Stromy a občanský zákoník

Stať se zabývá občanskoprávní problematikou spojenou se stromy z hlediska věcného statusu a v souvislosti s úpravou sousedských práv. V českém občanském zákoníku je celkem 15 paragrafů dotýkajících se bezprostředně stromů: buď o nich normují výslovně, anebo obecnějšími výrazy (rostliny, sad, les, životní prostředí aj.). Co je strom, občanský zákoník nedefinuje a vychází z jeho obecného chápání (dřevina s kmenem vytvářejícím korunu).

V textu se podrobněji řeší pojetí stromu jako součásti a plodu pozemku; stať se dále věnuje právním otázkám přírůstku a případům, kdy strom existuje jako samostatná věc movitá. Autor se zaměřil na výjimky z obecných pravidel, kdy je vlastnické právo k porostu od vlastnického práva k pozemku odděleno. Zvlášť se věnuje lesním školkám a sazenicím stromů v pěstírnách obchodních zahradnictví. Pokud jde o problematiku stromů v úpravě sousedského práva, poukazuje se na problematiku imisí, zesílenou ochranu stromů i vlastníka proti invazivním zásahům a rozebírá se rovněž nová úprava umožňující sousedovi preventivně zasáhnout proti sázení stromů v těsné blízkosti hranice pozemků.

Sedes materiae

V občanském zákoníku najdeme zvláštní právní pravidla stanovující výslovně o stromech ve třech paragrafech (§ 101610171067) a kromě toho v dalších sedmi specifická právní pravidla vztažená výslovně jednak vůbec k flóře (§ 507, 1088), jednak k sadu (§ 1017) nebo lesu a k lesním pozemkům (popř. pozemkům určeným k plnění funkcí lesa) a lesním porostům (§ 1017, 1261, 1275, 1279, 2345), které se problematiky stromů také úzce dotýkají. Dále pak mají se stromy bezprostřední souvislost ustanovení o rozhradách (§ 1024 až 1028). Stromy jsou také důležitou složkou životního prostředí (§ 81 odst. 2).

Pojem

Jak je soukromému právu vlastní, vyhýbá se i občanský zákoník co možná definicím, takže ani ve vztahu ke stromu nezvolil jeho pojmové vymezení. Liší se tím od předpisů veřejného práva, které k volbě takových definic spíše tíhnou.

Občanské právo chápe strom v obecném slova smyslu, tj. jako dřevinu typickou zdřevnatělým kmenem (popř. hlavním kmenem) větvícím se v určité výšce nad zemí (vytvářejícím korunu), tj. jako celou rostlinu této růstové formy, a nepotřebuje sahat např. k poněkud triviální charakteristice v zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, pociťujícího nezbytnost normovat, že „rostlinou jsou všechny její podzemní i nadzemní části  [§ 3 odst. 1 písm. c)].[1] Občanský zákoník nepoužívá obecný pojem dřeviny oblíbený některými jinými zákony;[2] nicméně z dřevin rozlišuje v § 1016 odst. 1 stromy a keře.[3] Na další dřeviny, tedy polokeře, jako jsou např. vřes obecný, jehlice trnitá nebo levandule lékařská, a popínavé dřeviny (liány), jako jsou např. břečťan popínavý nebo různé druhy vistárií či loubinců, občanský zákoník nepamatuje zvláštními ustanoveními. Z hlediska občanského práva jsou prostě jinými rostlinami (§ 1016 odst. 3), což v určitých konkrétních a věcně odůvodněných případech nebrání aplikovat na ně ustanovení o stromech nebo keřích analogicky nebo extenzivně.[4]

V občanském zákoníku obsahuje pouze § 1016 odst. 1 právní pravidlo týkající se stromů a keřů společně. Některá další ustanovení (§ 1016 odst. 2, § 1017, 1067) se vztahují jen ke stromům. Platí např., že keř není chráněn tak intenzivně jako strom, protože převisy nebo podrosty keřů může soused odstranit šetrným způsobem bez dalších omezení (§ 1016 odst. 3) a že se soused naopak nemůže preventivně bránit sázení keřů na sousedním pozemku v těsné blízkosti společné hranice (§ 1017 odst. 2). Má tedy význam strom a keř odlišit, přičemž keřem je v obecném chápání dřevina bez (hlavního) kmene již odspodu (nízko nad zemí) rozvětvená a pravidelně nižší než strom. Z tohoto hlediska není rozhodující, že se některé druhy dřevin rostoucí pravidelně jako keře (např. mišpule obecná, rakytník řešetlákový nebo hloh obecný) mohou vyvinout do podoby stromu. Pak na ně budou přirozeně aplikována ustanovení občanského zákoníku o stromech.

Právní povaha (věcný status) stromu

Součást pozemku

Z hlediska věcného statusu nahlíží právo na strom nejběžněji jako na součást pozemku. Normativní základ tomu dává § 507 o. z. stanovující, že součástí pozemku je rostlinstvo na něm vzešlé “. Jde o právní pravidlo inspirované § 84 vládního návrhu občanského zákoníku z 30. let[5] i první větou § 25 občanského zákoníku z roku 1950,[6] a tedy vlastně také § 295 všeobecného zákoníku občanského (v. z. o.) a § 94 odst. 1 BGB. Rozdíl těchto vzorů je v tom, že BGB i předválečná osnova označují rostliny za části pozemku,[7] zatímco v. z. o. prohlašuje v § 295 trávu, stromy, plody neoddělené od země a půdy za nemovitý majetek (unbewegliches Vermögen).[8] V tom směru je zjevný vliv Code civil, zejména jeho čl. 516 a násl. prohlašujících rostlinstvo a jeho plody dosud neoddělené (čl. 520) za nemovitý majetek, bien (čl. 516). Toto pojetí rozvolňující úzký pojem věci ovlivnilo ostatně nejednu další kodifikaci, např. Codice civile prohlašující v čl. 812 za nemovitý majetek (beni immobili) mj. i stromy (alberi)[9] nebo španělský Código civil řadící mezi nemovité statky (bienes inmuebles) rovněž (čl. 334) los árborles y plantas y los frutos pendientes, mientras estuvieren unidos a la tierra o formaren parte integrante de un inmueble (stromy, rostliny a visící plody, dokud jsou spojeny se zemí nebo pokud tvoří podstatnou část nemovitosti). Španělská doktrína je pokládá za nemovitosti v důsledku spojení (inmuebles por incorporación).[10] Příkladů, kdy jednotlivá ustanovení různých občanských zákoníků spojují rostlinstvo nebo výslovně i stromy s pozemky je samozřejmě víc. Z mnoha dalších lze uvést např. nizozemský Burgerlijk Wetboek stanovující v čl. 3 III. knihy, že nemovité jsou de met de grond verenigde beplantingen (rostliny spojené s půdou), čl. 204 portugalského zákoníku (obdoba úpravy španělské), čl. 900 québeckého zákoníku (obdoba úpravy francouzské) nebo ruský Graždanskij kodeks, v jehož čl. 130 odst. 1 čteme, že k nemovitostem „náleží (…) vše, co je trvale spojeno se zemí, tedy objekty, jejichž přemístění není možné bez nepoměrného poškození jejich funkce, zejména lesy, trvalé porosty, budovy, stavby .[11]

Z toho je patrné, že § 507 o. z. navazuje na tradici zdejší právní úpravy platné u nás do r. 1964 a kromě toho jeho obsah ladí s mnoha zahraničními úpravami, včetně těch nám kulturně blízkých (Německo, Polsko, Rakousko). Občanský zákoník z r. 1964 (obč. z.) podobné ustanovení neobsahoval. Přesto soudní praxe dovodila již v 60. letech na základě § 120 obč. z., že porosty (…) nemohou být předmětem kupní smlouvy, pokud nemají povahu samostatných věcí, což (…) u porostů nebývá. Jde totiž téměř vždy o součást pozemku (…).“[12] Z tohoto pojetí vycházejí např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Cz 68/75 z 10. 10. 1975 (R 56/75), podle něhož porosty vysázené na pozemcích nemají obvykle povahu samostatných věcí , sp. zn. 22 Cdo 509/2003 z 29. 7. 2003 [mezi tzv. plody přirozené (…) je možno zařadit i stromy lesa] nebo sp. zn. 33 Odo 879/2005 ze 16. 8. 2005 [neoddělené plody (tedy v případě lesního pozemku »stojící« stromy) nejsou samostatnými věcmi, nýbrž součástí pozemku jako věci hlavní ].[13] I se zřetelem k tomu, k čemu judikatuře před 1. 1. 2014 stačil § 120 obč. z. (po novele č. 509/1991 Sb. šlo o § 120 odst. 1), byl k § 507 o. z. uveřejněn názor, že toto ustanovení je tedy nadbytečné, neboť závěry v něm uvedené nepochybně plynou již z obecného vymezení součásti věci (§ 505), resp. z vymezení součásti pozemku (§ 506) .[14]

Ustanovení § 505 o. z. však vymezuje součást věci mj. tím, že součást nelze od věci oddělit bez jejího znehodnocení. Odstraněním náletových dřevin, jako jsou třeba bříza nebo vrba, z pole, ovocného sadu nebo ze střechy nebo narušené zdi domu, nedojde k znehodnocení pozemku, popřípadě práva stavby nebo stavby (§ 1242 nebo § 3055 o. z.), přesto se i takové dřeviny stávají jejich součástí. Nelze ostatně přehlédnout, že v některých případech nepůjde ani o splnění podmínky přináležení k hlavní věci podle její povahy ve smyslu § 505 o. z. Ustanovení § 506 o. z. sice stanoví, že součástí pozemku je také to, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech, leč výrazy poukazující na zapuštění nebo upevnění jakoby favorizovaly doslovný výklad, že má jít o výsledek lidské činnosti. Ani poukaz téhož ustanovení na prostor nad povrchem i pod povrchem pozemku jako jeho součást nemusí vést k spolehlivému závěru, protože je zjevné, že ne vše, co se v těchto prostorech nachází, musí být nutně součástí pozemku (a dokonce ani nemusí být ve vlastnictví vlastníka pozemku). Z těchto důvodů mám za to, že jednoznačně formulované ustanovení § 507 o. z. má svůj význam a funkci.

Plod

Je dáno přirozenou povahou pozemku, že plodí věci jiné, ať již sám od sebe nebo s lidským přičiněním (§ 491 odst. 1 o. z.). Pozemek je plodonosnou věcí. Plod však „již samou přírodou určen je k tomu, aby od věci mateřské byl oddělen a existoval samostatně“.[15] V tomto smyslu nemá strom zpravidla právní povahu plodu, neboť jeho účelové určení je jiné. Za plod pozemku lze považovat strom, pokud je určen k pokácení a hospodářskému využití,[16] byť v takových případech je plodem spíše dřevní hmota, jež má být vytěžena, nikoli strom jako celek (při těžbě dřeva se celý strom od pozemku neodděluje; podobně tomu je např. při těžbě řezaných vánočních stromků). Celý strom je plodem, pokud má být oddělen a hospodářsky využit jako živá rostlina, jak je tomu např. v řadě případů u sazenic stromů produkovaných v zahradnictvích apod. Myslitelný je ovšem i strom jako plod jiného stromu (např. při vzniku nového stromu vegetativním množením), pokud je tento samostatnou plodonosnou věcí (viz dále sub 3.5).

Akcese

Pendant k § 507 o. z. představuje ustanovení o přirozených, umělých a smíšených přírůstcích (§ 1066 a násl.). Akcese představuje originární způsob nabytí (rozšíření) vlastnického práva spojením vlastníkovy věci s věcí, která mu dosud nepatřila. Může jít o případy, kdy věc přirůstající k vlastníkově věci (věci hlavní) vlastnicky náležela jinému vlastníku. Ten spojením své vlastnické právo ipso iure, tedy aniž v tom směru projeví vůli pozbýt své vlastnictví ve prospěch vlastníka hlavní věci,[17] pozbývá a vlastníku hlavní věci se jeho vlastnictví ipso iure rozšiřuje. Akcedovat však může i věc ničí, respektive něco, co nikomu nepatří (semeno přenášené větrem nebo roznášené ptáky).

Jakkoli je zřejmé, že vlastnictví věci zahrnuje všechny její součásti včetně přirostlých (accesio cedit rei principali), jde o obvyklý legislativní přístup řady civilních kodexů. Rovněž předchozí kodifikace obsahovala v tomto směru párová ustanovení (§ 120, § 135a obč. z.). Dnes máme v novém zákoníku dřívější lakonické ustanovení § 135a obč. z. rozvedeno výslovným uvedením několika konkrétních právních pravidel, z nichž se k rostlinám a stromům výslovně vztahují § 1066, 10671088 o. z. Zatímco § 507 odpovídá na otázku, zda jsou rostliny součástí pozemku, řeší se v dalších z uvedených ustanovení totéž z pohledu vlastnického práva. Pro akcesi je příznačné, že jde o případ originárního nabytí vlastnictví. Ani za situace, kdy osoba odlišná od vlastníka oseje jeho pozemek semenem nebo osází rostlinami, které vlastníku nepatří, a kdy tedy k tomu dochází lidskou činností, nejde o právní jednání, ale o jednání faktické.[18]

Přirozený přírůstek

O stromech normuje v rámci pravidel o přirozeném přírůstku[19] (přírůstku v užším smyslu[20]§ 1067 stanovením, že strom náleží tomu, z jehož pozemku vyrůstá kmen. Toto právní pravidlo doplňuje druhá věta stanovující pro hraniční stromy, že vyrůstají-li na hranici pozemků různých vlastníků, jsou společné. V tomto případě je strom společný a vlastníci o něm rozhodují společně; protože není samostatnou věcí, není možné konstruovat spoluvlastnictví ke stromu, byť právní pravidla o spoluvlastnictví se nepochybně i na takový případ aplikují analogicky.

Samotný § 1067 o. z., recipující myšlenku § 421 ABGB, byl v literatuře oceněn jako reflektující společenskou poptávku.[21],[22] Přírůstkem je to, co k pozemku přirostlo, u stromů tedy představuje i dřevní hmota plod (§ 491 odst. 1 o. z.) pozemku, logicky tudíž náleží vlastníkovi pozemku. Ustanovení § 1067 je nutné chápat v jeho logické návaznosti na § 1066 o. z. a název příslušného pododdílu: dopadá na případy, kdy strom vyroste sám od sebe bez lidského přičinění.

Smíšený přírůstek

Smíšený přírůstek (v někdejší terminologii příbytek[23]) je případem rozšíření vlastnictví ,jednak jednáním lidským a jednak přírodními silami‘ “.[24] Občanský zákoník má o něm jediné ustanovení (§ 1088) týkající se výsevu cizího semene (satio) nebo osázení cizími rostlinami (plantatio), semena nebo sazenice stromů z toho nevyjímaje. Jde o převzetí § 421 ABGB, který sám o sobě je recepcí právních pravidel římského práva o setbě a osázení.[25]

Semena se stanou součástí pozemku a vlastnictvím vlastníka pozemku již zasetím (nerozhoduje vzklíčení), zatímco při sázení rostlin dochází k akcesi až jejím zakořeněním do pozemku (nerozhoduje samotné vložení do půdy). Jakmile rostlina zakoření, akceduje k pozemku, a ani když je posléze od pozemku oddělena (pokácením stromu, nebo jeho vyrytím a vsazením do nádoby), neobnoví se tím vlastnické právo předešlého vlastníka.

Ustanovení § 1088 o. z. neřeší situace, kdy vlastník zasadí svůj vlastní strom do svého pozemku, popř. kdy zaseje do svého pozemku semena, která mu patří. Z toho Thöndel dovodil, že mj. i v případě osetí vlastního pozemku vlastním semenem nebo vlastními rostlinami (…) by se jednalo o přírůstek přirozený ..[26] Nemyslím, že lze tento názor přijmout. Uvedené případy totiž vůbec nespadají pod skutkové podstaty zákonných ustanovení o přírůstku, neboť jimi se stanoví, jak se nabývá vlastnické právo. To plyne z názvu oddílu, do něhož jsou tato ustanovení v zákoníku zařazena. Oseje-li vlastník svůj pozemek semeny, která vlastní, nebo osází ji jej svými stromy nebo jinými rostlinami, nerozšiřuje se tím jeho vlastnictví, ale mění se v důsledku konzumace vlastníkova oprávnění s jeho vlastnictvím libovolně nakládat (§ 1012 o. z.).

Článek byl publikován v časopise Právník, č. 11, 2015. Pokračování článku dostupné zde.


[1] Funkční je naopak např. pojmové vymezení rostliny v § 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči, kde se pojem rostliny oproti běžnému chápání rozšiřuje (např. o plody, živý pyl, řezané květiny, větve s listy nebo jehlicemi, listí nebo jehličí atd.).

[2] Např. lesním, vodním, stavebním zákonem nebo zákony o pozemních komunikacích, o elektronických komunikacích, o hnojivech, o ochraně zemědělského půdního fondu, o myslivosti, o státní památkové péči, o oceňování majetku atd. Stejně tak zákoník nepracuje s pojmem »stromoví«, známým některým speciálním zákonům [např. zák. č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, v § 3 nebo energetický zákon (zák. č. 408/2000 Sb.) v § 24, 25, 57 až 60].

[3] Např. shodně jako zákon o ochraně přírody a krajiny [§ 3 odst. 1 písm. i)], zákon o pozemních komunikacích (§ 33), lesní zákon (§ 2, 20, 53, 54), vodní zákon (§ 14, 49, 51) nebo některé podzákonné právní předpisy.

[4] Nepochybně má být pravidlo § 1016 odst. 1 o. z. o plodech keřů [a zejména jeho východisko, že plod keře je vlastnictvím osoby, jež má vlastnické (případně jiné) právo k pozemku, z něhož keř vyrůstá, dokud plod z keře nespadne] aplikováno i na vinnou révu. Jakkoli vinná réva není z dendrologického hlediska keřem, ale liánou, normují o keřích vinné révy již dnes např. zák. č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství [§ 3 písm. c)], nař. vl. č. 79/2007 Sb., o podmínkách provádění agroenvironmentálních opatření [§ 8 odst. 5 písm. g)], nař. vl. č. 142/2014, o stanovení bližších podmínek při provádění opatření společné organizace trhů se zemědělskými produkty v oblasti vinohradnictví a vinařství [§ 3 odst. 1 písm. a) a odst. 7 písm. d), § 4 odst. 1 písm. a) a odst. 7 písm. d) a § 6 odst. 1] nebo nař. vl. č. 307/2014 Sb., o stanovení podrobností evidence půdy podle uživatelských vztahů (§ 3 odst. 6).

[5] Tento vládní návrh je v literatuře zpravidla uváděn s datací rokem 1937, protože v tomto roce byl vládou předložen Národnímu shromáždění; zákonná osnova se však stala vládním návrhem již 4. 12. 1936, kdy vláda schválila návrh zákoníku. (Srov. k tomu KUKLÍK, Jan. Profesor Jan Krčmář. Pozapomenutá osobnost pražské civilistiky. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta – Pražské sdružení Jednoty českých právníků, 2008, s. 67.) Navrhovalo se v něm stanovit, že „částí pozemku je (…) rostlinstvo na něm vzešlé “.

[6] Součástí pozemku je všechno, co na něm vzejde.

[7] Srov. druhou větu § 94 odst. 1 BGB: Samen wird mit dem Aussäien, eine Pflanze wird mit dem Einpflanzen wesentlicher Bestandteil des Grundstücks (Podstatnou součástí pozemku se stane semeno vysetím, rostlina zasazením.) Obdobně např. Kodeks cywilny v čl. 48 řadí mezi součásti pozemku drzewa (stromy) i inne rośliny od chwili zasadzenia lub zasiania.

[8] V dobové české právnické terminologii ovšem »jmění«. Hodí se podotknout, že v té době se jměním rozuměla majetková aktiva a majetkem souhrn majetkových aktiv a pasiv, zatímco v současnosti se obsah obou pojmů chápe právě opačně, zejména pod vlivem nedávné úpravy v obchodním zákoníku (§ 6). V tomto smyslu toto pojetí po určitých diskusích v rámci příprav paragrafového textu zachovala i současná právní úprava.

[9] Rovněž GAZZONI, Francesco. Manuale di diritto privato. XVI. vydání. Napoli: Edizioni Scientifiche Italiane, 2013, s. 199.

[10] DÍEZ-PICAZO, Luis – GULLÓN, Antonio. Sistema de Derecho civil. I. 11. vydání. Madrid: TECNOS, 2005, s. 400.

[11] Srov. např. SUCHANOV, Jevgenij Alexejevič. In: E. A. Suchanov (ed.). Graždanskoje pravo v 4-ch tomach. I. Obščaja časť. 3. vydání. Moskva: Wolters Kluwer, 2010, s. 403 an.

[12] Srov. Rozbor a zhodnocení notářské praxe v řízení o dědictví a v řízení o registraci smluv (Pls 1/67). In: Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím. Praha: SEVT, 1974, s. 592.

[13] V dobové literatuře např. MIKEŠ, Jiří. Povaha vlastnictví tzv. drobných staveb a porostů. Socialistická zákonnost. 1977, č. 15, s. 292–293. Z novější judikatury uveďme např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4526/2007 z 26. 1. 2010.

[14] TÉGL, Petr. In: Filip Melzer – Petr Tégl (eds) et al. Občanský zákoník. Velký komentář. III. Praha: Leges, 2014, s. 333, 334.

[15] MAYR, Robert – DOMINIK, Rudolf. Soustava občanského práva. I. Nauky obecné. 2. vydání. Brno: Barvič & Novotný, 1929, s. 125.

[16] Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 509/2003 z 29. 7. 2003.

[17] KRČMÁŘ, Jan. Právo občanské. II. Práva věcná. 3. vydání. Praha: Knihovna Sborníku věd právních a státních, 1946, s. 195; akcese pojmově zahrnuje „vše, co z věci pojde nebo co k ní přibude, aniž by to bylo vlastníku od jiného odevzdáno “.

[18] K výsevu nebo sázení rostlin na cizím pozemku může přirozeně dojít i jako důsledku právního jednání, typicky plněním podle smlouvy, pak ovšem nepůjde o přírůstek ve smyslu § 1066 an. o. z.

[19] Rostliny jsou přirozeným přírůstkem, pokud vyrostly na pozemku bez lidského přičinění.

[20] Srov. Váž. 2129 (civ.): „Lesní stromky, vyrostlé na požadovaném pozemku ze semen, větrem tam zavátých, jsou přírůstkem (…), stromy na (…) pozemku zasázené, příbytkem.“

[21] PETR, Bohuslav. In: Jiří Spáčil et al. Občanský zákoník III.Věcná práva. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 285.

[22] Jde o pravidlo spojované s římským právem (D, 47, 7, 6, 2). Tak např. PETR, Bohuslav, ibidem. V Institucích však nalézáme pravidlo, že rozhodující není kmen, ale že to jsou kořeny stromu: Et ideo prope confinium arbor posita si etiam in vicini fundum radices egerit, communis fit. (A proto bude strom nacházející se na pomezí pozemku společný, pokud zapustí kořeny také na sousední pozemek.) [Stejné pravidlo je ostatně i v Digestě (D, 41, 1, 7, 13).] Na to poukázal, byť lakonicky, už RANDA, Antonín. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. Praha: Grégr, 1871, s. 69. V novější literatuře např. podrobně KNÜTEL, Rolf. Islas flotantes, arboles errantes, animales fugitivos y tesoros ocultos. Sobre el metodo de los juristas romanos en el desarrollo de las reglas jurídicas aún vigentes. Revista de estudios histórico-juridicos. 1997, č. 19, s. 15 an. [2015-06-30]. Dostupné z: (http://www.scielo.cl/scielo.php?script=sci_arttext&pid%S0716-54551997000100001). Ustanovení druhé věty našeho § 1067 o. z. je ovšem jednoznačné.

[23] Výraz „příbytek “ – ve smyslu „co k majetku přibylo “ (srov. i § 1088 odst. 1 o. z. slova „co takto přibude “) – byl však vnímán jako zastaralý již v 2. pol. 30. let XX. stol.

[24] ROUČEK, František. In: František Rouček – Jaromír Sedláček et al. Komentář k československému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl II. Praha: Linhart, 1935, s. 457.

[25] Např. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: Otto, 1910, s. 376; KASER, Max. Das römische Privatrecht. I. Das altrömische, das vorklassische und klassische Recht. München: C. H. Beck, 1971, s. 428.

[26] THÖNDEL, Alexandr. In: Jiří Švestka – Jan Dvořák – Josef Fiala et al. Občanský zákoník. Komentář. III. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 237.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři