První část článku si můžete přečíst zde, druhou naleznete zde.
Biometrický podpis je jen sofistikovanějším „prostým“ elektronickým podpisem
Z čistě právního pohledu je dále třeba uvést, že biometrický podpis (stejně jako dynamický biometrický podpis) je pouze „prostým“ elektronickým podpisem, byť se někteří autoři domnívají, že jde o podpis „zaručený“.[1] Nesplňuje a nikdy nesplňoval hned několik právně technických podmínek pro podpis zaručený, a tím ani pro podpis kvalifikovaný (či uznávaný), kde jsou podmínky ještě přísnější, než u podpisu zaručeného (vyžaduje se kvalifikovaný certifikát). To platí bez ohledu na to, jak sofistikovaná podpisová destička se používá, co všechno se zaznamenává (snímač 2D, 3D), jak dobře se odebraná data šifrují a jak jsou následně druhou stranou k písemnosti připojována (jak je nastavena celá implementace biometrického podpisu u dané instituce).
V rozporu s čl. 26 eIDAS totiž není biometrický podpis spojen s podepisující osobou „jednoznačně“ (výpočtově, ve smyslu Ano/Ne, 1/0), ale jen s určitou pravděpodobností (byť velmi vysokou) – podle porovnání se vzorem podpisu (jednotlivými sledovanými atributy podpisu – tvar, rychlost, přítlak atd.). Není také vytvořen „pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů“, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou.
Daty pro vytváření elektronického podpisu totiž nejsou biometrická data jako součást tělesné integrity člověka (užívaná k vytvoření vlastnoručního a biometrického podpisu), ale jiná (zvláštní, další) data potřebná k výpočtu – vytváření elektronického podpisu (tzv. soukromý klíč), která zde chybí. Obdobná data jsou třeba i pro vytváření zaručených a vyšších elektronických pečetí a z tělesné integrity člověka je odvozovat jistě nelze, neboť pečetící osobou je vždy osoba právnická. To se pak projevuje i při „ověřování“ platnosti zaručených a vyšších elektronických podpisů a pečetí, jak je to upraveno v nařízení eIDAS, tedy pomocí dalších (jiných) dat „pro ověřování“ platnosti elektronického podpisu nebo elektronické pečeti (tzv. veřejného klíče – nutně podle kryptografických algoritmů). Ověření se provádí výpočtem s výsledkem Ano/Ne/Nelze vypočítat (ověřit). K tomu se váží certifikáty a celá právní úprava vyšších úrovní elektronického podpisu (od zaručeného až po kvalifikovaný), která prostě není technologicky neutrální, ale je vázána na technologii asymetrické kryptografie a infrastruktury veřejného klíče (PKI), která je zatím jediná dostupná, ať se nám to líbí, nebo ne. Proto se těmto podpisům také říká kryptografické. Do podrobností zde není třeba zabíhat, to opět přesahuje rámec tohoto článku.
Biometrický podpis zákazníka také, v rozporu s definicí alespoň zaručeného elektronického podpisu, sám o sobě není k podepsaným datům připojen „takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat“. Je na těchto datech nezávislý i v tom smyslu, že při jeho vzniku (odběru vzorku) nejsou tato data využívána (tj. nezáleží na nich), a mohl by být připojen k jakýmkoli datům. Jeho pevné (výpočtové) spojení s konkrétním obsahem zajišťuje až následně kvalifikovaný elektronický podpis či pečeť druhé strany (např. banky), popř. třetí strany (poskytovatele podpisové destičky), což není totéž. Popsané vlastnosti, aby byl alespoň zaručený, totiž musí mít každý elektronický podpis sám o sobě, bez dodatečných opatření, která nejsou jeho součástí.
Nepříjemnou vlastností (dynamického) biometrického podpisu je i to, že je závislý na zvolené technologii odebírání a není možné ho použít na dálku. Problematické je i ověřování proti (dalšímu) vzoru, navíc s nutnou pomocí technologie konkrétní podpisové destičky.
Problém dokazování aneb komu zůstane Černý Petr?
