Svěřenský fond, jeho původ a vývoj

Institut svěřenského fondu byl do českého právního řádu zaveden v rámci tzv. velké rekodifikace soukromého práva jako součást zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), který nabyl účinnosti 1. 1. 2014. Úprava svěřenských fondů byla inspirována právní úpravou tzv. fiducie v kanadské provincii Québec, jež je obsažena v quebeckém občanském zákoníku (CCQ). Tamní právní úprava se jevila jako nejvhodnější pro účely implementace do českého právního řádu. Quebecká právní úprava vychází z tradice common law, která byla přizpůsobena podmínkám kontinentálního právního systému.[1] 

První část seriálu naleznete zde.

Český svěřenský fond se oproti jeho zahraničním alternativám vyznačuje řadou specifik. Hlavní rozdíly mezi těmito entitami lze spatřovat zejména v právním titulu vzniku, otázce právní subjektivity, možnostech využití jednotlivých entit, registraci či evidenci entit, jakož i v postavení správce majetku a možnosti udílet správci majetku pokyny.

Český svěřenský fond stojí na tzv. dvoufázovosti vzniku. K jeho zřízení dochází, když svěřenský správce přijme pověření ke správě majetku ve svěřenském fondu. Ke vzniku následně dochází okamžikem zápisu do evidence svěřenských fondů, k němuž je třeba přijetí statutu ve formě notářského zápisu.[2] Ve zkratce lze dále uvést, že český svěřenský fond není právnickou osobou a není ani nadán právní subjektivitou. Může sloužit zejména k účelům obchodním, rodinným či zajišťovacím, přičemž svěřenský správce vykonává plnou správu majetku, je však povinen se řídit pokyny zakladatele, které byly vymezeny ve statutu svěřenského fondu. České svěřenské fondy jsou evidovány v evidenci svěřenských fondů, podléhají registraci u finančního úřadu, jakož i povinnosti evidence skutečných majitelů. 

Skutečnosti výše nastíněné pro účely komparace se zahraničními právními úpravami budou blíže rozebrány v následujících dílech tohoto seriálu.

Svěřenské fondy v evropském kontextu

Vzorem pro právní úpravu svěřenských fondů byla quebecká fiducie. V praxi se lze setkat s celou řadou dalších států, jejichž právní řády úpravu trustů a trust-like entit obsahují. V rámci Evropy lze jako příklad uvést zejména francouzskou fiducii, lichtenštejnské trusty a nadace či německý Treuhand.  

Francie

Francouzské fiducie byly do tamní právní úpravy začleněny v roce 2007,[3] a to po dlouhodobém úsilí tamní obchodní komunity, která si kladla za cíl implementovat institut, který bude sloužit pro účely mezigeneračního předání majetku a jeho profesionální správu.[4] 

Fiducie, na rozdíl od českého svěřenského fondu, představuje zvláštní smluvní typ, kterým jeden nebo více zakladatelů převádí věci, práva nebo zajištění na jednoho nebo více fiduciářů (správců). Smlouva musí obsahovat výslovný projev vůle zakladatele a fiduciáře o předání majetku a přijetí správy. Na rozdíl od české právní úpravy smlouva obsahuje i závazek beneficienta poskytnout zakladateli, či fiducii, protiplnění.[5] 

Francouzská fiducie shodně s českým svěřenským fondem nedisponuje právní subjektivitou. Francouzská právní úprava značně limituje možnosti využití fiducie, kdy tato může být zřízena jako prostředek majetkové správy (fiducie-gestion) nebo zajištění (fiducie-sûreté). 

Obdobně jako v případě českého svěřenského fondu pak fiduciář drží majetek odděleně od svého vlastního majetku a jedná za určitým účelem ve prospěch jedné či více osob, v jejichž prospěch byla fiducie zřízena.[6] Fiduciářem může být výlučně kvalifikovaná osoba. Těmi jsou dle tamní právní úpravy vybrané finanční instituce (banky, spořitelny, pojišťovny a investiční společnosti), příslušníci advokátního stavu, či osoba která podléhá regulaci Code monétaire et financier. Fiduciáře stíhá odpovědnost za porušení povinnosti při správě svěřeného majetku, přičemž za dluhy z ní plynoucí odpovídá fiduciář vůči zakladateli svým vlastním majetkem. 

