Odpůrčí žaloba u nevykonatelné pohledávky

Nově, dle názoru Nejvyššího soudu, však již tato praxe nebude zřejmě možná, jelikož byl do občanského zákoníku zaveden nový institut, a to možnost věřitele, který nemá vykonatelnou pohledávku, provést výhradu vůči tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání dle § 593 dovolává.

Ve zkratce Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, dovozuje, že podání odpůrčí žaloby není možné, resp. chybí aktivní věcná legitimace žalobce, pokud není pohledávka věřitele vykonatelná. Mění se tedy zažitá praxe za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a řízení o odpůrčí žalobě tak nelze přerušit, a to z důvodu, že občanský zákoník nově poskytuje možnost využití výhrady věřitele dle § 593, což za předchozího občanského zákoníku nebylo možné.

Nyní tak dle názoru Nejvyššího soudu, pokud má věřitel nevykonatelnou pohledávku, bez ohledu na to, zda běží nějaký soudní spor o jejím přiznání, není možné podat odpůrčí žalobu (ta by měla být pro nedostatek legitimace zamítnuta). Věřitel má naopak pro zachování lhůt k podání odpůrčí žaloby možnost prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu provést výhradu vůči tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání dovolává.

Pokud tuto výhradu provede, lhůta k podání odpůrčí žaloby (dovolání se relativní neúčinnosti právního jednání), neběží, dokud se pohledávka věřitele nestane vykonatelnou.

V rámci běžné praxe, kdy dlužníci mají v úmyslu zkrátit svého věřitele, dochází zejména k převodu nemovitých věcí, tj. zejména věcí registrovaných v katastru nemovitostí.

Pokud věřitel podal odpůrčí žalobu, bylo pravidlem, že se do katastru nemovitostí zapsala na jeho návrh poznámka dovolání se neúčinnosti právního jednání, a další převod nemovitých věcí na třetí osoby byl podstatně ztížen a zároveň vylučoval dobrou víru těchto osob.

Kromě toho dle § 599 odst. 2 občanského zákoníku, pokud by soud vyhověl odpůrčí žalobě, má rozsudek i účinky proti osobám, které po provedení poznámky do katastru nemovitosti nabyly nemovitou věc zapsanou v katastru nemovitostí.

Prakticky to znamená, že pokud by došlo k několika převodům, mohl by se věřitel při úspěchu ve věci uspokojit na nemovitých věcech 3., 4., … nabyvatele, pokud tyto nemovité věci právní nástupci dlužníka nabyli až poté, co byla do katastru nemovitostí zapsána poznámka o dovolání se neúčinnosti právního jednání.

Při současné platné právní úpravě potvrzené výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, pokud věřitel reálně nebude mít vykonatelnou pohledávku, nemůže podat odpůrčí žalobu a domoci se zápisu poznámky k nemovitým věcem v katastru nemovitosti (a dosáhnout toho, že při úspěchu odpůrčí žaloby by se mohl uspokojit na nemovitých věcech právních nástupců dlužníka).

Problém lze spatřovat v tom, že výhrada dle § 593 občanského zákoníku, kterou může věřitel iniciovat, pokud nemá prozatím vykonatelnou pohledávku, se nezapisuje do katastru nemovitostí a nemá stejné ochranné účinky, jako je poznámka o dovolání se neúčinnosti právního jednání.

Účelem institutu relativní neúčinnosti je zejména účinně chránit věřitele před právními jednáními jeho dlužníka, kterými by docházelo ke zkrácení možnosti věřitele domoci se svého oprávněného nároku vůči dlužníkovi, a taktéž i prevence před takovýmto jednáním.

Lze uzavřít, že učinění výhrady dle § 593 nemá žádných preventivních či právních důsledků na možnost reálně se uspokojit na nemovitých věcech právních nástupců dlužníka.

I pokud by bylo v rámci odpůrčí žaloby věřiteli soudem přiznáno peněžité plnění místo možnosti uspokojit se na nemovitých věcech, jelikož tyto by byly převedeny na další osobu, neznamená to automaticky jistotu věřitele, že osoba, vůči které by se dovolal neúčinnosti právního jednání, bude mít dostačující majetek k uspokojení jeho pohledávky.

Ve výsledku to může znamenat úplnou nebo podstatnou ztrátu možnosti věřitele se reálně domoci uspokojení své pohledávky, kterou nekompenzuje ani skutečnost, že občanský zákoník připouští možnost poskytnout v případě, že majetek bude převeden na další třetí osoby, odpovídající náhradu v penězích.

Výhrada dle § 593 občanského zákoníku tak neposkytuje adekvátní a odpovídající ochranu práv věřitele, jako to je v případě odpůrčí žaloby, a to zejména u právních jednání zkracujících věřitele při převodu nemovitých věcí zapsaných ve veřejném seznamu.

V případě nemovitých věcí tak podání odpůrčí žaloby a zapsání poznámky do katastru nemovitostí ještě předtím, než se pohledávka stane vykonatelnou, je daleko účinnější nástroj ochrany práv věřitele, než učinění výhrady v souladu s § 593 občanského zákoníku, který má de facto jediný efekt, a to zachování lhůt pro podání odpůrčí žaloby.

Lze tak důvodně polemizovat nad správností závěru, který vyplývá i z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího sodu, tedy že pokud nemá věřitel vykonatelnou pohledávku, nemá možnost podat odpůrčí žalobu, ale toliko výhradu dle § 593 občanského zákoníku. Současně je dle Nejvyššího soudu vyloučeno podat odpůrčí žalobu s tím, že by řízení týkající se odpůrčí žaloby bylo následně přerušeno, pokud by běželo jiné soudní řízení týkající se přiznání nároku a vykonatelnosti pohledávky věřitele, tj. získání exekučního titulu, a to z důvodu nedostatečné aktivní věcné legitimace věřitele.