Pro porozumění dalšímu textu je úvodem nutné si vymezit základní pojmy, neboť veřejnost často používá označení karanténa pro řadu různých opatření, které je však nutno vzájemně rozlišovat.
Karanténou se rozumí oddělení zdravé fyzické osoby, která byla během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy, od ostatních fyzických osob a lékařské vyšetřování takové fyzické osoby s cílem zabránit přenosu infekčního onemocnění v období, kdy by se toto onemocnění mohlo šířit[1]. Jedná se individuální rozhodnutí týkající konkrétních osob, jsou-li pro to splněny podmínky (dále jen „karanténa“).
Oddělení fyzické osoby, která již onemocněla infekční nemocí nebo jeví příznaky tohoto onemocnění, od ostatních fyzických osob, je pak označováno jako izolace (dále jen „izolace“)[2]. Podmínky izolace musí s ohledem na charakter přenosu infekce zabránit jejímu přenosu na jiné fyzické osoby, které by mohly infekční onemocnění dále šířit.
Vláda nařídila svým usnesením č. 209 ze dne 13. 3. 2020 osobám vracejícím se z rizikových oblastí, aby tuto skutečnost oznámili svému lékaři, a tomuto lékaři pak nařídila rozhodnout o karanténě těchto osob. Jinak řečeno, vláda sice rozhodla, kdo má v karanténě být, ale formálně je to potvrzeno rozhodnutím jednotlivých lékařů pro konkrétní osoby, zcela v souladu s právní úpravou.
Karanténa může být nařízena i jiným osobám, obvykle bývá nyní nařizována těm, kteří byli v užším styku s nakaženou osobou a dosud nevykazují příznaky nemoci. Nemocným koronavirem, nebo osobám s příznaky této nemoci, se pak nařizuje izolace.
Naopak usnesení vlády č. 215 ze dne 15. 3. 2020 o přijetí krizového opatření není rozhodnutím o karanténě. Jedná se o rozhodnutí, kterým byl zakázán volný pohyb osob se stanovenými výjimkami (dále jen „krizové opatření“). Nejedná se o oddělení určitých osob od druhých, pouze se stanovují pravidla, které styky mezi osobami výrazně omezují.
Dalším opatřením, které bývá nesprávně označováno jako karanténa, jsou pak opatření krajských hygienických stanic o omezení týkajících se konkrétních území, zejména obcí. Tato opatření obecné povahy obvykle stanoví zákazy opuštění těchto území, zákazy vstupu na tato území a zákazy pohybu osob na těchto územích (dále jen „opatření hygieny“).
Základní otázka zní, zda se v případě existence některého z výše popsaných opatření mají dodržovat rozsudky týkající se nezletilých dětí, zejména zda má docházet k předávání dětí. Veškerý další výklad se týká předávání dítěte jak v rámci střídavé péče, tak ke styku dítěte s rodičem. Ve své podstatě dochází ke změně prostředí dítěte a pro posouzení otázky předání/nepředání není podstatné, zda k předání dochází kvůli výkonu styku, nebo v rámci střídavé péče. Při odpovědi na otázku, zda předávat či nepředávat je nutno rozlišovat výše uvedené případy.
Nejdříve se vyjádřím k postupu za trvání krizového opatření, protože toto má všeobecnou platnost pro území České republiky a týká se všech rodičů.
Vláda s účinností od 16. 3. 2020 do 24. 3. 2020 vyhlásila, že zakazuje volný pohyb osob na území České republiky a nařizuje se omezit kontakty s jinými osobami na nezbytně nutnou dobu. Klíčové výjimky ze zákazu pohybu osob jsou nezbytné cesty za rodinou nebo osobami blízkými a cesty nezbytně nutné k zajištění péče o děti.
Krizové opatření tak nemá na předávání dětí žádný vliv, neboť cesty vykonávané za účelem předání, nebo převzetí dětí představují právě vládou schválenou výjimku ze zákazu pohybu. Je tedy zřejmé, že péče o děti a s ním spojené předávání dětí mezi rodiči nepředstavuje žádné porušení vládou stanovených pravidel. Totéž platí pro předávání dětí třetím osobám (např. prarodičům apod.) Z právního hlediska tak je na místě dodržovat rozhodnutí soudu týkajícího se dětí.