Fiducie jsou registrovány v národním registru a u finančního úřadu. Fiducie musí být současně v souladu s nařízením francouzské Státní rady registrována v neveřejném národním rejstříku fiducií orgánům státní správy (Registre national des fiducies). Zakladatel ručí za daň z majetku vloženého do fiducie. Právě konstrukce daňového ručitelství je příkladem, že francouzská národní úprava šla v kontextu svého práva na mnohých místech daleko za úpravu common law.[7] 

Názory na využitelnost fiducie se rozcházejí, přičemž hlavním důvodem je restriktivnost právní úpravy. Fiducie své využití spíše než pro soukromé účely nalézá v oblasti bankovnictví, např. správa půjček nebo zabezpečení některých finančních nástrojů se jeví v režimu fiducie ideální.[8] 

Německo 

Pomyslným ekvivalentem českého svěřenského fondu na území Německa je tzv. Treuhand, který představuje smluvní vztah mezi vlastníkem (zakladatelem) a správcem, jehož účelem a předmětem je činnost pro jiného. Treuhand je co do využití možné rozdělit na dva základní typy, a to Verwaltungstreuhand, kdy správce spravuje majetek pro účely ochrany zájmů zakladatele a Sicherungstreuhand, který primárně slouží k zajištění majetku pro účely obchodní transakce.[9] 

Německá právní úprava neobsahuje výčet práv a povinností správce majetku, přičemž tyto jsou dovozovány z principů péče řádného hospodáře. Svým charakterem je Treuhand, resp. postavení správce nejblíže mandátní smlouvě, z uvedeného pak plyne, že správce se na základě smlouvy zavazuje obstarávat svěřené záležitosti bez nároku na odměnu, přičemž spravovaný majetek je povinen držet odděleně od svého vlastního.[10] Vůči třetím osobám vystupuje správce jako vlastník majetku a vykonává namísto původního vlastníka jeho vlastnická práva. Hlavní rozdíl mezi Treuhandem a svěřenským fondem spočívá v existenci možnosti udělovat správci v průběhu existence Treuhandu pokyny ohledně správy majetku. 

Treuhand na rozdíl od českého svěřenského fondu nepodléhá zápisu do veřejného registru. Zakladatel je nicméně povinen po založení Treuhandu podat prohlášení příslušnému finančnímu úřadu, a to pro účely vyměření daně z vloženého majetku.[11]

Nad rámec komparace české a zahraniční entity je ve vztahu k Německu vhodné uvést, že Německo nepřistoupilo k Haagské konvenci.[12] Kvůli uvedenému pak dochází ke značným praktickým problémům, spočívajícím například v nemožnosti zahraničních trustů a trust-like entit vlastnit nemovité věci na území Německa, či nemožnosti převádět majetky německých občanů do zahraničních trustů. V rámci českého právního řádu je tento nedostatek překlenut prostřednictvím § 73 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

Lichtenštejnské knížectví

Lichtenštejnské knížectví představuje jednu z nejetablovanějších jurisdikcí v oblasti správy majetku (nejen) v Evropě.[13] To a přistoupení k Haagské konvenci v roce 2006 vede k významné popularitě lichtenštejnských trustů.[14] Inspirace vychází z common law trustů, přičemž řada kodifikovaných principů vzešla právě ze zahraniční soudní praxe, další část je dotvářena rozhodovací praxí lichtenštejnských soudů, která mnohdy vychází z common law praxe, či z judikatury věnující se nadacím.

Zakladatelské právní jednání (tzn. statut) lichtenštejnského trustu musí být pořízen v písemné formě, stejně jako tomu je v České republice, která nad rámec uvedeného vyžaduje ještě formu notářského zápisu. Zakladatel v rámci statutu deklaruje převod vlastnických práv k vkládanému majetku na správce a zároveň ustanovuje okruh beneficientů.

Lichtenštejnská právní úprava se, jako ta česká, vyznačuje značnou autonomií zakladatele, který je například oprávněn určit, co se má po uplynutí doby, na kterou byl trust zřízen, stát s vyčleněným majetkem, vyhradit si souhlas s některým jednáním (s určitým omezením), či s možností zásahů do obsazení správců. V případě, že chce zakladatel trust zrušit, musí si tak vyhradit ve statutu.

Lichtenštejnský trust je nutné registrovat. Výjimku představují trusty, které jsou zřízeny na dobu kratší 12 měsíců. V případě nesplnění registrační povinnosti se vedou diskuze o vzniku trustu i přes nesplnění registrační povinnosti.[15] Shodu s českým svěřenským fondem je možné najít i v otázce právní subjektivity, kterou naopak disponují lichtenštejnské nadace, které jsou velmi oblíbenou alternativou pro účely správy majetku a na rozdíl od českých nadací je možné je využít k soukromým účelům.

Co se beneficientů týče, je kladen důraz na vůli zakladatele. Právní úprava se použije až za předpokladu, že statut nestanoví jinak. Zakladatel je rovněž oprávněn v rámci statutu omezit přísun informací beneficientům a současně, na rozdíl od české právní úpravy, zajistit úplné zakrytí zakladatelského právního jednání před beneficienty. Stejně jako u českých svěřenských fondů, tak i v případě lichtenštejnského trustu se neuplatní v common law běžné pravidlo Saunders v Vautier.[16] 

Je rovněž na zakladateli, koho určí svěřenským správcem a rovněž kolik jich bude. Současně platí, že minimálně jedním ze správců musí být profesionální správce zapsaný v příslušné komoře.[17] Zakladatel není oprávněn správci udělovat pokyny.[18] Uvedené tak klade maximální důraz na vymezení všech práv a povinností správců, včetně nastavení interních procesů, v rámci statutu a případně dalších dokumentů, které slouží pro účely vzniku a následného chodu lichtenštejnského trustu. Stejně jako u všech uvedených entit, i zde je majetek správce důkladně oddělen od vyčleněného majetku. Správce je při výkonu správy odpovědný svým majetkem. 

Vedle zakladatele, správců a beneficientů je dalším tradičním „orgánem“ tzv. protektor. Tento vykonává dohled nad správou vyčleněného majetku a jejím souladem se statutem a právními předpisy.

Jak bylo uvedeno, Lichtenštejnsko je se svou více než 80letou tradicí, soudní praxí a zkušenostmi se správou majetku jednou z klíčových destinací pro účely správy majetku. To vše rovněž staví Lichtenštejnské knížectví na přední příčky v počtu založených trustů v Evropě. 

Vývoj a budoucnost svěřenských fondů

Od nabytí účinnosti právní úpravy svěřenských fondů v roce 2014 dochází k postupnému nárůstu obliby svěřenských fondů, které jsou v rámci českého právního prostředí využívány k celé řadě účelů a vzhledem ke své flexibilitě představují při správném nastavení nejefektivnější nástroj pro účely profesionální správy, mezigeneračního předání a ochrany majetku zakladatele. Svěřenské fondy zažívají zejména v posledních 2 letech zásadní boom, kdy se jejich počet vyšplhal přes hranici 4500[19]. Do budoucna lze díky narůstajícímu povědomí a stále větší etablovanosti svěřenských fondů počítat s dalším nárůstem.

V odborných kruzích se diskutuje o potřebě větší profesionalizace funkce svěřenských správců. V této souvislosti je možné uvažovat o třech základních modelech. V prvé řadě přichází v úvahu tzv. lichtenštejnská koncepce, na základě které, by byla zavedena komora svěřenských správců, jež by vykonávala dohled nad jejími členy. Členství by předcházela povinná zkouška a následně povinnost pojištění pro účely výkonu činnosti. Alternativou výše uvedeného by mohlo být provázání povinnosti profesionálního správce, s již existujícími komorami, a to po vzoru tzv. francouzského modelu. V neposlední řadě je rovněž možné ustoupit z požadavku na užití speciální komory a vydat se cestou seznamu, například po vzoru mediátorů.[20]

Začleněním právní úpravy svěřenských fondů do českého právního řádu došlo k zavedení institutu, který není v zahraničních úpravách žádnou novinkou. Oproti zahraničním alternativám se české svěřenské fondy vyznačují celou řadou odlišností, které mohou představovat klíčový faktor při volbě vhodné entity pro správu majetku. Svěřenské fondy se těší narůstající popularitě a po vzoru zahraničních trendů lze předpokládat její další nárůst. 

V příštím díle seriálu bude pozornost věnována osobám zúčastněným na svěřenském fondu a jejich zapojení do chodu svěřenského fondu.

---

[1] Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.