Předběžné opatření v opatrovnickém řízení

Předběžné opatření se vždy musí vztahovat k určitému řízení ve věci samé

Je zřejmé, že svou povahou nelze řízení o předběžných opatřeních považovat za výsledek nalézací činnosti soudu a svou podstatou nemohou být předběžná opatření rozhodnutím o definitivní právním stavu.

Platí, že předběžné opatření se vždy musí vztahovat k určitému řízení, i když toto ještě nebylo zahájeno a musí být také jasné ke kterému řízení.

Předběžné opatření tak nemůže dlouhodobě existovat samo o sobě bez toho, aniž by se vedlo konkrétní řízení ve věci samé, se kterým by souviselo. Předběžná opatření mají povahu zatímního rozhodnutí s cílem zachovat nebo naopak eliminovat určitý stav věci.

Předběžná opatření mají zatímně upravit poměry účastníků nebo zajistit výkon soudního rozhodnutí, jež by byl bez nařízeného předběžného opatření ohrožen. Předběžným opatřením lze poskytnout prozatímní ochranu oprávněnému jedině uložením povinnosti druhému účastníku (něco konat, něčeho se zdržet, něco strpět). Není možné předběžným opatřením deklarovat nějaké právo účastníka (rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 14 Co 847/94 ze dne 29. 12. 1994).

Prozatímní opatření sice poskytuje prozatímní ochranu účastníkovi, avšak za cenu, že skutkový stav nemůže být soudem náležitě zjištěn, když soud rozhoduje ve velmi krátké lhůtě sedmi dní, a tedy ani subjektivní právo a jemu odpovídající subjektivní povinnost nejsou v takovém případě zcela nepochybné. Obsahem prozatímní úpravy není soud ani v pozdějším řízení vázán a může rozhodnout jinak. Z toho celkem logicky vyplývá, že předběžné opatření nemůže vytvořit situaci jež by byla nezvratná a znemožňovala uvedení do jiného právního stavu.

Předpokladem pro nařízení předběžného opatření je existence nároku, který musí navrhovatel osvědčit. Je nutné mít na paměti, že osvědčit nárok není stejné jako prokázat nárok, čehož soudy mnohdy lehce „zneužívají“ k zamítání předběžných opatření. K tomu, aby soud nařídil předběžné opatření však postačuje, že se tvrzené skutečnosti jeví jako pravděpodobné a vyplývá to z navrhovatelem předložených důkazů. Zvláště v opatrovnických věcech, kdy se např. rozhoduje o styku dítěte s nerezidentním rodičem je důležité zachovat kontinuitu styku s oběma rodiči a soudy by neměly bezdůvodně návrhy „odstrčených“ rodičů zamítat s odůvodněním, že nedošlo k osvědčení tvrzených skutečností. Ostatně i Ústavní soud ČR má za to, že rozhodování o předběžných opatřeních by mělo být hodnoceno v opatrovnických řízeních obdobnou optikou jako rozhodování ve věci samé, neboť je to zejména množství a kvalita času, které s dítětem rodič stráví, jež ovlivňují budoucí vztah dítěte s rodičem a pokud by se tato optika neaplikovala, docházelo by mnohdy k tomu, že by o budoucím vztahu dítěte a rodiče fakticky rozhodoval čas odpovídající délce soudního řízení (I. US 1942/16).

Předběžné opatření nařízeno před a po zahájení řízení

Řízení o nařízení předběžného opatření lze zahájit na návrh ještě před zahájením řízení (§ 74 o.s.ř.) nebo na návrh v rámci již probíhajícího řízení (§ 102 o.s.ř.).

Kromě toho, že návrh na nařízení předběžného opatření musí splňovat obecné náležitosti návrhu ve smyslu ust. § 42 o.s.ř., zákon stanoví zvláštní náležitosti ve smyslu ust. § 75 o.s.ř. Z tohoto pohledu tedy není rozdíl mezi návrhem podaným před nebo po zahájení řízení.

V běžném sporném řízení v případě, že je návrh na nařízení předběžného opatření podán před zahájením řízení, předseda senátu při nařízení předběžného opatření uloží navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí, podal u soudu návrh na zahájení řízení. Tato lhůta se určuje zpravidla 30 dny. Tato povinnost soudu ke stanovení lhůty ovšem není dána, pokud může být řízení zahájeno i bez návrhu.

Co se ale tedy stane, pokud soud před zahájením řízení předběžné opatření nařídí v opatrovnické věci, ale následně již žádný z účastníků nepodá návrh, kterým by zahájil řízení ve věci samé?

Je nutno mít na paměti zásadu shora zmiňovanou, a to, že předběžné opatření není meritorním rozhodnutím, vždy se musí vztahovat ke konkrétnímu řízení a nemůže existovat samo o sobě. Opačná interpretace by zcela popírala podstatu předběžného opatření.

Pokud soud již před zahájením opatrovnického řízení předběžné opatření nařídí, protože dospěje k závěru, že jeho nařízení je přípustné a navrhovatel osvědčil svůj nárok, ale žádný z účastníků řízení ve věci samé nezahájí, tak má v přiměřené době i řízení o věci samé zahájit sám formou usnesení, které doručí všem účastníkům. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví žádnou konkrétní lhůtu, ve které by tak měl učinit, vycházela bych přirozeně z doby přiměřené, kterou by např. měl účastník ve sporném řízení k zahájení řízení o věci samé.

Poté, co by bylo zahájeno opatrovnické řízení usnesením, měl by předseda senátu zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení. Ostatně dle § 103 o.s.ř. přihlíží soud kdykoliv za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé. Pokud by byl shledán takový nedostatek některé z podmínek řízení, který by nebylo možno odstranit, tak musí být řízení usnesením zastaveno.

Zánik předběžného opatření

Předběžné opatření ze zákona zanikne ve smyslu ust. § 77 odst. 1 o.s.ř., jestliže:

1. navrhovatel nepodal v zákonné lhůtě nebo ve lhůtě stanovené soudem návrh na zahájení řízení,
2. nebylo návrhu ve věci samé vyhověno,
3. bylo návrhu ve věci samé vyhověno a uplynulo patnáct dní od vykonatelnosti rozhodnutí o věci,
4. uplynula určená doba, po kterou mělo trvat.