Není možné se však domnívat, že by měl § 2 OZ představovat bariéru pro (možný) budoucí vývoj právních názorů na interpretaci a aplikaci právních předpisů. Proto je třeba na toto ustanovení nahlížet tak, že jeho funkce je především interpretační, ale též pomocná či výstražná - zdůrazňuje, že právo je "více než text zákona a že úkolem soudce je vždy hledání spravedlnosti".[1]
Odstavec 1 předmětného ustanovení nabádá k tomu, aby výklad soukromého práva byl činěn v souladu s Listinou základních práv a svobod a Ústavou (tedy ústavním pořádkem vůbec), dále se zásadami, na kterých spočívá občanský zákoník, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Věta první § 2 odst. 1 OZ tedy obsahuje jistý definiční pokus o tzv. primární klíč, přičemž interpretace každého jednotlivého ustanovení sama o sobě je v tomto ohledu sekundární v tom smyslu, že odporovala-li by uvedenému kritériu, musí primárnímu klíči ustoupit. Sekundární klíč pak spočívá v textu vyjádřeném zákonodárcem - je tedy třeba při hledání smyslu jednotlivých ustanovení vycházet ze slov zákona, nikoliv ovšem v jejich „statickém“ významu, nýbrž jednak ve vnitřních souvislostech textu, jednak – a dokonce především – z „jasného úmyslu zákonodárce“[2] (srov. výklad níže).
Občanský zákoník dále volí oproti svému předchůdci odlišný přístup tím, že se v § 3 (ve spojení s § 2 odst. 1 OZ) hlásí k soukromoprávním (přirozenoprávním) zásadám. Vzdor některým názorům je nutno vycházet z premisy, že zásady jsou pramenem práva i tehdy, když na ně žádný právní předpis neodkazuje. Jak především z praxe Ústavního soudu vyplývá, je ustanovení § 3 OZ pouze demonstrativní[3], neboť součástí právního řádu ČR jsou i nepsané prameny, tedy obyčeje či zvyklosti, zásady či principy (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Tyto mají postavení pramene práva nikoliv proto, že na ně zákon odkazuje, ale z vlastní síly. Zákon se tedy nemusí zásady výslovně dovolávat, avšak ta je i přesto součástí právního řádu. Zákon však může její působení vyloučit stanovením odlišného pravidla. Ustanovení § 2 odst. 1 OZ tedy připisuje zásadám funkci interpretační. To platí jak pro zásady, které jsou výslovně v občanském zákoníku vyjádřeny, jakož i pro ty, které explicitně upraveny nejsou, byť tvoří součást právního řádu (§ 3 odst. 3 OZ). Výklad soukromého práva tak též nesmí být v rozporu s dobrými mravy či vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Věta druhá § 2 odst. 1 pak potvrzuje zásadu nadřízenosti chráněných hodnot nad ustanoveními zákona v tom smyslu, že pokud by se doslovný výklad předpisu soukromého práva dostal do rozporu s příkazem podle věty první § 2 odst. 1 OZ, musí doslovný výklad ustoupit[4]. Tento postup svědčí mimo jiné o posunu občanského zákoníku od formalismu k přirozenoprávnímu pojetí.
Dle mého názoru je neméně zajímavý odstavec následující, tj. § 2 odst. 2 OZ, představující významné výkladové pravidlo. Říká nám, že „zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.“ Jinými slovy je tedy možné říci, že text (nového) civilního práva lze vyložit i proti jeho znění, jakkoliv může být takové znění jednoznačné. Tradiční zásada in claris non fit interpretatio (tj. jasné vylučuje výklad) se napříště již nepoužije. Ve srovnání s předchozím občanským zákoníkem (č. 40/1964 Sb.), který výkladovou směrnici obdobnou § 2 OZ neobsahoval, a vycházel tak do značné míry z priority gramatického výkladu, je citované pravidlo výrazným posunem. Objevují se sice názory[5], že tato nová úprava vlastně není ničím, co bychom již dříve neznali, jelikož vychází již z dávné judikatury Ústavního soudu (ostatně toto tvrzení je pravdivé, jak je rozvedeno níže), avšak v důsledku kodifikace tohoto pravidla do ustanovení § 2 odst. 2 OZ je možné očekávat, že teprve nyní dostane znatelný prostor pro aplikaci.
