Vylučuje § 1797 OZ opravdu podnikatele z ochrany před neúměrným zkrácením a lichvou?

Přestože tento důsledek explicitně vyplývá z ustanovení § 1797 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), které stanoví, že: „Podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, nemá právo požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 odst. 1, ani se nemůže dovolat neplatnosti smlouvy podle § 1796.“, objevují se v právní doktríně[1] názory hovořící ve prospěch limitace aplikace citovaného ustanovení, což by vedlo k tomu, že ochrana před neúměrným zkrácením a lichvou by náležela i podnikatelům.

Na úvod je třeba konstatovat, že ochrana před neúměrným zkrácením a lichevním jednáním i pro osoby podnikatelské je přitom řešením běžným v zahraničních právních řádech (např. německá právní úprava[2] či rakouská právní úprava[3]), ale současně se jedná o řešení souladné se základními kautelami občanského práva (dobré mravy, autonomie vůle, poctivost, zákaz zneužití práva) a zejména ochranou slabší strany ve smyslu ust. § 3 odst. 2 písm. c) OZ, což se o stávající aplikaci ust. § 1797 OZ říci nedá.

Geneze ustanovení § 1797 OZ

Ustanovení § 1797 OZ dle důvodové zprávy k OZ volně navazuje na ust. § 267 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „ObchZ“)[4], jež neumožňovalo „napadnout smlouvu uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, byla-li taková smlouva uzavřena v podnikatelském styku.“[5], ovšem je však třeba zmínit, že ust. § 1797 OZ jde nad rámec předchozí právní úpravy, když staví na zneužití slabosti podnikatele, nikoliv pouhé nevýhodnosti, byť vyvolané tísní, jako ust. § 267 odst. 2 ObchZ, které již nepracovalo se zaviněním strany, jež se na úkor druhé strany obohacuje a se skutečností, že obohacující musel o nevýhodnosti vědět. Lze tedy uvést, že ust. § 1797 OZ je zostřením ust. § 267 odst. 2 ObchZ, pročež je současná právní úprava v porovnání se zahraničními právními řády neobvyklá a vůči podnikatelům nebývale přísná.

Právní následek ustanovení § 1797 OZ

Výluka zakotvená v ust. § 1797 OZ nejen vylučuje podnikatele z ochrany před neúměrným zkrácením a lichevním jednáním, ale rovněž výrazným způsobem limituje (nikoliv však vylučuje) možnosti podnikatele v dosažení neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 588 OZ. Přestože tento projev snížené právní ochrany podnikatele vyplývá z jeho odvětvové profesionality[6] a zesílené autonomie vůle v podnikatelských vztazích, na druhé straně, i s ohledem na recentní závěry Nejvyššího soudu[7] ke vzájemnému vztahu ust. § 1797 OZ a ust. § 433 OZ, řešení ne zcela správné a udržitelné, o čemž svědčí i absence obdobné výluky v sousedních právních řádech, jež byly inspirací při tvorbě OZ. 

Podnikatel proto kvůli § 1797 OZ nebude moci, na rozdíl od osob nepodnikatelských, rozpor s dobrými mravy „zpravidla spatřovat v existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění vzniklého tím, že při uzavírání smlouvy někdo zneužil jeho tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení, lehkomyslnosti, neboť platí, že podnikatel se jako profesionál nemůže dovolat své slabosti, ani toho, že byla zneužita.“[8]. Zde je třeba upozornit, že užití slova „zpravidla“ indikuje, že Nejvyšší soud tuto možnost kategoricky nevyloučil, avšak je nepochybné, že ji výrazným způsobem limitoval. Platí proto, že teprve za situace, kdy se jednání protistrany vystupňuje až do hrozby násilí, lsti nebo uvedení v omyl, může být podnikatel vyvázán ze smlouvy za splnění předpokladů dle § 583 OZ až § 587 OZ.[9] 

Část právní doktríny v tomto ohledu pléduje k závěru, že neposkytuje-li zákon podnikateli ochranu v případě neúměrného zkrácení a lichvy, neměl by mít podnikatel právo dovolat se ani omylu podle ust. § 583 OZ, ani lsti protistrany podle ust. § 584 odst. 2 či ust. § 587 odst. 2 OZ, neboť se jedná o možnost hodnotově rozpornou, když v případě omylu ve smyslu § 583 OZ a násl. je narušena toliko vůle, zatímco u lichvy i dobré mravy.[10] 

Neúměrné zkrácení v podnikatelských vztazích a ustanovení § 1797 OZ

Obecně platí, že neúměrné zkrácení připadá v úvahu pouze tam, kde zkracující o nepoměru věděl nebo musel vědět (§ 1793 odst. 1 OZ věta druhá) a současně zkrácený o nepoměru nevěděl a nemusel vědět (§ 1794 odst. 2 OZ in fine). Výluka z neúměrného zkrácení pro podnikatele, u nějž se presumuje podnikatelská zkušenost a nižší standard ochrany, má smysl z důvodu zajištění rychlosti a jistoty obchodního styku. 

Kolmačka s Petrovem nicméně upozorňují, že zákonodárce, veden snahou zúžit dosah neúměrného zkrácení a výlukou v ust. § 1797 OZ, ve svém důsledku aproboval jednání, kdy zkracující strana čerpá výhod z omylu podnikatele, pročež je výluka z neúměrného zkrácení v kolizi se základními hodnotami občanského práva.[11] Současně přitom upozorňují, že postavení podnikatele „není garancí imunity vůči mylné představě o pravém stavu a běhu věcí“, a proto by výluka stran neúměrného zkrácení měla dopadat jen na podnikatele, jenž uzavírá smlouvu ve svém odvětví. Jedním dechem doplňují, že „ani tento interpretační závěr není uspokojivý, neboť podnikatel ve své branži zpravidla nemá přehled o nejnovějších produktech (například stěží může vědět, jakou hodnotu má produkt, který se nově objevil na trhu).“[12]

Osobně se od takového názoru distancuji a považuji výluku stran neúměrného zkrácení za souladnou s celkovým pojetím OZ, jenž klade na podnikatele jako kvalifikovanou osobu určité vyšší požadavky a nižší stupeň ochrany[13], byť je pravdou, že v komparaci se zahraničními právními řády, jak již několikrát uvedeno výše, je tato úprava ojedinělá. Opačný výklad by ovšem dle mého názoru zásadním způsobem popíral presumovanou profesionalitu podnikatele. V žádném případě pak dle mého názoru nelze souhlasit s tvrzením, že ani podnikatel ve svém odvětví nemá vždy přehled o nejnovějších produktech, a proto by měl být rovněž chráněn. Ačkoliv taková situace může samozřejmě nastat, je nutno toto pochybení podnikatele, v souladu s ust. § 5 odst. 1 OZ, klást jen a pouze k jeho tíži, pokud si takový průzkum trhu neudělal a z toho důvodu uzavřel pro něj značně nevýhodnou smlouvu naplňující znaky neúměrného zkrácení. Navíc, u podnikatele se znalost trhu předpokládá, a právě proto mu přísluší nižší standard ochrany, výkladovou metodou a minori ad maius pak takový závěr platí tím více u podnikatele jednajícího ve své branži. Opačný výklad, tedy že by ochrana před neúměrným zkrácením příslušela i podnikateli (nadto i třeba jednajícímu ve svém odvětví) by dle mého názoru posilovala morální hazard a neodpovědnost podnikatelů za svoje jednání, v důsledku čehož by byla narušena nejen zásada pacta sunt servanda, ale rovněž i rychlost a jistota v obchodním styku.

Lichva v podnikatelských vztazích a ustanovení § 1797 OZ

Výluku z institutu lichvy pro podnikatele pak Kolmačka a Petrov dokonce označují za „frapantní hodnotový rozpor, který v sousedních právních řádech nenalezneme.“ V tomto ohledu dále traktují, že poskytuje-li zákonodárce podnikateli v § 1801 OZ věta druhá ochranu před nepřiměřenou doložku z důvodu jejího rozporu s principem poctivosti a obchodními zvyklostmi, nelze vyloučit ochranu podnikatele před lichevní smlouvou, jejímž znakem je zneužití slabosti čili citelnější narušení smluvní autonomie a citelnější újma neboli hrubý nepoměr hlavního plnění.[14] 

S tímto se zcela ztotožňuji a poukazuji rovněž na výklad k ust. § 433 OZ, jenž Nejvyšší soud zaujal v rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019. V rámci tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud mj. judikoval, že ust. § 433 OZ poskytuje ochranu všem osobám bez rozdílu, splní-li tyto osoby předpoklady postavení slabší strany a prokáží, že silnější strana zneužila své hospodářské postavení nebo kvalitu odborníka k vytvoření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech, tj. i podnikatelům, jejichž právo dovolat se zásady ochrany slabší strany není vyloučeno ani ust. § 1797 OZ. Z tohoto rozhodnutí je tak možné dovodit, že výluku pro podnikatele stanovenou ust. § 1797 OZ lze do jisté míry obejít právě skrze ochranu slabší strany zakotvenou v ust. § 433 OZ. Nápravu hodnotových rozporů, které v důsledku aplikace ust. § 1797 OZ vznikají, v tomto případě však nelze korigovat prostřednictvím zásady dobrých mravů, neboť dobrým mravům nepřísluší negovat zřetelně vyjádřený účel zákonodárce, o němž v případě ust. § 1797 OZ není z jazykového hlediska sebemenší pochyb.

Kolmačka s Petrovem proto navrhují derogaci § 1797 OZ, jenž označují za protiústavní, což dále dokládají poukazem na recentní judikaturu Ústavního soudu[15] a Nejvyššího soudu[16], kde se soudy v exekučním řízení uchýlily k moderaci úroku s poukazem na vágní pojem „rozpor se zásadami demokratického státu“. Tento odkaz na zmiňovanou judikaturu ovšem považuji za nepřiléhavý, neboť v obou případech se ochrany dovolával spotřebitel, nikoliv podnikatel. 

Alternativní varianty limitující působnost výluky pro podnikatele

Kolmačka s Petrovem současně navrhují i alternativní řešení při současném zachování ust. § 1797 OZ v platnosti, byť upozorňují, že tato řešení jsou minimálně pochybná a derogaci ust. § 1797 OZ považují za jediné správné řešení. Takovéto, do jisté míry radikální, řešení ovšem osobně za správné nepovažuji, a naopak se přikláním k aplikaci jedné z alternativních variant předložených níže.

Prvním z alternativních řešení je zneplatnění lichevní smlouvy pro rozpor se zákonem podle § 588 OZ, je-li rovněž naplněním skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 218 trestního zákoníku, neboť trestněprávní ustanovení nerozlišuje, zda je obětí lichvy podnikatel, či nepodnikatel. Výluka pro podnikatele by se tak měla uplatnit pouze v situaci, kdy by uzavření lichevní smlouvy nebylo sankcionováno jako trestný čin. V takovém případě by totiž lichevní smlouva sice byla v rozporu s dobrými mravy, ale zneplatnění lichevní smlouvy uzavřené podnikatelem pro rozpor s dobrými mravy by bylo vyloučeno právě výlukou v § 1797 OZ.[17] 

Druhé variantní řešení spočívá ve zúžení výluky s tím, že § 1797 OZ by vylučoval ochranu podnikatele před lichvou jen v těch případech, kdy podnikateli coby profesionálovi ochrana náležet z podstaty nemá. To je například situace zneužití nezkušenosti a/nebo lehkomyslnosti. Naopak v případě zneužití tísně, rozumové slabosti či rozrušení by ochrana podnikateli náležela. I u tohoto výkladu však připouští jisté hodnotové rozpory, když jako příklad uvádí cizozemský podnikatelský subjekt, neznalý českých poměrů, jenž jedná v důvěru lichváře, pročež by mu z důvodu zneužití nezkušenosti ochrana před lichvou nenáležela, přestože ani zde není pochyb o nemravnosti lichvářova jednání.

Posledním navrženým řešením je omezení aplikační působnosti § 1797 toliko na podnikatele, který jedná ve svém oboru. Ani tento závěr však nepovažují za uspokojivý, když doplňují, že i podnikatel ve své branži může vlivem zneužití tísně vědomě uzavřít obchod, jehož nevýhodnosti si je vědom.[18]

Teleologická redukce ust. § 1797 OZ 

Nalézt správné, a především spravedlivé řešení je v tomto případě velice obtížné, neboť na straně jedné vystupují presumovaná profesionalita podnikatele a s ní spojená vyšší míra autonomie vůle, smluvní svoboda, nižší standard ochrany podnikatele a zásada pacta sunt servanda, vůči nimž na druhé straně stojí zásada ochrany slabší strany, princip poctivosti, zákaz zneužití práva, zásada rovnosti, spravedlnosti a dobré mravy. Osobně za správné a spravedlivé řešení nepovažuji navrhovanou derogaci § 1797 OZ, ani zachování stávající výluky, jež je vůči podnikatelům nebývale přísná a v rozporu se základními zásadami občanského práva. Naopak pléduji k teleologické redukci ust. § 1797 OZ, jehož aplikace by se zúžila na jednání v podnikatelském styku zcela výjimečná, kde by odepření ochrany před neúměrným zkrácením a lichvou bylo odůvodněno konkrétními okolnostmi dané věci a kde by poskytnutí ochrany podnikateli kolidovalo s jeho zjevně nedbalým až lhostejným přístupem v rámci kontraktačního procesu.

Jednak lze dle mého názoru výluku pro podnikatele stanovenou v ust. § 1797 OZ do jisté míry obejít právě skrze ochranu slabší strany v ust. § 433 OZ, jak recentně implikoval Nejvyšší soud[19], když slovem zpravidla Nejvyšší soud tuto možnost kategoricky nevyloučil, na což bohužel nebylo v judikatuře dosud dále navázáno, jednak tato výluka nepřípustným způsobem podnikatele znevýhodňuje, když zneužití tísně, rozumové slabosti či rozrušení u podnikatele nelze postihnout jen z důvodu jeho statusového postavení. 

Taková interpretace je však nepřípustná, neboť jmenované znaky nemají žádnou spojitost se statusovým postavením podnikatele a sankcionování jejich zneužití by ani v rozporu s presumovanou profesionalitou podnikatele nebylo. Naopak apriori lze podnikateli odepřít ochranu v případě, byla-li zneužita jeho nezkušenost či lehkomyslnost, protože, na rozdíl od výše uvedených znaků, by poskytnutí ochrany v tomto případě nebylo slučitelné s jeho statusovým postavením. De lege ferenda tak navrhuji, aby ochrana před lichevními smlouvami, nikoliv však před neúměrným zkrácením, díky teleologické redukci (contra verba legis) náležela i podnikatelům, přičemž ust. § 1797 OZ by se aplikoval pouze na specifické, konkrétními okolnostmi odůvodněné, případy podnikatelského styku. Takové dotváření práva contra legem je přitom zcela v souladu s právními principy a základními zásadami soukromého práva (autonomie vůle, dobré mravy, poctivost, ochrana slabší strany). 

Subjektivní znaky lichvy, pro které by bylo u podnikatele možné lichevní smlouvu pro rozpor s dobrými mravy zneplatnit, by byly zúženy na případy zneužití tísně, rozrušení či rozumové slabosti. Tím by na jednu stranu zůstala zachována specifika podnikatelských vztahů a především presumovaná profesionalita podnikatele, na druhou stranu by toto řešení umožnilo rozšířit ochranu a aplikaci dobrých mravů do podnikatelského prostředí, což by mohlo (nepřímo) vést i ke zkvalitnění podnikatelského prostředí a obchodního styku, kde silnější podnikatelé často jednají vůči slabším podnikatelům bezohledně a kořistnicky s vědomím toho, že díky ust. § 1797 OZ jejich závadné jednání nebude sankcionováno.

Závěr

Lze uzavřít, že stávající výklad ust. § 1797 OZ tvoří zásadní překážku pro podnikatele domáhat se ochrany před neúměrným zkrácením a lichevním jednání, jakož i namítat rozpor jednání s dobrými mravy, neboť ten nebude možno zpravidla spatřovat v existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění vzniklého tím, že při uzavírání smlouvy někdo zneužil jeho tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti. Při současném, v úvahu připadajícím, zneplatnění jednání, v rámci něhož silnější podnikatel zneužil svého postavení a závislosti slabšího podnikatele k dosažené zřejmé a nedůvodné nerovnováhy v právech a povinnostech obou stran při naplnění hypotézy ust. § 433 OZ je ovšem stávající interpretace výluky v ust. § 1797 OZ nadále neudržitelná a nepřijatelná. 

Proto de lege ferenda navrhuji dle mého správnější a souladnější řešení s fundamentálními hodnotami soukromého práva spočívající v teleologické redukci ust. § 1797 OZ (contra verba legis), jež umožňuje zachovat presumovanou profesionalitu podnikatele a nižší standard ochrany a zároveň rozšířit působnost dobrých mravů v podnikatelských vztazích a poskytnout podnikatelům vyšší míru ochrany, a tím i nepřímo zkvalitnit podnikatelské prostředí a obchodní styk. S ohledem na skutečnost, že soudní praxe je v tomto směru zakonzervovaná, bude zajímavé sledovat, zda a případně kdy dojde k odchýlení se od ustálených závěrů, které jsou v rozporu se základními kautelami občanského práva.