Služebnosti: vybrané aspekty starého právního institutu Zdroj: Fotolia

Služebnosti: vybrané aspekty starého právního institutu

Příspěvek pojednává o vybraných aspektech institutu služebností. Cílem této práce není samozřejmě podat kompletní a vyčerpávající výklad celé problematiky. Obsah je rozčleněn do osmi kapitol. První pojednává o římském právu, zdůrazňuje některé římskoprávní zásady, které mají k této problematice stále co říci.

JUDr. et MUDr. Alexandr Thöndel, PhD.

Právnická fakulta Univerzity Karlovy

JUDr. et MUDr. Alexandr Thöndel, PhD.

Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Obecně jsou zdůrazněny principiální základy tohoto institutu. Následuje stručný nástin vývoje právní úpravy služebností (věcných břemen) na našem území od ABGB, přes občanské zákoníky z r. 1950 až do platnosti zákona č. 89/2012 Sb. Třetí kapitola se zaměřuje na pojetí služebností v občanském zákoníku. Následující kapitola věnuje pozornost předmětu služebností (služebné věci). Pátá kapitola pojednává o změně vlastníka služebné věci. Dále se text příspěvku zaměřuje na rozdělení služebností, v návaznosti rozebírá též právní poměry z nich plynoucí. Poslední kapitola je potom věnována jejich zániku. Pochopitelně, že nebylo možné postihnout veškeré změny a dopady, které přináší nová civilní úprava a tak pozornost byla zaměřena jen na některé z nich. Jde především o široké pojetí věci, nové koncepční pojetí služebností. Nebyly vynechány ani otázky právní kontinuity v právních poměrech ze služebností. Obsah příspěvku nesměřuje jen k pozitivistickým závěrům, ale vychází též z komparace s římským právem a ABGB. Jakkoli se může zdát, že služebnosti jsou ustupujícím institutem, není tomu tak zcela. Pravdou je, že s vývojem společnosti zanikají služebnosti, které nebudou mít zřejmě dalšího významu. Naopak se objevují služebnosti nové, jejichž potřeba vyvstává s rozvojem civilizace. Je tak možné uzavřít, že význam služebností je v průběhu právní historie konstantní, a že potřeba jejich dostatečné legislativní úpravy je bez pochyb.

Původ a vývoj právní úpravy služebností

Služebnosti jsou velice starým právním institutem. Počátky jejich vývoje sahají až do raných stadií římského práva. Vančura vymezuje pojem služebnosti skrze potřebu každodenního života, která vede k nutnosti omezení některých vlastníkových práv. …A tu jest dvojí možnost: Buď ten, kdo potřebuje pro sebe nebo pro svůj pozemek jistou výhodu k věci cizí, může si od jejího vlastníka dáti závazně slíbiti, že bude moci jeho věci v tom či onom směru užívati. Tím však nebylo hospodářským zájmům bezpečně a trvale poslouženo, neboť povinnost toho druhu byla jen osobní, obligační, a právo nemělo by účinku proti novému singulárnímu nástupci vlastníkovu. Plnou měrou uspokojují individuální potřeby toho obsahu jenom práva, váznoucí nerozlučně na věci (pozemku) samé, tedy iura in re aliena, jež zavazují nejen jednotlivého dočasného vlastníka věci, ale i jeho singulárního nástupce, ano i kteroukoli osobu třetí. Tato práva k věci cizí, jež určena jsou uspokojovati individuální potřeby určité osoby neb určitého pozemku, nazývají se služebnosti.[1] Zcela zásadní, historicky přetrvávající a stále použitelná je zásada: servitus in faciendo consistere nequit[2] – služebnost nespočívá v konání. Vývojově starší jsou služebnosti pozemkové, které obvykle zatěžovaly vlastníka služebné věci méně intenzivně, vzhledem k jejich povaze však dlouhodobě. Naproti tomu mladší osobní služebnosti zatěžují vlastníka služebné věci intenzivněji, ovšem obvykle po kratší dobu.

Římské právo v průběhu svého vývoje přineslo mnohé zásady, které jsou ve značné míře, i když nikoli zcela bez výjimek stále použitelné i v současné právní úpravě (zákon č. 89/2012 Sb.). Zásady obecnějšího charakteru se spíše týkají vývojově starších pozemkových služebností. Služebnost musí poskytovat buď hmotnou výhodu, nebo jiný prospěch pro každého vlastníka panujícího pozemku. Služebnost má být vykonávána civiliter modo – minore servientis detrimendo[3] – s co možná nejmenším zatížením povinného a konečně, že služebný pozemek musí poskytovat trvalou možnost výkonu služebnosti. Z tohoto důvodu civilní římské právo nepřipouštělo zřídit služebnost pozemkovou na čas a pod výminkou.