Na celou problematiku se lze podívat i z praktického pohledu dokazování. Jistě chceme, aby na právní jednání nebyly kladeny přílišné formální požadavky a aby i u soudu „práva šla“. Je ale také důležité sledovat čí práva (a čí povinnosti) a kam půjdou.
Pokud bychom přeci jen, navzdory všemu výše uvedenému, přistoupili na právní závěr, že „prostý“ elektronický podpis, ať už v konkrétní věci vypadá skutkově jakkoli, je dostatečným elektronickým podpisem (má účinky vlastnoručního podpisu), musíme si klást otázku, jakou důkazní hodnotu má takto „podepsaná“ písemnost? Prokazuje skutečně, že „podepsaná“ osoba toto konkrétní právní jednání učinila? Jaká je míra takového důkazu? Podle mého názoru nízká, téměř nulová. Představme si opět třeba vypsané jméno a příjmení ve wordu, nebo jen iniciály na konci e-mailu nebo SMS zprávy z nějakého čísla. Je tím prokázané uznání dluhu v písemné formě nebo převzetí peněz v hotovosti? Podle mého názoru není, důkazní funkce vlastnoručního podpisu tu totiž chybí (k tomu viz též níže citovaná judikatura).
Pokud bychom se řídili jen tím, že protistrana pravost listiny nepopírá (mlčí, což je v praxi dost časté), nepotřebovali bychom žádný podpis, stačila by samotná písemnost.[2] V listinné podobě by to v obdobné situaci nikoho nenapadlo.
A pokud naopak pravost takového podpisu protistrana popře, má prokázat, že takový „podpis“ nevytvořila? Jde o „zjevný“ podpis podle § 565 o. z.? Nejspíš ne, proto důkazní břemeno bude na straně, která takovou písemnost (listinu) předkládá. Jak ale bude druhá (spoléhající se) strana prokazovat pravost „podpisu“, na kterém není co ověřovat (např. u jména a příjmení vypsaného v editoru, nějakého čísla, smajlíku či fotografie „ve smyslu podpisu“)? Někdo prostě bude mít ve sporu v předmětné písemnosti pomyslného Černého Petra. K čemu ale taková písemnost je? Kde zůstaly všechny funkce podpisu a písemné formy právního jednání, pokud bychom existenci či obsah právního jednání museli vždy dokazovat jinými důkazy, než právě rozhodnou písemností, stejně jako ústní smlouvu? Některá ujednání smlouvy se dají dobře prokazovat i z jiných okolností ležících mimo samotnou smlouvu (např. převod peněz v konkrétní výši uvedené ve smlouvě na účet), jiné okolnosti ale půjde prokázat jen stěží, pokud s prokázanou částí nemají přímou souvislost (např. úrok, smluvní pokuta, předání peněz v hotovosti, výpovědní lhůta apod.).
U biometrických podpisů, zejména těch dynamických, lze sice se značnou úrovní důvěry prokázat, která osoba vzorek (podpis) vytvořila, podobně jako u vlastnoručního podpisu na listině, někdy možná i lépe, už ale nelze ze shora uvedených důvodů jen tak bez dalšího věřit tomu, že ho tato osoba vytvořila právě v souvislosti s písemností, která je soudu předkládána, a ne v souvislosti s nějakou jinou. S takovými citlivými (unikátními) daty by se dalo i docela dobře obchodovat.
Je nějaká jiná cesta?
Alternativou je samozřejmě platné podepisování písemností v elektronické podobě jen kvalifikovaným elektronickým podpisem, jak uvádí nařízení eIDAS. Takový elektronický podpis pak bude uznáván s účinky vlastnoručního podpisu v rámci celé Evropské unie. A jistě ho budou akceptovat i všechny soudy. Bez rizika!
