Menu

Články

Rodinná domácnost manželů a její ochrana

ČlánkyObčanské právoJUDr. Jana Tomešová06.03.2018
JUDr. Jana Tomešová06.03.2018

Rodina a manželství požívá zvláštní právní ochrany, jedním z projevů této zásady je i ochrana rodinné domácnosti. Tento článek se zabývá obsahem pojmu rodinné domácnosti, jejím trváním a její ochranou. Za stěžejní a v praxi významné považuji v této oblasti zejména omezení dispozice s domem či bytem, ve kterém se nachází rodinná domácnost.

Pojem rodinné domácnosti

Pro výklad právní úpravy bydlení manželů je důležitý pojem rodinná domácnost a jeho obsah. V případě otázek spojených s bydlením manželů se pojem rodinná domácnost obvykle používá ve smyslu rodinná domácnost manželů, byť v některých případech se pracuje i s pojmem rodinná domácnost rodiny, který má trochu jiný obsah[1].

Zákon č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) neobsahuje definici pojmu domácnost. Z důvodové zprávy k ustanovení § 80 o.z. vyplývá, že pojem domácnost má dva významy – míní se jím jednak pospolitost spolužijících osob, jednak jako zařízené obydlí, přičemž z formulace nebo z kontextu má vyplývat, který z těchto významů mají na mysli jednotlivá ustanovení.

Rodinná domácnost manželů musí být tvořena nejméně dvěma osobami, a to manželi. Existence rodinné domácnosti je pojmově spojena s existencí manželství, partneři tedy rodinnou domácnost ve smyslu ustanovení o.z. o bydlení manželů netvoří. Rodinná domácnost však může mít i další členy, zejména se bude jednat o spolužijící nezletilé děti, které jsou do rodinné domácnosti výslovně zahrnuty např. v ustanovení § 689 o.z.

Pro vznik a existenci rodinné domácnosti nestačí, aby manželé spolu žili v jednom bytě či domě. Je nutné, aby se jednalo rovněž o skutečné soužití, a to soužití trvalého charakteru. Zásadním hlediskem pro posouzení existence rodinné domácnosti je rovněž společné hospodaření. Společné hospodaření neznamená pouhé společné uhrazování nákladů, neboť to přichází v úvahu i u osob, které domácnost netvoří (typicky u spolubydlících, kteří sdílí některé náklady). Existenci společného hospodaření lze tak dovozovat zejména tam, kde členové domácnosti společně hospodaří se svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, které věci v domácnosti smějí členové domácnosti užívat[2].

Vzhledem k tomu, že pro závěr o existenci rodinné domácnosti musí být splněny všechny výše uvedené podmínky, může být v praxi někdy obtížné tuto skutečnost dovodit a mít všechny znaky rodinné domácnosti za prokázané. Mám za to, že v pochybnostech je nutné zohlednit jednu ze základních zásad soukromého práva specifikovanou v ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) o.z., a to že rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany. Pokud tedy jsou prokázány alespoň základní znaky rodinné domácnosti, měl by se tedy soud dle mého názoru spíše přiklonit k ochraně, kterou zákon rodinné domácnosti poskytuje.

Od pojmu rodinná domácnost je třeba odlišit pojem obydlí. Dle ustanovení § 743 odst. 1 o.z. mají manželé obydlí tam, kde mají rodinnou domácnost. Obydlí jsou tedy prostory, kde je rodinná domácnost umístěna. Zpravidla bude obydlím dům nebo byt, jak to předpokládá § 744 a násl., lze si však představit i jiné prostory (např. nebytový prostor, místnost, obytný vůz apod.)

Trvání rodinné domácnosti

Vznik rodinné domácnosti je nutné vázat na okamžik, kdy jsou splněny výše uvedené podmínky. Vzhledem k tomu, že v současné době obvykle společné soužití předchází uzavření manželství, je tak uzavření manželství okamžikem, kdy vznikne i rodinná domácnost. Nemusí to však být samozřejmě pravidlem, lze si představit i model, kde partneři uzavřou sňatek a teprve poté se jim podaří zajistit společné bydlení.

K zániku rodinné domácnosti může dojít na základě více důvodů. Za stěžejní a obvyklé důvody zániku lze označit dohodu manželů o odděleném bydlení, opuštění trvalé domácnosti jedním z manželů a samozřejmě zánik manželství jako takový.

