Rozpad manželství je často lidsky i právně velmi komplikovanou záležitostí. Hroutící se manželský vztah může vyžadovat vedle samotného rozvodu i vyřešení celé řady dalších právních otázek. V případě manželství s nezletilými dětmi znamená nutnost vést nejméně dvě soudní řízení, a to o úpravu poměrů ke společným nezletilým dětem pro dobu po rozvodu a o rozvod manželství ve smyslu § 755 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“). Manželský konflikt se však může projevit také vedením řady dalších soudních řízení, např. o výživné manžela, o výživné rozvedeného manžela, o vypořádání společného jmění manželů nebo ve věcech bydlení po zániku manželství. Řízení o rozvod manželství a související řízení jsou v současnosti typicky vedena samostatně. To představuje samozřejmě časovou a finanční zátěž na straně účastníků a také soudního systému.
Že se jedná o zátěž významnou, dokládá např. to, že v roce 2019 bylo v ČR rozvedeno 24,1 tisíce manželství a rozhodnuto v 14,1 tisíci řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu. Řízení v ostatních výše zmíněných věcech představují z pohledu nápadu pro soudní soustavu menší zátěž, v roce 2019 bylo pravomocně rozhodnuto dohromady celkem v přibližně dvou tisících řízení ve věcech o vypořádání společného jmění manželů, výživného mezi manžely a rozvedenými manžely a bydlení po zániku manželství. Z pohledu náročnosti se přesto jedná o řízení významně zatěžující soudní soustavu, což dokumentuje např. průměrná délka řízení o vypořádání společného jmění manželů, která činila v roce 2019 od zahájení do pravomocného skončení řízení 770 dnů.[4][3][2][1]
Proto je třeba hledat prostředky, které umožní rychlejší a efektivnější vyřešení otázek souvisejících s rozvodem manželství. Jednou z možných cest je zjednodušení rozvodu manželství bez zjišťování příčin rozvratu cestou novelizace zejména § 755 odst. 3 a § 757 o. z., např. tak, aby dohoda rodičů o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu nevyžadovala schválení soudem. Takový návrh v předchozím volebním období Poslanecké sněmovny byl předložen, avšak nebyl schválen. Vedle toho je ale vhodné hledat také způsoby, jak efektivněji a hospodárněji řešit situace, kdy manželé nejsou schopni dohody, tedy v případě rozvodu se zjišťováním příčin rozvratu ve smyslu § 755 odst. 1 o. z. a s tím souvisejících otázek. Tradičním nástrojem civilního práva procesního směřujícím k zajištění hospodárnosti řízení je spojení věcí, v současnosti umožněné § 112 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého v zájmu hospodárnosti řízení„může soud spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků“. Řada zahraničních úprav právě z výše uvedených důvodů obligatorně nebo fakultativně spojení řízení souvisejících s rozvodem manželství výslovně upravuje nebo možnost spojení dovodila soudní praxe.[6][5]
V současné době pro řízení v rodinněprávních věcech zákon spojení věcí explicitně a obligatorně stanovuje ve dvou situacích. Za prvé dle § 422 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), je s řízením o určení otcovství spojeno řízení o péči o nezletilé dítě a o výživě nezletilého dítěte s výjimkou řízení o určení otcovství souhlasnými prohlášeními rodičů. Za druhé dle § 468a z. ř. s. se řízení o svéprávnosti rodiče nezletilého dítěte spojí s řízením ve věci jeho rodičovské odpovědnosti.
V dalším textu rozebereme použitelnost právní úpravy spojení věcí podle § 112 o. s. ř. pro spojení řízení o rozvod manželství se zjišťováním příčin rozvratu s některými souvisejícími řízeními, konkrétně:
- o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu před a po rozvodu manželství jeho rodičů,
- výživné manžela,
- výživné rozvedeného manžela,
- vypořádání společného jmění manželů.
Možnosti a limity spojení věcí
Než se budeme věnovat specifikům jednotlivých věcí souvisejících s rozvodem manželství, stručně rozebereme obecné požadavky pro spojení věcí plynoucí z právní úpravy, judikatury a doktríny.
Obecné podmínky pro spojení věcí plynoucí z § 112 o. s. ř. jsou následující:
a) jde o dvě zahájená řízení,
b) spojení věci je v zájmu hospodárnosti řízení, tedy zejména jeho rychlosti a nákladnosti,
c) věcný předpoklad spojení – věc se týká týchž účastníků nebo spolu věci skutkově souvisejí, postačí přitom splnění jedné z těchto podmínek.
Civilistická literatura navíc uvádí, že spojované věci by měly představovat řízení stejného druhu, když např. Hora hovořil o požadavku, aby bylo možné spojené věci projednávat týmž způsobem. V současnosti např. Winterová a Macková uvádějí, že spojení není možné, pokud se týká nároků, z nichž jeden by měl být projednán ve sporném a druhý v nesporném řízení, přičemž pro tyto případy připouštějí spojení jen tehdy, je-li to zákonem výslovně stanoveno. S ohledem na nevyjasněnou povahu řízení o rozvod manželství může být právě toto největší překážkou spojení s ostatními věcmi. Z našeho pohledu se však nejedná o překážku nepřekonatelnou, jak vysvětlíme dále.[8][7]
Podle Winterové a Mackové dále není možné spojovat věci – řízení o nárocích, u nichž rozhodnutí o prvním z nich teprve vytváří předpoklad pro vznik druhého. Výslovně pak jako příklad takového vyloučeného spojení uvádějí řízení o rozvod a vypořádání společného jmění manželů. Tento názor zřejmě opírají autorky zejména o § 154 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, a vycházejí z toho, že teprve právní moci rozsudku o rozvodu manželství zanikne společné jmění manželů, což je nezbytný předpoklad pro možnost vypořádání soudním rozhodnutím. V právní úpravě se však setkáme se situacemi, kdy jsou takové nároky spojeny a rozhodováno je jedním rozsudkem – např. je možné rozhodnout zároveň o určení otcovství, o výživném a péči o nezletilé dítě podle § 422 z. ř. s., nebo rozhodnout o zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání podle § 1143 o. z. Výroky o péči, výživném nebo o vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou pak zákonitě ve smyslu § 206 odst. 2 o. s. ř. výroky závislými. Nicméně v obou těchto případech spojení věcí výslovně a obligatorně stanoví právní předpis. I při absenci výslovné právní úpravy by však mohlo být řešením situace, kdy je jedno rozhodnutí předpokladem pro vznik druhého, vydání částečného rozsudku podle § 152 odst. 2 o. s. ř. Ukáže-li se např. v průběhu řízení, že pro část předmětu řízení (rozvod manželství) již jsou prokázány rozhodné skutečnosti, přicházelo by v úvahu vydání částečného rozsudku, kterým soud manželství rozvede, a zbývající část předmětu řízení bude zralá k rozhodnutí nejdříve po právní moci částečného rozsudku.[9]
Ve smyslu § 89 o. s. ř. nebrání spojení věcí, ani má-li o každé věci rozhodovat jiný místně příslušný soud. Doktrinální literatura však uvádí, že spojení věcí může bránit, pokud by byly výlučně příslušné jiné soudy nebo by bylo nutné soud obsadit jinak. Případnou překážku různé výlučné místní příslušnosti však lze překlenout delegováním věci podle § 12 odst. 2 o. s. ř. z důvodu vhodnosti k soudu, který teprve následně věci spojí ve smyslu § 112 o. s. ř. Judikatura se k možnosti delegace věci, pro kterou je dána výlučná místní příslušnost, staví spíše zdrženlivě, ale nevylučuje ji, pokud budou dány zvláštní okolnosti konkrétní věci. Obecně platí, že k ní lze přistoupit pouze v těch ojedinělých případech, v nichž by projednání věci jiným než místně příslušným soudem znamenalo z komplexního pohledu hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější posouzení věci.[12][11][10]
Spojení nebrání, pokud by o spojovaných věcech měl dle rozvrhu práce rozhodovat u stejného soudu odlišný soudce (resp. senát).[13]
O spojení věcí může soud rozhodnout i bez návrhu, nicméně pravidelně ke spojení bude docházet na návrh některého z účastníků, kterému by měl soud s ohledem na zásadu procesní ekonomie vyhovět, pokud není další vedení samostatných řízení z nějakého důvodu rozumným řešením. Z pohledu procesní ekonomie je také vhodné, byť ne nezbytné, aby účastník navrhující zahájení řízení ve více souvisejících věcech v jeden okamžik využil složeného petitu v jednom návrhu.
Pokračování článku naleznete zde.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
Vývoj obyvatelstva České republiky. Rozvodovost. Dostupné z https://www.czso.cz/documents/10180/121768528/13006920a03.pdf/b0901bf0-25ef-4d2f-a0bb-2055e3d5d9ab?version=1.1 [cit. 1. 11. 2021].[1]
S-SL-O – statistický list O, přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v opatrovnických věcech – počet věcí. Dostupné z https://cslav.justice.cz/InfoData)servlet/FileServlet?id1=1&id2=obsah_dokumentu_pdf&id3=id_dokumentu=1733523&id4=pdf&id5= 5bdb9f5701d61e31af9e57c141b79ded&id6=null [cit. 1. 11. 2021].[2]
Viz Ministerstvo spravedlnosti ČR. Statistický přehled soudních agend, druhá část, rok 2019, str. 12, dostupné z https://cslav.justice.cz/InfoData)servlet/FileServlet?id1=1&id2=obsah_dokumentu_pdf&id3=id_dokumentu=1890866&id4=pdf&id5=a64f65521df5 5f72dd8a3b192e926fae&id6=null [cit. 1. 11. 2021].[3]
S-SL-O – statistický list O, Přehled o průměrných délkách řízení ode dne nápadu do dne právní moci ve dnech. Dostupné z https://cslav.justice.cz/InfoData)servlet/FileServlet?id1=1&id2=obsah_dokumentu_xml&id3=id_dokumentu=1733527&id4=xml&id5=c33d2b5bce9ba4c5 28b2083a3c46d083&id6=null [cit. 1. 11. 2021].[4]
Sněmovní tisk 899, Poslanecká sněmovna, 8. období, od 2017. Dostupné z https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=899&CT1=0 [cit. 1. 11. 2021].[5]
Srov. v Německu úpravu obsaženou v § 137 Gesetz über das Verfahren in Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit (FamFG), nebo pro Rakousko in H. Fasching: Zivilprozessrecht, Manz, Wien 1990, str. 1135.[6]
V. Hora, J. Spáčil (ed.): Československé civilní právo procesní, I.-III. díl, Wolters Kluwer ČR, Praha 2010, str. 246.[7]
A. Winterová, A. Macková a kol.: Civilní právo procesní, Díl první, Řízení nalézací: soudy, notářství, advokacie, exekutorské úřady, sporné řízení soudní, nesporná (zvláštní) řízení, rozhodčí řízení, mediace, 9. aktualizované vydání, Leges, Praha 2018, str. 211.[8]
Tamtéž.[9]
Viz komentář k § 11 dle K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, R. Šínová: Občanský soudní řád, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2017, str. 470.[10]
M. Králík: Přikázání věci z důvodu vhodnosti v současné civilní judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, Soudní rozhledy č. 6/2007, str. 209-218, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 11 Nd 211/2001 (C 674).[11]
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Nd 354/2017.[12]
Srov. J. Jirsa a kol.: Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář [Systém ASPI], Wolters Kluwer [cit. 1. 11. 2021], nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 18 Co 297/2010 (R 118/2011).[13]
Diskuze k článku ()