Jiná je otázka, zda je za současných okolností striktní dodržování rozsudků vhodné. Každý z rodičů by měl vždy uvážit, zda není vhodné režim dětí upravit, snížit frekvenci předávání, případně vyhodnotit, zda u některého z rodičů není výrazně vyšší riziko onemocnění (typicky u zdravotníků a jiných osob ve větším kontaktu s nemocnými). Nicméně jakákoli případná změna by měla být výsledkem dohody obou rodičů, žádný z rodičů není oprávněn režim dítěte změnit pouze svým rozhodnutím.
Jiná je situace v případě, že jeden z rodičů má nařízenou karanténu, nebo izolaci. Podotýkám, že byť se tyto situace liší, z hlediska posouzení rodičovské péče je výsledek stejný – jeden z rodičů představuje zvýšené riziko nákazy pro dítě (i pro další osoby) a podle toho je nutno se zařídit.
Pokud je rodiči nařízena karanténa nebo izolace v době, kdy má dítě druhý z rodičů, je třeba nařízené opatření respektovat a dodržet oddělení nemocného nebo ohroženého rodiče od dítěte, aby se předešlo riziku nákazy. Druhý rodič by tak dítě nemocnému nebo ohroženému rodiči předávat neměl, a to až do doby skončení karantény nebo izolace. Tento rodič, u nějž se dítě nachází, by však měl vzít v potaz práva druhého rodiče a v co nejširším rozsahu zajistit jeho kontakt s dítětem alespoň prostřednictvím jiné komunikace (telefon, Skype, sms, e-mail).
Může však nastat i situace opačná, kdy karanténa či izolace byla nařízena jednomu z rodičů i dítěti, typicky to může nastat po společném pobytu na dovolené v rizikové oblasti. V takovémto případě je posouzení složitější. Obecně vzato má dítě povinnost dodržet karanténu, nebo izolaci, a oba rodiče jsou odpovědni za dodržení této povinnosti. V případě, že by si druhý rodič dítě převzal, dochází k porušení této povinnosti. V důsledku tohoto porušení se druhý rodič dobrovolně vystavuje riziku nákazy. Otázkou je samozřejmě posouzení závažnosti takovéhoto jednání a jeho důsledky. V každém případě by měl přebírající rodič rovněž splnit omezení karantény nebo izolace, v opačném případě by ohrožoval nejen sebe, ale i další osoby, což nelze připustit. Pokud by ohrozil pouze sebe a zároveň nepoškozoval svým dobrovolným omezením další osoby (zejména zaměstnavatele), lze jeho jednání hodnotit mírněji. Typicky by se jednalo o případy, kdy by se karanténa, či izolace týkala menšího dítěte, které by odloučení od tohoto rodiče psychicky špatně snášelo. V každém případě je možno k předání přistoupit pouze na základě dohody obou rodičů po zvážení veškerých rizik a dopadů, ideální je otázku konzultovat s poskytovatelem zdravotních služeb, nebo hygienickou stanicí. V případě absence dohody není možno přistoupit k předání a je na místě dodržet společnou karanténu či izolaci rodiče a dítěte.
Vzácně by mohlo dojít i k situaci, kdy je karanténa či izolace nařízena jednomu z rodičů v době, kdy má dítě u sebe, ale tato karanténa či izolace se netýkají dítěte. Potom není pohyb dítěte žádným způsobem omezen a z právního hlediska je na místě předat dítě druhému rodiči v souladu s rozsudkem. I tak je samozřejmě na místě situaci individuálně vyhodnotit, zkonzultovat ji s příslušnou hygienickou stanicí a v návaznosti na to přezkoumat míru rizik nákazy dítěte u obou rodičů a předání dítěte zvážit.
