Vybrané (stále) problémové otázky závazkového práva podle (N)OZ - II. Zdroj: Jiří Šebesta, Právní prostor

Vybrané (stále) problémové otázky závazkového práva podle (N)OZ - II.

Druhá část příspěvku dr. Ondrejové se zabývá dalšími spornými otázkami závazkového práva podle nového občanského zákoníků, konkrétně se jedná o problematiku adhezních smluv, obchodních podmínek, promlčecí lhůty a lichvy.

JUDr. Dana Ondrejová Ph.D.

JUDr. Dana Ondrejová, Ph.D.

odborná asistentka na Katedře obchodního práva PF MU, rozhodce Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR

JUDr. Dana Ondrejová, Ph.D.

odborná asistentka na Katedře obchodního práva PF MU, rozhodce Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR

Adhezní smlouvy a obchodní podmínky

Další problematikou jsou adhezní smlouvy. Adhezní smlouva je v zákoně definována jako smlouva, jejíž základní podmínky nemohla druhá smluvní strana ovlivnit. Typicky se jedná o smlouvy uzavírané formou formuláře, ve veřejných zakázkách, smlouvy uzavřené s bankou či s poskytovatelem energetických služeb.

Víme ale opravdu, co jsou to ty „základní podmínky“? Tento pojem totiž není nikde vysvětlen. Známe podstatné náležitosti smlouvy, ale základní podmínky již nikoli. Představme si smlouvu, kde jediné, co můžeme ovlivnit, je smluvní pokuta či záruka za jakost. Znamená to, že mohu ovlivnit základní podmínku, a o adhezní smlouvu se proto nejedná? Kde je tedy hranice mezi tím, co jsou základní podmínky a co nikoli? Podle mého názoru kupříkladu smluvní pokuta či záruka za jakost základní podmínkou jsou. I kdybychom si tuto otázku zodpověděli tak, že ve smlouvě zpravidla nelze ovlivnit téměř nic, pak by se jednalo o adhezní smlouvu. Ale obecně se to takto nevnímá, protože se většinou tváříme, že víme, co to adhezní smlouvy jsou.

V praxi odkazuje více než 90 % adhezních smluv na obchodní podmínky. Jak bývají obchodní podmínky inkorporovány? Zpravidla se ve smlouvě uvede, že nedílnou součástí smlouvy jsou též obchodní podmínky. Můžeme však konstatovat, že byly takto obchodní podmínky řádně napojeny na smlouvu, a vyvolávají tak své účinky? Pokud byla druhou smluvní stranou slabší strana, tedy osoba, která nejedná v rámci podnikatelské činnosti, nebo samostatného výkonu povolání (§ 433 odst. 2 OZ), je potřeba zkoumat, zda skutečně je v konkrétním případě slabší stranou? Není slabší smluvní stranou druhá strana už proto, že nemohla smluvní podmínky ovlivnit, resp. není slabší smluvní stranou automaticky každá smluvní strana adhezní smlouvy (tedy ta, která tyto nevypracovala), neboť když nemohla základní podmínky smlouvy ovlivnit, nemůže slabší smluvní stranou nebýt?

Ustanovení § 1799 OZ uvádí podmínky, za kterých mohou být obchodní podmínky inkorporovány do adhezní smlouvy. Všimněte si, že zde není uvedeno, že stačí inkorporační doložka, ale napojení obchodních podmínek je platné pouze tehdy, pokud byla slabší smluvní strana s doložkou a významem seznámena. A to s doložkou o včlenění, nikoli s textem obchodních podmínek. Řešme tedy nejdříve otázku, zda se vůbec obchodní podmínky platně napojí na smlouvu, je-li ve smlouvě uvedeno, že její nedílnou součástí jsou obchodní podmínky. Toto není dostačující, neboť se nejedná o „seznámení s významem“ včleňovací doložky.

Co by tedy ve smlouvě muselo být uvedeno, aby včlenění bylo správné? Postačilo by prohlášení slabší smluvní strany, že byla seznámena s textem obchodních podmínek a s tímto bezvýhradně souhlasí? Stále to však nenaplňuje seznámení se s významem inkorporační doložky. V adhezní smlouvě by správně mělo být uvedeno například: „Nedílnou součástí jsou obchodní podmínky, seznámil jsem se s nimi a souhlasím s nimi. To znamená, že se ke smlouvě napojují obchodní podmínky, stávají se její součástí a jsou stejně důležité, jako sama smlouva.“ Právě to je seznámení se s významem, nikoli pouhé uvedení, že nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky, neboť to je prostá inkorporační doložka o včlenění obchodních podmínek, nikoliv ono potřebné zvláštní poučení. Nebude-li tedy ve smlouvě vysvětlen význam včleňovací doložky, pak se obchodní podmínky ke smlouvě vůbec nepřipojí a nebude se k nim přihlížet.

Až ve druhé fázi budeme zkoumat, zda některé z ustanovení obchodních podmínek není překvapivé, ať už z formálních důvodů (nečitelnost), či z obsahových důvodů (neočekávaná ustanovení (viz ustanovení § 1753 OZ).

Zkoumání je tedy dvoufázové. Nejdříve je nutno zkoumat, zda se obchodní podmínky platně napojily ke smlouvě, a až posléze, zda jednotlivá ustanovení obchodních podmínek nejsou překvapivá.

Která adhezní smlouva v praxi ale splňuje shora uvedené náležitosti? Uveďme si příklad z praxe, kdy jedna nejmenovaná velká pojišťovna uzavřela pojistnou smlouvu se spotřebitelem,  jejímž předmětem bylo sjednání úrazového pojištění na dovolenou. Kontraktační proces probíhal tak, že maminka od rodiny přišla na pobočku, přičemž obdržela vyplněný formulář, v němž byl odkaz na pojistné podmínky dostupné na webové stránce. Zdůrazňuji, že paní vystupovala v roli spotřebitele a obchodní podmínky nebyly fyzicky ke smlouvě přiloženy. Pojištění platilo od prvního dne v měsíci. Na dovolené v Turecku se však stalo, že syn chvíli před půlnocí prvního dne pojištění dostal velkou bolest břicha. Dvě hodiny po půlnoci proto rodiče vyhledali lékaře, proběhla operace slepého střeva a vyčíslení nákladů. Rodina poté přijela domů přesvědčena, že náklady jim budou proplaceny pojišťovnou. Po příjezdu domů jim ale bylo pojišťovnou sděleno, že podle obchodních podmínek neplatí výplata pojistného plnění v případě, že událost započala ještě před půlnocí prvního pojistného dne. Řekla-li by maminka lékaři, že břicho začalo syna bolet pět minut po půlnoci, bylo by vše v pořádku. Domnívám se, že v tomto případě nebyly vůbec obchodní (pojistné) podmínky platně napojeny na smlouvu a navíc se jednalo o překvapivé ustanovení. Pojišťovna samozřejmě plnit nechtěla a paní při představě mnoholetých sporů žalobu nepodala.

Promlčecí lhůta a její stavění

Promlčecí lhůta je lhůta, během které může věřitel podat žalobu s cílem uplatnit svou pohledávku u soudu, aniž by byl vystaven riziku podání námitky promlčení ze strany dlužníka. Ke stavění dochází tradičně podáním žaloby soudu (rozhodčímu soudu). Podle ustanovení § 650 OZ dochází ke stavení promlčecí lhůty také tehdy, pokud se věřiteli hrozbou brání právo uplatnit. Není přitom rozhodné, zda věřiteli brání dlužník či třetí osoba. Až důvod hrozby opadne, promlčecí lhůta se znovu rozběhne, přičemž zákon k tomuto poskytuje ještě 6 měsíční podpůrnou lhůtu. Důkazní břemeno přitom leží nesporně na věřiteli. Je ale otázka, jak vymezíme počátek a konec stavení promlčecí lhůty a jakým způsobem může věřiteli někdo hrozit. Jistě se tak může stát anonymem, avšak ten může přece napsat každý, i sám věřitel, který nestíhá právo uplatnit. Těžko si představit, že by měl věřitel přímý důkaz, že mu dlužník v konkrétní moment skutečně přímo vyhrožoval. Jak lze naopak vymezit a prokázat konec takové hrozby? Pakliže věřiteli někdo vyhrožuje, aby nepodával žalobu u soudu, kdy nastane okamžik ukončení hrozby? V momentě, kdy se věřitel přestane bát, jakým způsobem to prokázat?

Co je to vlastně lichva?

Poslední otázkou, kterou se budu v tomto příspěvku zabývat, je problematika lichvy, která může být rovněž trestným činem. Problémem je podle mého názoru již ta skutečnost, že se lichva dostala v téměř shodné podobě do civilního práva. K lichvě dochází, pokud někdo zneužije něčí tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení či lehkomyslnosti, díky čemuž se vzájemné plnění dostane do hrubého nepoměru. Právní jednání je v takovém případě neplatné.

Není však jasné, o jakou neplatnost se jedná, zdali o absolutní či relativní. Neplatnost v případě lichvy míří na ochranu konkrétní osoby, což svědčí spíše neplatnosti relativní. Podle ustanovení § 1797 OZ se lichvy nemůže dovolat podnikatel. Na druhou stranu, je-li lichva v rozporu s dobrými mravy, proč by takové právní jednání nemohlo být absolutně neplatné? I na tuto otázku jsou názory různé, většinové se kloní spíše k neplatnosti relativní.

Druhou otázkou je také pojem „hrubý nepoměr“, který známe z institutu neúměrného zkrácení. U neúměrného zkrácení se podle důvodové zprávy počítá hrubý nepoměr zhruba z jedné poloviny, tedy například prodej věci za cenu o polovinu vyšší. V případě lichvy však není hrubý nepoměr specifikován. Můžeme v zde vycházet ze stejného rozsahu? Domnívám se, že by o lichvu mohlo jít i dříve než při jedné polovině, neboť u lichvy je potřeba vzít v úvahu též zneužití tísně, nezkušenosti aj. druhé strany. Příkladem může být situace, kdy je nemovitost v hodnotě 2 milionů korun prodána za 1 milion korun, což by avizovalo hrubý nepoměr u institutu neúměrného zkrácení, avšak mám za to, že u lichvy by se mohlo jednat také při prodeji shodné nemovitosti za částku  třeba 1.200.000,- Kč.

Dalším nejasným pojmem je „nezkušenost“. Nezkušeným v oblasti uzavírání smluv je nesporně osmnáctiletý člověk, zejména pokud jde o nemovitosti. Znamená to, že pokud vím, že druhé smluvní straně je 18 let, pak zneužívám její nezkušenosti, jestliže přemrštím cenu, kterou ona sama akceptuje? Vždy je to otázka svobodné vůle. Může být nezkušený šedesátiletý pán, který nikdy v životě žádnou smlouvu neuzavřel? Podle komentáře je nezkušenost představována často věkem mladistvého či osobami věku mladistvého blízkých. Kolik přesně let však dělí člověka od „zkušenosti“, není zřejmé.

Dalším nejasným spojením je „zneužití něčí rozumové slabosti“. Pokud jako pronajímatel uzavřu nájemní smlouvu a nájem stanovím namísto v místě obvyklých 10.000,- Kč ve výši 15.000,- Kč, musím žít tři roky v nejistotě, zda nájemní smlouva není neplatná, jen proto, že druhá smluvní strana je, lidově řečeno, hloupá? K rozumové slabosti komentáře uvádějí, že nepředstavuje duševní poruchu a může být trvalá i přechodná.

Nejasný je i pojem „rozrušení“, čímž není myšlena nepříčetnost, ale skutečně, že je někdo toliko rozrušen, a to například z důvodu hádky, úmrtí blízké osoby apod. Podle komentáře se jedná o duševní vzrušení, které podstatně omezuje možnost či schopnost věc rozvážit. Posledním nejasným pojmem spojeným s lichvou je „lehkomyslnost“. Snadno si tak můžeme představit osobu, která půjčku vykupuje půjčkou či si bere půjčku na dovolenou či vánoční dárky – tato je poté pravděpodobně rozumově slabá, zřejmě v ekonomické tísni, lehkomyslná, a pakliže na ni tzv. bouchají exekutoři, jistě je také velmi rozrušená.


Konference Právo ve veřejné správě 2016

Dne 1. listopadu 2016 se v Brně konal již 5. ročník odborné konference Právo ve veřejné správě. Konference tematicky navazuje na odborný kongres PRÁVNÍ PROSTOR a je určena pro zástupce z řad státní správy a samosprávy. Letos vystoupilo 6 přednášejících odborníků z oblasti právní praxe i teorie. Pořadatelem byl právní informační systém CODEXIS pod mediální patronací právního portálu Právní prostor.cz. Více na http://www.pvvs.cz/.

lichva konference právo ve veřejné správě promlčení adhezní smlouvy

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články