Relativní neúčinnost - III.

§ 593 Vyhradí-li si věřitel dříve, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou, právo dovolat se neúčinnosti právního jednání tím, že výhradu prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání může dovolat, pak věřiteli lhůta k dovolání se neúčinnosti právního jednání neběží, dokud se pohledávka vykonatelnou nestane.

I. Podstatou zdejšího ustanovení je regulace právní cesty vedoucí k prodloužení lhůty pro odporování dlužníkovu jednání odpůrčí žalobou. Prodloužení lhůty k podání odpůrčí žaloby, tj. lhůty od jednoho roku do tří let (které jsou uvedeny v ust. § 590 a § 591), způsobí věřitel (ve svůj prospěch) tím, že si vyhradí právo dovolat se neúčinnosti právního jednání.

Lhůta k podání odpůrčí žaloby se prodlouží o dobu mezi učiněním výhrady, resp. protože jde o adresované právní jednání, dobu mezi dojitím výhrady dlužníkovi, a dnem, kdy se pohledávka, o jejíž uspokojení se věřiteli jedná, stane vykonatelnou, tj. uplyne doba k plnění daná v exekučním titulu, anebo nastane jinak).

II. Mluví-li se ve zdejším ustanovení o výhradě, jde o to, že věřitel oznamuje dlužníkovi, že hodlá odporem napadnout jeho jednání vůči třetí osobě, a to takové jednání, o němž lze říct, že zkracuje věřitele.

Výhradu může věřitel učinit v písemné formě.

Výhradu musí věřitel učinit dříve, než jeho pohledávka, o jejíž vydobytí vůči dlužníkovi věřiteli jde, nabude vykonatelnosti.

Věřitel musí dlužníkovi oznámit, že výhradu učinil (viz výše). Oznámení je možné uskutečnit výlučně prostřednictvím některého ze tří právních subjektů: notáře nebo exekutora nebo soudu.

Jak se taková výhrada konkrétně činí a oznamuje, to upravují procesní předpisy, resp. jednací řády.

III. Podmínkou učinění výhrady je to, že je objektivně zřejmé, že by věřitel nebyl výkonem rozhodnutí na dlužníkovo jmění plně uspokojen, a tato zřejmost existuje již v době, kdy oznámení o výhradě dojde dlužníkovi. (Na rozdíl od odpůrčího řádu z r. 1931 ale zdejší ustanovení neobsahuje dovětek o tom, že k tomu, aby účinky učiněné výhrady prodlužující lhůtu k podání odporu zůstaly zachovány, je třeba posléze odpůrčí žalobu podat včas, tj. do dvou let ode dne dojití výhrady dlužníkovi. Takovou povinnost věřitele ale je, zdá se, možné dobře dovodit.)

Povinnost prokázat, že je objektivně zřejmé, že by věřitel nebyl výkonem rozhodnutí na dlužníkovo jmění plně uspokojen, váže ovšem věřitele.

§ 594 (1) Neúčinnosti právního jednání se lze dovolat proti tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce. (2) Vůči jinému právnímu nástupci se lze neúčinnosti dovolat jen tehdy, jestliže a) právnímu nástupci musely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání, b) právní nástupce nabyl právo bezúplatně, anebo c) je právním nástupcem osoba blízká, ledaže jí v době, kdy právo po předchůdci nabyla, nemusely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání.

I. Zatímco z § 589 až § 592 zřejmě vyplývá, kdo je oprávněn odporovat právním (popř. i jiným) jednáním dlužníka, upravuje zdejší ustanovení otázku, vůči komu odporování směřuje, kdo je tedy osobou žalovanou podle odpůrčí žaloby, resp. odpůrčí žalobou. Přitom v odstavci prvním jsou uvedeny osoby, které lze žalovat bezpodmínečně (tj. od nichž se lze domáhat plnění, které nebylo dosažitelné u dlužníka) vždy a za všech okolností, v druhém pak osoby, vůči nimž bude odpůrčí žaloba úspěšná (kromě podmínek uvedených již v předchozích ustanoveních – § 589 až § 593), jen pokud prospěch nabyly od svého právního předchůdce za jistých okolností.

II. Pokud jde o první skupinu osob (první odstavec).

Předně je tím, od nějž věřitel může žádat plnění, tj. ten, vůči komu se věřitel neúčinnosti dovolává (podává odpůrčí žalobu), ten, kdo s dlužníkem právně jednal (přímý smluvní partner, kontrahent).

Druhou žalovanou osobou může být bez ohledu na to, zda byl či nebyl kontrahentem, nebo jinak s dlužníkem jednal, ten, kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch. To je například osoba, která si z popelnice vezme cennou sošku, kterou dlužník raději derelinkvoval, než by plnil věřiteli. Anebo ten, kdo jako potomek dlužníka nabývá měsíčně čtvrt milionu korun výživného.

Třetí skupinu osob, od nichž lze plnění požadovat, jsou všichni dědici dlužníka. Není vůbec rozhodné, zda jde o dědice ze závěti nebo ze zákona, zda jde o osobu blízkou nebo nejde, zda dědic něco o dluhu a věřiteli zůstavitele věděl. Stejné postavení jako dědic má také stát, nabyl-li dědictví jako odúmrť (§ 1634). Může být ovšem žalován i nabyvatel dědictví podle § 1714 n., zejména s přihlédnutím k § 1720.

Konečně, poslední osobou, která může být žádána věřitelem o plnění poté, co bude určena relativní neúčinnost dlužníkova jednání, je ta, která nabyla jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce. Jde v podstatě o analogii univerzálního právního nástupnictví fyzické osoby, avšak zákonodárce patrně měl za to, že výslovná úprava, pokud jde o právnickou osobu, nebude vadit, a navíc touto výslovnou právní úpravou je zajištěno, že není pochybné, že skutečně při všech proměnách právnické osoby bude věřitel postupovat stejně.

III. Druhou skupinu osob (druhý odstavec), vůči kterým se lze dovolat relativní neúčinnosti dlužníkova jednání, představují vlastně tři „druhy“ osob, přičemž všem třem je společné, že jsou to „jiní“ právní nástupci, tj. jiní, než kteří jsou uvedeni v ustanovení prvního odstavce zdejšího paragrafu. Jde o tři druhy osob (výčet osob je taxativní).

Vůči jinému (v právě uvedeném smyslu) právnímu nástupci se lze neúčinnosti dovolat předně tehdy, jestliže právnímu nástupci musely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání. To znamená, že věřitel musí prokázat, že právní nástupce věděl o okolnostech, které mohou činit právní jednání dlužníka napadnutelné odporem, protože dlužník jednal některým ze způsobů uvedených v § 590 až § 592. Neznamená to, že by prokazoval vědomí o odporovatelnosti jako takové. Stejné konstatování platí samozřejmě i pro další dva druhy osob.

Dále lze žalovat odpůrčí žalobou také toho právního nástupce, který právo (prospěch) nabyl (od toho, kdo je nabyl od dlužníka) bezúplatně. Především půjde o darování, ale nejen o darování věcná, ale i nejrůznější bezplatné převody a jiná nabytí: např. svolení užívat nebytové prostory v nájemním domě, aniž by uživatel musel něco platit (tj. jako výpůjčku).

Konečně jde o případ, kdy se právním nástupcem stala osoba právnímu předchůdci blízká. Osoba blízká jako právní nástupce osoby, která nabyla prospěch od dlužníka, se ale odpůrčí žalobě ubrání, pokud prokáže, že v době, kdy právo po předchůdci nabyla, jí nebyly známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání, ani jí v oné době tyto okolnosti známy být nemusely. To znamená, že osoba blízká (jako žalovaný) musí prokázat, že neměla k dispozici nic, z čeho by mohla soudit na existenci okolností, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání, čili nebyla v takové konkrétní situaci či postavení, aby zmíněné okolnosti musela poznat.

IV. Zbývá podotknout, že neúčinnosti právního jednání dlužníka se lze i v tomto případě dovolat jak odpůrčí žalobou, tak i odpůrčí námitkou (námitkou odporu, odporem) proti uplatněnému právu (blíž k tomu srov. v komentáři před § 589).

§ 595 (1) Neúčinnost právního jednání zakládá věřitelovo právo domáhat se uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo. Není-li to dobře možné, náleží věřiteli odpovídající náhrada. (2) Kdo je zavázán plnit, považuje se za nepoctivého držitele; jeho dědic nebo jiný všeobecný právní nástupce však jen tehdy, jestliže mu musely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání. (3) Poctivý příjemce bezúplatného plnění uspokojí věřitele z tohoto plnění v rozsahu, v němž jím byl obohacen. To neplatí, mohl-li se věřitel dovolat neúčinnosti právního jednání, i kdyby se stalo za úplatu.

I. Zdejší ustanovení upravuje právní následky zjištění soudu (a to v řízení o odpůrčí žalobě), že jednání dlužníka je vůči věřiteli neúčinné, což soud postaví najisto rozhodnutím o předběžné otázce. Mj. proto je potřebné, aby v odpůrčí žalobě věřitel uvedl rozsah svého požadavku, to jest výši pohledávky, kterou chce uspokojit [není vyloučeno, ba naopak bude pravidlem, že věřitel uvede také způsob plnění žalovaného (dare, facere, pati)].

Neúčinnost právního jednání zakládá věřitelovo právo domáhat se uspokojení pohledávky také z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo. Zde použitý výraz „také“ má vyjádřit, že primárním zdrojem uspokojení věřitele je ─ samozřejmě ─ dlužníkův majetek, majetkové hodnoty, které dlužníkovi (právě) náleží, a pouze sekundárně a za určitých podmínek se věřitel může uspokojení své pohledávky domáhat proti jiné osobě, která nabyla tu majetkovou hodnotu, která dříve patřila dlužníkovi. Může dojít i k tomu, že věřitelova pohledávka bude zčásti uspokojena z majetku dlužníka, a to, čeho se k úplnému uspokojení věřitele nedostává, může si věřitel doplnit u jiného, totiž u toho, kdo získal od dlužníka majetkový prospěch.

Teprve není-li dobře možné, aby věřitel k uspokojení své pohledávky získal přístup k majetkové hodnotě, dříve patřící do majetku dlužníka, náleží věřiteli odpovídající náhrada. Slova „není-li to dobře možné“ nemusejí znamenat, že žalovaný už nemá to, co nabyl od dlužníka (prodal to, daroval, zničil), ale může se také stát, že původní plnění je obtížné, ba nemožné plnit znovu, protože spočívalo v něčem jiném, než co lze předat, anebo třeba není možné původní plnění zpeněžit.

Náhrada se poskytuje v penězích. To je pravidlo stanovené zákonem. Je ale jistě možné, aby se žalobce se žalovaným dohodl, že žalovaný uspokojí žalujícího věřitele jinak (lze si představit náhradu v cenném uměleckém předmětu, popř. sbírce atp.).

To všechno ale platí jen tehdy, pokud ten, kdo získal prospěch od dlužníka (totiž žalovaný), nemá právního nástupce podle § 594, kterému se dostalo věcného plnění: pak totiž má právě toto věcné plnění přednost před peněžitou náhradou.

II. Ten, kdo je podle kladného rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě povinen plnit, se od právní moci tohoto rozhodnutí považuje za nepoctivého držitele (pokud obdržel prospěch, který může být předmětem držby). Touto fikcí se dosáhne toho, že předmětný majetkový prospěch je žalovaný nejen povinen vydat, ale od zmíněného okamžiku se na něj vztahují všechna pravidla o nepoctivém držiteli, který vydává to, co nepoctivě drží, totiž pravidla daná v ust. § 1000 a § 1001. To znamená, že kromě věci, resp. toho, co nepoctivě drží ode dne, kdy rozhodnutí prve uvedené nabude právní moci, vydá také veškerý užitek a plody, který již držbou stihl nabýt, včetně plodů, které před vydáním oddělil, a nahradí i škodu, která popřípadě věřiteli vznikla tím, že on, žalovaný, nepoctivý držitel, dotyčný majetkový prospěch vůbec držel. Naopak věřitel mu bude muset nahradit běžné udržovací náklady a další náklady, které na věc vynaložil, protože to bylo zapotřebí pro zachování podstaty věci.

Jestliže ale ten, kdo původně od dlužníka majetkový prospěch nabyl, zemře nebo zanikne, bude se jeho generální sukcesor (všeobecný právní nástupce, včetně dědice) za nepoctivého držitele se všemi negativními důsledky, o nichž bylo právě výše psáno, považovat jen tehdy, jestliže mu musely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání. To znamená, že všeobecný sukcesor, který by jinak byl úspěšně žalován podle § 594, nebude za nepoctivého držitele považován, pokud prokáže, že v době, kdy právo po předchůdci nabyl (tj. ke dni smrti člověka nebo zániku právnické osoby přeměnou), mu nebyly známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání, a ani mu nemusely být známy. Musí tedy prokázat, že k dispozici nebylo nic, z čeho by dovodil, že existují okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání, čili nebyl v takové konkrétní situaci či postavení, aby zmíněné okolnosti musel poznat.

III. Ten, kdo bezúplatně (bez jakéhokoli vzájemného plnění) a přitom poctivě (v objektivní dobré víře) přijal pro sebe nějaký majetkový prospěch od dlužníka, tj. kdo byl objektivně přesvědčen o tom, že tu nic negativního, co by mohlo být třetí osobě na újmu, neexistuje, ani existovat nemůže, je povinen uspokojit věřitele z tohoto poctivě nabytého plnění ─ pouze ─ v rozsahu svého obohacení, tj. z toho, o co se zvětšil jeho majetek. Pokud se sice zmenšil dlužníkův majetek, ale přitom se nezvětšil majetek příjemce, nemá příjemce, co by vydal.

To, co bylo řečeno, ale neplatí, jestliže se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání, kdyby k přijetí došlo za úplatu. Tedy např. v situaci uvedené v § 590 odst. 1 písm. a), kde se jedná o právní jednání, které dlužník učinil v posledních pěti letech před podáním odpůrčí žaloby, a to v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám.

Nakonec je třeba poznamenat, že mluví-li se v druhém i třetím odstavci o poctivosti, resp. nepoctivosti, stále se jedná o totéž: buď je držitel objektivně vzato v dobré víře, že je mu věc patří, anebo není, buď je příjemce bezúplatného plnění objektivně vzato v dobré víře, že věc nabyl po právu.

§ 596 Nabyla-li třetí osoba k věci, z níž by se věřitel mohl jinak domoci uspokojení, takové právo, že se proti této osobě neúčinnosti dovolat nelze, má ten, proti němuž se věřitel neúčinnosti právního jednání mohl dříve dovolat a za jehož držby právo třetí osobě vzniklo, vůči věřiteli povinnost k náhradě škody.

Jestliže třetí osoba nabyla k věci, z níž by se jinak mohl věřitel domoci uspokojení, takové právo, že dovolat se neúčinnosti vůči nabytí takového práva je pro věřitele nemožné, takže je uspokojení věřitelovy pohledávky vyloučeno, dává zákon věřiteli alespoň právo na náhradu škody. Jinak řečeno, nemůže-li se věřitel uspokojit obvyklým způsobem (viz. ust. §§ 589 až 595), má právo, aby mu byla nahrazena škoda, která mu z této situace vznikla (viz dále).

Jde o taková nabytí a taková práva, která nejsou pokryta ustanovením § 594.

Toto věřitelovo právo směřuje vůči tomu, vůči komu se věřitel dříve mohl neúčinnosti právního jednání dovolat (kdo původně nabyl prospěch od dlužníka) a za jehož držby vzniklo oné třetí osobě zmíněné právo.

Výše náhrady škody bude zásadně určena výší zmařené, neuspokojené pohledávky.

Protože jde o náhradu škody, poběží zde lhůty pro náhradu škody (§ 636). Subjektivní promlčecí lhůta počne dnem, kdy věřitel zjistí, že nedosáhne uspokojení své pohledávky z té věci, z níž by jinak, tj. pokud by třetí osoba k věci nezískala překážející právo, byl pohledávku uspokojil.

V závěru komentáře je třeba uvést, že panuje obecná nejistota o smyslu a výkladu zdejšího ustanovení.

§ 597 (1) Kdo má vůči věřiteli povinnost podle § 595 nebo § 596, může se jí zprostit uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem. Může tak učinit i předtím, než se věřitel neúčinnosti dovolá. (2) Kdo má vůči věřiteli povinnost podle § 595 nebo § 596, může od dlužníka požadovat vrácení vzájemného plnění nebo splnění pohledávky oživlé následkem toho, že se věřitel dovolal neúčinnosti.

I. Na základě úspěšné odpůrčí žaloby má žalovaný povinnost vydat získaný majetkový prospěch, pokud je to možné, resp. pokud je to dobře možné, a pokud nikoli, poskytnout náhradní plnění v penězích (§ 595). Jestliže však mezi nabytím majetkového prospěchu a rozhodnutím o povinnosti majetkový prospěch vydat věřiteli získala věc třetí osoba, a nabyla k ní takové právo, že věc již přestala být pro věřitele dostupná (přestala být postižitelná), je osoba, která by jinak měla věc vydat věřiteli (na základě úspěšné odpůrčí žaloby), povinna nahradit věřiteli vzniklou škodu. (K náhradě není tedy nikdy povinna ta osoba, u níž nyní věc je, která je jejím vlastníkem.)

Jak povinnosti zmíněné na prvním místě, tak povinnosti zmíněné na druhém místě, se žalovaný může zprostit tím, že sám uspokojí věřitelovu pohledávku za dlužníkem. Bývá obvyklé mluvit tady o „zproštění odporu“. A pokud to sám žalovaný uzná za vhodné, může věřitelovu pohledávku uspokojit na místě dlužníka i dříve, než se vůbec věřitel relativní neplatnosti odpůrčí žalobou dovolá. Toto splnění za dlužníka je po právu, neznamená pro věřitele bezdůvodné obohacení, je to plnění dluhu (nikoli ne‑dluhu), takže ten, kdo od dlužníka majetkový prospěch získal a nyní za dlužníka splnil jeho dluh, nemůže posléze to, co věřiteli plnil, žádat zpět z důvodu plnění bez právního důvodu.

II. Na druhé straně prve zmíněný žalovaný (totiž osoba, která je povinna plnit věřiteli) má právo žádat, aby mu dlužník vrátil to plnění, které mu dříve poskytl právě proti onomu majetkovému prospěchu, který v důsledku úspěšné odpůrčí žaloby musel vydat věřiteli.

Vzájemné plnění tu ale vždycky nebylo: je také možné, že kladným rozhodnutím o relativní neúčinnosti, resp. o odpůrčí žalobě, ožila pohledávka, která předtím zanikla (když zánik byl důsledkem nebo právě spočíval v tom, že dlužník poskytl majetkový prospěch třetí osobě).

§ 598 Dovolává-li se neúčinnosti téhož právního jednání více věřitelů, nemůže být od povinné osoby požadováno v souhrnu více, než stanoví § 595 a § 596.

Lze si dobře představit, že neuspokojeno zůstane více věřitelů, právě proto, že dlužník nakládá se svým majetkem různými nepřípustnými způsoby (uvedenými v § 590 a § 591) ve snaze zkrátit věřitele. Pak je možné, že podají odpůrčí žalobu buď všichni najednou (jako společníci ve sporu), anebo každý zvlášť (což, pokud se stane, může vyvolat spojení věcí pro jejich skutkovou souvislost).

Ať tak či onak, stejně postižení věřitelé nemohou v souhrnu žádat, a tedy ani dostat víc, než kolik je stanoveno v § 595 a § 596. Mohou tedy v souhrnu žádat jen tolik, kolik celkově činil ten majetkový prospěch, který žalovaný od dlužníka získal.

Toto pravidlo má za následek, že pokud žalovaný (podle rozsudku povinný) splní jednomu věřiteli podle § 595, ostatní nedostanou nic. Přitom pořadí věřitelů, jimž má žalovaný plnit, je dáno (časovým) pořadím odpůrčích žalob, pokud byly podány samostatně.

To zajisté není případ, kdy dohodnutí věřitelé podali společně jedinou žalobu. Pak by o tom, jak bude který z věřitelů uspokojen, měl rozhodnout soud (podle skutečností dokázaných věřiteli – žalobci).

§ 599 (1) Dovolá-li se věřitel neúčinnosti právního jednání týkajícího se věci zapsané ve veřejném seznamu, může spolu s předložením odpůrčí žaloby a důkazu o jejím podání žádat orgán pověřený vedením takového seznamu, aby v něm poznamenal dovolání se neúčinnosti právního jednání. (2) Vyhoví-li soud žalobě, má rozsudek účinky i proti osobám, které po provedení poznámky nabyly věc nebo právo k věci v takovém seznamu zapsané.

Zvláštní pravidla pro relativní neúčinnost platí, pokud je tím, co má být plněno věřiteli podle odpůrčí žaloby, věc zapsaná ve veřejném seznamu.

Jedná se především o věci nemovité, které se zapisují do katastru nemovitostí, ale mohou to být také věci movité, jakými jsou např. motorové lodě, letadla, ochranné známky aj.

Zdejší ustanovení dává věřiteli právo, aby žádal orgán pověřený vedením toho kterého veřejného seznamu, aby v něm poznamenal (tj. zapsal poznámkou) dovolání se neúčinnosti právního jednání. Podmínkou provedení poznámky ve veřejném seznamu na listu vlastnickém věci, které se to týká, je, že příslušnému pověřenému orgánu věřitel předloží onu relevantní žalobu (tj. její kopii) s osvědčením skutečnosti podání, tedy osvědčením toho, že již řízení ve věci odporu bylo zahájeno. (Zákon mluví o „důkazu“ podání odpůrčí žaloby, což je ale výraz procesní.)

Prakticky se jedná o to, že procesní soud, požádá-li o to žalobce, zašle kopii odpůrčí žaloby orgánu pověřenému vedením veřejného seznamu s tím, že podle této žaloby bylo u tohoto soudu zahájeno určitého dne odpůrčí řízení mezi určitými osobami, a předmětem tohoto řízení je konkrétní věc ve veřejném seznamu zapsaná, a to pod konkrétním jednajícím číslem.

Pokud následně soud odpůrčí žalobě vyhoví (opět procesní vyjádření), bude mít dotyčný rozsudek v důsledku skutečnosti (a na základě zákona) právní účinky i proti těm, kdo po provedení poznámky nabyli právo k dotyčné věci.

Protože účinky rozsudku o odpůrčí žalobě vznikají nabyvateli dotyčné věci zároveň s právní mocí rozsudku, považuje se tento nabyvatel jako povinná osoba za nepoctivého držitele a vztahují se na něj pravidla § 595.