K diskusi je v rámci ČR samozřejmě ještě možnost použití též „českého uznávaného“ elektronického podpisu, který je také založen na kvalifikovaném certifikátu (což je pro identitu podepsané osoby zásadní), neboť česká právní úprava ho umožňuje užívat pro veškeré procesní úkony (vůči orgánům veřejné moci) na úrovni vlastnoručního podpisu. Osobně bych se ale do budoucna (de lege ferenda) klonil spíše jen ke kvalifikovanému elektronickému podpisu, zcela bez uvedené národní výjimky, tedy jak pro jednání vůči orgánům veřejné moci, tak pro soukromoprávní jednání.
Kromě evropské interoperability to má i svá praktická pozitiva, neboť soukromý klíč (data pro vytváření elektronického podpisu) musí být v takovém případě uložen jen v kvalifikovaném prostředku pro vytváření elektronického podpisu, což je např. certifikovaná čipová (podpisová) karta, nebo také nová česká eObčanka (vydávaná od 1. 7. 2018). Takový fyzický podpisový prostředek si pak každý snadno mentálně spojí s aktem podepisování, i když jinak není zrovna IT zdatný. Každý proto bude takovému prostředku (a tím i soukromému klíči, který je v něm uložen a chráněn PINem) věnovat větší pozornost a bude ho chránit proti ztrátě či zneužití, např. jako svůj (starší) občanský průkaz nebo svou platební kartu, popř. klíče od svého domu. Tyto předměty se jiným lidem také nepůjčují a nenechávají se povalovat na veřejných místech. Proč by tomu mělo být u podpisového prostředku jinak, jak někteří autoři tvrdí?[3] Stačí jen trocha osvěty, pokud chceme v nové digitální době obstát. Bez vložení uvedeného podpisového prostředku do čtečky (a znalosti PINu) se podpis vytvořit nedá, soukromý klíč také nemůže podpisový prostředek opustit ani při vložení prostředku do cizí čtečky (např. na pobočce). Pokud by přeci jen došlo ke ztrátě kontroly podepisující osoby nad soukromým klíčem, lze ho revokovat (zneplatnit) a získat nový, obdobně jako u platební karty. S postupující výpočtovou silou počítačů se také průběžně posilují podpisové kryptografické algoritmy.
Kvalifikovaný elektronický podpis je tak na rozdíl od popsaných „prostých“ elektronických podpisů dostatečně bezpečný a průkazný, soudy jsou také na jeho ověřování a posuzování již nyní technicky připraveny, probíhají i školení v rámci Justiční akademie.
Je také nepochybné, že to bude podle § 565 o. z. podepsaná osoba, která bude muset případně u soudu prokázat, že (platný) kvalifikovaný elektronický podpis nevytvořila, protože s jejím soukromým klíčem vládl někdo jiný proti její vůli, což bude (bez předchozí revokace) celkem obtížné. Není tu také žádný problém s odběrem citlivých biometrických dat a odpovědností za jejich zpracování, ať již veřejnoprávně (v rovině pokut), nebo soukromoprávně (v rovině náhrady újmy).
Samotné vytvoření kvalifikovaného elektronického podpisu není nijak technicky či mentálně náročné, i když to oproti vytvoření vlastnoručního podpisu složitější nepochybně je a vyžaduje (předem) pořízení kvalifikovaného certifikátu a prostředku pro vytváření podpisu. Není to ale vyhrazeno jen milovníkům IT, koneckonců to zvládá už řadu let celá veřejná správa a justice při podepisování úředních písemností, tak proč to nepoužívat i soukromě. Je to jen otázka zvyku, ostatní mohou klidně setrvat u listinné podoby.