Před účinností občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. panovaly neshody o tom, zda je nutností interpretovat vždy. Převažujícím názorem bylo, že potřeba interpretace nastává pouze v okamžiku, kdy je význam nebo rozsah zákona nejasný, a tedy že interpretace není třeba v případě jasných textů. Tento názor podporovala i judikatura Nejvyššího soudu ČR (srov. rozsudek sp. zn. 29 Odo 1335/2005 ze dne 25. září 2007, jenž tvrdí, že „...též v obchodním (jakož i v občanském) právu se projevuje tradiční civilistická zásada, podle níž jasný projev vůle nepřipouští jinou než doslovnou interpretaci [pozn.: in claris non fit interpretatio]“). Jiní autoři byli naopak toho názoru, že „nelze apriorně předpokládat o žádném slovu, slovním spojení či větě právního předpisu, že jsou jasná.“[6] Samotné konstatování jasnosti texu považovali za výsledek vědomé či nevědomé interpretace.[7]
V tomto bodě je však klíčové připomenout, že postup dle § 2 odst. 2 OZ se mohl prosadit (a v některých případech i prosadil) bez výslovné zmínky v zákoně již za účinnosti starého práva. Oporu pro něj vytvořil Ústavní soud již v květnu roku 1996 ve svém nálezu sp. zn. Pl.ÚS-st.-1/96 (advokátní přímus v řízení před Ústavním soudem), avšak při vymezení několika podmínek. Ústavní soud uzavřel takto: „V případě aplikace právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.“ Význam požadavku nulových pochyb o jejich jednoznačnosti a výlučnosti míří nejen k vyloučení rizika soudní libovůle, ale též k ochraně právní jistoty. Ostatně Ústavní soud to v citovaném nálezu potvrzuje, když připomíná, že „V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva.“
Obdobně pak hovoří i důvodová zpráva k citovanému ustanovení. Podle ní je hlavním cílem čelit právnímu formalismu, uplatňujícímu se masivně v 90. letech 20. stol. Stejně tak jde o to čelit tendencím k možné libovůli při výkladu zákona. Pokud je řeč o boji proti povrchnímu formalismu, je často dáván do souvislosti se snahou Ústavního soudu o jeho eliminaci, jak patrno z konstantní praxe ÚS již od nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/93 ze dne 19. května 1994[8]. Ustanovení proto zdůrazňuje, že zákon nelze vykládat jen z jeho slov, ale je nutno přihlížet především k jeho smyslu. Zákonodárce si musí být vědom, že slova zákona nemusí vždy dokonale vyjádřit jeho úmysl, a proto ukládá soudci, aby tato slova zvažoval, poměřoval je právními principy a zásadami, nespokojil se jen s gramatickým výkladem a hledal skutečný obsah zákona. Nutno si však uvědomit, že § 2 odst. 2, věta před středníkem OZ zapovídá výklad v rozporu s „vlastním smyslem slov v jejich vzájemné souvislosti“ jen tam, kde jde zároveň o „jasný úmysl zákonodárce“.
Dovolím si souhlasit s JUDr. Čechem v konstatování, že na předpokladech, které vymezil v roce 1996 Ústavní soud ve shora citovaném nálezu, je třeba trvat nadále při výkladu pomocí § 2 odst. 2 OZ.[9] Pokud se v konkrétním případě podaří prokázat, že záměr zákonodárce byl jiný (či dokonce opačný), než vyjadřují slova zákona, musí mu text ustoupit. Odpovídá tomu i posun koncepce výkladu právního jednání, když se OZ překlonil k teorii vůle (srov. § 556 odst. 1 OZ), na rozdíl od OZ 1964, který v § 35 odst. 2 ctil teorii projevu vůle a kdy se přihlédnout k úmyslu jednajícího umožňovalo, jen neodporoval-li jazykovému vyjádření (přičemž jasný projev výklad vylučoval).