Římské právo dále rozdělovalo pozemkové služebnosti na pozemkové služebnosti polní a domovní. Z osobních služebností rozeznávalo právo užívání (usus), požívání (ususfructus), právo bytu (habitatio) a operae (právo na práci otroků a zvířat). Ususfructus zanikal nejpozději smrtí oprávněného a pokud byl zřízen ve prospěch právnické osoby, zanikal podle justiniánského práva nejpozději po sto letech.[4] Vedle toho však římské právo uznávalo jednak určité quasiformy osobních služebností (usu a ususfructu), doplněné navíc specifickou služebností k pohledávce ususfructus nominis.[5] Myslitelné bylo dokonce zřídit služebnosti užívání a požívání k celému jmění – quasiususfructus bonorum.[6] Římskému právu byla známa i zvláštní kategorie tzv. služebností nepravidelných (servitutes irregulares). Tyto jsou Vančurou charakterizovány jako všeliké jiné způsoby užívání cizí věci, zejména takové, jež obyčejně bývají obsahem služebností pozemkových.[7] Nakonec v samotných Digestech je vícekrát upravena možnost zřízení osobní služebnosti s obsahem služebnosti pozemkové.

Rakouský všeobecný zákoník občanský v zásadě převzal římskoprávní dělení služebností a to včetně úpravy služebností nepravidelných (§ 479 ABGB). Pojem služebnosti zůstal expresis verbis v naší právní úpravě až do účinnosti tzv. středního zákoníku občanského č. 141/1950 Sb. Tento předpis zavedl do občanského práva sjednocující a asimilující kategorii věcných břemen. Nicméně je pravdou, že s pojmem věcných břemen pracovala judikatura i literatura ještě z dob platnosti ABGB – např. v zákoně č. 78/1896 ř. z. (exekuční řád) nebo v § 48 zákona č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový, ve znění novely č. 220/1920 Sb., jako souhrnné označení pro služebnosti, reálná břemena a případných dalších závad věcně právní povahy.[8] Jednotná kategorie věcných břemen byla pro příště výslovně upravena v § 166 až 187 a podle § 562 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. se této úpravě podřídily i poměry založené služebnostmi a reálnými břemeny. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. umožňoval vznik věcných břemen pouze ze zákona, přičemž existující věcná břemena až na některé výjimky zrušena nebyla (§ 495). Tento poněkud rigidní stav byl odstraněn až novelou z roku 1982 (zákon č. 131/1982 Sb.), která umožnila vznik věcných břemen navíc smlouvou, vydržením, pořízením pro případ smrti a rozhodnutím oprávněného orgánu. Na to ve svém základu navázala i pozdější novelizace provedená zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992.

Pohledy na právní úpravu služebnosti

Římskoprávní pohled, který v zásadě odpovídal tomu, že se jedná o omezené věcné právo k věci cizí, byl podán shora. Nicméně tento pohled vychází z pozdějších literárních vědeckých abstrakcí, nežli vysloveně z pramenů římského práva.[9] ABGB vymezuje služebnost v § 472: „Právem služebnosti se vlastník zavazuje, aby ku prospěchu jiné osoby vzhledem ke své věci něco trpěl nebo opomíjel. Je to věcné, proti každému držiteli služebné věci účinné právo.“ Takové vymezení je z teoretického pohledu širší, neboť v zásadě zabírá i jiná užívací věcná práva. Na vágnost takového vymezení reaguje lakonicky komentář k obč. z. o.: „Teprve srovnáním § 472 s jinými ustanoveními občanského zákoníku dojdeme k vymezení obsahu práva služebnosti.“[10] Komentář k obč. z. o. k charakteristice služebností jakožto věcných omezených užívacích práv k věci cizí dále doplňuje: „Věcná práva užívací jest nikoli přesný a v literatuře se vyskytující název pro práva přímo užívati věci cizí, totiž pro služebnosti, pro dělené vlastnictví a pro právo stavby.“[11]

Nakonec i římské právo zdůrazňovalo určitou odlišnost od ostatních věcných práv a to především v souvislosti s rozlišováním služebností na pozemkové a osobní.[12]

V teoretickém pohledu na služebnosti lze dokonce vysledovat i jistý dobový odklon od jejich absolutního a věcněprávního pojetí. Weyr spatřuje i v těchto právech obligační rysy, přičemž též popírá jejich absolutní povahu. Opuštění kategorie věcných práv správně odmítli J. Švestka a J. Fiala.[13] Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. samozřejmě neobsahuje teoretické řešení, ale ze systematiky a zařazení věcných břemen (služebností) do části třetí „absolutní majetková práva“ lze vyvodit nejen pozitivistický, ale též teoreticky správný závěr o tom, že se jedná o věcná práva, respektive absolutní majetková práva působící vůči všem. Ani prvek absolutních, nebo relativních práv nezůstal v průběhu času bez pochybností. Termín „věcné právo“ u práva k věci cizí tak vyjadřuje skutečnost, že povinným v tomto relativním vztahu je jakákoliv osoba, která je vlastníkem věci.[14] V této souvislosti je potřeba odkázat na recenzi A. Winterové na práci S. Ginossara publikovanou v časopise Právník.[15] Závěry této práce jsou nakonec zopakovány i v komentáři J. Spáčila (Věcná práva) v úvodní části věnované absolutním majetkovým právům.

Na celou věc je tedy zřejmě možné pohlédnout z různých stran. Mají-li ovšem služebnosti splňovat svůj odvěký účel a sledovat jejich v zásadě tradiční koncepci, je potřeba se přiklonit k závěru, že patří do skupiny absolutních majetkových práv a že jsou věcnými právy k věci cizí. Nakonec nelze pochybovat o tom, že osoba povinná je vždy určena vlastnictvím zatížené věci. Bez ohledu na systematické zařazení v zákoně či výslovné znění konkrétního textu zákona, je nutné uzavřít, že je potřeba přihlédnout k římskoprávnímu pojetí a v zásadě tradičnímu přístupu kodifikací velkých evropských států.

Služebnosti v občanském zákoníku

Občanský zákoník sice vymezuje služebnost v § 1257 odst. 1. Činí tak ale pouze obsahově deskriptivním způsobem. Nejde tedy o teoretickou, nebo didaktickou definici. Tuto je možné najít v učebnici občanského práva:[16] „…Tato práva jsou pak z úplnosti vlastnického práva zcela nebo zčásti odštěpena ve prospěch subjektu, jemuž náleží oprávnění odpovídající věcnému břemenu.“ Recentní rakouská civilistická literatura přináší také velice přesné vymezení služebnosti: „Dienstbarkeiten (servituten) sind beschränkte dingliche Nutzungsrechte an fremden Sachen – Služebnosti jsou omezená věcná užívací práva k cizí věci.“[17] Toto vymezení však sleduje spíše jen definiční či popisnou rovinu. Přesto, že pasáž citovaná z pražské učebnice občanského práva (viz pozn. 16 pod čarou) je věnována předchozí právní úpravě, nic to nemění na její naprosté teoretické přesnosti, stálé platnosti a použitelnosti. I když se v konkrétním citovaném zdroji pochopitelně nejedná o text zákona, mohlo by nekritické a především izolované převzetí této myšlenky vést k nesprávnému závěru o tom, že snad existují nějaká samostatná – odštěpená práva s jistou autonomií. Opak je pravdou. Ve výsledku zde existuje omezená množina oprávnění plynoucí z absolutního právního panství nad věcí na straně povinného a tomu odpovídající rozšířená množina oprávnění plynoucí buď z absolutního právního panství nad věcí na straně oprávněného ze služebností (in rem), případně identická oprávnění konkrétní osoby (u služebností in personam). Je tak nemyslitelné zřídit ke služebnosti další služebnost. Zde dochází uplatnění římskoprávní zásada „servitus servitutis esse non potest “.[18] Služebnost nelze dát do zástavy, případně vložit do společnosti.[19] Nelze ovšem dovodit, že není možné služebností zatížit věc, která již služebností zatížená je (srov. § 1266), případně je zatížena zástavním právem. Modalitu zakotvenou v úvodním § 1257 nelze vykládat bezbřehým způsobem. Zástavní dlužník se totiž musí zdržet všeho, čím by zhoršil zástavu; toto pravidlo je obsaženo v samotné úpravě zástavního práva, ale jeho finální dopad je pak konkretizován v úpravě jistoty (§ 2017). Možnost ohrožení věřitele, případně zástavního věřitele není jen uměle vyspekulovaný problém. V tomto směru lze odkázat na právní rozbor odporovatelnosti zřízení věcného práva, byť se jedná o publikaci věnovanou předchozí právní úpravě.[20]

Služebnost jakožto věcné právo k věci cizí omezuje vlastníka služebnosti v realizaci vlastnických oprávnění v původně plném rozsahu. Tomu naopak odpovídá rozšíření množiny subjektivních oprávnění, které náležejí ze služebnosti oprávněné osobě. Služebnosti jsou pojmově založeny na pasivitě vlastníka služebné věci. Povinný ze služebnosti je totiž vždy určen vlastnictvím zatížené věci. Touto pasivitou se však nemyslí pasivita úplná, která by se snad měla blížit opuštění věci. Jedná se však o takové nekonání, které je rubem práv osoby ze služebnosti oprávněné. Vlastník služebné věci se tak musí něčeho zdržet, něco nekonat, případně něco strpět. Ani služebnost opory sousední stavby není z hlediska současné právní úpravy tak krystalickou výjimkou, jako ji chápalo římské právo.[21] Lze dovodit, že se spíše jedná o dopad Listinou zakotvené zásady, že vlastnictví zavazuje a že v té konkrétní situaci je realizace služebnosti bez dobrého stavu služebné věci naprosto vyloučena. V žádném případě nemůže být obsahem služebnosti zákaz služebnou věc zcizit.

Jestliže služebnosti jsou věcnými právy k věci cizí a spočívají obecně v nekonání, nelze dovozovat, že reálná břemena, která jsou z hlediska systematiky zákona druhou „kategorií“ věcných břemen, by byla jejich párovou nebo snad dokonce kontrární kategorií. Tolik lze snad tvrdit jen v otázce povinnosti osoby povinné něco konat. Tento znak je nakonec zdůrazněn H. Koziolem a R. Welserem: „Reálná břemena se od služebností odlišují především tím, že vlastník zatíženého pozemku nemá pouhou povinnost něco trpět, ale je povinen ke konání.“[22] Jinak jsou reálná břemena co se týká účelu, předmětu, ale též praktického využití podstatně odlišnou kategorií.

Pohled na právní povahu služebností doznal v obč. zák. 89/2012 Sb. zásadních změn. Sice stále platí shora podaný teoretický výklad o podstatě služebnosti (věcného břemene) jakožto odštěpeného souboru oprávnění vlastníka služebné věci a tomu odpovídajících oprávnění osoby ze služebnosti oprávněné. Služebnost je sice odštěpením vlastníkových oprávnění,[23][24] ale tato odštěpená množina sama o sobě nesplňuje a nemůže vždy splňovat prvek ucelené autonomie práv a povinností.

Vyjdeme-li ze shora uvedených definic, můžeme uzavřít, že služebnost je věcným právem k věci cizí, má absolutní povahu a jejím obsahem jsou ta práva, která se nedostávají vlastníku služebné věci a naopak slouží ve prospěch oprávněné osoby. Z tohoto pohledu je služebnost absolutním majetkovým právem, kdy strany nebo alespoň povinný je určen vlastnictvím služebné věci. Zcela zásadní a koncepční změnou je však tzv. široké pojetí věci (§ 489 obč. zák.: „Věcí je vše, co je odlišné od osoby a slouží potřebě lidí.“). Občanský zákoník opustil dřívější tripartici věcí, práv a jiných majetkových hodnot, doplněnou navíc o zvláštní kategorii bytů a nebytových prostor. (Teoretické vymezení věci však stále vyžaduje ovladatelnost a užitečnost v objektivním smyslu). S tím souvisí též úprava rozdělení věcí na hmotné a nehmotné (§ 496: „Nehmotné věci jsou práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty.“). Široké pojetí věci je i přes celou řadu výhod samotnou rakouskou doktrínou kritizováno s tím, že široké pojetí věci, jaké zvolil rakouský zákoník, není v plném rozsahu použitelné pro zákonnou úpravu věcných práv.[25] Problematiku věcných práv nelze vykládat izolovaně bez ohledu na § 979. Podle ustanovení § 979 „se ustanovení hlavy II Věcná práva použijí na věci hmotné i nehmotné, na práva však jen potud, připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona něco jiného“. Služebnosti jsou podle § 489 věcmi.[26] Obč. zák. dále rozděluje věci na nemovité a movité (§ 498 odst. 1 a 2), přičemž movité jsou ty věci, které nejsou nemovité. Znění § 498 nelze zřejmě interpretovat dílčím gramatickým způsobem tak, že by nemovitými věcmi byla jen věcná práva k pozemku a podzemní stavbě se samostatným účelovým určením. Nemovitých věcí je však více a tak nemovitými věcmi nehmotnými jsou věcná práva k nemovitým věcem (§ 489 odst. 1). Z uvedeného důvodu jim zákon ostatně přiznává vlastnickou ochranu (srov. § 1259). Současně jsou vlastníci těchto věcí povinni své vlastnické právo nezneužívat.[27] Tento závěr nakonec koresponduje též se zněním § 298 ABGB („Práva počítají se k movitým věcem, nejsou-li spojena s držbou nemovité věci nebo zemským zřízením prohlášena za nemovitost“).[28] V případě pozemkových služebností komentář Roučka – Sedláčka výslovně uvádí, že se jedná o právo, které jest věcí nemovitou (§ 298 ABGB: „Práva počítají se k movitým věcem, nejsou-li spojena s držbou nemovité věci nebo zemským zřízením prohlášena za nemovitost “).[29]

Nicméně ani definici v § 498 nelze zcela přeceňovat, neboť je stále platná zásada omnis definitio in iure civile periculosa est, parus est enim, subverti possit.[30] Služebnost je věcným právem, které zpravidla připouští opětovný výkon anebo je (relativně) trvalého rázu. Právo služebnosti může být předmětem držby, služebnost může být též vydržena. Bez přiměřené korekce § 979 by potom zřejmě nic nebránilo tomu, aby služebnost (srovnej: servitus servitutis esse non potest) [31], byla dána do zástavy, případně byla samostatně zcizena či vložena do společnosti. Pojetí služebnosti k nemovité věci (jako nemovitosti) může přinést některé teoretické a praktické problémy. Např. oprávněný z práva pastvy, kdy zatíženou věcí může být jen pozemek, by v případě absence spojení s veřejnou komunikací nemohl svoji nemovitou věc řádně užívat a mohl by se ve smyslu § 1029 a násl. domáhat zřízení nezbytné cesty. To by nakonec platilo u všech služebností, které by zatěžovaly např. pozemek a vyžadovaly by pro svoji realizaci přístup k němu. A. Randa k problematice nezbytné cesty uvádí: „Když nemovitost postrádá spojení se sítí cest veřejných k řádnému hospodaření neb užívání potřebného, ať již spojení takového tu vůbec není anebo jest nedostatečné, může soudce, i když tu nejsou předpoklady vyvlastnění, ve prospěch takové nemovitosti propůjčiti služebnost cesty nezbytné na cizím pozemku za plnou náhradu. Tu jest případ, kdy vlastník musí dopustiti užívání své věci ve formě věcného práva. Zvláštnost tohoto případu spočívá v tom, že o něm nerozhodují úřady správní, nýbrž úřady soudní.“[32] Nelze však opomíjet, že soud nezbytnou cestu nepovolí, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá § 1032 odst. 1 písm. b).

Druhým aspektem by byla otázka zřízení věcných práv k těmto služebnostem jakožto věcem. Tato myšlenka není jen vyspekulovaným problémem, neboť např. komentář Roučka Sedláčka k o. z. o. na straně 890 výslovně uvádí, že požívací právo může být předmětem zástavního práva („…také může býti na př. objektem práva zástavního “).[33] Zde jde patrně o to, že tento závěr mohl mít různé kořeny. Za prvé možným zdrojem tohoto závěru je, že zástavní právo je věcné právo k věci cizí a že požívací právo je věcí a tak nic nebrání (nebránilo) tomu, aby bylo dáno do zástavy. Druhým zdrojem tohoto závěru může být samotná povaha zástavního práva, kdy sice jde o věcné právo, ale jeho předmětem může být též pohledávka (rozuměj nikoli věc), respektive jiné právo, jehož majetkovou transformací by mohlo být dosaženo uspokojení zástavního věřitele. Dalším problematickým aspektem pojetí některých služebností jako věcí by byl důsledek jejich opuštění (k tomu srov. § 10501045 obč. zák.).

V případě opuštění pozemku nebo jiné nemovitosti by se stát mohl stát nejen povinným ze služebnosti váznoucí na pozemku nebo jiné nemovitosti, která mu připadla, ale mohl by se stát též oprávněným, pokud by služebnost byla zřízena ve prospěch opuštěného pozemku nebo jiné nemovitosti.

Předmět služebnosti (služebná věc)

Oproti předchozí právní úpravě dochází k zásadní změně a to s ohledem na předmět služebnosti. Jestliže věcné břemeno mohlo podle tehdejšího § 151n zatěžovat pouze věc nemovitou, předmětem služebnosti může být podle § 1257 jakákoli věc. Jednotlivé dílčí úpravy obsažené v textu zákona mohou však sledovat jednak jistou tradici – tak např. předmětem vlastníkovy služebnosti může být pouze pozemek. Druhá množina omezení vychází z účelu služebnosti a sleduje tak povahu zatížitelné věci. Platí dokonce i závěr opačný a to konkrétně v případě zátěže lesního pozemku. Tento nelze zatížit každou služebností a služebnost k němu nelze vydržet (§ 1261).

Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. se odklání též od římskoprávní zásady neminem res sua servit [34] – nikomu neslouží věc vlastní a výslovně upravuje institut tzv. vlastníkovy služebnosti (§ 1257 odst. 2). Reflexí popření této zásady je nakonec též znění § 1301 v tom ohledu že, spojením vlastnictví panující a služebné věci v jedné osobě služebnost nezaniká (viz výklad k zániku služebností). Přesto, že ABGB existenci respektive možnost vlastníkovy služebnosti výslovně neupravoval, dobová literatura ji připouštěla.[35][36] Znění obč. zák. však umožňuje vznik této služebnosti pouze k pozemku arg. § 1257 odst. 2. Popřením zásady zatížení cizí věci implikuje též odlišné zřízení takové služebnosti. Služebnou věcí zde bude pozemek a veškeré jeho součásti ve smyslu § 506. Ve vztahu k úpravě zřízení služebností nedává znění zákona ohledně vzniku vlastníkovy služebnosti žádné vodítko. V úvahu přichází jednostranné prohlášení adresované katastrálnímu úřadu, přičemž by toto muselo mít všechny obsahové a formální náležitosti nezbytné pro smluvní zřízení služebnosti. Bernard Koch k vlastníkově služebnosti uvádí: „vlastníkovu služebnost je proto možné zřídit s tím, že v případě zcizení služebné věci tato potom zajišťuje možnost užívání zatížené věci (původním vlastníkem).“[37]

Předmětem služebnosti také může být věc movitá, případně věc hromadná. Analogicky s původním římskoprávním vymezením pozemkových služebností lze dovodit, že zásadu pozemek slouží pozemku, je možné vyložit v kontextu znění OZ tak, že věc slouží věci. V úvahu tak může přicházet situace, kdy nemovitost bude „sloužit“ movité věci a opačně, kdy movitá věc bude služebnou věcí k věci nemovité, případně movitá věc bude sloužit věci movité. K tomu srovnej rozsudek Městského soudu v Praze 33 Ca 110/98: „Pro posuzování otázky, zda se právo odpovídající věcnému břemeni zapisuje do katastru nemovitostí, je rozhodující jen to, zda se v katastru nemovitostí eviduje nemovitost zatížená, ke které má věcné břemeno vzniknout, nikoli to, zda v katastru nemovitostí je evidována nemovitost, v jejíž prospěch se věcné břemeno zřizuje.“[38]

V případě osobních služebností se jeví jako pochopitelné, že bude možné zatížit osobní či nákladní automobil např. služebností užívání. Jestliže je v obč. zák. kategoricky stanoveno, že i cenný papír je movitá věc, potom bude jistě myslitelné tento zatížit např. právem požívání. Koncepce obč. zák. je konzistentní v pohledu na pohledávku. Vedle individuálně určených věcí, může být předmětem služebnosti také věc genericky určená, nebo dokonce jistina tzv. ususfructus nominis a v zákoně výslovně neupravený quasiususfructus bonorum. (srovnej výklad k římskému právu ad 1.). Občanský zákoník tak respektuje římskému právu známý quasiusus, případně quasiususfructus. (srovnej § 1295, 1296). Oprávněný má ve druhém zmiňovaném případě právo na úrok z takové jistiny. Ta je obligačním právem, nicméně může být zatížena služebností. Jistina – pohledávka vůči bance, eventuálně jinému subjektu má postavení služebné věci. Služebnou věcí může být také věc hromadná. Obč. zák. již nepracuje s pojmem podniku jako hromadné věci ve smyslu již zrušeného § 5 obch. z. (zákon č. 513/1991 Sb.). V ustanovení § 502 obč. zák. 89/2012 Sb. vymezuje obchodní závod tak, že se jedná o podnikatelem organizovaný soubor jmění. Nelze však dovozovat, že se nebude i pro příště jednat o věc hromadnou a že nebude moci být předmětem služebnosti. Obtížnější může být v takové situaci vymezení toho, které věci tvořící onen soubor budou v konkrétním případě zatíženy. Obč. zák. žádné konkrétní pravidlo v úpravě služebností neobsahuje. Analogií podle § 10 a s ohledem na to, že zástavní právo je také věcným právem k věci cizí, bude možné najít odpověď v § 1347 (zastavení hromadné věci). Při zastavení hromadné věci se zástavní právo vztahuje na zástavcovy jednotlivé věci náležející k zástavě a jí sloužící, ať jsou kdekoli. Zástavní právo se vztahuje na každou jednotlivou věc, která k hromadné věci přibude, a zanikne ke každé jednotlivé věci, která se od věci odloučí. Poněkud jiným aspektem této úvahy je skutečnost, že služebnost sice také lpí na věci, ovšem její obsah nikdy nespočívá v právu na věc nebo její hodnotu. Zástavní právo a analogicky též služebnost neulpívá na hromadné věci jako abstraktním celku, ale vztahuje se na každou jednotlivou věc. Jestliže jednotlivá věc přibude ke služebností zatíženému obchodním závodu, stane se i tato věcí zatíženou služebností. Při použití analogie k zástavnímu právu je potřeba přihlédnout k § 1377 odst. 3 (zánik zástavního práva). I když cílem služebnosti není posilovat majetkovou jistotu osoby oprávněné, nelze vyloučit, že dispozice se služebností zatíženými věcmi, které ve své totalitě vytvářejí hromadnou věc, bude bez majetkových dopadů na straně oprávněné osoby, případně vlastníka (při dispozici osobou ze služebnosti oprávněnou). Stejně tak ale může dojít k dispozici s těmito věcmi ze strany oprávněného. Pokud by totiž věc, která náleží do obchodního závodu, tento např. jejím zcizením opustila, může dojít k tomu, že třetí osoby nabudou vlastnické právo k takové věci bez jejího zatížení služebností. Tím může dojít k zmenšení podstaty služebné věci. Tak např. při zřízení požívacího práva má poživatel povinnost šetřit podstatu věci. Pokud by podstatě hrozilo nebezpečí, mohl by se vlastník na poživateli (nebo uživateli) domáhat, aby zajistil podstatu. Neposkytnutí jistoty dává v tomto případě vlastníkovi hromadné věci – obchodního závodu, právo domáhat se vydání věci za slušné odbytné (§ 1296). Prevence mnohých sporů bude spočívat v sestavení inventáře při zřizování služebnosti.

Vedle čistě právního rozdělení věcí, které mohou být předmětem služebnosti, je potřeba přihlédnout k jejich faktickým vlastnostem. Římské právo vycházelo při vymezení pozemkové služebnosti z toho, že služebný pozemek musí být užitečný pozemku panujícímu. V případě vývojově mladších osobních služebností vycházelo při jejich definování z toho, že obsah takové služebnosti vymezuje charakter služebné věci. Obč. zák. v demonstrativní úpravě jednotlivých služebností neobsahuje žádné konkrétní pravidlo o povaze služebného pozemku. Nicméně z logiky věci je taková jeho povaha snadno odvoditelná. Shodně se k tomu obč. zák. staví také v případě služebností osobních. V případě požívacího práva, případně quasiususfructu (k pohledávce) pouze upravuje právo oprávněného brát z věci plody a užitky. Naopak mnohem zřetelněji je aspekt vlastnosti služebné věci vyjádřen v rámci úpravy zániku služebnosti. Obč. zák. v § 1299 odst. 1 stanoví, že trvalá změna (služebné věci) působí zánik služebnosti. Fakticky nastalá ztráta vlastnosti služebné věci má z hlediska práva dokonce přednost před samotným právem. Exemplárním případem je právo na vodu, kde vyschnutí pramene způsobí zánik této služebnosti a nic na tom nezmění ani fakt jejího stále přetrvávajícího zápisu. Je pochopitelné, že bude povinností zcizitele, v případě že o takové změně na služebném pozemku ví, o tom informovat nabyvatele. Tento se však nebude moci uspokojit s pouhým zápisem pozemkové služebnosti v katastru nemovitostí, aniž by sám vyvinul alespoň nějakou činnost směřující ke zjištění skutečného stavu věci. Vedle trvalé změny služebné věci obč. zák. pamatuje též na změnu poměrů, které nastaly až po vzniku služebnosti. Zde se může, ale nemusí vždy jednat o změnu služebné věci. Změna poměrů totiž může mít původ též ve změně poměrů oprávněného a povinného ze služebnosti, případně změně objektivního práva, či v konkrétním správním rozhodnutí.

Pro využití podzemního prostoru jiného vlastníka lze zřídit služebnost ve smyslu znění třetího odstavce § 1265, a to jako služebnost zcizitelnou a zděditelnou. Koncepčně se jedná o výjimku oproti prvním dvěma odstavcům § 1265. Jisté řešení potřeby takové situace poskytuje též institut práva stavby (§ 1240 až 1256). V § 1240 se výslovně hovoří i o možnosti mít nadzemní a podzemní stavbu na cizím pozemku. Případně je zde možnost zřídit také právo jako služebnost dobývání nevyhrazených nerostů. Zvláštností služebnosti určené pro užívání prostoru pod zemí je její zcizitelnost a zděditelnost. Zákon vysloveně nehovoří o typu služebnosti, ale konkrétně jen o služebné věci, dá-li se tak prostor pod povrchem vzhledem k superficiální zásadě vůbec nazvat. Bude tak zřejmě možné zřídit nejen osobní služebnost – ve prospěch konkrétní osoby, ale též služebnost pozemkovou ve prospěch vlastníka pozemku. Mohlo by se jednat o služebnost podchodu (cesty, stezky apod.) pod cizím pozemkem.[39]

Článek byl publikován v časopise Právník, č. 10, 2014. Pokračování článku dostupné zde.


[1] VANČURA, J. Úvod do studia soukromého práva římského práva římského. Díl I. Praha: nákladem vlastním, 1923, s. 209.

[2] Pomp. D. 8. 1. 15. 1.

[3] Cels. D. 8. 1. 1. 9.

[4] KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. dopl. a přeprac. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 196.

[5] Ibidem, s. 196.

[6] Venon. D. 33, 2, 43.

[7] VANČURA, J. Úvod do studia soukromého práva římského práva římského, s. 209.

[8] ELIÁŠ, K. – PSUTKA, J. Komentář § 151n. In: K. Eliáš – J. Psutka. Věcná břemena § 151n–151r občanského zákoníku. Podrobný komentář k jednotlivým ustanovením včetně vybrané judikatury a komentáře k právní úpravě této problematiky v novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Praha: Linde Praha, 2012, s. 20.

[9] Teoretické dopracování pojmu věcných práv k věci cizí pochází až ze středověku, konkrétně je potřeba zmínit Jacquese de Ravignyho (1210?–1296), jemuž je připisováno autorství pojmu ius ad rem.

[10] ROUČEK, F. Komentář k § 472. In: F. Rouček – J. Sedláček. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl II. Praha: V. Linhart 1935, s. 812.

[11] Ibidem, s. 812.

[12] Ibidem, s. 812.

[13] FIALA, J. – ŠVESTKA, J. Několik úvah nad smlouvami v občanském právu. Socialistická zákonnost. 1983, XXXI, s. 348.

[14] SPÁČIL, J. Věcná břemena v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 7.

[15] WINTEROVÁ, A. Recenze na práci S. Ginnosaura (recenze na Věcné právo, vlastnictví a pohledávka). (Vytvoření racionálního systému majetkových práv) Droit réel, propriété et créarance, Paříž 1960, 195 s. Právník. 1968, ročník CVII, s. 1067–1068.

[16] MIKEŠ, J. Věcná práva k věci cizí. In: J. Dvořák – J. Švestka a kol. Občanské právo hmotné I. 5. vyd. Praha: ASPI, 2009, s. 408

[17] KOZIOL, H. – WELSER, R. Bürgerliches Recht. Band I. 13. Auflage. Wien: Manzsche Verlagsund Universitättsbuchhandlung, 2006, s. 419.

[18] Paul. D. 33. 2. 1. 1.

[19] ELIÁŠ, K. – PSUTKA, J. Komentář k § 151n. In: K. Eliáš – J. Psutka. Věcná břemena § 151n–151r občanského zákoníku. Podrobný komentář k jednotlivým ustanovením včetně vybrané judikatury a komentáře k právní úpravě této problematiky v novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Praha: Linde Praha, 2012, s. 35.

[20] BAUDYŠ, P. Katastr nemovitostí. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 93.

[21] Servitus oneris ferrendi – Služebnost nesení břemene.

[22] KOZIOL, H. – WELSER, R. Bürgerliches Recht, s. 433.

[23] MIKEŠ, J. Věcná práva k věci cizí. In: J. Dvořák – J. Švestka a kol. Občanské právo hmotné I. 5. vyd. Praha: ASPI, 2009, s. 408.

[24] ELIÁŠ, K. – PSUTKA, J. Komentář k § 151n. In: K. Eliáš – J. Psutka. Věcná břemena § 151n–151r občanského zákoníku. Podrobný komentář k jednotlivým ustanovením včetně vybrané judikatury a komentáře k právní úpravě této problematiky v novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Praha: Linde Praha, 2012, s. 35.

[25] BYDLINSKY, P. Grundzüge des Privatrechts. 5. Auflage. Wien: Manz, 2002, s. 94.

[26] LASÁK, J. – HRABÁNEK, D. Komentář k § 1257. In: J. Spáčil a kol. Občanský zákoník III.Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 908.

[27] Ibidem, s. 908.

[28] K tomu srov. výklad F. ROUČKA in: F. Rouček – J. Sedláček. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl II. Praha: V. Linhart 1935, s. 817.

[29] Ibidem, s. 50.

[30] Iavol. D. 50, 17, 202.

[31] Paul. D. 33. 2. 1. 1

[32] RANDA, A. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. 7. nezměněné vydání. Praha: Česká akademie pro vědy, slovesnost a umění, 1923, s. 65.

[33] ROUČEK, F. Komentář k § 511. In: F. Rouček – J. Sedláček. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl II. Praha: V. Linhart 1935, s. 890.

[34] Paul. D. 8, 2, 26.

[35] ROUČEK, F. Vlastníkova služebnost. (1. část). Právník. 1925, roč. LXIV, sešit VII., s. 201–209.

[36] ROUČEK, F. Vlastníkova služebnost. (2. část). Právník. 1925, roč. LXIV, sešit VIII., s. 241–249.

[37] KOCH, B. in: H. Koziol – P. Bydlinsky – R. Bollenberger. Kurzkommentar zum ABGB. Wien: Springer, 2005, s. 402.

[38] Pro přiblížení celého případu bude dále alespoň ve stručnosti nastíněn skutkový děj předcházející tomuto rozhodnutí. Katastrální úřad zamítl návrh na vklad práva odpovídajícího věcnému břemeni do katastru nemovitostí podle § 5 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb. Věcné břemeno mělo být vloženo na základě smlouvy mezi oprávněným – vlastníkem podzemní stavby a povinným – vlastníkem pozemků nad touto stavbou. Povinný měl strpět existenci kotelny na svých pozemcích a dále se zdržet takového užívání pozemků, kterým by mohl chod kotelny narušit. Katastrální úřad zamítl návrh na povolení vkladu, přičemž své zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že podzemní objekt není vyznačen v katastru nemovitostí a že označení parcel, pod kterými se nachází, není přesné. Dále katastrální úřad uvedl, že ke stavbám, které nejsou vedeny v katastru nemovitostí, se vlastnické právo nezapisuje a že nebyly doloženy doklady o vlastnictví podzemního objektu. Proti rozhodnutí navrhovatel podal opravný prostředek k Městskému soudu v Praze. Tento napadené rozhodnutí přezkoumal podle § 250l nn o. s. ř. a podle § 5 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb. Katastrální úřad zamýšlel svojí argumentací vyjádřit to, že smlouva se týká podzemního objektu, který se neeviduje, a proto k němu nelze ani zapisovat žádná věcná práva. K tomuto závěru se Městský soud v Praze vyjádřil tak, že taková argumentace nemůže obstát, neboť předmětem právního vztahu zde není podzemní objekt (panující věc), ale pozemky, které věcné břemeno zatěžuje. Skutečnost, že v katastru není evidována nemovitost, v jejíž prospěch má věcné břemeno sloužit, na této situaci nic nemění. Tato nemovitost je totiž jen naplněním určení oprávněné osoby ve smyslu § 151n odst. 1 věta druhá obč. zák. Soud se ale ztotožnil se závěrem katastrálního úřadu v tom smyslu, že smlouva o zřízení věcného břemene je neurčitá (součástí listin nebyl geometrický plán) – poloha byla vyjádřena jen nákresem. Proto Městský soud uzavřel, že právní úkon je neurčitý a katastrální úřad postupoval správně, když návrh na vklad zamítl. To ale nic nemění na tom, že tzv. panující věc nemusí být evidována.

[39] Blíže k tomu LASÁK, J. – HRABÁNEK, D. Komentář k 1265. In: J. Spáčil a kol. Občanský zákoník III.Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 947.

občanský zákoník věcné břemeno služebnost

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články