Kvalifikovaný elektronický podpis lze vytvořit samostatně (na dálku), podepsanou písemnost pak lze odeslat protistraně prostřednictvím e-mailu, nebo prostřednictvím datové schránky (jako přílohu).[4]
Určitou slabinou kvalifikovaného elektronického podpisu tak zůstává placení za kvalifikovaný certifikát, neboť za schopnost vytvořit vlastnoruční podpis se, jak známo, nic neplatí (náklady na papír a tužku jsou minimální). Ani zde však nejde o zásadní částky. Kvalifikovaný certifikát dnes stojí cca 400 Kč ročně (ekvivalent asi deseti piv v hospodě nebo čtyř krabiček cigaret ročně) a lze s ním vytvořit neomezené množství kvalifikovaných elektronických podpisů (za rok). Při masivním rozšíření lze navíc očekávat další (celoevropské) zlevnění této služby vytvářející důvěru (dle nařízení eIDAS), včetně prodloužení doby řádné platnosti certifikátu. Zcela vyloučit nelze ani nějakou formu státní podpory digitalizace obyvatelstva (celkové IT gramotnosti), když už se o ní čas od času mluví, např. instalací podpisových certifikátů do všech nových eObčanek zdarma apod. Náklady na čtečku čipových karet jsou minimální (nyní cca 200 až 300 Kč – jednorázově), v případě podpisových USB tokenů dokonce odpadají, stačí běžný USB port. Nějaký hardware schopný elektronický podpis na elektronické písemnosti vytvořit (stolní PC, popř. notebook, tablet či mobil) má dnes už skoro každý, jistě ho mají i všichni ti, co dosud používají biometrické podpisy, jestliže by mělo dojít k vytvoření kvalifikovaného elektronického podpisu na místě (např. na pobočce). O softwaru to platí obdobně. Řada programů pro soukromé použití je neplacených (např. Adobe Reader pro soubory formátu PDF), ty placené mají řadu dalších funkcí.
Co říká o (elektronickém) podpisu dosavadní judikatura?
Nejvyšší soud zatím vždy považoval přítomnost elektronického podpisu za otázku zachování písemné formy právního jednání, nikoli jen za otázku dokazování, kdo a jaké právní jednání (úkon) učinil. Na tom se, jak předpokládám, nic měnit nebude, platí to i pro listinnou podobu.
Přímo k (dynamickému) biometrickému podepisování se česká judikatura zatím explicitně nevyjádřila, ať již za účinnosti ZoEP či za účinnosti nařízení eIDAS a ZoSVD. Alespoň mně taková rozhodnutí nejsou známa. V Německu naproti tomu biometrický podpis na tabletu již u soudu narazil,[5] tam ale mají jinou národní úpravu, která již explicitně vyžaduje k písemnému právnímu jednání v elektronické podobě kvalifikovaný elektronický podpis (§ 126a BGB). Německá národní úprava je tedy s tou evropskou v souladu (čl. 25 odst. 2 nařízení eIDAS) a nesnaží se jít cestou zjednodušujících národních experimentů.
K jiným verzím „prostých“ elektronických podpisů se ale dosavadní judikatura Nejvyššího soudu stavěla negativně, např. při výměně e-mailů. Jde např. o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1593/2012 nebo 30 Cdo 1230/2007. Z odůvodnění uvedených rozhodnutí není bohužel jasně patrné, zda ve sporných písemnostech bylo uvedeno alespoň něco, co lze právně označit za „prostý“ elektronický podpis. Domnívám se ale, že spíše ano, protože e-mailová patička či jen jméno nebo iniciály vypsané editorem se používají v e-mailech v podstatě vždy. Těžko uvěřit, že v písemnosti nebylo vůbec žádné označení jednající osoby a ani nic jiného, co by obecnou definici elektronického podpisu splňovalo (např. e-mailová adresa). Nejvyšší soud bohužel jen stručně konstatoval, že právní úkon „nebyl opatřen elektronickým podpisem“, proto je neplatný. Obdobné závěry učinil i Ústavní soud v rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 9/12 a částečně též pod sp. zn. II. ÚS 2250/14.
Pokud byl nějaký elektronický podpis judikaturou explicitně požadován, šlo (zatím) o podpis „zaručený“ (bez dalšího upřesnění). Nejvyšší soud nicméně v přelomovém rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3210/2007 odkázal nejen na § 3 odst. 1 ZoEP, ale i na § 3 odst. 2 ZoEP, podle kterého právě „použití zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu a vytvořeného pomocí prostředku pro bezpečné vytváření podpisu“ umožňuje „ověřit, že datovou zprávu podepsala osoba uvedená na tomto kvalifikovaném certifikátu“. To ale není definice jen „zaručeného“ elektronického podpisu (bez dalšího), ale v podstatě stávající definice kvalifikovaného elektronického podpisu podle nařízení eIDAS. To aproboval i Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1347/10, v poslední době pak v jiné věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1753/19. Jistě to však není definice jakéhokoli „prostého“ elektronického podpisu.