V této souvislosti je možné též poukázat na možné příklady situací, kdy text zákona nepochybně odporuje úmyslu zákonodárce. Je to dáno především tím, že i autoři občanského zákoníku jsou jen lidé a nevyvarovali se toho, že v souboru více jak tří tisícovek paragrafů najdeme chyby, ať už zjevné, nebo více či méně skryté. Prvním případem je úprava skončení nájmu, konkrétně poté vztah mezi § 2288 a 2291 OZ. Obě zmiňovaná ustanovení zakládají pronajímateli právo vypovědět nájem v důsledku porušení povinností nájemce. V prvém případě (§ 2288 OZ) se jedná o právo vypovědět nájem v tříměsíční výpovědní době, v případě § 2291 OZ poté o právo na okamžité vypovězení nájmu (tj. bez výpovědní doby). Systematika zákona nás na první pohled vede k tomu, že úprava § 2288 OZ zakotvuje případy, kdy dochází k méně závažným porušením povinností nájemce, jelikož je tu v jeho „prospěch“ zmíněná tříměsíční výpovědní doba – a naopak, že § 2291 OZ vymezuje závažná porušení povinností, natolik dramatická, že opravňují pronajímatele k okamžité výpovědi nájmu. Dle ustanovení § 2291 odst. 2 OZ se může jednat např. o nezaplacení nájemného či nákladů za služby za dobu alespoň 3 měsíců či závažné poškozování bytu či domu. V tomto kontextu však působí poněkud nelogicky (z hlediska systematického výkladu) ustanovení § 2288 odst. 1 písm. b) OZ, které mezi důvody výpovědi nájmu pronajímatelem v tříměsíční výpovědní době zahrnuje i odsouzení nájemce pro úmyslný trestný čin spáchaný na pronajímateli nebo na členu jeho domácnosti, potažmo na osobě, která bydlí v domě, kde je nájemcův byt. Úprava tak implikuje, že v kontextu výpovědi nájmu je pro nájemce „vhodnější“ spáchat ÚMYSLNÝ trestný čin na pronajímateli (např. TČ ublížení na zdraví), než nezaplatit nájemné po dobu alespoň 3 měsíců. Takový výklad by však vedl k absurdním závěrům, proto je v tomto případě užití výkladu pomocí § 2 odst. 2 OZ nasnadě.
Dále je možné uvést úpravu budoucího zástavního práva, kdy v ustanovení § 1341 odst. 1 OZ došlo ke zjevné záměně stran právního jednání. Má-li se totiž stát zástavou věc, k níž má zástavnímu dlužníku vzniknout zástavní právo teprve v budoucnu, vznikne zástavní právo nabytím vlastnického práva zástavním dlužníkem. Je však zřejmé, že zástavnímu dlužníku nemůže vzniknout zástavní právo, jelikož toto svědčí zástavnímu věřiteli – naopak zástavnímu dlužníku má v budoucnu vzniknout k věci právo vlastnické. Ke správnému výkladu je tak nezbytné jít proti textu zákona a zaměnit pojem práva „zástavního“ za právo „vlastnické“ v hypotéze citovaného pravidla (případně zaměnit zástavního dlužníka za zástavního věřitele). Obdobnou záměnu stran právního jednání je pak možné spatřovat i v úpravě zvláštních práv společníků ovládané osoby dle zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále též „ZOK“) – konkrétně poté v ustanovení § 89 ZOK ve spojení s § 90 odst. 1 a odst. 2 ZOK.
