Předávání dítěte v době pandemie Covid-19

Vždy je třeba zohledňovat především zájmy dítěte, a to nejen zájem na ochraně jeho fyzického zdraví, ale také zájem na jeho zdraví psychickém.

advokátka, Advokáti Písek

Tématu předávání dítěte v době pandemie jsem se věnovala poprvé před rokem a půl, v březnu letošního roku jsem psala doplnění týkající se předávání dítěte při omezení pohybu osob. Za dobu trvání pandemie se však objevily další problémy, považuji tedy za potřebné se k tomuto tématu ještě jednou vrátit.

Předně je třeba konstatovat, že doba pandemie zasáhla do života většiny lidí, děti jsou jednou ze skupin, které pandemie postihla nejhůře. Současně tato zátěž dopadla na jejich rodiče, kteří byli nuceni řešit řadu nečekaných a náročných situací, často také zhoršení psychického stavu dětí najednou vytržených ze svého obvyklého života, od vrstevníků, školy i aktivit. Rodičům, kteří spolu nežijí, přibyli i další otázky, týkající se podmínek péče a předávání s ohledem na jednotlivá omezení související s Covid 19 – ať již byla individuální, tedy karantény a izolace, nebo celostátní, tedy opatření v době nouzového stavu. 

Zatímco někteří rodiče byli schopni tyto situace řešit smírně, u jiných došlo ke značnému vygradování sporů, ať již na základě strachu a vzájemných podezření, či dokonce i zneužitím situace k prosazení svého postoje bez ohledu na skutečný zájem dítěte.

Postupně se budu věnovat několika situacím, které dle mých zkušeností v praxi činily a činí problémy. 

Úvodem zdůrazňuji, že další výklad se týká předávání dítěte jak v rámci střídavé péče, tak ke styku dítěte s rodičem. Ve své podstatě dochází ke změně prostředí dítěte a pro posouzení otázky předání/nepředání není podstatné, zda k předání dochází kvůli výkonu styku, nebo v rámci střídavé péče. 

Také chci zdůraznit, že níže uvedený výklad nemá být chápán a aplikován jako dogma. Vždy mohou nastat situace, které mohou odůvodnit jiný přístup a jiné řešení. Vždy je však třeba zohledňovat nejen zájem na ochraně fyzického zdraví dítěte, ale také zájem na jeho psychickém zdraví. Zkušenosti bohužel potvrzují, že došlo u řady dětí ke značnému zhoršení jejich psychického stavu, u některých zase pomohlo k udržení jejich pohody možnost setkání s vrstevníky, přestože to v některých momentech pandemie nebylo doporučováno. Je tedy třeba vzít v potaz veškeré aspekty a tyto individuálně posuzovat. 

Nepředávání dítěte s odvoláním na riziko nákazy

Řada sporů se týkala případů, kdy jeden z rodičů odmítl zcela předávat druhému rodiči dítě s tím, že by mohlo dojít k nákaze. Obvykle se tito rodiče odvolávali na rizika na straně druhého rodiče, zejména jeho zaměstnání spojeného s větším počtem kontaktů, případně bydliště druhého rodiče s momentálně zvýšeným počtem nakažených a podobné obecné důvody. V některých případech stál za tímto nepředáváním skutečně strach, nezřídka související se zdravotním stavem nepředávajícího rodiče, nebo jeho blízkých osob. V jiných však bohužel byla situace nepředávajícím rodičem pouze zneužita k omezení kontaktu mezi dítětem a druhým rodičem.

Osobně jsem byla na počátku pandemie toho názoru, že by se předávání mělo spíše omezit, tento svůj postoj jsem postupně přehodnotila, a to zejména s ohledem na dobu trvání pandemie. Pokud by se přistoupilo na právní výklad, dle kterého samotná obava z nákazy může být důvodem nepředání, došlo by k mnohaměsíčnímu fyzickému odloučení dítěte od jednoho z rodičů, což dle mého názoru není v zájmu dítěte. 