V poslední době se objevila i další rozhodnutí, která již za účinnosti § 561 o. z. (ale před účinností nařízení eIDAS a ZoSVD) na shora uvedenou starší judikaturu odkazují, byť bez bližší argumentace (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1741/2017 a sp. zn. 26 Cdo 1230/2019). To podle mého názoru nasvědčuje spíše závěru, že Nejvyšší soud na požadavku vyšší úrovně elektronického podpisu nehodlá nic měnit, což považuji za správné. Naproti tomu (explicitně ale jen ve vztahu k některým mezinárodním úmluvám) zaujal Nejvyšší soud vůči výměně „prostých“ e-mailů vstřícnější přístup.[6]
Nejvyšší soud dále v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3278/2010 uzavřel, že listinná fotokopie vlastnoručního podpisu (na předané výpovědi z pracovního poměru) není pro zachování písemné formy dostačující. To také považuji za správné. Toto rozhodnutí bylo též schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 55/2012. Kopie vlastnoručního podpisu jako mechanický prostředek pak neuspěla ani v nedávném řízení vedeném Nejvyšším soudem pod sp. zn. 22 Cdo 3646/2018. V aktuálním rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 682/2018, které bylo též publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 29/2020, Nejvyšší soud v pracovněprávním sporu o neplatnost výpovědi nepřipustil v listinné podobě podpisové razítko předsedy představenstva (zaměstnavatele), a to opět jako mechanický prostředek, jehož použití není obvyklé.
Naproti tomu Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4093/2015, které bylo dokonce publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 95/2017, učinil poměrně překvapivý závěr, že faxová kopie je k zachování písemné formy dostačující, ovšem jestliže byl originál „podepsán osobou, která tento úkon činí“. Jak se ale z faxové kopie zjistí, že originál byl skutečně vlastnoručně podepsán a že na vstupu do faxu již nebyl jiný tisk či kopie (jak příjemce jako spoléhající se osoba případně prokáže pravost podpisu dané písemnosti), už Nejvyšší soud neosvětlil. Také se nijak nevypořádal s rozhodnutím sp. zn. 21 Cdo 3278/2010, ačkoli skutková podobnost je zde očividná, neboť vlastnoruční podpis je v obou případech nahrazován něčím jiným.
Podobnou situaci pak samozřejmě představuje v elektronické podobě i sken (obraz) vlastnoručního podpisu. Ten je jen „prostým“ elektronickým podpisem, ovšem zjevně na úrovni popsaných mechanických prostředků („prostého“ mechanického podpisu), pokud dojde k vytištění do listinné podoby.
Jde o znázornění různých verzí právního jednání v jiné než originální listinné podobě - v nějaké (elektronické či listinné) kopii.
Příjemce nepozná, zda byl původní listinný dokument skutečně vytištěn, vlastnoručně podepsán jednající osobou a naskenován, nebo zda k němu byl obrázek podpisu před skenováním pouze někým přiložen (bod a), nebo zda vůbec nedošlo k tisku a skenování, a obrázek byl někým vložen přímo do elektronického dokumentu v editoru, s následným exportem do PDF (bod b).