Konečně je možné na obdobnou záměnu subjektů poukázat v případě úpravy odvolání daru pro nevděk. Ustanovení § 2072 odst. 2 OZ vymezuje předpoklady, za nichž může dárce odvolat dar. Hovoří se zde o možnosti dárce odvolat dar pro nevděk (obdarovaného) vůči dárci také ve smyslu zjevného porušení dobrých mravů (obdarovaným) ve vztahu k osobě blízké OBDAROVANÉMU – tedy obava, aby osoba obdarovaného nepoškodila osoby blízké jemu samotnému, aniž by na první pohled bylo rozhodující, zda ublíží též osobám blízkým dárci. Jednak logický výklad, jednak také znění důvodové zprávy ve spojení se srovnáním s obdobnou úpravou dle starého práva (konkrétně § 630 OZ 1964) jasně svědčí o tom, že pro správný výklad je v citovaném ustanovení nezbytné zaměnit pojem „osobě obdarovanému blízké“ za „osobě dárci blízké.“
Závěr
Ustanovení § 2 OZ je koncipováno jako základ prostoru pro kreativní práci se zákonným textem. Přestože se tento postup již za účinnosti starého práva objevoval v judikatuře (především) Ústavního soudu, lze očekávat, že díky nové, výslovné úpravě bude tento režim častěji využíván pro výklad soukromého práva. Soudci již nějaký čas avizují, že se nebudeme moci spoléhat na to, že výklad zákona povede vždy k tomu, kam doslovné znění textu na první pohled směřuje. Občasný zákoník sám (nejen) soudce k takovému postupu výslovně nabádá, ovšem bude záležet primárně na konkrétním soudci a jeho erudici, schopnostech, odbornosti a zkušenosti ve vztahu k tomu, jak často bude postup dle § 2 OZ využívat a odchylovat se tak od textu zákona. Jedná se totiž o značný zásah do právní jistoty, který bude klást vysoké nároky na kvalitu soudců, aplikujících nové civilní právo. Pravděpodobně tak můžeme konstatovat, že soudci nižších stupňů se nebudou příliš často pouštět do výkladových experimentů a přenechají je kolegům z Nejvyššího či Ústavního soudu. Na závěr snad jen poslední poznámka – napříště již nebude záhodno dikci zákona (nadbytečně) přeceňovat, jelikož občanský zákoník nám dal nástroj, pomocí kterého je možné prolomit slova soukromoprávních ustanovení.
[1] Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 40
[2] Havlíček, K.: Uznání dluhu dle NOZ, dostupné online na: http://www.pravniprostor.cz/judikatura/obcanske-pravo/uznani-dluhu-dle-noz
[3] Výčet zásad soukromého práva, jenž je obsažen v § 3 odst. 1, 2 OZ, není uzavřený. Dalších zásad se výslovně dovolávají i jiná ustanovení občanského zákoníku (např. principu poctivosti, ochrany dobré víry a zákazu zneužití v § 6−8 OZ či ochrany slabší strany v § 433 OZ). Krom toho lze z určitých ustanovení abstrakcí dovodit existenci dalších zásad. Ani tím však není výčet ani význam zásad vyčerpán - srov. opět nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 33/97.
[4] Novotný,P., Ivičičová,J., Novotná, M., Štýsová, M.: Nový občanský zákoník - Principy a základní pojmy, Grada 2014, str. 12 - 13
[5] Např. Tryzna in Gerloch, Tryzna, Wintr (eds) Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň : Aleš Čeněk, 2012 2012, s. 190–205
[6] Cvrček, F. Kritické poznámky k výuce interpretace právních textů. In: Gerloch, A.; Maršálek, P. (eds.), Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 57.
[7] srov. Sobek, T., Argumenty teorie práva. Praha: Ústav státu a práva, 2008, s. 224
[8] Remeš, J.: Konec formalismu v Čechách? Dostupné online na: https://obczan.cz/zakon/noz/cast-prvni/hlava-i/dil-1?detail-item-22-comments-item-191-expanded=1&detail-item-12-comments-item-1548-expanded=1&detail-item-8-comments-item-2660-expanded=1&detail-item-8-comments-item-2660-item-8-comments-item-188-expanded=1&detail-item-5-comments-item-187-expanded=1&detail-item-27-comments-item-2987-expanded=1&do=detail-item-8-comments-item-2660-export
[9] srov. Čech, P.: Ještě k požadavku notářského zápisu o plné moci, Právní rádce, roč. 2015, č. 3, str. 34 – 37.
Diskuze k článku ()