Dohodu o odděleném bydlení manželů výslovně zmiňuje § 743 odst. 3 o.z., aniž by nějak blíže vymezoval její náležitosti. Pouze stručně uvádí možnost manželů se dohodnout, že budou bydlet trvale odděleně. Je zřejmé, že musí být dána shoda manželů na tom, že se jedná o trvalé, nikoli dočasné oddělené bydlení. K zániku rodinné domácnosti tak nedochází zejména v případech, kdy manželé z nějakého důvodu žijí dočasně odděleně, avšak je mezi nimi shoda v tom, že dojde k obnovení společného soužití. Zejména se bude jednat o případy, kdy jeden z manželů změní obydlí s úmyslem se do obydlí manželů vrátit, a to např. z pracovních či studijních důvodů, případně i na dobu výkonu trestu. Pokud jde o formu dohody, tuto zákon nijak nevymezuje, v praxi bude nejčastější forma dohody ústní. Lze si však i představit konkludentní uzavření smlouvy, kdy manželé jednají shodně a oddělí si domácnosti, aniž by se na tom jakkoli výslovně dohodli.

Zatímco k dohodě o odděleném bydlení je třeba souhlasu a shody obou manželů, opuštění trvalé domácnosti tento znak nevykazuje. Jedná se tedy o jednostranný akt jednoho z manželů, který opustí rodinnou domácnost s úmyslem žít trvale jinde. Manžel může tuto vůli opět vyjádřit jak ústně, tak i konkludentně, z jeho jednání však musí být jeho úmysl zřejmý.

Projev vůle, ať již jakkoli vyjádřený, se musí vztahovat i na skutečnost, že se nejedná o dočasnou změnu, ale o změnu trvalou. Pokud tedy manžel opustí rodinnou domácnost, aniž by z jeho jednání jakkoli vyplývalo, že má v úmyslu žít jinde trvale, nelze mít za to, že došlo k opuštění rodinné domácnosti a tedy i k jejímu zániku. Na trvalé opuštění společné domácnosti je nutno usuzovat podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti[3]. Definici trvalého opuštění domácnosti tak nemůže naplnit např. opuštění domácnosti ve snaze vyhnout se sporům, v případě jednorázového konfliktu mezi manželi nebo dokonce v případě, že je vyvoláno jednáním druhého manžela spočívajícím v znesnadnění přístupu do bytu výměnou zámku u dveří bytu[4].

Právní následky jednání směřujícího k opuštění společné domácnosti nastávají v době, kdy manžel svoji vůli trvale opustit společnou domácnost projevil a realizoval[5]. V praxi tak může být opuštění rodinné domácnosti provedeno několika po sobě následujícími kroky, z nichž vždy až ten poslední bude mít za následek zánik rodinné domácnosti. Obvyklým příkladem může být situace, kdy se manžel odstěhuje ze společné domácnosti, a až následně projeví vůli opustit domácnost trvale. Opačně může nastat i situace, že naopak manžel výslovně deklaruje svou vůli opustit trvale společnou domácnost a teprve v okamžiku, kdy se mu podaří zajistit nové bydlení, rovněž tuto vůli fakticky zrealizuje odstěhováním.

Pro úplnost je nutno zdůraznit, že dohoda manželů o odděleném bydlení má v souladu s ustanovením § 743 odst. 3 o.z. stejné právní účinky jako trvalé opuštění rodinné domácnosti jedním z manželů.

Zánik rodinné domácnosti nastává i v okamžiku zániku manželství, neboť tím zanikne jeden z pojmových znaků rodinné domácnosti. K zániku rodinné domácnosti dochází bez ohledu na skutečnost, jakou formou manželství zaniklo, ať již rozvodem, smrtí jednoho z manželů či prohlášením manželství za neplatné.

Pokud došlo k zániku rodinné domácnosti dohodou manželů o odděleném bydlení nebo na základě opuštění domácnosti jedním za manželů, je možné rodinnou domácnost obnovit, a to včetně právních následků její existence. Pro obnovení je však nutná shoda obou manželů, a to v obou případech, neboť není možné obnovit rodinnou domácnost proti vůli jednoho z manželů. Pokud by došlo k zániku rodinné domácnosti zánikem manželství rozvodem, je možné rodinnou domácnost manželů obnovit pouze opětovným uzavřením sňatku.

Ochrana rodinné domácnosti

Rodinná domácnost podléhá zvláštní zákonné ochraně v souladu s výše specifikovanou zásadou soukromého práva o ochraně rodiny, rodičovství a manželství. Tato ochrana se projevuje řadou specifických zásad, které je nutno zohledňovat vždy, kdy je dovozena existence rodinné domácnosti.

Jednou ze základních zásad je společné hrazení nákladů rodinné domácnosti dle ustanovení § 690 o.z., kdy každý z manželů přispívá na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti. Tato zásada je odrazem jedním ze znaků rodinné domácnosti, a to společného hospodaření. Ustanovení § 690 o.z. pak specifikuje rozsah povinnosti k úhradě příspěvku, kdy hlediskem jsou jednak osobní a majetkové poměry, schopnosti a možnosti manželů, a dále princip zásadně srovnatelné životní úrovně všech členů rodiny. Pro úplnost je nutno zdůraznit, že povinnost hradit náklady rodinné domácnosti nelze ztotožňovat s výživným mezi manžely, byť tyto nároky spolu úzce souvisí.

Dalším z prvků ochrany je i úprava možného přeložení rodinné domácnosti. Ustanovení § 743 odst. 2 o.z. specifikuje obecnou zásadu, že pokud žádá manžel z vážných důvodů o přeložení rodinné domácnosti, má mu druhý manžel vyhovět, ledaže by důvody pro setrvání převážily. V případě, že mezi manžely nedojde k dohodě, může se jeden z manželů obrátit v souladu s ustanovením § 692 odst. 2 o.z. na soud, aby tento svým rozhodnutím nahradil souhlas druhého manžela, neboť umístění rodinné domácnosti je zcela nepochybně podstatnou záležitostí rodiny. V takovém řízení by žalobce musel prokazovat závažnost důvodů pro změnu rodinné domácnosti a zájem rodiny na takovéto změně, přičemž soud by se měl snažit vést manžele především k dohodě. V praxi však považuji toto řízení za nepravděpodobné a rovněž obtížně vykonatelné. Ve svém důsledku by totiž byl jeden z manželů nucen rozhodnutím soudu žít na místě, na kterém žít odmítá, což by nejspíše vedlo ve skutečnosti k ukončení rodinné domácnosti např. jejím trvalým opuštěním jedním z manželů nebo i rozvodem manželství. Ustanovení o přeložení rodinné domácnosti tak považuji spíše za vyjádření teoretické zásady, která však v praxi nebude mít reálné právní dopady.

Nejvýznamnějším projevem zvláštní právní ochrany rodinné domácnosti je dle mého názoru omezení dispozice s nemovitostí, ve které se nachází rodinná domácnost. Tato ochrana se uplatní v případě, že se rodinná domácnost manželů nebo rodiny nachází v domě, s nímž má alespoň jeden z manželů právo nakládat a tohoto domu nebo bytu je k bydlení manželů nebo rodiny nezbytně třeba. Tento manžel je povinen se zdržet všeho a předejít všemu, co může bydlení znemožnit nebo ohrozit.

Manžel, který je oprávněn s domem nebo bytem nakládat, tak nesmí bez souhlasu druhého manžela zejména:

  1. takový dům nebo byt zcizit, nebo

  2. k domu, jeho části nebo k celému bytu zřídit právo, jehož výkon je neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny.

Manžel může samozřejmě s domem nebo bytem nakládat se souhlasem druhého manžela. V takovém případě musí být tento souhlas v souladu s ustanovením § 749 o.z. udělen v písemné formě. Zákon nestanoví, že by souhlas druhého manžela musel předcházet právnímu jednání, lze tak mít za to, že souhlas manžela může být udělen i dodatečně.

Právní jednání ohledně domu či bytu může být rovněž učiněno i bez souhlasu druhého manžela, a to v případě, kdy manžel zajistí druhému manželovi nebo rodině po všech stránkách obdobné bydlení s bydlením dosavadním. Pojem „po všech stránkách obdobné bydlení“ není v zákoně nijak vymezen a bude zřejmě na judikatuře, aby tento pojem v budoucnu podrobněji specifikovala. V současnosti ponechává široký prostor soudu pro volné uvážení, lze však mít za to, že obdobné bydlení by mělo mít stejný právní základ, mělo by se jednat o stejný druh (tedy byt nebo dům) a alespoň zásadně podobnou velikost a kvalitu nemovitosti i lokalitu bydlení.

V případě, že oprávněný manžel bude nakládat s domem či bytem, kde se nachází rodinná domácnost, bez souhlasu druhého manžela a rovněž bez zajištění obdobného bydlení, je druhý manžel v souladu s ustanovením § 747 odst. 2 o.z. oprávněn se dovolat neplatnosti takového právního jednání. Jedná se o neplatnost relativní. Toto ustanovení je zcela zásadní a velmi významné pro právní praxi. Zejména je na místě se zabývat otázkou jeho kolize s ustanovením § 984 o.z. o ochraně nabyvatele v dobré víře.

Tuto kolizi lze shrnout do otázky, zda je možné uplatnit účinně námitku relativní neplatnosti, pokud došlo k úplatnému převodu vlastnického práva k nemovitosti, ve které se nachází rodinná domácnost, pokud je nabyvatel v dobré víře. Tedy zda je v tomto případě více chráněn oprávněný nabyvatel nebo dotčený manžel, bez jehož souhlasu byla nemovitost převedena. Teorie se v zásadě shoduje na tom, že ochrana rodinné domácnosti má přednost, právě s ohledem na již zmiňovanou zásadu zvláštní zákonné ochrany rodiny a manželství. V případě takovéhoto převodu by se tedy zřejmě dotčený manžel dovolal neplatnosti převodu domu nebo bytu, ve kterém se nachází rodinná domácnost, úspěšně.

Na okraj je nutno podotknout, že výše uvedený závěr je třeba mít na paměti zejména v případě nabývání nemovitosti, kdy by se nabyvatel měl zabývat otázkou, zda se v předmětné nemovitosti nenachází rodinná domácnost. Pro vyloučení rizika je vhodné, aby v případě existence manžela prodávajícího tento písemně vyjádřil svůj souhlas s příslušným převodem nemovitosti.

Následky zániku rodinné domácnosti

V případě, že manžel opustí trvale rodinnou domácnost, má právo v souladu s ustanovením § 699 o.z. požadovat vypořádání obvyklého vybavení domácnosti. Manžel může žádat, aby mu byly vydány věci, které náleží výhradě jemu. Věci, které náleží manželům společně, si mají rozdělit rovným dílem, pokud je to možné. Tyto zásady se nepoužijí v případě věcí, které jsou potřebné, zejména pro nezletilé dítě manželů nebo v péči manželů, které v rodinné domácnosti zůstalo. Toto právo manžela na vypořádání lze uplatnit i v případě, že došlo k zániku rodinné domácnosti na základě dohody manželů o odděleném bydlení, neboť dohoda manželů o odděleném bydlení má stejné právní účinky jako opuštění rodinné domácnosti.

Zánik rodinné domácnosti nezbavuje v souladu s ustanovením § 691 odst. 1 o.z. manžele povinnosti si navzájem pomáhat a podporovat se. V případě opuštění domácnosti jedním z manželů tak může stále trvat jeho povinnost přispívat na náklady na rodinnou domácnost. Jedná se o případy, kdy manžel trvale opustí rodinnou domácnost, aniž k tomu má důvod zvláštního zřetele hodný, a v rodinné domácnosti zůstává s druhým manželem nezletilé dítě manželů. Při posuzování důvodu opuštění rodinné domácnosti, případně odmítání návratu, by měl soud postupovat podle zásad slušnosti a dobrých mravů.

Dle důvodové zprávy o.z. má trvalé opuštění domácnosti jedním z manželů rovněž důsledky stanovené v ustanovení § 766 o.z., tedy obdobné následky jako zánik manželství smrtí jednoho manželů.

Obecné rysy otázek spojených s bydlením manželů jsou nastíněny v článku Srovnání právní úpravy manželství a nesezdaného soužití – III. díl, bydlení.

http://advokati-pisek.cz/


[1] Viz. např. ustanovení § 747 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Zpráva Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn.: Cpj 163/81, sbírkové číslo Rc 34/1982.

[3] Viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn.: 26 Cdo 1399/2005.

[4] Viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1999, sp. zn.: 2 Cdon 1980/97.

[5] Viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn.: 26 Cdo 1399/2005.

JUDr. Jana Tomešováadvokátka, Advokáti Písek
0%
Hodnocení článku
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři