Srovnání právní úpravy manželství a nesezdaného soužití – IV. díl, majetkové vypořádání

Toto pojednání se věnuje otázkám týkajícím se majetku, které vyvstanou při zániku svazku, a přímo navazuje na článek Srovnání právní úpravy manželství a nesezdaného soužití – II. díl, majetkové vztahy za trvání svazku, neboť spolu úzce souvisí.

advokátka, Advokáti Písek

Pozn. red.: Článek Srovnání právní úpravy manželství a nesezdaného soužití – II. díl, majetkové vztahy za trvání svazku si můžete přečíst zde.

Právní úprava majetkového vypořádání manželů a partnerů se zcela zásadně liší. Vypořádání majetku manželů je komplexně upraveno a použijí se při něm podrobně vymezené zásady, které zajišťují rovnoprávné postavení manželů ve vztahu k vypořádávanému majetku. Právní úpravu aplikovatelnou při majetkovém vypořádání partnerů je naopak nutné hledat na více místech a není podrobena specifickým omezením a pravidlům.

Pro pochopení textu připomínám s odkazem na své předchozí články, že v textu používám pojem „partneři“ a „partnerství“ pro vztah muže a ženy, kteří spolu žijí, aniž by uzavřeli manželství, vedou společnou domácnost a případně se stanou rodiči[1].  

V minulém článku bylo vysvětleno, jak je nutno posoudit majetek a závazky a jak určit, zda spadají do výhradního jmění jednoho z páru, či jsou předmětem spoluvlastnictví nebo společného jmění manželů (dále jen „společné jmění“). Otázka příslušného režimu je důležitá i za trvání svazku, její závažnost však často nejvýrazněji vystupuje právě při rozchodu a následném majetkovém vypořádání.

I. Manželé

Manželé se pohybují v režimu společného jmění manželů, některý majetek a závazky mohou spadat do výhradního jmění jednoho z manželů. Předmětem vypořádání jsou pak pouze majetek a závazky ve společném jmění. 

Vypořádání společného jmění je možné provést až po jeho zániku[2], který je obvykle spojen se zánikem manželství. V případě rozchodu nestačí pouhé rozhodnutí jednoho či obou manželů o ukončení vztahu, ani opuštění společné domácnosti jedním z nich, je nutné provést rozvod manželství. Teprve okamžikem právní moci rozsudku o rozvodu manželství zaniká manželství a tedy i společné jmění.

V souladu s ustanovením §736 a násl. zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) přichází v úvahu tři možné způsoby vypořádání, a to dohodou, rozhodnutím soudu, případně uplatněním zákonné domněnky.

Vypořádání dohodou představuje pro manžele řadu výhod. Mají rychle uzavřené vzájemné majetkové vztahy, předejdou případnému soudnímu sporu, v mnohých případech zdlouhavému a nákladnému, a s tím spojené nejistotě. Manželé mají možnost se držet zásad stanovených pro soudní vypořádání, mohou se však také od nich odchýlit, pokud jim to vyhovuje či pokud to lépe odpovídá spravedlivému uspořádání poměrů. Dohoda také skýtá širší možnosti úpravy vzájemných práv a povinností, lze sjednat práva a povinnosti, které by v rámci soudního vypořádání nemohly přicházet v úvahu.

V zásadě by si manželé měli v dohodě sjednat, kdo se stane vlastníkem jednotlivých věcí, komu přísluší majetková práva a pohledávky a kdo je zavázán z jednotlivých dluhů. Při určení vlastníka jednotlivých věcí přichází v úvahu i spoluvlastnictví, přičemž velikost podílů je opět možné sjednat dle shody stran.

Při vypořádání společných dluhů je nutné zdůraznit zákonný princip, který se vztahuje na všechny způsoby vypořádání, že vypořádání má účinky jen mezi manžely a nesmí se dotknout práv třetích osob. Jakákoli dohoda mezi manželi tedy nemá vliv na právo věřitele žádat plnění po kterémkoli z nich. Tento stav samozřejmě není příliš žádoucí a skýtá nejistotu manželů do budoucnosti, kdy je stále nutno počítat s možností, že se věřitel bude domáhat plnění po manželovi, který v rámci vypořádání dluh nepřevzal.

Pokud jsou však manželé schopni se dohodnout, mohou se společně obrátit na věřitele, který jednoho z manželů může z dluhu vyvázat – např. s ohledem na majetkové poměry povinného manžela, nebo nahrazení manžela jiným povinným, případně doplněním zajištění. Tuto skutečnost pak manželé zohlední v rámci dohody o vypořádání. Tím manželé dosáhnou vypořádání dluhu i ve vztahu ke třetí osobě, k věřiteli, a nepovinný manžel je zbaven nejistoty ohledně možného plnění dluhu v budoucnosti.

Dohoda o vypořádání společného jmění má vždy účinky ke dni zániku společného jmění bez ohledu na to, zda byla uzavřena ještě před rozvodem či po rozvodu. Pokud je předmětem vypořádání věc, která se zapisuje do veřejného seznamu (typicky nemovitost), nabývá dohoda právních účinků ohledně této věci zápisem do veřejného seznamu.

Uzavření dohody o úpravě majetkových poměrů pro dobu po rozvodu je také jednou z podmínek tzv. nesporného rozvodu, tedy rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu manželství. V tom případě je nutné předložit soudu v rámci řízení o rozvodu manželství dohodu v písemné formě s úředně ověřenými podpisy.

Písemná forma dohody je vyžadována i v případě, že byla uzavřena za trvání manželství nebo je jejím předmětem věc, u které je nutná písemná smlouva i pro převod, v praxi se jedná nejčastěji o nemovitost. Pokud není písemná forma nutná, může jeden z manželů požadovat po druhém potvrzení o tom, jak se vypořádali. Přes výše uvedené však v rámci jistoty doporučuji uzavřít písemnou smlouvu vždy, tedy i v případě, že tato forma není vyžadována, aby se předešlo možným nejasnostem a sporům v budoucnu.

Pokud se manželé nedohodnou, přichází v úvahu vypořádání společného jmění rozhodnutím soudu. Tento způsob zajistí aplikaci zásad platných pro vypořádání společného jmění, je však také často zdlouhavý a finančně náročný, neboť je nutné uhradit soudní poplatek a také náklady právního zastoupení, bez kterého se v řízení manželé v této věci těžko obejdou.

Pravidla, jimiž se řídí soudní vypořádání společného jmění, jsou poměrně jasné, přehledné a srozumitelné:

a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné,

b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek,

c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek,

d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí,

e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, a

f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.

Pokud se aplikuje některé z výše uvedených pravidel pod písm. b) nebo c), je nutné započítávat zvýšenou nebo sníženou hodnotu podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.

Výše uvedená pravidla jsou pak dále rozvedena v bohaté judikatuře týkající se této problematiky, neboť stávající judikatura je v převážné většině případů aplikovatelná i za platnosti nového občanského zákoníku. Soud má tak při rozhodování poměrně jasné zásady, s nimiž může pracovat. Jiná věc je pak důkazní situace, která bývá v praxi někdy složitá, např. v otázkách investic do společného jmění z výhradního majetku jednoho z manželů nebo naopak.

Výše uvedená pravidla představují stěžejní rozdíl mezi postavením partnerů a manželů při vypořádání. Manželé se mohou spolehnout na skutečnost, že jejich majetek je společný a jejich práva na něj jsou víceméně stejná. Je možné se opřít o pravidla, která nemají výhradně majetkovou povahu. Za důležité považuji zohlednění potřeb nezletilých dětí, zohlednění péče o děti a domácnost a v neposlední řadě také zásluhy o nabytí a udržení majetku, což může vyvstat např. u manžela, který zachází s majetkem výrazně marnotratným způsobem.

V situaci, kdy se manželé o vypořádání nedohodnou, ani nezahájí příslušné soudní řízení, nastane dovršením třetího roku od zániku společného jmění, tedy od nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství, zákonná domněnka vypořádání společného jmění. Bude platit, že se manželé vypořádali tímto způsobem:

a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá,

b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou a jejich podíly jsou stejné,

c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma a jejich podíly jsou stejné.

Zákonná domněnka je domněnkou nevyvratitelnou. Což znamená, že důkaz o opaku nelze připustit a účinky zákonné domněnky nastávají marným uplynutím stanovené lhůty.

Po vypořádání společného jmění manželů zákonnou domněnkou nelze společné jmění vypořádat jiným způsobem, neboť společné jmění manželů tím zaniklo a bylo vypořádáno. Po skončení této tříleté lhůty tedy již není možné uzavřít dohodu o vypořádání. Pro úplnost zdůrazním, že zákonná domněnka nenastane v případě, že běží soudní řízení o vypořádání společného jmění, avšak toto řízení není dosud ukončeno. Tímto způsobem lze oddálit uplatnění zákonné domněnky např. v případě, že bývalí manželé mají zájem na prodloužení času k uzavření dohody. Pokud je za trvání tříleté lhůty podán příslušný návrh na zahájení řízení, může pak řízení skončit smírem.

Vypořádání uplatněním zákonné domněnky není jistě zcela žádoucí, neboť u mnoha hmotných věcí a u všech majetkových práv, pohledávek a dluhů zůstane zachováno spojení bývalých manželů, pouze se změní právní režim ze společného jmění na spoluvlastnictví, případně na společná práva a závazky. Toto je samozřejmě stále možné řešit zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví, jak budu dále rozbírat u partnerů, avšak je obvykle snazší a rychlejší vyřešit majetkové vztahy před uplatněním výše popsané zákonné domněnky.

Zákonná domněnka má však jednu zásadní výhodu, a to zachování právní jistoty v majetkových vztazích mezi manžely a v majetkových vztazích mezi třetími osobami a manžely. Existencí této úpravy jsou manželé nuceni se vypořádáním aktivně zabývat, ať již uzavřením dohody či podáním příslušného návrhu na soud, nebo se smířit s uplatněním zákonné domněnky a s tím spojenými výhodami a nevýhodami.

Některé stěžejní zásady se uplatní nejen v případě vypořádání dohodou, ale i v případě vypořádání soudní cestou, či vypořádání zákonnou domněnkou. Vždy je nutno pamatovat na to, že vypořádání se nesmí dotknout práv třetích osob. V případě porušení tohoto principu se může dotčená osoba domáhat vyslovení neúčinnosti tohoto vypořádání. Dochází-li k vypořádání dluhů, má toto vždy účinky jen mezi manžely a není účinné vůči třetím osobám. Tyto principy mají zajistit ochranu věřitele, který má právo se domáhat uspokojení z majetku ve společném jmění. Pro dluhy tedy není z hlediska věřitele rozhodující, jaký způsob vypořádání je použit, neboť on má svá práva zajištěna v každém případě. Jediná výjimka nastupuje v případě, že se manželé s věřitelem dohodnou, jak bylo nastíněno výše.

Pokud tedy věřitel po provedení vypořádání společného jmění požaduje po jednom z manželů plnění dříve společného dluhu, který měl po právu plnit druhý manžel, je tento manžel povinen věřiteli uhradit jeho pohledávku bez ohledu na výsledek vypořádání. Následně se však může tento manžel domáhat proti druhému náhrady všeho, co za něj uhradil.

Pro úplnost se zmíním i o případu, který může nastat, a to rozchod manželů, po kterém nenásleduje rozvod manželství a tedy ani zánik společného jmění. Právní úprava odděleného hospodaření přesahuje rámec tohoto článku, omezím se tedy pouze na stručné hodnocení. Rozchod manželů bez rozvodu je velmi nežádoucí stav, neboť společné jmění trvá a manželé jsou nadále majetkově spojeni, aniž by měli navzájem jakoukoli kontrolu nad jednáním druhého. Pokud jde o majetek a dluhy, žije každý z manželů v nejistotě a musí počítat s možností, že bude nucen platit dluhy druhého manžela či se druhý manžel bude domáhat části majetku. Lze tedy jednoznačně doporučit manželství v případě rozchodu formálně ukončit rozvodem.

II. Partneři

Při soužití partnerů může být majetek ve výhradním vlastnictvím jednoho z partnerů nebo je předmětem spoluvlastnictví. K plnění dluhu pak mohou být zavázáni oba či jen jeden z nich. Předem je tedy nutno si říci, zda je nutné u partnerů provádět majetkové vypořádání, když u nich společné jmění nevzniká.

Majetkové vypořádání není nutné vždy bezpodmínečně provádět. Lze si představit situaci, kdy se partneři rozejdou a vzájemné majetkové vztahy vypořádají bez formální dohody či rozhodnutí soudu. Jsou určité případy, kdy je majetkové vypořádání na místě, v ostatních situacích je na místě zohlednit faktický stav a z něj vycházet.

Majetkové vypořádání je vhodné provést zejména v následujících případech:

a) partneři mají v podílovém spoluvlastnictví majetek větší hodnoty, zejména nemovitost,

b) partneři společně investovali finanční prostředky do majetku ve výhradním vlastnictví jednoho z nich (obvykle to rovněž bývá nemovitost),

c) partneři jsou společně zavázáni k plnění dluhu.

Pokud mají partneři majetek v podílovém spoluvlastnictví, může jejich vypořádání mít formální nebo neformální podobu podle toho, o jaký majetek se jedná. U movitých věcí je nejčastějším druhem vypořádání dohoda, na jejímž základě se pak každý z partnerů stane vlastníkem té či oné movité věci. Pro dohody týkající se movitých věcí není vyžadována písemná forma, postačí tedy uzavření dohody ústní či dokonce konkludentní formou, tj. způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o záměru a vůli jednající osoby.

V případě, že je předmětem spoluvlastnictví nemovitost, je ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nezbytná dohoda v písemné formě, která musí obsahovat ujednání o způsobu vypořádání. V úvahu přichází rozdělení nemovitosti, její prodej s rozdělením výtěžku (ať již z volné ruky nebo ve veřejné dražbě), anebo převedení vlastnického práva jednomu z partnerů a vyplacení druhého. 

Když nedojde mezi partnery ohledně společné věci k dohodě, může se jeden z nich obrátit na soud s návrhem na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Není-li možné danou věc rozdělit, což je obvyklý případ, přikáže soud věc jednomu z partnerů za náhradu, kterou bude tento povinen zaplatit druhému. Pokud ani jeden z partnerů věc nechce, případně nemá finanční prostředky na náhradu druhému partnerovi, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě. Ve výjimečných případech může soud zrušení spoluvlastnictví odložit.

Samozřejmě vypořádání spoluvlastnictví není povinné a je možné spoluvlastnictví mezi partnery ponechat. Partneři se mohou ohledně způsobu užívání společné věci dohodnout, např. že věc bude užívat pouze jeden z nich a platit náhradu druhému. Vždy je nutné posoudit, zda dohoda bude fungovat či zda jsou vztahy velmi vypjaté a je lepší předejít budoucím sporům zrušením spoluvlastnictví a jeho vypořádáním.

Pokud partneři společně vkládali finanční prostředky do majetku ve výhradním vlastnictví jednoho z nich, je nutno řešit stav, že vlastník věci (obvykle nemovitosti) zůstává dále vlastníkem a druhý partner nemá k dané věci žádná práva. Investice druhého partnera do věci se posoudí jako bezdůvodné obohacení vlastníka, neboť tento získal majetkový prospěch plněním přijatým bez právního důvodu.

Je samozřejmě žádoucí, aby se partneři při rozchodu dohodli a vlastník věci nahradil druhému partnerovi vše, co do věci investoval. Dohoda o náhradě bezdůvodného obohacení (v úvahu zde přichází zejména formy dohody o narovnání, kdy partneři upraví práva mezi nimi sporná) nevyžaduje zvláštní formu. Písemnou formu však lze doporučit, jednak z důvodu jistoty o vzájemných ujednáních, jednak pro případ, že by právo z bezdůvodného obohacení bylo již promlčeno, kdy je vyžadována písemná forma dohody o narovnání.

V praxi však často o výši investic panují spory a mezi partnery k dohodě nedojde. V tom případě se oprávněný partner musí domáhat vydání bezdůvodného obohacení v rámci příslušného soudního řízení. Je však nutno mít na paměti, že rozsah bezdůvodného obohacení není vymezen vynaloženými náklady, nýbrž částkou, o kterou se věc zhodnotila. Pohledávkou z bezdůvodného obohacení tak není hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se vlastníkovi věci dostalo, tj. rozdíl mezi hodnotou jeho věci (tržní cenou) před investicemi a poté[3], což bývá pohledávka nižší. Tyto spory bývají obvykle složité, neboť je jednak nutno prokazovat, že druhý partner investoval své prostředky, a dále je nutno prokazovat výši bezdůvodného obohacení na straně vlastníka, což se v praxi většinou neobejde bez znaleckého posudku.

V případě společného dluhu partnerů, pokud jsou zavázáni společně a nerozdílně, je situace podobná situaci manželů, byť se pohybují v jiném právním režimu. Oba jsou zavázáni, věřitel může požadovat splnění dluhu po obou nebo po kterémkoli z nich a tento stav trvá i po rozchodu, právní režim se rozchodem nijak nemění. Vypořádání mezi partnery tedy může mít podobu dohody, ve které se jeden partner zaváže dluh plnit. Tato dohoda však má, stejně jako v případě manželů, účinky jen mezi nimi, nikoli vůči věřiteli. Jediná možnost vyvázání jednoho z partnerů je dohoda s věřitelem.

U společného dluhu, kde jsou partneři zavázáni společně a nerozdílně, se má za to, že podíly partnerů jsou v jejich vzájemném poměru stejné. Pokud tedy není sjednáno něco jiného, je podíl každého partnera na dluhu jedna polovina. Byl-li jeden z partnerů nucen plnit na společný dluh více, než činil jeho podíl, může se domáhat od druhého partnera náhrady, jako v případě manželů. Stejně tak se může domáhat náhrady partner, který podle dohody mezi partnery nebyl povinen dluh platit.

U partnerů přichází v úvahu i společný dluh, kde je každý z partnerů dlužen jen svůj díl. V takovém případě je každý partner povinen platit jen tento svůj díl a věřitel se nemůže vůči němu domáhat plnění za druhého partnera.

Při vypořádání mezi partnery platí obecná zásada, že dohodou je možné upravit veškeré majetkové vztahy. Potvrzení o výhradním vlastnictví některého majetku, vypořádání spoluvlastnictví, převzetí závazku plnit společný dluh, náhrada investic do majetku jednoho z partnerů, to vše lze v dohodě sjednat a vyřešit majetkové vztahy mezi partnery tak, aby odpovídaly jejich vůli.

Pokud však k dohodě nedojde, jsou pouze omezené a v některých případech komplikované možnosti, jimiž lze sporné aspekty řešit v rámci soudního řízení. Soudní cestou je možné vypořádat spoluvlastnictví, v případě investic do majetku druhého partnera se lze domáhat vydání bezdůvodného obohacení, což skýtá výše nastíněné komplikace. Dojde-li ke sporu o to, kdo je vlastníkem dané věci, lze žalovat na určení vlastnictví nebo na vydání věci. Obtížně se řeší i situace, kdy se k plnění dluhu zaváže jeden z partnerů, avšak získané finanční prostředky spotřebují oba, což se v praxi velmi těžko prokazuje.

Dále se při vypořádání vůbec nezohlední nemajetkové aspekty. Typicky skutečnost, že jeden z partnerů (ve většině případů žena) se dle vzájemné dohody staral o děti a domácnost a měl tedy delší dobu nižší příjem, nemá na práva tohoto partnera při vypořádání sebemenší vliv.

III. Závěr

Majetkové vypořádání manželů a partnerů má více prvků rozdílných než shodných, veškeré rozdíly mezi právní úpravou týkající se majetku vyvstanou nejvýrazněji právě při vypořádání, které se řídí zcela odlišnými principy.

Vypořádání manželů je upraveno komplexně a má jasná pravidla. Manželé se mohou rozhodnout, které formě vypořádání dávají přednost, v případě absence aktivity k vypořádání jsou jejich vztahy automaticky upraveny zákonnou domněnkou vypořádání. Vypořádání je obvykle prováděno ve vztahu k celku, tj. k veškerému majetku a dluhům. Pravidla vypořádání jsou nastavena tak, aby zohlednila majetkovou solidaritu za trvání manželství, existenci společného hospodaření i těžko ocenitelnou hodnotu, jako např. péče o děti a domácnost. Manželé tedy mají rovnoprávné postavení a ekonomicky slabší straně je zajištěn podíl na společném majetku.

Nevýhodu představuje trvání společných dluhů i po vypořádání společného jmění, kdy toto vypořádání má účinky jen mezi manželi a není jím dotčeno právo věřitelů.

Naproti tomu majetkové vypořádání partnerů není ucelený institut a toto je nutné vždy zohlednit. Obecně platí, že partneři jsou vzájemně v mnoha ohledech nezávislí, a z toho důvodu nemusí žádné právní vypořádání v některých případech vůbec nastat, případně může mít značně neformální podobu. Případné zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze poměrně snadno řešit jak dohodou, tak soudní cestou. Naprosto zřejmou výhodou je pak skutečnost, že dluhy každého z partnerů tíží před rozchodem i po rozchodu pouze jeho, nikoli druhého partnera.

Problém spatřuji ve skutečnosti, že majetkové vypořádání, není-li řešeno dohodou, nelze řešit zcela komplexně a není možné při něm zohlednit aspekty, které nemají jednoznačně majetkovou povahu – skutečnost, že partneři společně hospodařili, péče o děti a domácnost apod. Z tohoto důvodu vidím právní úpravu majetkového vypořádání mezi partnery jako problematickou a jednostranně výhodnou pro ekonomicky silnějšího partnera.

Všem těmto problémům lze samozřejmě předejít, lze vzájemné vztahy upravit dohodou a nastavit tak, aby lépe odpovídaly spravedlivému uspořádání poměrů. V praxi však bohužel takovéto dohody a nastavení vzájemných práv a povinností nejsou příliš časté. Při volbě partnerského soužití je tak nutno mít na paměti, že každý jistým způsobem funguje nezávisle na druhém a toto se projeví i při majetkovém vypořádání.

Pokud bych měla shrnout výše uvedené, v obou modelech lze samozřejmě nalézt jak výhody, tak nevýhody, přičemž velmi záleží na úhlu pohledu. Osobně považuji za spravedlivější a sociálně férovější majetkové uspořádání mezi manželi, které lépe odpovídá skutečnosti, že jsou v jistém ohledu jeden celek, že společně hospodaří a do značné míry sdílejí vzájemně své osudy.

 


[1] Zákonná terminologie týkající se partnerů je podrobně rozebrána v  článku, viz. http://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/srovnani-pravni-upravy-manzelstvi-a-nesezdaneho-souziti-i-dil-rodicovstvi.

[2] Vypořádání části společného jmění přichází v úvahu i při zrušení či zúžení společného jmění. Jak v minulém, tak v tomto článku však ponechávám stranou smluvený režim společného jmění i režim založený rozhodnutím soudu a omezuji se na popis zákonného režimu společného jmění.

[3] Viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp.zn.: 32 Cdo 389/2008.

Hodnocení článku
77%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči - část III.
Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči

Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči - část III.

O možných škodách na zdraví vzniklých pacientům v souvislosti s opatřením Ministerstva zdravotnictví, které pozastavilo poskytovatelům zdravotních služeb poskytování preventivní péče.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu