Syndrom zavrženého rodiče – jak se bránit? II. část Zdroj: FOTOLIA

Syndrom zavrženého rodiče – jak se bránit? II. část

Ve svých minulých článcích jsem se zaměřila na vymezení pojmu syndrom zavrženého rodiče a možnosti obrany v případě lehkého nebo středního stupně syndromu. Tento článek na předchozí plynule navazuje a zaměřuje se na možnosti zavrženého rodiče v případě existence těžkého stupně syndromu, kdy je situace značně komplikovanější a řešení problému obtížnější.

JUDr. Jana Tomešová

JUDr. Jana Tomešová

advokátka, Advokáti Písek

JUDr. Jana Tomešová

advokátka, Advokáti Písek

Pro pochopení následujícího textu je dobré znát obsah předchozích článků (viz Syndrom zavrženého rodičeSyndrom zavrženého rodiče – jak se bránit?).

Pro lepší přehlednost následujícího textu budu používat termín „pečující rodič“ pro rodiče, který má dítě v péči (ať již fakticky či na základě soudního rozhodnutí), a termín „druhý rodič“ pro rodiče, jenž dítě v péči nemá a má právo na osobní styk s dítětem. Pro úplnost zdůrazňuji, že se jedná o pouhou formulační zkratku, význam druhého rodiče pro nezletilé dítě a jeho role rodiče tím nemají být nijak snižovány.

Identifikace příznaků těžkého stupně syndromu zavrženého rodiče

Syndrom zavrženého rodiče je termín, který vytvořil americký psychiatr Richard A. Gardner, projevy syndromu byly popsány v minulém článku.

V případě těžkého stupně syndromu zavrženého rodiče jsou jednotlivé projevy přítomny v následujícím stupni:  [1]

  1. Kampaň shazování (kampaň za degradaci rodiče) – kampaň je velmi intenzivní a je přítomna ve značném rozsahu. 
  2. Slabé, neodůvodněné nebo absurdní odůvodnění nenávisti – dochází až k absurdním racionalizacím a zdůvodňováním odmítání druhého rodiče. 
  3. Nedostatek ambivalence – ambivalence není vůbec přítomna, dítě již není schopno vidět kladné rysy druhého rodiče, druhý rodič je pouze špatný, zlý, hrozný. 
  4. Fenomén nezávislého myšlení – je trvale přítomný. 
  5. Reflexivní podpora pečujícího rodiče při sporech rodičů – je trvale přítomna. 
  6. Chybějící pocity viny – dítě už nemá žádný pocit viny za příkoří způsobené druhému rodiči. 
  7. Vypůjčené scénáře – jsou přítomné. 
  8. Rozšíření nenávisti na rodinu odmítaného rodiče – nepřátelství nabývá širokých rozměrů, může být až fanatické

K tomu pak přistupují následující projevy:  [2] 

  1. Během styku jsou přítomny značné těžkosti, případně již není styk možný vůbec. 
  2. Dítě se během celého styku chová destruktivně a trvale provokativně. 
  3. Dítě vykazuje intenzivní, někdy až patologickou vazbu k pečujícímu rodiči. 
  4. Před zavržením druhého rodiče k němu dítě mělo vazbu intenzivní a zdravou, či jen minimálně patologickou. 

Možnosti řešení středně těžkého a těžkého syndromu zavrženého rodiče pohledem Krizového centra pro děti a rodinu [3]

U středně těžkého a těžkého stupně syndromu zavrženého rodiče jsou tradiční terapeutické postupy neefektivní. Vzhledem k tomu, že hrozí závažné narušení psychického a citového vývoje dítěte, se nejúčinnější terapeutickou možností jeví omezení vlivu s programujícím rodičem (změna péče, umístění do neutrálního prostředí).

V případě, že postoj manipulujícího rodiče je vůči druhému rodiči nadměrně negativní, je naprosto nevhodné dítě vystavovat asistovaným stykům nebo asistovanému předání. Je to z důvodu, že bez dalších změn (pobyt dítěte, postoj manipulujícího rodiče, negativní pocity rodičů vůči sobě) není možné, aby dítě postoj k druhému rodiči změnilo. Asistovaný styk by byl možný pouze v případě, kdy by manipulující rodič neměl silně negativní postoj a emoce vůči druhému rodiči a byl by ochoten uznat tohoto druhého rodiče jako kompetentního k výchově dětí. 

Doporučená opatření u dětí s těžkým stupněm syndromu zavrženého rodiče jsou následující:

  1. změnit výchovu od programujícího k zavrženému rodiči,
  2. léčebný program v lůžkovém zařízení (reintegračním centru) a terapie dítěte specialistou na syndrom zavrženého rodiče,
  3. nelze řešit běžnými postupy v Krizovém centru, je nutná intenzivní individuální terapie pro manipulujícího rodiče, zavrhovaný rodič dochází do podpůrné terapeutické skupiny.

Rozhodnutí o změně péče 

Jak je uvedeno výše, je žádoucí, aby v případě ovlivňování jedním rodičem proti druhému došlo ke změně výchovného prostředí k druhému rodiči. Klíčovým ustanovením je při tom § 889 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), který stanoví, že brání-li pečující rodič bezdůvodně trvale či opakovaně druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči.

Na něj pak navazuje judikatura Ústavního soudu, která podporuje závěr o preferenci toho z rodičů, který roli druhého rodiče respektuje a uznává. Výslovně k tomu Ústavní soud vyzdvihl význam toho, že výlučná péče toho z rodičů, který uznává roli a důležitost rodiče druhého v životě dítěte, potom vytváří větší prostor nejen pro to, aby dítě absorbovalo ve větší míře výchovné působení i druhého rodiče, ale zvyšuje se tím pravděpodobnost pozitivní intenzivní emocionální vazby dítěte k druhému rodiči. [4] Je možno zmínit i důraz Ústavního soudu na to, že svěření dítěte do výlučné výchovy jednomu z rodičů nesmí být výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje "boj o dítě", případně nízké pohnutky jednoho rodiče k trýznění druhého rodiče skrze své vlastní dítě, a naopak soudy mají využívat zákonných prostředků, kterými mohou postihovat toho z rodičů, jenž ať už záměrně, anebo z nedbalosti maří veřejný zájem na řádné výchově a rozvoji osobnosti dítěte. [5]

Samozřejmě preference výchovného prostředí rodiče, který více respektuje roli druhého rodiče, neplatí zcela absolutně. Je nutno vždy individuálně zkoumat nejen rodičovské kompetence obou rodičů a jejich podporu osoby druhého rodiče, ale i další okolnosti případu tak, aby rozhodnutí co nejlépe zohledňovalo nejlepší zájem dítěte. Nicméně jako obecný princip je významným kritériem při rozhodování soudu. 

Ve chvíli, kdy jeden rodič poškozuje dítě natolik, že u něj nastal těžký stupeň syndromu zavrženého rodiče, platí samozřejmě výše uvedená zásada tím více. Jenže v případě těžkého syndromu zavrženého rodiče nelze dítě svěřit do jeho péče právě proto, že jeho výchovné prostředí dítě zásadně odmítá.

Soud v tuto chvíli tedy stojí mezi dvěma zly pro dítě. Buď ho ponechá v péči manipulujícího rodiče, kde se dítě cítí bezpečně, avšak v každém případě druhého rodiče ztratí, nebo dítě přes jeho odpor svěří zavrženému rodiči, přičemž tento postup však představuje pro dítě naprosto nepřiměřenou zátěž a lze u něj důvodně očekávat značné psychické problémy. Ani jedna z možností tak nesplňuje podmínku nejlepšího zájmu dítěte. 

Odborníci, jak je výše uvedeno, v takovém případě navrhují dítě odebrat z péče manipulujícího rodiče a zajistit mu potřebnou terapii, která mu umožní druhého rodiče přijmout. K zavrženému rodiči však jít nemůže (alespoň do doby smíření po prodělané terapii). Na místě je tak úvaha o dočasném umístění dítěte do neutrálního prostředí mimo oba rodiče. 

Právní podklad pro dočasné umístění dítěte mimo pečující rodiče

V každém případě se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, pro tuto úpravu přichází tedy v úvahu pouze forma předběžného opatření nařízeného soudem. 

Jsou možné dvě formy předběžného opatření, a to:

  1. zvláštní (tzv. „rychlé“) předběžné opatření podle ustanovení § 452 a následujících zákona 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.ř.s.“) a
  2. obecné předběžné opatření podle ustanovení § 74 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř“).

Zvláštní předběžné opatření dle z.ř.s. navazuje na hmotněprávní úpravu obsaženou v § 924 o.z., který stanoví, že je-li život dítěte, jeho normální vývoj nebo jeho jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen, soud upraví předběžně poměry dítěte na nezbytně nutnou dobu.

V případě existující silné manipulace pečujícím rodičem je zcela nepochybné, že normální vývoj dítěte byl narušen a je dále ohrožován, neboť zavržení jednoho rodiče představuje pro dítě silnou deformaci jeho psychosociálního vývoje. Svou závažností lze jednání manipulujícího rodiče posoudit i jako specifickou formu psychického týrání. Není tedy pochyb o tom, že skutkový podklad pro toto rozhodnutí soudu je dán. 

Podrobnější úpravu rozhodování soudu o tomto předběžném opatření tedy obsahuje z.ř.s. Pokud soud dovodí splnění podmínek, upraví předběžným opatřením poměry dítěte na nezbytně nutnou dobu tak, že nařídí, aby dítě bylo umístěno ve vhodném prostředí, které v rozhodnutí označí. Vhodným prostředím se dle § 452 odst. 2 z.ř.s. rozumí výchovné prostředí u osoby nebo zařízení způsobilého zajistit nezletilému řádnou péči s ohledem na jeho fyzický a duševní stav, jakož i rozumovou vyspělost a umožnit realizaci případných jiných opatření stanovených předběžným opatřením; předběžným opatřením lze svěřit dítě i do pěstounské péče na přechodnou dobu, po kterou rodič nemůže dítě ze závažných důvodů vychovávat.

Volba vhodného prostředí je samozřejmě klíčová. Ideálním řešením by mohli být samozřejmě příbuzný či jiná blízká osoba, ke které má dítě vztah, a která je ochotna se dočasně o dítě postarat. Problémem však obvykle bývá, že tyto blízké osoby málokdy představují neutrální prostředí, neboť jsou obvykle nějakým způsobem (ať již z vlastní iniciativy či proti své vůli) zataženy do boje mezi rodiči. Buď se nachází na straně manipulujícího rodiče a podílí se na ovlivňování dítěte, nebo jsou blízkými zavrženého rodiče a poté se obvykle nepřátelství ze strany dítěte vztahuje i na ně. Rovněž by se u těchto osob muselo zkoumat i to, zda zajistí účast nezletilého na potřebné terapii a dodrží pravidla kontaktu s oběma rodiči.

V úvahu tedy přichází spíše nějaká instituce, která je schopna zajistit dítěti nejen péči, ale zároveň potřebnou terapii. Seznam vhodných prostředí pro umisťování nezletilých dětí byl vydán ve formě sdělení Ministerstva spravedlnosti. [6] Obecně je nutno konstatovat, že podmínky bude splňovat velice málo organizací a systémově sem budou nejspíše spadat zejména dětské diagnostické ústavy, které mají nepřetržitý provoz a poskytují kromě zajišťování obecných potřeb dítěte rovněž diagnostickou, výchovně-vzdělávací, sociální a terapeutickou péči, vztahující se k osobnosti dítěte i k jeho rodinným a sociálním vztahům.

V minulosti došlo i k umístění dítěte do psychiatrické léčebny nařízením předběžného opatření, jehož cílem bylo zamezit negativnímu působení matky na nezletilého, která narušovala psychický vývoj dítěte zejména v rovině ve vztahu k jeho otci s tím, že odborným vedením mělo být dosaženo změny v postoji nezletilého k otci. [7] Tento postup však byl Ústavním soudem v posuzovaném případě shledán protiústavním, kdy soud podrobil kritice zejména nevhodnost prostředí spolu nepřiměřenou délkou trvání pobytu dítěte (více než šest měsíců). Ústavní soud při tom odkázal právě na výše uvedený seznam vhodných prostředí a skutečnost, že do tohoto seznamu vhodných zařízení psychiatrické léčebny zařazeny nebyly. Nad rámec toho však Ústavní soud výslovně konstatoval, že nemá ambici vyloučit daný typ léčebny z použití pro účel sledovaný odvolacím soudem vůbec (jeho povinností je posoudit konkrétní věc); nevhodnost prostředí, jež psychiatrická léčebna představuje, se v daném případě spojuje současně s tím, na jakou dobu měla být pro tento účel použita. [8]

Mám tedy za to, že v odůvodněných případech může tedy přicházet v úvahu i umístění dítěte do psychiatrické léčebny. Lze si to představit zejména v situacích, kdy dítě bude mít závažné psychické problémy a bude potřebovat intenzivnější léčbu. 

Zvláštní předběžné opatření má jistá procesní specifika. Předně návrh na jeho nařízení může podat pouze orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) a tento OSPOD pak nemůže být opatrovníkem nezletilého v řízení o předběžném opatření. Soud musí o návrhu rozhodnout bezodkladně, nejpozději ve lhůtě do 24 hodin od jeho podání. Rozhodnutí je vykonatelné vydáním a doručuje se účastníkům až při provedení výkonu. O odvolání pak musí odvolací soud rozhodnout nejpozději do 7 dnů od předložení věci. Předběžné opatření pak trvá jeden měsíc od vykonatelnosti a lze ho opakovaně prodlužovat tak, aby celková doba nepřesáhla 6 měsíců od jeho vykonatelnosti. 

Toto předběžné opatření má tedy řadu výhod, zejména značnou rychlost. Pro zavrženého rodiče však může být zásadní komplikací skutečnost, že návrh nemůže na soud podat sám, přičemž příslušný OSPOD nemusí sdílet jeho názor na věc a návrh na odnětí dítěte odmítne podat. 

Z tohoto důvodu je pak pro zavrženého rodiče logičtější spíše podání návrhu na obecné předběžné opatření podle o.s.ř., který může podat sám bez potřebné součinnosti OSPOD. Lze však důvodně očekávat, že kladné stanovisko OSPOD, případně podání jeho návrhu bude mít pro rozhodování soudu rovněž význam. I v tomto případě musí samozřejmě soud zvažovat vhodné prostředí, kam dítě umístí, a to v souladu s výše uvedeným.

Pokud jde o prokazování, či osvědčování skutečností uvedených v návrhu na vydání předběžného opatření, věnovala jsem se jim ve svém minulém článku. Lze však důvodně očekávat, že důkazy budou muset být skutečně závažné, aby soud byl ochoten návrhu vyhovět. Zatímco nařízení rodinné terapie či setkání s odborníkem z oboru pedopsychologie nepředstavuje pro dítě závažný zásah a soud tak k němu může přistoupit i v případě pochybností o existenci manipulace, k umístění dítěte mimo rodiče se bude soud uchylovat pouze v případě, že bude o existenci syndromu zavrženého rodiče skutečně přesvědčen. Mám tedy za to, že k takto závažnému rozhodnutí bude soud ochoten přistoupit pouze v případě, že bude syndrom zavrženého rodiče potvrzen znaleckým zkoumáním a znalec umístění dítěte mimo rodiče doporučí. 

Zásady platné pro umístění dítěte mimo rodiče 

Na tomto místě je vhodné uvést i některé zásady, kterými by se soudy při rozhodování o umístění dítěte mimo rodiče měly řídit, jak vyplývají z judikatury Ústavního soudu.

Předně je nutné zdůraznit, že rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, a proto se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte. Za takové lze považovat vystavení dětí násilí nebo špatnému zacházení, pohlavnímu zneužívání, či "alespoň" nedostatek citového zázemí, znepokojivý zdravotní stav nebo psychická nerovnováha u rodičů. [9] Odnětí dítěte z péče rodiče představuje až nejkrajnější opatření, které lze uplatnit pouze v nejvážnějších případech, a musí se tedy opírat o dostatečně závažné argumenty motivované zájmem dítěte. [10]

Tato zásada se samozřejmě prolíná celým rozhodováním Ústavního soudu v této problematice. V jiném případě tak Ústavní soudu konstatoval, že rozdělení rodiny v podobě oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná mírnější opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná. [11]

Ústavní soud rovněž opakovaně upozorňuje na požadavky kladené na takto přijatá opatření, kterými jsou z věcného hlediska zákonný podklad, legitimní cíl a proporcionalita (vhodnost, potřebnost, přiměřenost, nezbytnost opatření), a z procesního hlediska pak řádné odůvodnění takového opatření (ze kterého má plynout i naplnění těchto požadavků). [12]

V neposlední řadě je pak nutno dbát i na dobu trvání odloučení dítěte od rodičů, která rovněž musí být přiměřená sledovanému cíli.

Vývoj po umístění dítěte mimo pečující rodiče

Jakmile je dítě umístěno mimo péči programujícího rodiče, je otevřena cesta pro terapii, jejímž cílem je umožnit dítěti reálný a nezkreslený pohled na zavrženého rodiče a opět si k němu vytvořit citovou vazbu. Terapeutický program by měl být tomuto cíli podřízen. Důvodně lze tedy očekávat, že pro úspěšnou terapii je důležitá práce nejen s dítětem, ale rovněž s oběma rodiči. Tato skutečnost může být problematická, neboť je otázkou, zda zařízení určené soudem bude takovouto možnost terapie poskytovat. I z tohoto důvodu může být výběr vhodného zařízení klíčový. 

Výsledkem pobytu dítěte v zařízení by mělo být rovněž získání podkladů pro rozhodnutí ve věci samé, tedy pro rozhodnutí o tom, který z rodičů bude mít nadále dítě ve své péči. 

V ideálním případě je terapie úspěšná a dítě může být svěřeno do péče původně zavrženému rodiči, přičemž je současně určen rozsah styku s původně pečujícím rodičem. Rovněž může dojít i k takovému vývoji, že manipulující rodič získá na své dřívější chování náhled, do budoucna se ho vyvaruje a může získat zpět dítě do své péče. 

Bohužel je však nutno počítat i s tím scénářem, že ani odebrání dítěte z péče manipulujícího rodiče a terapie na postoji dítěte k zavrženému rodiči nic nezmění. Případně může nastat situace, že nebude možno pracovat na odstranění syndromu zavrženého rodiče, neboť by se tím závažně ohrozilo psychické zdraví dítěte. Za takovýchto okolností nezbude soudu nic jiného, než vrátit dítě zpět do péče manipulujícího rodiče.

Závěr 

Vytváření syndromu zavrženého rodiče je odsouzeníhodné jednání, které bohužel nemůže být v některých případech následně napraveno adekvátními zásahy ze strany soudu či OSPOD. Nicméně platí, že pokud je manipulace řešena včas, je většinou možno negativnímu vývoji zabránit. Pokud dosáhne syndrom zavržení těžkého stupně, může být již pozdě. Mám však za to, že výše nastíněný postup může fungovat, a to i jako prevence. Pro mnohé rodiče, kteří své dítě manipulují, může být hrozba odebrání dítěte natolik odstrašující, že svého závadného jednání zanechají, případně ho zmírní. 

V každém případě je však na místě otevřít diskuzi, zda systém zařízení poskytuje možnosti terapie pro tyto případy, případně zda je potřeba podniknout opatření ke zlepšení. Pokud totiž terapie pro zavržené rodiče nebude reálně nikde dostupná, celý výše navržený právní postup nemůže na věci sám o sobě nic změnit. 


[1] Gardner, R.A. (2002) – Syndrom zavrženého rodiče, Bakalář, str. 115.

[2] Gardner, R.A. (2002) – Syndrom zavrženého rodiče, Bakalář, str. 115.

[3] Následující text je převzat z knihy Čí je to hra? od Zlaty Knetlové a kol., text použit se souhlasem autorů.  

[4] Viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 266/10.

[5] Viz Nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09.

[6] Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 25. srpna 2008, č. j. 258/2007-LO-SP/96, kterým se stanoví seznam vhodných prostředí pro umísťování nezletilých dětí, které se ocitly bez jakékoliv péče nebo je-li jejich život nebo příznivý vývoj vážně ohrožen nebo narušen v řízení podle § 76a odst. 1 zákona č. 295/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.

[7] Viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/10.

[8] Viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/10.

[9] Viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 2546/10.

[10] Viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 2546/10.

[11] Viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. III. ÚS 1265/16-3.

[12] Viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. III. ÚS 1265/16-3.

OSPOD předběžné opatření péče o dítě rozvod rodinné vztahy

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotilo 5 čtenářů

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články