Tyto půjčky bývají většinou poskytovány loajálním a stabilním zaměstnancům. V tomto článku se zaměřím zejména na povahu vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem z pohledu pracovního i spotřebitelského práva. Opomenut nezůstane ani daňový pohled a pravidla rovného zacházení.
Právní úprava
Protože se jedná o závazkový vztah, kdy se přenechávají peníze k užití jinému, podle okolností se použijí ustanovení o zápůjčce nebo úvěru v zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („OZ“), a to ustanovení §§ 2390-2394 nebo §§ 2395-2400 OZ. V obecné rovině se samozřejmě použijí obecná ustanovení o závazcích (§§ 1721-2054 OZ).
Vzhledem k tomu, že závazkový vztah vzniká mezi osobami zaměstnance a zaměstnavatele a poskytnutí půjčky v praxi často bývá vázáno na pracovní poměr (např. poskytnutí půjčky za podmínky minimální délky trvání pracovního poměru, okamžité splacení při výpovědi, maximální výše mzdy, aj.), je nutné zvážit, zda je úvěrový vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem také vztahem pracovněprávním či jeho součástí. V tomto případě by bylo nutné počítat také s ochrannou úpravou v zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce („ZP“). Důležitá by byla zejména zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance (§ 1a ZP) a také ustanovení o závazcích, ve kterých jsou ochranné odchylky ve prospěch zaměstnance oproti obecné úpravě závazků (§§ 346b-346e ZP).
Zaměstnanecké půjčky jsou také výslovně upraveny v zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („ZSÚ“). V případě daní je nutné také použít zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů („ZDP“).
Krátce k daním – daň z příjmů
I v případě zaměstnaneckých půjček je nutné vzít v úvahu daňový aspekt. Daňová problematika zaměstnaneckých půjček by vydala na jeden celý obsáhlý článek, nicméně není stěžejním tématem tohoto příspěvku. Rád bych pouze zaměstnance a zaměstnavatele orientačně odkázal na příslušná ustanovení a upozornil na to, že i s touto oblastí je nutné při poskytování zaměstnaneckých půjček počítat.
Bude záležet, zda se jedná o bezúročnou zápůjčku nebo klasicky úročenou půjčku. Základní pravidlo zní: předmětem daně nejsou úvěry nebo zápůjčky, k tomu však existují výjimky (§ 3 odst. 4 ZDP) a uvedené se vztahuje pouze k poskytnuté jistině.
Bezúročné zápůjčky jsou v zásadě osvobozeny od daně z příjmu, je zde však souhrnný limit 300 000 Kč, nad tento limit se zdaňují jako příjem zaměstnance ve výši úroku obvyklého počítaného z jistiny nad rámec limitu [§ 6 odst. 9 písm. v) a § 6 odst. 3 věta třetí ZDP].
U úročené zápůjčky nastává podobná situace. Vzhledem k tomu, že je úrok sjednán v nižší výši než například u bank, opět zde vstupuje ustanovení § 6 odst. 3 věta třetí ZDP. Nižší úhrada zaměstnance zaměstnavateli zde spočívá ve zvýhodněném úroku oproti úrokům obvyklým. Dani z příjmu však v tomto případě podléhá také příjem zaměstnavatele v podobě úroků, a to klasickou sazbou 15 % [§ 8 odst. 1 písm. g) ZDP], jedná se totiž o příjem z kapitálového majetku.
Rovné zacházení
V rámci podmínek pro poskytnutí zaměstnaneckých půjček bývají často uvedena ustanovení, kvůli kterým na půjčku nedosáhnou všichni zaměstnanci u daného zaměstnavatele. Takovými podmínkami mohou být například podmínka věrnosti, kdy zaměstnavatel je ochoten poskytnout půjčku pouze zaměstnancům, kteří si u něj již nějakou dobu odpracovali. Častou podmínkou bývá také podmínka životní úrovně, kdy zaměstnavatel například stanoví, že půjčku mohou obdržet pouze zaměstnanci, jejichž hrubá mzda nepřesahuje určitou maximální částku.
Dle § 16 ZP je nutné dodržovat zásadu rovného zacházení u všech zaměstnanců. S ohledem na uvedené podmínky je nutné posoudit, zda při jejich uplatňování není méně příznivě nebo nerovně zacházeno s novými zaměstnanci (kteří odpracovali krátkou dobu) a se zaměstnanci s vyššími příjmy.
Domnívám se, že výše uvedené podmínky v rozporu se zásadou rovného zacházení nejsou, neboť je zde legitimní a ospravedlnitelný cíl ve formě benefitu pro věrné zaměstnance a také podpory sociálně slabších zaměstnanců. Zaměstnavatel takto motivuje nové zaměstnance k tomu, aby u něj dlouhodobě pracovali. Sociálně slabším zaměstnancům tímto zaměstnavatel pomáhá, protože by je úvěr u bankovních institucí vzhledem k nákladům (úrok, poplatky) mohl neúměrně zatížit nebo by si jej nemohli vůbec sjednat.
Zaměstnanecké půjčky - spotřebitelský vztah?
Je otázkou, zda při poskytování zaměstnanecké půjčky zaměstnavatel vystupuje jako podnikatel a zaměstnanec jako spotřebitel. Pokud bychom dovodili spotřebitelský vztah, aktivovala by se ustanovení o ochraně spotřebitele zejména v občanském zákoníku nebo také v zákoně o ochraně spotřebitele. Je nutné se zaměřit na definiční ustanovení §§ 419 a 420 OZ.
Zaměstnanec jako spotřebitel
Zaměstnanec zde určitě vystupuje mimo svou hospodářskou činnost (§ 419 OZ), u něj je potenciál být spotřebitelem, záleží však na druhé straně, zda je ta podnikatelem. Relevantním je také § 2401 odst. 2 OZ, který stanovuje, že „na práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele se nepoužijí ustanovení OZ o ochraně spotřebitele.“ Otázkou je, zda půjčky považujeme za zaměstnanecký benefit a zda jsou spjaty s pracovním poměrem tak, že se vlastně jedná o práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele (o tom viz dále). Pak by nebylo možné využít spotřebitelské ochrany v OZ v rámci bloku § 1810-1867 a také jednotlivě v rámci celého zákona. Samotný § 2401 odst. 2 OZ ale nevylučuje to, že by zaměstnanec mohl být spotřebitelem, pouze stanoví, že se v takovém případě nepoužijí některá ustanovení k ochraně spotřebitele.
Dále § 2 ZSÚ stanoví, že spotřebitelským úvěrem je úvěr poskytovaný spotřebiteli, poté v § 5 odst. 1 písm. b) ZSÚ se výslovně počítá s úvěry poskytovanými zaměstnavatelem jeho zaměstnancům a také jsou tyto úvěry v návětí odstavce 1 označeny za spotřebitelské. Tímto implicitně dovozuji, že zaměstnanec v tomto případě může být spotřebitel. Přinejmenším je připuštěno, že existují spotřebitelské úvěry, u kterých je úvěrujícím zaměstnavatel a úvěrovaným zaměstnanec (spotřebitel).
Zaměstnavatel jako podnikatel
Uvažujeme-li o zaměstnavateli jako o právnické osobě, pak se obecně uplatní fikce, že je podnikatelem, protože je zapsán v obchodním rejstříku (§ 421 OZ). Nicméně poskytování zaměstnaneckých půjček bude zaměstnavatelova vedlejší činnost. K tomu Lasák v komentáři k občanskému zákoníku uvádí, že i právnická osoba v obchodním rejstříku může v určitých vztazích vystupovat nepodnikatelsky, tedy že se za podnikatele daná PO považuje pouze „se zřetelem k činnosti, kterou provozuje“.[1] Nicméně na jiném místě zase uvádí, že „podnikatelé – právnické osoby – zásadně nepodnikatelskou stránku mít nebudou." [2] I tak je tedy zřejmě nutné (a to také vždy pro podnikající fyzické osoby nezapsané v obchodním rejstříku) udělat test podnikatele v § 420 odst. 1 OZ:
1. Samostatnost - ANO, sám poskytuje úvěry
2. Vlastní účet a odpovědnost - ANO, nese riziko a bere zisky
3. Živnostenský nebo obdobný způsob - ANO, jako obdobný způsob, není třeba živnost (§ 3 odst. 3 písm. a) zák. č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon)
4. Soustavnost - ANO, půjčky mají být poskytovány dlouhodobě, nejedná se o jednorázovou činnost
5. Účelem zisk - ANO v případě úročení; při bezúročných lze uvažovat o zisku v podobě spokojenosti zaměstnanců s benefitem a popřípadě jejich vyšší produktivitu, ale z ekonomického pohledu spíše NE.
Dle mého názoru se může jednat o spotřebitelský vztah, neboť znaky spotřebitele i podnikatele jsou na každé straně naplněny. Tak tomu však bude zejména u úročených půjček. V případě bezúročných zápůjček je otázkou, zda je jejich účelem dosažení zisku.
Zaměstnanecké půjčky - pracovněprávní vztah?
Stěžejní otázkou je také, zda se v případě vztahu zaměstnance a zaměstnavatele v rámci poskytování zaměstnanecké půjčky jedná o pracovněprávní vztah. Pokud by tomu tak bylo, pak je nutné aplikovat celou řadu ochranných ustanovení uvedených v ZP. Zejména by se jednalo o některé odchylky v rovině závazkového práva uvedené v §§ 346b-346e ZP. Důvodem těchto odchylek je zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance. Omezeny jsou zejména zajišťovací a utvrzovací instituty. Při vymáhání nesplaceného úvěru na zaměstnanci by tak třeba nemohla být pohledávka postoupena na jinou osobu (§ 346d odst. 4 ZP), za zaměstnance by také třetí osoba nemohla převzít dluh (§ 346d odst. 5 ZP). V případě dovození pracovněprávního vztahu by pak velkou roli hrála i zásada zvláštní zákonné ochrany zaměstnance [§ 1a odst. 1 písm. a) ZP]. Dluh ze zaměstnanecké půjčky by pak například nebylo možné zajistit směnkou.[3]
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR dovodila, že v případě poskytování zaměstnaneckých půjček se nejedná o pracovněprávní vztah: „Za pracovněprávní vztahy nelze ovšem považovat takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce (např. nájem služebního bytu zaměstnavatele zaměstnancem, půjčku poskytnutou zaměstnavatelem zaměstnanci apod.)“[4] Nejvyšší soud má tedy poměrně jasno, nicméně diskutabilní mohou být právě situace, kdy podmínky poskytnutí půjčky jsou určitým způsobem navázány na práva a povinnosti z pracovního poměru (např. povinnost okamžitého splacení celé půjčky v případě rozvázání pracovního poměru). Striktně vzato by bylo možné i zajištění půjčky směnkou, neboť by se podle NS nemělo jednat o pracovněprávní vztah, což považuji za absurdní.
Závěr o tom, že se nejedná o pracovněprávní vztah, je však snad možné použít k vyloučení aplikace § 2401 odst. 2 OZ, tedy že se nejedná o práva a povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance. Pak by bylo možné aplikovat ustanovení o ochraně spotřebitele v rámci OZ a určitý rámec ochrany by byl dán alespoň v rovině spotřebitelské.
Zaměstnanecké půjčky a spotřebitelský úvěr
Úvěrový smluvní vztah je také omezen zákonem o spotřebitelském úvěru („ZSÚ“). Ať už dovodíme spotřebitelský vztah nebo ne (viz výše), ZSÚ výslovně upravuje použití ustanovení na zaměstnanecké půjčky v § 5 odst. 1 písm. b) ZSÚ. Ten omezuje působnost ZSÚ v případě zaměstnaneckých půjček pouze na některé paragrafy, konkrétně na úvodní výkladová ustanovení (§§ 1-4 ZSÚ), omezení opatření při prodlení spotřebitele se splácením (§ 122 ZSÚ), omezení výkonu zástavního práva u úvěru na bydlení (§ 123 ZSÚ), změnu splatnosti úvěru v důsledku prodlení (§ 124 ZSÚ) a přechodné ustanovení k úvěrům sjednaným před účinností ZSÚ (§ 168 ZSÚ).
Uvedená omezená působnost ZSÚ se použije za předpokladu, že zaměstnanecká půjčka je z hlediska RPSN[5] výhodnější než u půjček obvykle nabízených na trhu (bankovní i nebankovní subjekty). Pokud by půjčka nebyla výhodnější (což je zřejmě nepravděpodobné), vztahovala by se na půjčku kompletní úprava ZSÚ. To by však znamenalo, že by zaměstnavatel musel být jedním z oprávněných subjektů v § 7 ZSÚ, tedy bankou či podobnou institucí nebo měl licenci pro poskytování nebankovních půjček podle § 9 ZSÚ, což se nepředpokládá. Méně výhodnější úvěr by tak nejspíš ani poskytnout nemohl.
Závěr
Zaměstnanec je jako slabší smluvní strana chráněn skrz vybraná ustanovení ZSÚ, to je však dle mého názoru málo. Pokud je okleštěna zaměstnancova ochrana v rámci ZSÚ (který má jinak celou řadu ochranných mechanismů), kde má potom adekvátní náhradu? Nedovodíme-li ochranu skrz zákoník práce přes pracovněprávní vztah (zejména uplatněním zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance), pak je nutné vyjít z ochrany spotřebitelské. Zaměstnanec zde vystupuje jako slabší strana proti profesionálovi, který půjčky neposkytuje pouze nahodile a splňuje znaky podnikatele.
[1] Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2400 s, str. 1611.
[2] Lavický, P. a kol. op. cit., str. 1608.
[3] NS ČR – 21 Cdo 4659/2016.
[4] NS ČR – 21 Cdo 385/2014, 21 Cdo 633/2006, 21 Cdo 615/2001.
[5] Roční procentní sazba nákladů – zahrnuje jak úrok, tak například i poplatky a náklady spojené s poskytnutím úvěru [viz také § 3 odst. 2 písm. b) ZSÚ].
Diskuze k článku ()