V případě opatření hygieny, tedy mimořádných opatření týkajících se vybraných území, nelze podat obecný výklad, neboť vždy záleží na znění konkrétního opatření. Nicméně pro příklad rozeberu situaci na opatření hygieny týkající se vybraných obcí v okrese Olomouc (dále jen „opatření Olomouc“; obce, na jejichž území se opatření vztahuje, dále jen „dotčené obce“)[3]. Ani v tomto případě nejde o nařízení karantény. Jedná se o opatření, kterým:
- se všem osobám s trvalým a jiným pobytem v dotčených obcích zakazuje opustit jejich území,
- se zakazuje pohyb osob v dotčených obcích se stanovenými výjimkami,
- se umožňuje opustit území dotčených obcích do místa jejich trvalého bydliště a tam zůstat,
- se zakazuje vstup, pohyb a pobyt všem osobám, které k datu vyhlášení nejsou na území dotčených obcích přítomny se stanovenými výjimkami, zejména s výjimkou možnosti návratu osob, které mají na území dotčených obcích trvalý nebo jiný pobyt.
Následně tedy může nastat situace, kdy jeden z rodičů má pobyt v dotčené obci a druhý rodič má pobyt mimo území dotčených obcí. V takovém případě dle mého názoru k předání dítěte dojít nemůže, a to bez ohledu na to, zda je dítě v době vyhlášení u jednoho, či u druhého rodiče.
Pokud v době vyhlášení bylo dítě u rodiče mimo zasaženou oblast, nesmí dojít k předání do dotčené obce, neboť by se tím dítě vystavilo riziku nákazy. Vzhledem k tomu, že opatření Olomouc používá pojem „trvalý nebo jiný pobyt“, lze mít za to, že dotčenými osobami jsou rodiče s trvalým nebo obvyklým pobytem v dotčené obci. Není tedy nutné se striktně držet rozlišování, kde má rodič či dítě pobyt trvalý. K předání do dotčené obce tak nemůže dojít ani za situace, kdy tam má dítě trvalý pobyt, pokud má možnost zůstat u druhého rodiče v bezpečné oblasti mimo dotčené obce.
Pokud je dítě naopak v době vyhlášení v dotčené obci, nesmí odjet, aby nevystavilo riziku nákazy osoby mimo dotčené obce. Čistě teoreticky je možnost odjezd dítěte odůvodnit tak, že dítě má možnost se přesunout do místa trvalého, nebo jiného pobytu – tedy k druhému rodiči. Opět však platí zásady, které jsem dříve uvedla pro situaci s dítětem s nařízenou karanténou, či izolací, tedy vždy zvažovat účel opatření, kterým je zabránit šíření nákazy. Mělo by se tedy jednat o dohodu rodičů, učiněnou na základě vyhodnocení konkrétní situace. Navíc je vhodné otázku zkonzultovat přímo s orgánem, který opatření vyhlásil, v tomto posuzovaném případě s krajskou hygienickou stanicí.
Důležitá je rovněž i otázka, zda je za současné situace možno se domoci dodržování rozsudků, pokud druhý rodič odmítne platný rozsudek dodržovat. V tuto chvíli není žádným způsobem omezena možnost podávat návrhy k soudu, ať již návrhy týkající se výkonu rozhodnutí, na předběžná opatření apod. Bohužel je však nutno konstatovat, že vzhledem k omezenému fungování soudů lze očekávat jistá prodlení v rozhodování, či jiném postupu řízení. Pokud by však jeden z rodičů zneužil této závažné situace proto, aby významně poškodil druhého rodiče, je na místě uvážit, zda tento rodič jedná v zájmu dítěte a zda není na místě po zklidnění situace zvážit novou úpravu poměrů dítěte, odpovídající lépe jeho zájmu.
Závěrem si dovolím rovněž apel na všechny rodiče. Všichni jsou v tuto chvíli vystaveni složité situaci, zvýšené péči a strachu o děti, nezřídka i existenčním otázkám. Posouzení rizik onemocnění dítěte a zvolení správného režimu vyžaduje těžké rozhodování. Je tedy na místě, aby rodiče v této náročné době odložili případné neshody a podezřívání, spolupracovali a snažili se najít nejvhodnější řešení zohledňující jak potřeby dítěte, tak i základní zásady potřebné pro zabránění šíření koronaviru.
[1] Viz § 2 odst. 7 písm. a) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Viz § 2 odst. 6 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
[3] Veřejná vyhláška o opatření obecné povahy – nařízení mimořádného opatření při epidemii, vydaná Krajskou hygienickou stanicí Olomouckého kraje dne 16. 3. 2020, č. j. KHSOC/09068/2020/RED.
Diskuze k článku ()