Právní úprava škody způsobené zvířetem se nachází v ustanoveních občanského zákoníku, v části čtvrté. Odpovědnost vlastníka za škodu způsobenou zvířetem je založená na objektivním principu a z části zakládá odpovědnost absolutní bez liberačního důvodu. Liberační důvod se vztahuje pouze k tzv. privilegovaným zvířatům a k případu svémocného odnětí zvířete, jak bude dále upřesněno. Ke vzniku práva poškozeného na náhradu škody způsobené zvířetem musí dojít k naplnění tří předpokladů – škodní události, vzniku škody způsobené zvířetem, a příčinné souvislosti mezi následkem a příčinou.
Zvíře jako původce škody
Zvíře představuje smysly nadaného živého tvora; ustanovení o věcech se na živé zvíře použije jen v omezeném rozsahu. Právě ve vztahu k absolutním právům jsou živá zvířata předmětem vlastnického práva, a na vlastníka tak dopadají práva a povinnosti spojené s vlastnictvím zvířete.
Základní povinností vlastníka zvířete je tzv. prevenční povinnost, tedy povinnost dbát, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku nebo vlastnictví jiného, respektive aby zvíře nezpůsobilo nikomu (ne)majetkovou újmu. Zvíře, jakožto tvor mající specifickou povahu, se však může chovat zcela nepředvídatelně, ba až nebezpečně, a proto je potřeba dbát zvýšené opatrnosti, aby byla zajištěna účinná ochrana okolí. Forma prevenčního opatření směřujícího k zabránění možnosti způsobit škodu zvířetem není předepsána a záleží pouze na vlastníkovi, případně na osobě, které bylo zvíře svěřeno. Neprovede-li nezbytná opatření k minimalizaci škodlivého chování zvířete, nezabezpečí ochranu ostatních osob a jejich majetku. K prevenční povinnosti se vyjádřil Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 29. 3. 2017, č. j. 25 Cdo 5001/2016, kde uvedl, že obsah prevenční povinnosti úzce souvisí s konkrétními okolnostmi, zejména s místem, kde se chovatel se zvířetem nachází. Pobytem na místě, kde přímo nehrozí vznik škody na zdraví či majetku třetích osob nebo na místě, kde okolnosti (např. zvýšený pohyb cyklistů apod.) riziko vzniku škody podstatně zvyšují, jsou na chovatele z hlediska předcházení vzniku škody kladeny rozdílné nároky. Porušení prevenční povinnosti může spočívat i v tom, že ačkoliv bylo zvíře, v předmětném rozhodnutí Nejvyššího soudu pes, pod dozorem chovatele, chovatel mu umožnil volný pohyb na veřejně přístupném místě v bezprostřední vzdálenosti komunikace a nezvládl očekávatelnou reakci psa na projíždějícího cyklistu. Je tedy značný rozdíl v rozsahu prevenční povinnosti vlastníka zvířete, pokud se nachází na místě, kde nehrozí vznik škody, oproti místu, kde je zvýšený výskyt a pohyb jiných osob a možnost vzniku škody (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3896/2007, nebo rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 23 Co 338/2019).
Povinnost zvýšené opatrnosti je od vlastníka vyžadována i na místech neveřejných, jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3516/2007: „Obsah prevenční povinnosti chovatele psa úzce souvisí s konkrétními okolnostmi, zejména s místem, kde se chovatel se zvířetem nachází. I v případě, že ke škodní události nedošlo na veřejném místě, kde se od chovatele očekává zvýšená pozornost a opatrnost, nýbrž v jeho vlastním bytě, kde lze oprávněně předpokládat menší riziko vzniku škody, vyžaduje přítomnost cizích osob, zejména dítěte, jehož jednání a reakce mohou být neočekávané a iracionální, od chovatele zvýšenou pozornost.“
Povinnost k náhradě škody způsobené zvířetem nedopadá pouze na vlastníka, nýbrž společně a nerozdílně může být povinen k náhradě škody i ten, jemuž bylo zvíře svěřeno, popřípadě ten, kdo zvíře chová či jinak používá. Zajímavým příkladem z praxe může být případ, který rozhodoval Nejvyšší soud dne 13. 2. 2020, pod sp. zn. 25 Cdo 2681/2019, kde došlo ke střetu krávy pocházející z farmy, svěřené osobě odlišné od vlastníka, s vozidlem, v důsledku čehož vlastník vozidla utrpěl škodu a kráva byla usmrcena. V předmětné věci se Nejvyšší soud vyjádřil k solidární odpovědnosti, respektive ke svěření zvířete osobě odlišné od vlastníka, následovně: „Svěření předpokládá získání detence zvířete od jiného. Nemusí k němu dojít přímo od vlastníka, ani na základě smlouvy, postačuje pouhá společenská úsluha. Nevyžaduje se více či méně formální předání zvířat, rozhodující je dohoda (byť i konkludentní) mezi vlastníkem a osobou, jíž se zvíře svěřuje. Není rozhodné, zda jde o svěření trvalé či dočasné, úplatné nebo bezúplatné. Pro stanovení toho, kdo má zvíře svěřené, mohou sloužit různé indicie – péče o přístřeší, zdraví, bezpečí a obživu zvířete, hrazení nákladů na obživu zvířete apod.“
S přihlédnutím k citovaným soudním rozhodnutím ať již má nad zvířetem kontrolu vlastník, nebo jiná osoba, musí učinit vše pro to, aby zvíře nijak neohrožovalo okolí, a to i vzhledem k tomu, na jakém místě se se zvířetem nachází, a rovněž s přihlédnutím k povaze a ostatním aspektům daného zvířete.
Co když škodu způsobí zvíře neovladatelné nebo uprchlé?
Povinnost nahradit škodu způsobenou zvířetem nastupuje i v případě, že chovateli zvíře uniklo, k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2121/2011 (ještě za staré právní úpravy), kde uvedl že za škodu způsobenou volně se pohybujícím zvířetem odpovídá poškozenému zásadně vlastník, jehož povinností je řádně zvíře zajistit. Nejvyšší soud také dodal, že: „jsou-li předpoklady odpovědnosti splněny i na straně subjektu, jemuž vlastník zvíře smluvně svěřil a jemuž uniklo, přichází v úvahu jak jejich společná odpovědnost za škodu vůči poškozenému, tak i odpovědnost tohoto subjektu vůči vlastníkovi zvířete.“ Dále lze v této souvislosti zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003, kde Nejvyšší soud vyjádřil názor, že pokud právní předpis neurčuje podmínky pro zabezpečení zvířete proti úniku, odpovídá chovatel za škodu, kterou zvíře uniklé na veřejnou komunikaci způsobilo, a to bez ohledu na to, jakou formu prevenčního opatření směřujícího k náležitému dozoru nad svým zvířetem zvolil.
Obdobně je to s náhradou škody i v případě neovladatelného zvířete, kdy dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5030/2007, pokud je neovladatelnost zvířete obecně známým projevem chování zvířete v určitých situacích, přičemž možnost takové změny v chování zvířete nelze a priori vyloučit, vlastník je povinen s ohledem na dosavadní chování a povahu daného zvířete změnu v jeho chování předpokládat. V předmětném rozhodnutí se jednalo o splašení koně, které je u tohoto zvířete jednou z možných reakcí např. na zvuky, a nejde tedy o nepředvídatelnou situaci, ale o známý projev chování koní ve specifických situacích. Okolnost, že vlastník koně neměl možnost ovlivnit chování koně, když jej kůň ze sedla shodil a vymkl se mu z kontroly, neznamená, že vlastník splnil vše, co lze v rámci prevenční povinnosti od jezdce či průvodce koně očekávat. Vlastník koně tak nezachoval potřebnou opatrnost a porušil svou prevenční povinnost.
K příčinné souvislosti v judikatuře
Posledním předpokladem vzniku povinnosti k náhradě škody způsobené zvířetem je příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody, která je otázkou skutkovou. Právním posouzením příčinné souvislosti je ovšem stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována. Nejvyšší soud se ke zjišťování příčinné souvislosti vyjádřil např. ve svém rozhodnutí ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1471/2014, kde v předmětném sporu vběhl pes při procházce z chodníku do vozovky, kde se střetl s motocyklem, jenž jel v obci rychlostí 90 km/hod. V dané věci bylo stanoveno, že samotná rychlost poškozeného nevyvolala pád z motocyklu, nýbrž rozhodující příčinou pádu bylo chování psa, který z chodníku nečekaně vběhl do vozovky pod kola motocyklu. Vlastník psa tak porušil prevenční povinnost tím, že umožnil volný pohyb psa na veřejně přístupném místě v bezprostřední vzdálenosti komunikace určené pro jízdu motorovým vozidlům, přičemž bez této okolnosti by škoda způsobená poškozenému nevznikla. Aneb, jak pravil Nejvyšší soud: „Okolnost, že motocyklista jel po vozovce nepřiměřenou rychlostí, nevylučuje vztah příčinné souvislosti mezi následky vzniklými při jeho pádu po střetu se psem, který mu vběhl z chodníku do cesty, a neopatrností vlastníka, který nepředešel nebezpečí střetu tím, že umožnil volný pohyb psa na veřejně přístupném místě v bezprostřední blízkosti komunikace určené pro jízdu motorových vozidel.“
Možnost zproštění odpovědnosti za škodu
Zákon u tzv. privilegovaných zvířat, tj. domácí zvířata, zvířata sloužící k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě a zvířata sloužící jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením, umožňuje vlastníku, případně osobě, které bylo zvíře svěřeno, zprostit se odpovědnosti za škodu, pokud prokáže, že újmu nezavinil. To, že se jedná o zvíře patřící do skupiny privilegovaných zvířat, musí rovněž vlastník (osoba, jíž je zvíře svěřeno) prokázat. Důkazní břemeno tedy leží na vlastníku, případně na osobě, kde bylo zvíře svěřeno, přičemž má povinnost prokázat, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti.
Co se týče slovního spojení „potřebná pečlivost při dozoru nad zvířetem“, dozorem je rozuměna veškerá starost o zvíře, aby takové zvíře nezpůsobilo újmu – např. zajištěním přístřeší pro zvíře, obživy, vhodného výcviku apod. Při posuzování, zda byla potřebná míra pečlivosti dodržena, se užije srovnání průměrného obezřetného rozvážného vlastníka, který by se ocitl v podobné situaci, přičemž vlastník musí prokázat, že tuto potřebnou pečlivost vynaložil v konkrétní situaci, při níž ke škodě došlo.
Zprostit se povinnosti k náhradě škody však obecně nelze, pokud bylo zvíře svémocně odňato a vlastník (osoba, které bylo zvíře svěřeno) neprokáže, že nemohl tomuto odnětí rozumně zabránit – v takovém případě hradí škodu společně a nerozdílně s osobou, která zvíře svémocně odňala. Pokud vlastník (osoba, které bylo zvíře svěřeno) prokáže, že svémocnému odnětí nemohl rozumně zabránit, odpovědnosti za škodu se zprostí a povinnost dopadne pouze na osobu, která zvíře svémocně odňala.
Závěr
S odkazem na výše uvedené, rozhodne-li se osoba chovat zvíře, nebo se byť jen krátkodobě jiné osobě o zvíře postarat, je zcela klíčové, aby provedla všechna potřebná opatření, kterými minimalizuje možné škodlivé chování zvířete. Je nutné, aby se vlastník (chovatel/pečovatel o zvíře) seznámil se všemi aspekty, které souvisí s chovem zvířete, resp. s postaráním se o zvíře, a to i s přihlédnutím k povaze daného zvířete. Nemá-li kupříkladu pes rád děti a vlastník jej vezme na procházku do okolí dětského hřiště, kde jej nechá volně pobíhat, zcela jistě tím zanedbává svou prevenční povinnost.
Diskuze k článku ()