Vliv hrazení výživného na vypořádání společného jmění manželů Zdroj: Fotolia

Vliv hrazení výživného na vypořádání společného jmění manželů

Tento článek se zabývá otázkou, zda se do způsobu vypořádání společného jmění manželů promítne skutečnost, že jeden z manželů za trvání manželství (a existence společného jmění) plnil vyživovací povinnost ke svému dítěti, které však není společným dítětem manželů.

JUDr. Jana Tomešová

JUDr. Jana Tomešová

advokátka, Advokáti Písek

JUDr. Jana Tomešová

advokátka, Advokáti Písek

Předně je nutno si zodpovědět otázku, zda plnění vyživovací povinnosti k dítěti jednoho z manželů je dluhem, který tvoří součást společného jmění manželů (dále jen „společné jmění“), či zda se jedná o výlučný dluh manžela, který je rodičem dítěte.

Ustanovení § 710 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) označuje za součást společného jmění manželů dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, nebo je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.

Tato úprava se důsledně opírá o dluhy, které byly převzaté, vylučuje tedy ze společného jmění dluhy, které vznikly jiným způsobem. Vyživovací povinnost vzniká uvedeným subjektům ze zákona v případě, že jsou splněny zákonné podmínky pro vznik vyživovací povinnosti stanovené zákonem. V případě dítěte vzniká vyživovací povinnost jeho matce v okamžiku jeho narození, otci pak vzniká vyživovací povinnost určením jeho otcovství k dítěti na základě jedné ze tří zákonných domněnek otcovství.

Plnění výživného na dítě jednoho z manželů tedy nesplňuje zákonné znaky pro společné dluhy manželů, neboť se nejedná o dluh převzatý. Povinnost platit výživné je tak výlučným závazkem manžela, který je rodičem dítěte, a příslušný dluh není součástí společného jmění manželů.

Tomuto závěru odpovídá i znění ustanovení § 732 o.z., který upravuje limity možného postihu majetku ve společném jmění pro dluh jednoho z manželů. Do výčtu těchto výlučných (nikoli společných) dluhů je výslovně zahrnuta i povinnost manžela platit výživné. Není tedy pochyb o tom, že úmyslem zákonodárce bylo zařazení placení výživného na dítě do kategorie výlučného dluhu jeho rodiče.

Pokud je za trvání manželství hrazeno výživné na dítě jednoho z manželů, je obvykle hrazeno z příjmů povinného manžela. Přitom částky výdělku, platu, mzdy a zisku povinného manžela se dle ustanovení § 711 odst. 2 o.z. stávají součástí společného jmění v okamžiku, kdy manžel, který se o jejich získání zapříčinil, nabyl možnost s nimi nakládat. Za těchto okolností je tak na hrazení výživného použit majetek ve společném jmění manželů. (Ponechávám stranou případy, kdy k plnění vyživovací povinnosti je použit výlučný majetek povinného manžela, v takovém případě se jedná o zcela jinou situaci).

V návaznosti na výše uvedené je na místě posoudit, zda úhrada výživného na dítě jednoho z manželů (jakožto výlučného dluhu jednoho z manželů) ze společných prostředků má vliv na vypořádání společného jmění.

Dle ustanovení § 742 odst. 1 písm. b) o.z. platí pravidlo, že každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek. Zákon hovoří o výhradním majetku, nikoli o výlučných závazcích. Teorie se však přesto přiklání k závěru, že toto ustanovení dopadá i na případy, kdy je plněn výhradní dluh jednoho z manželů, přičemž se metodologicky jedná o rozšiřující výklad tohoto ustanovení[1].

Tento závěr vyplývá nejen z odborné literatury, nýbrž ho lze opřít i o novou judikaturu Nejvyššího soudu. Tato se týká výkladu příbuzného ustanovení § 742 odst. 1 písm. c) o.z., kde je upraveno pravidlo, že každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek. I zde se hovoří o majetku, nikoli o závazcích. Přesto však Nejvyšší soud dovodil, že plnění poskytnuté jedním z manželů z jeho výlučného majetku na úhradu dluhu tvořícího SJM je třeba považovat za vnos, jehož režim podléhá § 742 odst. 1 písm. c) o.z.[2]. Na závěry v tomto rozhodnutí odkazuje Nejvyšší soud i ve svých dalších rozhodnutích[3]. Analogicky lze tato rozhodnutí použít i na případ, kdy je naopak ze společného majetku hrazen výlučný závazek jednoho z manželů ve smyslu § 742 odst. b) o.z.

Lze tedy uzavřít, že je-li výživné na dítě jednoho z manželů hrazeno z majetku ve společném jmění manželů (např. z platu povinného manžela), je povinný manžel tyto platby při vypořádání společného jmění povinen nahradit.

Při posouzení této problematiky je na místě ještě zhodnotit, zda uplatnění tohoto pravidla vypořádání společného jmění je v souladu s dobrými mravy. Dobré mravy jsou dle konstantní judikatury souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.

Obecně lze říci, že se zde střetávají dva principy – a to zájem na důsledném dodržování zásad platných pro vypořádání a na druhé straně námitka, že na hrazení výživného na děti nelze striktně posuzovat jako majetkoprávní otázku.

Při posuzování otázky dobrých mravů bych na začátku trochu odbočila a připomněla si některé zákonné zásady platné pro manželství. Manželé jsou kromě jiného povinni být si věrni, podporovat se a společně pečovat o děti[4]. Tato zásada se netýká jen dětí společných, ale i dětí jednoho z manželů, což vyplývá také z ustanovení § 885 o.z., který upravuje účast manžela na péči o dítě druhého manžela.

Jsem si vědoma skutečnosti, že péče o dítě je součástí rodičovské odpovědnosti a vyživovací povinnost nikoli[5]. Pokud je tedy v zákoně použito spojení společně pečovat o děti, vyplývá z toho pojmově vzato spíše výkon péče, nikoli plnění vyživovací povinnosti. Přesto však dle mého názoru je přiléhavější na manželskou zásadu společně pečovat použít rozšiřující výklad, neboť při omezení výkladu na pouhou péči jako takovou by došlo i k vyloučení dalších složek rodičovské odpovědnosti, jako např. ochrany dítě a zajištění jeho výchovy a vzdělání, což nejspíše úmyslem zákonodárce nebylo.

Pokud tedy dochází k uzavření manželství za situace, kdy jeden z manželů již má dítě s jiným partnerem a druhý manžel vstupuje do manželství s vědomím o tomto dítěti, musí tento manžel již počítat s péčí o toto dítě a rovněž i s jeho výživou. V tomto případě tak přichází v úvahu zohlednění jednak manželské zásady společné péče a rovněž také zásady se vzájemně podporovat. Z těchto pak lze vyvodit i závěr, že součástí povinností manžela je i podílet se na vyživovací povinnosti dítěte, jehož rodičem je druhý manžel a třetí osoba.

Dle zásad platných pro vypořádání společného jmění je tedy na místě zohlednit plnění vyživovací povinnosti a požadovat náhradu v odpovídající výši do společného jmění. Přesto však může v úvahu přicházet i zohlednění manželských povinností a nepřiznání této náhrady pro rozpor s dobrými mravy. Při posuzování manželských práv a povinností je totiž nutno k věci přistupovat i jinak, než pouze ekonomicky. Velmi výstižně se k tomu vyjádřil i Ústavní soud, byť se citované rozhodnutí týká výživného manželky, nikoli vypořádání společného jmění, jsou takto vyjádřené principy aplikovatelné obecně: „Mezilidské a tím spíše manželské vztahy jsou nadány nepřebernou škálou variability, na něž nelze nahlížet optikou zjednodušující černobílé clony. Jinými slovy řečeno, v souvislosti s hodnocením mezilidských vztahů nelze zpravidla použít prostého matematického součtu a rozdílu dober a prohřešků, ale vždy je třeba na tento typ vztahů nahlížet s větším nadhledem umožňující uchopit věc v širších souvislostech.“[6]

Na otázku, zda tedy je na místě přihlédnout k plnění vyživovací povinnosti při vypořádání společného jmění, není zcela jednoznačná odpověď a vždy bude nutno zvažovat konkrétní okolnosti daného případu. Osobně se spíše kloním k názoru, že požadovat náhradu výživného je v rozporu s dobrými mravy, pokud manžel o dítěti druhého manžela před uzavřením manželství věděl a s potřebnou péčí a výživou o něj počítal.

Nicméně zcela jinak je třeba posuzovat případ, kdy k početí dítěte s jinou osobou, než s manželem, dojde až po uzavření manželství. V takovém případě manžel, který není rodičem dítěte, důvodně očekával, že bude dodržena manželská věrnost, a s plněním jiné vyživovací povinnosti druhého manžela nemohl počítat. Za takovýchto okolností je tak dle mého názoru na místě, aby byla při vypořádání společného jmění bez jakýchkoli pochybností uplatněna právní zásada náhrady zaplaceného výživného.


[1] Viz Filip Melzer, Petr Tégl a kolektiv: Občanský zákoník § 655 - 975, svazek IV, str. 631 – 632.

[2] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, ze dne 27. 3. 2018.

[3] Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2020/2018-264, ze dne 27. 3. 2019.

[4] Viz ustanovení § 687 odst. 2 o.z.

[5] Viz ustanovení § 858 a § 859 o.z.

[6] Viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3026/14, ze dne 14. 10. 2014.

společné jmění manželů judikatura dobré mravy rodičovská odpovědnost výživné vnos

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotilo 6 čtenářů

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články