Občanský zákoník jako základní stavební kámen soukromého práva vůli zdůrazňuje konstatováním, že smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah.[2] Následující věta téhož paragrafu přináší omezení, neboť stranám je ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah, ovšem v mezích právního řádu. Toto ustanovení však míří především proti smlouvám existujícím v rozporu se stěžejními principy soukromého práva – s dobrými mravy, veřejným pořádkem či osobnostními otázkami, a zároveň chrání dodržování norem, které mají kogentní povahu.
V souvislosti se smlouvou mluvíme o tzv. autonomii vůle a kontraktační svobodě. Autonomie vůle popisuje prostor, v rámci něhož je osobám umožněno libovolně se pohybovat, nečiní-li tak v rozporu se zákonem či na úkor jiných. V souladu se zásadou smluvní svobody pak záleží jen a pouze na subjektech, zda k uzavření smlouvy přistoupí, a jakým způsobem se tohoto právního jednání zhostí. Až po svém uzavření se smlouva stává závaznou normou, vynutitelnou zákonem stanovenými způsoby.
Autonomie vůle a od ní se odvíjející smluvní volnost charakterizují poměry soukromoprávní. Ačkoli hranice mezi právem soukromým a veřejným není vždy jednoznačná, obě právní oblasti staví do popředí jiné zásady. Proto bychom mohli očekávat, že zatímco uložení povinnosti uzavřít smlouvu v oblasti práva veřejného není ničím zvláštním, právo soukromé se obdobnému omezování vyhne. V českém právním řádu však můžeme nalézt výjimky.
Tyto výjimky se označují termínem smluvní přímus, neboli též kontraktační povinnost. Slovníková definice vymezuje smluvní přímus jednoduše jako povinnost uzavřít smlouvu, která je založena opět smlouvou nebo zákonem, a je soudně vynutitelná. Kontraktační povinnost najdeme např. v oblastech veřejných zakázek či poskytování služeb jako odběr vody či odvod odpadních vod. Tento institut ale v minulosti řešil též převod družstevních bytů do vlastnictví členů družstev nebo zajištění přístupu vlastníků bytových jednotek ke společnému pozemku.
Postavení kontraktační povinnosti v soukromém právu
Nabízí se otázka, zda smluvní přímus do soukromého práva vůbec náleží. Dle mého názoru jeho užití kategoricky odmítnout nelze. Nalezneme principy, s nimiž je zásadně v rozporu, ale i principy, jejichž jménem jej lze bránit.
Dnešní občanský zákoník staví především na výše zmíněné autonomii vůle. Uznává fakt, že nejlépe své potřeby znají lidé samotní, proto se jim poskytuje (limitovaná) možnost libovůle a stát do jejich konání zasahuje jen v nezbytných případech. Na to navazují další dvě hodnoty – dispozitivnost a individualita. Rozpor mezi kontraktační povinností a uvedenými principy je zřejmý. Odůvodnit ji však lze ochranou veřejného zájmu a slabší strany. Oběma těmto hodnotám dle zákonodárce patřičná ochrana náleží. Ke kontraktační povinnosti se právo uchyluje v případě, že je pro jiné zájmy než neomezovaná individualita nebezpečné, aby se právní poměry ocitly bez smluvní regulace či aby vůbec nevznikly.
Doplňme pár slov k občanskému zákoníku z roku 1964. Ten narážel především na roztříštěnost právní úpravy do mnoha jednotek, často nesourodých. I při zohlednění možnosti upravit si úkony odlišně od zákona dával adresátům norem výrazně menší prostor a spíše než autonomii vůle respektoval možnost státních orgánů do právních vztahů zasahovat (tato vyšší míra regulace se mimo jiné projevovala častějším požadavkem písemné smluvní formy). Lze proto říci, že myšlenka smluvního přímusu spíše zapadá do přístupu dříve účinného zákona.
Pokud bychom chtěli docílit občanského práva v té nejsvobodnější podobě a smluvní přímus z právních předpisů odstranili, obešel by se tento zásah bez následků? V první řadě bychom se museli vyrovnat s ohrožením dosud nezmíněné zásady - právní jistoty. Zákon stanoví, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a že se předpokládá jednání v dobré víře. Nemůžeme se však neochvějně spolehnout na to, že druhá strana bude tyto zásady ctít, a absence povinnosti uzavřít smlouvu nezneužije. Zadruhé připomeňme, že smluvní přímus není pro prameny občanského práva ničím typickým, najdeme jej pouze u několika charakteristických právních poměrů. Pokud by byl plně vyřazen z užívání, nabízely by se všehovšudy dvě možnosti – s důvěrou v poctivost a smysl pro odpovědnost subjektů by se otázky ponechaly bez úpravy, nebo by byl nahrazen zásahy přísnějšími. Buď jednostranným regulačním aktem ze strany státního orgánu (což nepochybně představuje výraznější formu zásahu než smluvní přímus), nebo hrozbou přísného následného postihu.
Příklady smluvního přímusu
Smlouva o smlouvě budoucí. Podstata institutu spočívá v přípravě na vytvoření právního poměru, který strany smlouvy z různých důvodů nechtějí uzavřít ihned, a to tak, že se nejméně jedna strana zavazuje uzavřít po vyzvání v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, budoucí smlouvu, jejíž obsah je ujednán alespoň obecným způsobem.[3]
Uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí se alespoň jedna smluvní strana dobrovolně zavazuje smlouvu uzavřít[4], jedná se tedy o smluvní přímus založený opět smlouvou, ovšem k závazku jsou jedna či více stran povinovány zákonem. Zde nepochybně nemůžeme namítat rozpory s podstatou soukromého práva, neboť institut umožňuje stranám předběžně si upravit situace, kterou nejsou schopny či ochotny řešit nyní, a navíc jim zákon neukládá pokyn uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí, ale až tu následnou, budoucí (hlavní) smlouvu. Povinnost navíc rozmělňuje další podmínka – výzva oprávněné strany, neboť nevyzve-li oprávněná strana zavázanou stranu k uzavření smlouvy včas, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká[5] (leží-li povinnost na obou stranách, k výzvě jsou oprávněny obě). Zavázaný tím neztrácí právo uzavření smlouvy i bez výzvy iniciovat, přichází však o povinnost uzavření, což představuje výrazné oslabení kontraktační povinnosti. Obdobně k zániku dochází při změně okolností do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela.[6]
Vyzve-li však oprávněná strana včas a povinná strana plnění nerealizuje, může oprávněný požadovat určení obsahu hlavní smlouvy soudem, případně třetí osobou, je-li v přípravné smlouvě uvedena.
Institut prošel s přijetím nové právní úpravy významnou změnou, neboť za souběžné účinnosti občanského a obchodního zákoníku existoval ze smlouvy plynoucí přímus ve dvou podobách. Dle občanského zákoníku byly strany povinovány dohodnout se alespoň o podstatných náležitostech smlouvy[7], zatímco obchodní zákoník požadoval určení předmětu plnění alespoň obecným způsobem[8],[9]. Oba předpisy ukládaly písemnou formu. Současná úprava nároky kladené na formu opouští, dále nevyžaduje sjednání lhůty pro vyzvání k plnění.
Pojistné smlouvy. Smlouva funguje na principu poskytování sjednané či určené výše pojistného pojistiteli, který se oproti tomuto zavazuje vyplatit v případě pojistné události (o níž nevíme, zda, případně kdy nastane) pojistné. Podstata tedy spočívá v zabezpečení se před hrozbou nahodilé události, kdy vyplacená částka pomáhá nést nepříznivé následky. Občanský zákoník sám nevypočítává případy, kdy jsou subjekty povinny smlouvu uzavřít, obsahuje ale část upravující povinné pojištění, kde odkazuje na jiné zákony ukládající určité osobě uzavřít pojistnou smlouvu.
Povinné pojištění dopadá na situace, kdy by vznik pojistné události mohl ohrozit či poškodit větší množství osob, není proto možné ponechat odpovědné osobě variantu, kdy se na tuto událost nepřipraví. Vedle specifického zákonného pojištění se jedná právě o povinné pojištění smluvní.
Typickým příkladem je pojištění odpovědnosti z provozu vozidla[10], ustanovení o povinnosti smlouvu uzavřít ale nalezneme i v dalších předpisech, především v souvislosti s rizikovými povoláními – pojištění advokáta, cestovní kanceláře či osob lovících zvěř. Nejčastější formou povinné pojistné smlouvy je pojištění odpovědnosti za škodu. Smluvní přímus zde napříč předpisy představuje samozřejmé omezení povinností smlouvu uzavřít, může ale zasahovat i do obsahu smlouvy, a to nejčastěji určením výše pojistného či doby pojištění.
Další příklady. Smlouva o smlouvě budoucí a pojistné smlouvy představují nejznámější formy smluvního přímusu, s institutem se však lze setkat i v oblasti práva autorského (právo na uzavření licenční smlouvy o užití školního díla) a zdravotnického (sporné otázky kontraktační povinnosti zdravotních pojišťoven) či u povinnosti advokáta určeného Komorou uzavřít smlouvu o poskytnutí právních služeb.
Závěr
Institut kontraktační povinnosti některé principy soukromého práva nezohledňuje, představuje ale účinný nástroj, jak zabezpečit jiné. Jeho zakotvení v právních předpisech je relativně stálé, krom smlouvy o smlouvě budoucí, jež prošla významnými změnami (spočívajícími především v odstranění dualismu a vytvoření většího prostoru pro soudní zásah). Nic nenasvědčuje tomu, že by zákonodárce s tímto institutem přestal pracovat, avšak na základě analýzy je zřejmé, že to ani není nutné.
Za konzultaci a podněty děkuji Mgr. Davidu Ilczyszynovi.
Článek byl napsán v rámci Akademie odborného psaní, pořádané mezinárodní advokátní kanceláří White & Case a odborným portálem Právní prostor.cz.
[1] Zákon č. 89/2012 Sb., § 1724 (1)
[3] Zákon č. 89/2012 Sb., § 1785
[5] Tamtéž, § 1788 (1)
[6] Tamtéž, § 1788 (2)
[7] Zákon č. 40/1964 Sb., § 50a (1)
[8] Zákon č. 513/1991 Sb., § 289 (1)
[9] Dle § 262 obchodního zákoníku si strany mohly dohodnout, že jejich závazkový vztah (nespadal-li pod § 261, který pro výčet vztahů jejich pramen kogentně určoval) se bude řídit obchodním zákoníkem.
[10] Tento případ smluvního přímusu je navíc specifický tím, že ukládá povinnost nejen pojistníkovi (vlastníkovi vozidla), ale výslovně též pojistiteli.
Diskuze k článku ()