Na skutečně zásadní sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu, patrně velkého senátu, se proto čeká. Nejde jen o výměnu e-mailů, o které se často píše a která je asi zatím v praxi nejčastější, ale obecně o problematiku „prostých“ elektronických podpisů v jejich nejrůznějších podobách, jak byly popsány shora, včetně podpisů biometrických. Nejvhodnější by ale bylo stanovisko Nejvyššího soudu, neboť praxe okresních a krajských soudů je podle mých zjištění také roztříštěná (např. při posuzování podpisů SMS kódem či jinou verzí „prostého“ elektronického podpisu).[7]
Závěr
Nyní jsme na rozcestí. Já se domnívám, že soudy by, s ohledem na shora uvedené argumenty a na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, měly jít i nadále spíše standardní cestou vyšších úrovní elektronického podpisu, resp. podpisu kvalifikovaného, a nikoli experimentální cestou „prostých“ elektronických podpisů, včetně kopií (skenů) vlastnoručních podpisů. Ty jsou sice líbivě rychlé, levné a jednoduché, ale mají řadu shora popsaných (vážných) nedostatků, které rozvracejí standardní funkce podpisu a písemné formy právního jednání v její elektronické podobě, což v konečném důsledku celou elektronizaci právního jednání poškodí. Pokud bychom měli totéž promítnout i do listinné podoby právního jednání (abychom zachovali elementární logickou jednotu obou podob), rozvrátíme standardní funkce podpisu a písemné formy právního jednání zcela.
„Prosté“ elektronické podpisy je možné podle mého názoru platně použít jen s účinky „prostého mechanického“ podpisu (mechanických prostředků), tedy jako náhražku vlastnoručního podpisu, resp. kvalifikovaného elektronického podpisu, ale jen tam, kde je to obvyklé, např. u hromadných návrhů (formulářů) na webových stránkách, v hromadné elektronické korespondenci, na elektronických fakturách apod. Ona „obvyklost“ se u mechanických prostředků posuzuje objektivně, nikoli subjektivně.[8] V individuálních právních jednáních proto mechanické prostředky i prosté elektronické podpisy nejspíš neobstojí[9] a je bezpečnější se jim vyhnout. To ovšem platí i pro podpisy biometrické, navzdory rozsáhlým implementacím u nejrůznějších institucí.
Je také možné, že někteří poskytovatelé zboží a služeb půjdou nakonec jinou cestou, kterou je právní jednání v uzavřeném systému podle § 562 o. z., do kterého je třeba se přihlásit s využitím (dostatečně důvěryhodné) identitní služby, již bez potřeby elektronického podpisu. To ale jistě nebude vhodné a dostupné pro všechny subjekty, navíc bude opět problematické prokázat konkrétní právní jednání zákazníka v takovém systému. Tomu se ale budu věnovat až v jiném článku.
Článek byl publikován na stránkách Advokátního deníku.
[1] V. Smejkal, J. Kodl: Dynamický biometrický podpis – místo mýtů fakta, DSM č. 2/2012.
Smejkal: Kryptografický a dynamický biometrický podpis podle platné právní úpravy, Právní rozhledy č. 10/19.
[2] Pokud pravost písemnosti aktivně potvrdí, nic podle o. z. nebrání konvalidaci.
[3] V. Smejkal, J. Kodl, M. Uřičař: Elektronický podpis podle nařízení eIDAS, Revue pro právo a technologie č. 11/2015.
[4] Fikce podpisu v systému datových schránek se při soukromoprávním jednání neuplatňuje, vztahuje se jen na úkony vůči orgánům veřejné moci (procesní úkony).
[5] Viz rozhodnutí OLG München sp. zn. 19 U 771/12.
[6] Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1308/2011 (k CISG), sp. zn. 31 Cdo 1570/2015 (k CMR) nebo 23 Cdo 3439/2018 (k Newyorské úmluvě o uznání a výkonu rozhodčích nálezů).
[7] Proti „prostému“ elektronickému podpisu např. KS v Praze sp. zn. 27 Co 327/2018, sp. zn. 28 Co 387/2015, KS v Plzni sp. zn. 64 Co 485/2015, KS v Ústí n. Labem sp. zn. 10 Co 577/2015, sp. zn. 9 Co 702/2014 a mnoho dalších, proti např. KS v Českých Budějovicích sp. zn. 24 Co 696/2015, KS v Ústí n. Labem sp. zn. 14 Co 268/2014, sp. zn. 11 Co 703/2014 a další.
[8] Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 368/99 nebo 25 Cdo 176/99.
[9] Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3646/2018 nebo sp. zn. 21 Cdo 682/2018, které bylo též publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 29/2020.
Diskuze k článku ()