (která stejně jako české právo nemá k dispozici legální definici[14] podmínky[15]) ovšem tento problém stejně řeší cestou analogie[16]. Tím pak udrží konstrukci, že salvátorská klauzule obsahující vlastní věcné řešení, je ujednáním o změně smlouvy s doložením podmínky.

Problémy u salvatorních klauzulí působí řešení, která se v SRN a Rakousku označují ikonickým heslem „soweit gesetzlich zulässig[17]“. Německá praxe se k nim staví velmi zdrženlivě a (zejména) u obchodních podmínek[18] dovozuje neplatnost takového ujednání[19] z důvodů nesrozumitelnosti podmínky (porušení Verständlichkeitsgebot, resp. Transparenzgebot [20]). Výjimkou budou zvláštní případy, kde je právní situace zcela nepřehledná a lze tedy připustit promítnutí této nejistoty do smlouvy (i v rámci obchodních podmínek). Ukázkou může být rozhodnutí BGH z roku 2013[21]: „…es besteht in Rechtsprechung und Literatur weitgehend Einigkeit darüber, dass salvatorische Klauseln in AGB jedenfalls dann nicht wirksam vereinbart werden können, wenn die Rechtslage – wie hier hinsichtlich der Parkettklausel der Fall – nicht zweifelhaft ist[22]“ (rozhodnutí dále uvádí literární zdroje s konsonantními závěry).

Příkladem takové sporné klauzule může být ujednání typu „sjednávají se smluvní úroky z prodlení ve výši 130% p.a.; v případě neplatnosti této sazby platí úroky z prodlení v maximální zákonné výši“.

Řešení v českém právu není jednoznačné. Předně lze uvažovat o zdánlivosti takového ujednání pro neurčitost (§ 553 OZ), tomu lze ovšem oponovat tak, že strany ujednaly úročení sazbou, kterou určí v krajním případě soud analogicky podle § 1749 OZ (z povahy věci přitom nejde o podmínku účinnosti celé smlouvy), jinak platí horní hornice. Je otázkou, zda lze ujednání posoudit jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 588); nelze pominout, že ujednání tohoto typu dává prostor pro arbitrární „testování“ hranic práva (dobrých mravů) na úkor jedné ze stran.

Jednoznačnější je proto posouzení u adhezních smluv, kde lze mít i s odkazem na zahraniční judikaturu[23] za to, že ujednání je obvykle[24] neplatné jako zvláště nevýhodná či nesrozumitelná doložka (§ 1800 OZ). Ustanovení § 577 OZ[25], tj. platnost zachovající redukce, v takových případech není na místě. Aprobací salvátorských ujednání tohoto typu by byla silnější strana motivována k úpravě balancující zákona – oktrojované protistraně s kalkulací, že v případě neplatnosti silnější dostane vždy maximum možného. „Spravedlivé uspořádání práv a povinností“ vyžaduje právě jiné řešení než redukci dle § 577[26]. Redukce zachovávající platnost tu proto nemá místo.

Neefektivní salvátorské klauzule

O jiný případ ovšem půjde tam, kde salvátorské klauzule „udrží“ platnost smluvního torza, aniž by pro danou otázku přinesla nějaké řešení či konkrétní mechanismus výplně. Pokud dané otázky neřeší dispozitivní úprava, resp. je zřejmé, že o dispozitivní řešení strany nestály, je zde cesta pro doplňující výklad smlouvy otevřená. To může být dáno buď selháním nahrazovacích mechanismů u nahrazovacích doložek, nebo může jít o důsledek udržovací klauzule (která sice „drží“ smlouvu na živu jako celek, nicméně důsledkem je její mezerovitost).

Nesjednání salvátorské klauzule jako zápověď doplňujícího výkladu

Ze shora uvedeného je patrné, že salvátorská klauzule může být „spouštěčem“ doplňujícího výkladu, dokonce mu může dát jasný směr. Současně platí, že salvátorská klauzule bude minimálně v určitých odvětvích automatickou součástí smluvního textu. Spojíme-li obojí, nabízí se tato úvaha: není pak absence salvátorské klauzule v některých oblastech vlastně „kvalifikovaným mlčením“, které brání možnosti doplnění v rámci doplňujícího výkladu? Jinak řečeno: pokud si strany nezvolily doplnění smlouvy v rámci salvátorské klauzule, není to současně její zákaz?

Paušální závěr je tu stěží možný. Lze si ale představit, že mezi konkrétními subjekty nebude u jednoho výlučného případu použita (jinak obvyklá) salvátorská klauzule a v rámci negociace bude třeba nepochybné, že pasáž byla na popud některé ze stran odstraněna. Vyřazené části smlouvy jsou samozřejmě důležitou informací o (negativní) vůli stran a jako takové je nelze pominout – naopak jsou často klíčovou indicií skutečné vůle stran. Jakkoliv tedy půjde o mimořádné případy, nelze vyloučit, že absence salvátorské klauzule bude v daném případě současně (nepřímo ujednanou) smluvní zápovědí doplňujícího výkladu[27].

Článek byl původně publikován na blogu doc. Josefa Kotáska a je dostupný zde.


[1] Nejde o doporučení do praxe už z důvodů terminologických nepřesností.

[2] JANŠOVÁ, M., ACHOUR, G. Salvátorské klauzule a závazek součinnosti v nemovitostních transakcích podle českého práva, dostupné z epravo.cz, 2005,  https://www.epravo.cz/v01/?s1=3ands2=0ands3=0ands4=0ands5=0andm=1andtyp=clankyandrecid_cl=29443

[3] Zejména u obchodních podmínek vnucených druhé straně bez možnosti kontraktace jako výraz snahy udržet smlouvu platnou i přes řadu ujednání, která by neprošla materiálním testem, v čínském právu k tomu ZHU-YAN, Rechtsvergleich der Inhaltskontrolle von AGB in Deutschland und Formularklauseln in China, disertace,  dostupná např. zde https://d-nb.info/975524542/34.

[4] To nelze směšovat s vázaností více právních jednání. Neplatnost právního jednání v § 579 OZ se týká jednoho konkrétního jednání („einheitliches Rechtsgeschäft“), nikoliv pro jednání, která stojí vedle sebe (tzv. závislé smlouvy, jejich poměr je upraven v § 1727 OZ).

[5] Citované ustanovení zní takto: „Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas“.

[6] ČERNÝ, J., DONÁT, J. a kol. Základy softwarového práva, Praha: pozn. pod čarou č. 207.

[7] Nazvaný tak podle případu z roku 1898 z Velké Británie Nordenfelt v Maxim Nordenfelt Guns and Ammunition Co Limited; dostupný např. zde: http://www.uniset.ca/other/cs6/1894AC535.html .

[8] Zde ovšem s výhradou, která platí pro zejména u standardních smluv.

[9] Obsah smlouvy musí být ujednán alespoň obecným způsobem (§ 1785 in fine OZ).

[10] Shodně Josef Bejček (in BEJČEK, J. Nejasné smluvní obchodní klauzule. Obchodní právo, 2016, č. 6, který k tomu uvádí toto: „Požadavek určení předmětu takového ujednání označitelného též jako "udržovací klauzule" aspoň obecným způsobem je patrně naplněn, takže jde o závazek typu pacti de contrahendo. Lze se tedy teoreticky domáhat u soudu uzavření takové dohody. Občanský zákoník stanoví v § 1785 (v souladu s předešlou úpravou v § 50a obč. zák.) podpůrnou jednoroční lhůtu (od vyzvání) k uzavření smlouvy budoucí“. Josef Bejček zároveň upozorňuje na nevhodnost takového řešení z důvodů délky čekání na soudní rozhodnutí: „Tyto taktické ohledy mohou i z dokonale formulované smlouvy o spolupráci při odstraňování neplatných ujednání ze smlouvy učinit jen jakýsi mírně nátlakový prostředek, jejž ve skutečnosti žádný z partnerů nebere vážně“.

[11] Srov. § 1749 OZ.

[12] Srov. NORDHUES, P. Salvatorische Klausel – Funktionsweise und Gestaltung, Juristische Arbeitsblätter, 2011. s. 214.

[13] Takto Filip Melzer in MELZER. F., TÉGL, P. a kolektiv. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014, s. 502.

[14] Srov. § 158 BGB. 

[15] V nauce je obvykle vymezena jako takové ustanovení „v právním jednání, kterým se jeho právní následky (účinky, popř. účinnost, tj. vznik, změna nebo zánik práv a/nebo povinností) činí závislými na skutečnosti, o níž není jisto, zda nastane nebo nastala, popř. není jisto, kdy nastane (a to především pro jednající osoby, resp. zejména smluvní strany)“, srov. ZUKLÍNOVÁ, M. Podmínka a doložení času. https://www.pravniprostor.cz/clanky/rekodifikace/komentar-k-548.

[16] Srov. MICHALSKI, L. Funktion, Arten und Rechtsentwicklung von Ersetzungsklauseln. Neue Zeitschrift für Gesellschaftsrecht, 1998, č. 1. s. 7.

[17] Ve volném překladu „do té míry, která je povolena zákonem“ či „do míry připuštěné zákonem“. Další variantou je ujednání „soweit das Gesetz nicht etwas anderes zwingend vorschreibt“ (pokud zákon nestanoví kogentně nic jiného).

[18] Zde čtenáře opět upozorňuji na širší (protože materiální) koncepci obchodních podmínek. Blíže k tomu pozn. BEJČEK, J. in BEJČEK,J.KOTÁSEK,J.,PŘÍKAZSKÁ, M. a kolektiv. Obchodní podmínky.1.vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2016, s. 20 (publikace je dostupná na internetu zde: https://science.law.muni.cz/knihy/monografie/Bejcek_Obchodni_podminky.pdf).

[19] Z novějších rozhodnutí srov. např. usnesení BGH ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. VIII ZR 137/12.

[20] Srov. PERRIG, R. Die AGB-Zugänglichkeitsregel. Basler Studien zur Rechtswissenschaft: Basel, 2011, str. 240: „Einerseits ist dem Kunden nicht zuzumuten, die maßgeblichen gesetzlichen Vorschriften zu ermitteln; anderseits kann er die einschlägigen Rechtsnormen - selbst wenn er sie auffinden würde - aufgrund ihres rechtstechnischen Charakters nicht in ihrer praktischen Tragweite einschätzen. Der Kunde wird durch solche Klauseln im Unklaren gelassen, welche Rechte ihm zustehen und welche Pflichten ihm aufgebürdet werden.“ (v pracovním překladu: „Na jedné straně nelze po zákazníkovi žádat, aby si vyhledal příslušné zákonné předpisy, na druhé straně – i kdyby tak učinil - mohou být rozhodné právní normy svým právně technickým charakterem pro něj do co praktických důsledků nedohlédnutelné. Zákazník zůstane takovou klauzulí v nejistotě o tom, jaké práva a jaké povinnosti mu náleží.“

[21] Usnesení BGH ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. VIII 137/12, dostupné např. zde: https://openjur.de/u/614411.html.

[22] V pracovním překladu: „…v judikatuře a literatuře panuje všeobecná shoda na tom, že salvátorské klauzule v obchodních podmínkách nemohou být v každém případě platně ujednány, pokud není právní situace – jako zde u ujednání o parketách – nejistá“.

[23] Vzhledem k odlišné koncepci půjde o judikaturu k obchodním podmínkám. Srov. zejména MICHALSKI, L. Funktion, Arten und Rechtsentwicklung von Ersetzungsklauseln. Neue Zeitschrift für Gesellschaftsrecht, 1998, č. 1. s. 7 an., nebo zejména MICHALSKI, L. Die Wirksamkeit der salvatorischen Klausel. Neue Juristische Wochenschrift, 1994, s. 886 an.

[24] Nejde-li o případy, kdy je právní situace nejasná (viz výše stanovisko německé judikatury k obchodním podmínkám).

[25] K čemuž jej obecně vede odkaz v § 1800 odst. 2 OZ.

[26] K čemuž jej obecně vede odkaz v § 1800 odst. 2 OZ.

[27] Shodně WESTERMANN, H. Festschrift für Philip Möhring, Mnichov: Beck Verlag, 1975, s. 136; podobně BEYER, J.U. Salvatorische Klauseln: Bedeutung, Zweckmässigkeit, Formulierungsvorschlag. Bergisch Gladbach: Eul, 1988, s. 5.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři