Slušné minimum zdravotní péče jako lidské právo

Obhájci slušného minima zdravotní péče vychází z myšlenky spravedlivé rovnosti příležitostí, kritici pojmu slušného minima zdravotní péče naopak akcentují následující dvě otázky: Existuje právo na slušné minimum zdravotní péče? Jestliže ano, co by mělo slušné minimum zdravotní péče zahrnovat?[1][2] Další námitka týkající se slušného minima zdravotní péče se týká nadměrných nákladů, které z pohledu libertariánů s poskytováním zdravotní péče, respektive slušného minima zdravotní péče, souvisí a které musí být brány v kontextu slušného minima zdravotní péče v úvahu.

Zdravotní systém České republiky

Před tím, než budou předloženy argumenty pro kodifikaci slušného minima zdravotní péče jako lidského práva, je vhodné v krátkosti nastínit princip fungování zdravotního systému České republiky a legislativní rámec, v němž zdravotní systém funguje. Jak uvádí James, Devaux a Sassi,[3] zdraví pozitivně přispívá k životní spokojenosti a hospodářskému růstu. Efektivní systém zdravotní péče zajišťující kvalitní péči a rovný přístup zároveň přispívá k vyšší životní spokojenosti obyvatel. Z typologického hlediska je systém zdravotní péče České republiky obdobný jako systémy v Lucembursku, Rakousku, Řecku, Japonsku či Jižní Koreji. Systém zdravotní péče České republiky je postaven na principu veřejného základního pojistného krytí a do určité míry využívajícího tržní mechanismy na úrovni poskytovatelů zdravotní péče.[4] Široká nabídka poskytovatelů zdravotní péče zajišťuje uživatelům široký výběr mezi poskytovateli, neexistuje žádný gate-keeping.[5] Hlavní prvky zdravotního systému České republiky spočívají v zásadě svobodného výběru poskytovatele zdravotních služeb. Po roce 1989 byla privatizována většina poskytovatelů primární péče, specializované ambulantní péče mimo nemocnice, farmaceutického průmyslu, lékáren a lázeňských zařízení. Lékařská péče má charakter veřejné služby a je poskytována různými typy poskytovatelů, kteří jsou financováni zdravotními pojišťovnami.

Samotný systém zdravotního pojištění je založen na principu solidarity, což znamená, že čerpaná lékařská péče ani zdravotní stav pacienta nesouvisí s výší příspěvku do zdravotního systému. Finanční krytí zdravotního systému je tvořeno povinnými příspěvky všech ekonomicky aktivních obyvatel (zaměstnanci a OSVČ), které jsou založeny na mzdě (platu) či příjmu. Ekonomicky neaktivní obyvatelé (děti, studenti, osoby na rodičovské dovolené, senioři, nezaměstnaní, vězni a žadatelé o azyl) jsou pojištěni prostřednictvím státních příspěvků. Povinné příspěvky zdravotní péče odváděné z příjmů činí cca 75 % příjmů zdravotních pojišťoven a 54 % celkových příjmů zdravotního systému. Zbývající podíl pochází ze státního rozpočtu jako příspěvek za ekonomicky neaktivní obyvatele a z finanční spoluúčasti pacientů. Z hlediska rozsahu poskytování zdravotní péče je českou právní úpravou stanoveno, že pojištěnci mají nárok na veškeré zdravotní ošetření poskytované s cílem zachovat nebo zlepšit zdravotní stav pacientů. V praxi je objem péče stanoven právními předpisy, seznamy, každoročním procesem vyjednávání mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli s cílem definovat konkrétní podmínky úhrady a seznam zdravotních výkonů.[6] Dle článku 31 Listiny základních lidských práv a svobod má každý právo na ochranu zdraví.[7]  Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Zákon, který upravuje rozsah zdravotní péče – zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů – v části páté, § 13, odst. 1) říká, že: „[z]e zdravotního pojištění se hradí zdravotní služby poskytnuté pojištěnci s cílem zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav nebo zmírnit jeho utrpení, pokud a) odpovídají zdravotnímu stavu pojištěnce a účelu, jehož má být jejich poskytnutím dosaženo, a jsou pro pojištěnce přiměřeně bezpečné, b) jsou v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, c) existují důkazy o jejich účinnosti vzhledem k účelu jejich poskytování.“[8] Znění § 13 odst. 1) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, je v souladu s utilitaristickým přístupem k systému poskytování zdravotní péče obecně. To znamená, že je kladen důraz na maximalizaci užitku a minimalizace utrpení pacientů. V kontextu slušného minima zdravotní péče je znění § 13 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, nevyhovující, protože neakcentuje principy spravedlivé rovnosti příležitostí a normálního rozsahu příležitostí, které budou podrobněji popsány v dalších kapitolách.

Právní rámec poskytování zdravotní péče

Aby bylo možné tvrdit, že na slušné minimum zdravotní péče existuje právní nárok, bude nutné uvést rozdílné právní pohledy na poskytování zdravotní péče a odpovědět na otázku, zda existuje lidské právo na zdravotní péči obecně. Pokud bude možné odpovědět na otázku kladně, budeme o krok blíže k přijetí myšlenky, že i slušné minimum zdravotní péče má být předmětem lidského práva. V kontextu poskytování zdravotní péče lze rozlišit dva základní přístupy: liberálně egalitářský přístup, který zdravotní péči vnímá z hlediska sociální odpovědnosti jako základní životně důležitou potřebu pro všechny bez ohledu na jejich socioekonomický status, a libertariánský přístup, který z hlediska zdravotní péče klade důraz na odpovědnost jednotlivce.8

Dle prvního přístupu je zdravotní péče právem a všechna řešení související se zdravotní péčí musí začít základním plněním tohoto práva. Dle druhého přístupu není společnost povinna poskytnout základní zdravotní péči všem, což vychází z libertariánského předpokladu, že pouze taková práva, která zakazují jednání proti další osobě, jsou legitimní práva. Zastánci libertariánského přístupu se obecně domnívají, že jakýkoliv právní nárok, který vyžaduje něco jiného než nečinnost poskytovatele služeb, není opravdovým právem. Z právního hlediska se v prvním případě jedná o tzv. pozitivní právo založené na principu, že pokud A má právo vůči B činit x, má B povinnost vůči A asistovat při této činnosti.[9] V druhém případě se jedná o tzv. negativní právo, které spočívá v tom, že pokud A má právo vůči B činit x, B má povinnost zdržet se bránění A činit x. Hlavní problém mají zastánci libertariánského přístupu s tím, že každé pozitivní právo zahrnuje určitou míru porušení svobody jednotlivce. Tento předpoklad vychází z následující premisy: aby B splnil svoji povinnost vůči A s pomocí x, je vyžadováno, aby B získal y od C, což znamená, že B bude mít zdroj potřebný pro asistenci A s x. Narveson dále uvádí, že důkazní břemeno spočívá na zastáncích pozitivního práva v tom smyslu, že pro obhajobu pozitivního práva musí specifikovat, co a v jakém množství musí A poskytnout B.[10]

Z filosofického hlediska je svoboda jednotlivce pro libertariány nedotknutelná, a proto jakékoliv pozitivní právo, v tomto konkrétním případě právo na slušné minimum zdravotní péče, by bylo v rozporu s jejich pojetím individuální svobody jako nedotknutelného práva. Dle libertariánského pohledu je právo na zdravotní péči vnímáno jako negativní právo, tedy že je nepřípustné, aby bylo komukoliv bráněno, aby mu byla poskytnuta zdravotní péče. Tento libertariánský právní pohled je však např. dle Shuea[11] příliš zjednodušující, protože nebere v úvahu morální závazky, které s negativním právem souvisí. Shue vnímá pozitivní právo jako právo, které vyžaduje činnost, zatímco u negativního práva je princip založen na zdržení se činnosti. Libertariáni se domnívají, že vymahatelnost negativního práva je levnější než v případě pozitivního práva, protože nevyžaduje činnost. Tento předpoklad je však dle Shuea chybný, protože opomíjí fakt, že vymahatelnost a zaručení negativního práva zahrnuje pozitivní činnost – zajištění infrastruktury nutné k vymahatelnosti negativních práv.[12] Z pohledu zastánců pozitivního práva je nutné uvést argumenty, které vedou k názoru, že je zdravotní péče pozitivním právem. Já k tomuto doplním, že je potřeba jít ještě dále a dokázat, že zdraví a s ní spojená zdravotní péče je pro fungování lidského těla natolik fundamentální, že slušné minimum zdravotní péče, které je předpokladem zajištění normálního druhově typického fungování, je nejen pozitivním právem, ale i lidským právem.

Lidská práva

Pojem lidských práv je název přijatý ve 20. století pro to, co bylo tradičně známo jako přirozená práva, nebo ve větším slova smyslu, práva člověka. Lidská práva jsou dle Edmundsona[13] zvláštní úzkou kategorií práv, která uznávají mimořádné zvláštní základní zájmy, což lidská práva odlišuje od práv, dokonce i od práv morálních. Clapham zmiňuje, že existuje určitá obtíž, jak sladit individuální zájmy s veřejným blahem, a pokládá zajímavé otázky: Je příběh lidských práv sporem mezi těmi, kdo věří a těmi, kteří pochybují? Vnímají různí lidé v závislosti na své situaci práva jako užitečná pro svoje úsilí nebo jako buržoazní překážky revoluční změny? Jsou nadšenci práv a jejich kritici v neustálém antagonismu? V kontextu lidských práv musí být zmíněno především jméno Johna Locka, filosofa, který se ve svých dílech věnoval právům na život, svobodu a majetek. Lockova úvaha týkající se lidských práv a Listina práv přijatá anglickým parlamentem v roce 1689 měly významný vliv na přijetí a znění Základní listiny práv přijaté ve Virginii v roce 1776. První věta Základní listiny práv zněla: „Všichni lidé jsou ze své podstaty stejně svobodní a nezávislí a mají určitá vlastní práva, kterých nemohou být oni, nebo příští generace zbaveni: jmenovitě potěšení ze života a svobody, prostředků získávání a vlastnění majetku a hledání a získávání štěstí.“[14] Ústava Spojených států amerických z roku 1789 se současnými změnami definovala tato práva podrobněji a stanovila svobodu projevu a tisku. Ústava mimo jiné zaručovala obviněnému právo na „rychlé a veřejné soudní řízení s nestrannou státní porotou“.

Ačkoliv výše uvedené dokumenty patří mezi klasická prohlášení práv člověka, kořeny lidských práv sahají mnohem hlouběji do historie. Již občané některých starověkých řeckých městských států požívali taková práva jako např. isogoria – rovnost svobody slova a projevu – nebo isonomia – rovnost před zákonem a vlastnictví stejných práv.[15] V helenistickém období, které následovalo po rozpadu řeckých městských států, formulovali stoičtí filosofové doktrínu přirozených práv, která vždy patřila všem lidem. Tato práva nebyla zvláštní výsadou občanů jednotlivých států, ale něčím, na co měla nárok každá lidská bytost na základě prosté lidskosti a racionality této osoby.

Pokud mluvíme o lidských právech, je nezbytné nastínit významný rozdíl mezi právem v pozitivním slova smyslu a morálním právem. Předně, pozitivní práva jsou nutně vymahatelná. Morální práva naopak nemusí být vymahatelná. Když například někdo řekne, že si zaslouží slušný plat, neznamená to, že takový plat dostane. Immanuel Kant kdysi řekl, že jsme si velmi vědomi morální povinnosti, když je v rozporu s tím, co si přejeme nebo k čemu cítíme náklonnost. Stejně tak jsme si nejnaléhavěji vědomi morálního práva, pokud není přiznáno. Kant se snažil odvodit logiku lidských práv na základě absolutních morálních principů, které je možné vyvodit z následujících imperativů: za prvé, každý z nás musí jednat podle zásad, na kterých si přejeme, aby jednaly další racionální bytosti; a za druhé, že s osobou by se nikdy nemělo zacházet jako s prostředkem k cíli, ale spíše s cílem jako takovým. Kromě vymahatelnosti existuje ještě jedna vlastnost, která odlišuje pozitivní právo od morálního práva. V případě pozitivních práv můžeme čtením zákonů zjistit, jaká pozitivní práva máme, respektive jaká pozitivní práva jsou uzákoněna. V případě morálních práv tato možnost neexistuje. Můžeme si myslet, že máme na něco morální právo, a někdo jiný si může naopak myslet, že nemáme. Nemůžeme ale udělat nic pro to, abychom dokázali, že máme na něco morální nárok, stejně tak náš oponent nemůže udělat nic pro to, aby dokázal, že toto morální právo nemáme. Jediné, co můžeme udělat, je pokusit se zdůvodnit náš morální nárok a náš kritik se může pokusit ospravedlnit svoji kritiku. Nicméně ospravedlnění se velmi liší od důkazu.

Nabízí se tedy následující otázka: jsou lidská práva pozitivním právem, tedy něčím, co lidé mají, nebo morálním právem, tedy něčím, co by lidé měli mít? V kontextu zdravotní péče se např. Menzel[16] domnívá, že ve Spojených státech existuje morální právo na univerzální přístup k základní zdravotní péči. Toto právo je však dle Menzela morálním, nikoliv zákonným právem. Tvrzením, že lidská práva jsou morálními právy, nepopíráme, že jsou pro mnoho lidí i pozitivními právy. V případech, kdy jsou lidská práva podporována pozitivním zákonem – v případech, kdy lidé mají, co by měli mít – jsou lidská práva zároveň morálními i pozitivními právy.[17] Při klasifikaci lidských práv jako morálních práv je důležité si všimnout, co je odlišuje od jiných morálních práv, a to toho, že jsou univerzální. Mnoho morálních práv náleží konkrétním osobám na základě jejich zvláštní pozice: práva vlastníka půdy, duchovního či soudce. Lidská práva naopak náleží všem lidem ze samotné podstaty lidského bytí. Tato premisa je, domnívám se, stěžejní k ospravedlnění myšlenky slušného minima zdravotní péče jako univerzálního lidského práva, neboť věřím, že podstata lidského bytí a zdraví spolu úzce souvisí a i když není v silách společnosti zajistit zdraví všem v intencích kompletní fyzické, psychické a sociální pohody,[18] je v silách společnosti usilovat o dosažení důstojného lidského bytí všech skrze adekvátní zdravotní péči, která je předpokladem pro normální druhově specifické fungování a z toho vyplývající slušný (důstojný) život.

Zdraví jako životně důležitá lidská potřeba

Již Sokrates řekl, že život nestojí za to žít, pokud je tělo zničeno nemocí.[19] Thurley[20] uvádí zajímavou myšlenku, že existuje rozdíl mezi tím, když máme zájem o něco a když je něco naším osobním zájmem. V prvním případě můžeme například negativně emocionálně prožívat prohru našeho oblíbeného týmu. Prohra může způsobit, že budeme smutní, třeba uroníme několik slz. Vzhledem k fungování lidské bytosti to ale pravděpodobně nebude mít dalekosáhlé důsledky. Pokud je však něco v našem osobním zájmu, neovlivňuje to jen naše senzory radosti nebo smutku, ale přímo způsob, jakým žijeme náš život. Pokud nejsme schopni zajistit, co je v našem osobním zájmu, velmi výrazně to postihne způsob, jakým žijeme náš život.

Dále čtěte zde: http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/231/180

Časopis zdravotnického práva a bioetiky 

---

[1] BUCHANAN, Allan E. The Right to a Decent Minimum of Health Care. Philosophy and Public Affairs [online].

[2] , Vol. 13, No. 1, s. 55–78 [cit. 2020-03-01].