K omezení předávání by mohlo dojít pouze při mimořádných okolnostech, jako příklad mne napadá vážné onemocnění dítěte s vysokým rizikem závažného průběhu Covidu-19, kde jeden rodič skutečně dodržuje sociální izolaci, aby dítě ochránil, naopak u druhého zaměstnání vyžaduje značný sociální kontakt. Při obvyklých okolnostech však pouhá obava nemůže být důvodem nepředání, ať již ke styku nebo k výkonu střídavé péče.

Rodičům, kteří mají zvýšenou obavu z nákazy, tak lze doporučit místo zrušení kontaktu spíše dohodu s druhým rodičem na rozumných opatřeních, která přebírající rodič provede. Mezi tato lze zařadit zejména provedení samotestu před převzetím dítěte, omezení společenských aktivit s dítětem, důsledné dodržování ochrany dýchacích cest apod.

Právním řešením nepředání nadále zůstává výkon rozhodnutí, kterým se rodič omezený v kontaktu s dítětem může domáhat plnění stávající rozsudku (ať již o péči, či o úpravě styku). V tuto chvíli soudy již fungují bez omezení a nepředání je možno v případech svévolného nedodržování rozsudků řešit příslušným návrhem.

Předávání dítěte při karanténě či izolaci

Dnes již se většina lidí v základních pojmech orientuje, ale pro úplnost připomínám, jaký je rozdíl mezi karanténou a izolací. Karanténa je uložena osobám, které byly vystaveny riziku nákazy infekčního onemocnění, zatímco izolace je uložena osobám, které infekčním onemocněním již onemocněly. Nicméně při obou dochází k oddělení osob od ostatních fyzických osob, aby se infekční onemocnění nemohlo dále šířit.

V praxi se setkávám s otázkou, zda je možno vstoupit do kontaktu s rizikovou osobou (ať již s osobou v izolaci, či s osobou v karanténě) a vystavit tak sám sebe riziku nákazy, zejména při potřebě péče o blízkou osobu.

Jsem přesvědčena, že odpověď na tuto otázku zní ano, byť jsem si vědoma i opačného názoru. Ve skutečnosti k tomu ve většině rodin dochází, neboť nemocné osoby potřebují péči a dodržet úplné oddělení v rámci jedné domácnosti není obvykle realizovatelné. Je tak zcela samozřejmé, že v rámci jedné domácnosti se stýkají osoby v izolaci či karanténě a oddělení od ostatních osob udržují jako skupina, případně individuálně vyhodnocují postup dle doporučení hygieny. 

Více tato otázka nabývá na významu u rodin rozdělených, kde rodiče dítěte mají každý jinou domácnost a má docházet mezi nimi k předávání. 

Striktně vzato lze ze znění zákona dovozovat, že při izolaci či karanténě není vůbec na místě o předání uvažovat. Při hlubších úvaze však je nutno rozlišovat jednotlivé situace. 

  1. Izolace nebo karanténa přebírajícího rodiče – v této situaci by si dle dikce zákona rodič dítě přebírat neměl, protože existuje riziko nákazy dítěte. Nicméně i zde mohou nastat důležité okolnosti, za kterých bude takovýto krok nezbytný. Zejména tak tomu bude v případě, kdy předávající rodič není vůbec schopen péči o dítě zajistit. Nebo v situaci, kdy přebírající rodič je sice v karanténě, ale předávající rodič v izolaci.
  1. Karanténa předávajícího rodiče – pokud dítě nebylo vystaveno stejnému rizikovému kontaktu jako předávající rodič, tak předání dítěte nic nebrání. Naopak je na místě považovat předání za vhodné, protože se tím eliminuje riziko nákazy nezletilého. Pouze je třeba zvážit, jak provádět přepravu dítěte. Za této situace je vhodnější, aby se dopravy ujal přebírající rodič, neboť rodič v karanténě by měl opouštět bydliště jen v nutných případech. 
  1. Izolace předávajícího rodiče, spojená s karanténou dítěte – formálně vzato by dítě prostředí měnit nemělo. Nicméně je nutno si uvědomit, že nemocný rodič v dané situaci zvyšuje svou péčí o zdravé dítě riziko jeho nákazy, navíc nelze vyloučit ani zhoršení jeho zdravotního stavu a tedy nemožnost péči o dítě zajistit. Předání dítěte zdravému rodiči má své opodstatnění a je třeba ho vzít do úvahy. 
  1. Karanténa nebo izolace dítěte – opět formálně vzato by dítě prostředí měnit nemělo, avšak jediný, kdo je v tomto případě vystaven riziku nákazy, je přebírající rodič (stejně jako v předchozím případě). V tomto případě tak je na jeho uvážení, zda si dítě převzít chce, či nikoli. 

Za klíčové považuji, aby při každé z výše uvedených situací přebírající rodič vždy zajistil, že nebudou ohroženy další osoby a zůstala tak zachována zásada, že přebírající rodič bude jedinou ohroženou osobou. 

Je pravdou, že formálně vzato může být předání v některém z výše uvedených případů posouzeno jako přestupek. Nicméně jsem přesvědčena, že riziko udělení pokuty rodiči za to, že si převzal dítě a sám sebe vystavil riziku nákazy, je skutečně minimální. 

Změna péče

Posledním velkým tématem, byť se trochu vymyká tématu předávání, je zvýšené podávání návrhů na změnu péče. K tomuto vede řada různých motivů všech zúčastněných. 

Někde došlo k tomu, že pečující rodič předal dítě druhému rodiči v době distanční výuky, protože ten měl možnost práce z domova a tedy i možnost lépe zajistit péči i dohled nad výukou. Během této doby pak byl podán návrh na změnu péče. Jinde si dítě (zejména dítě staršího věku) rychle vyhodnotilo, že u druhého rodiče na něj nebudou kladeny takové požadavky týkající se režimu a plnění úkolů do školy, a vynutilo si samo přechod k druhému rodiči. Nebo došlo ke zhoršení psychického stavu dítěte a oba rodiče to začali připisovat jeden druhému. Místo společného hledání řešení se tak pustili do vzájemného boje s pocitem, že je třeba dítě ochránit před druhým rodičem, který je za zhoršení dle jejich názoru odpovědný. 

V samotné změně pečujícího rodiče není třeba spatřovat nic závadného, k tomuto může logicky v průběhu života dítěte docházet. 

Rozhodovat o změně v době pandemie, zvláště pak v době distanční výuky však nepovažuji za vhodné. V tuto dobu se jedná o mimořádné okolnosti a režim, který se osvědčuje v době distanční výuky, může být nevyhovující pro standardní režim zahrnující prezenční výuku a docházku na mimoškolní aktivity. Přání dítěte může být motivováno jen snahou vyhnout se povinnostem, což také není ideální motiv, který by měli rodiče podpořit.  

Rodiče mohou být přesvědčeni, že jejich návrhy v této době jsou zcela důvodné a v zájmu dítěte. Měli by však vzít v potaz, nakolik se na stávající situaci podepsaly mimořádné okolnosti spojené s pandemií a nakolik plánované uspořádání odpovídá běžnému režimu dítěte. Pro tento případ je tak lepší se domluvit na dočasné úpravě (včetně případně i úpravy vyživovací povinnosti) a teprve po ukončení mimořádných okolností zvážit, zda je třeba měnit výchovné prostředí či upravovat dobu péče rodičů.

Také bych chtěla upozornit na jeden negativní jev, který je někdy s těmito návrhy spojen, a to snaha o vyloučení druhého rodiče. Někteří rodiče, jež v některém z výše uvedených případů mají dočasně fakticky dítě v péči a domáhají se potvrzení tohoto stavu soudní cestou, se pokusí současně zamezit kontaktu druhého rodiče s dítěte, nebo ho alespoň limitovat na nezbytné minimum. Obvyklým tvrzením je odvolání na přání dítěte. S tímto přáním je třeba také zacházet velmi opatrně, někdy může jít jen o reakci na hledání volnějšího režimu, či jen přisouzení rodiči vinu za okolnosti, které nemohl ovlivnit. 

Pokud tedy je skutečně na místě i přes uvážení skutečně třeba poměry dítěte upravit a změnit osobu pečujícího rodiče, měl by vždy být při podání návrhu zohledněn i podíl druhého rodiče ve formě styku. 

V každém případě je na místě přistupovat ke každému podání návrhu v této době velmi zdrženlivě, a spíše odložit změny až po stabilizaci poměrů. 

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články